Nikdy si ji nenech vzít. Slibuju, že tě ochráním.

Bylo mu mizerně. Toužil zůstat ležet, prostě tu usnout. Jenže… tentokrát se nemohl vzdát. Pořád v uších slyšel dívčin křik.

Přinutil se vstát a ucítil, jak se mu zvedá žaludek. Rychle nevolnost překonal a shodil ze zad batoh. Očividně nemohl vyrazit rovnou.

"Tohle bude ještě zajímavý," zabručel.

Roztřesenými prsty našel krabičku s léky a odšrouboval víčko. Nahlédl dovnitř a zaklel - situace začínala být ještě zajímavější, než myslel. V krabičce zbývaly dva poslední prášky.

Jenže teď neměl na výběr. Vysypal si jeden z nich do dlaně a rychle ho polkl. Několik vteřin počkal. Cítil, jak se mu žaludek uklidňuje a dokonce i hlava se mu pomalu přestávala motat. Aspoň něco.

Znovu krabičku pečlivě uklidil, napil se a zamířil směrem, kterým zmizeli ozbrojenci. Jistota se mu do nohou vracela jen pomalu, ale věděl, že nemá čas čekat, až se to srovná.

Tenhle boj ještě neskončil.

Ani tentokrát se pozornosti okolí nevyhnul, nicméně víc než křik ho nyní provázely podezřívavé pohledy. Klusal ulicí pomaleji a snažil se uvažovat. Říkali, že chtějí odletět. To znamenalo, že budou nejspíš mířit k dokům. Ale na druhou stranu…

Ocitl se na křižovatce několika ulic a zastavil se. Město neznal, ale přibližná poloha doků se dala snadno odhadnout podle oblasti, ze které se čas od času vylétla nějaká menší dopravní loď. Jenže mu něco říkalo, že tak jednoduché to nebude.

Promnul si kořen nosu. Doky byly nejlogičtější volba, a zároveň jediná stopa, kterou měl. Postarší vznášedlo prorachotilo kolem a za chvíli zmizelo. Zavládlo chvilkové ticho - a přesně v tu chvíli zaslechl tlumený výkřik z uličky vlevo.

Mířila směrem od doků, ale přesto nezaváhal. Rozběhl se a po pár metrech objevil původce toho zvuku. Na zemi se válel dívčin náramek. Zvedl ho a obrátil v rukou. Pořád byl aktivní, nicméně spojení se kvůli vzdálenosti zřejmě přerušilo. Už už se ho chystal strčit do kapsy, když ho něco napadlo.

Nemohl tvrdit, že by se v podobných věcech nějak zvlášť vyznal. Ale pokud věděl, propojení se mělo automaticky obnovit, pokud by se dostatečně přiblížil. To mu mohlo značně pomoci.

Ušklíbl se a s náramkem v ruce se rozběhl vybranou ulicí dál. Jeho předpoklad se potvrdil asi pět metrů před dalším dělením cesty - z komunikátoru začal znovu vycházet křik, sice ztlumený špatným spojením, ale o nic méně vyděšený

Zabočil vlevo a po pár metrech ho zesílení zvuku z náramku ujistilo, že vybral správně. Na další křižovatce pokračoval rovně, jenže brzy zjistil, že nešlo o správnou volbu. Komunikátor znovu utichl.

"Zatraceně," zasupěl udýchaně a o kus se vrátil. Z hlavní třídy odbočovala do prava nová úzká ulička. Prudce zahnul a zamračil se. Slabý zvuk z komunikátoru se po chvilce vrátil, ale nový pocit znepokojení nezmizel. Vzdalovali se od doků, a taky, pokud mohl soudit, od centra města.

Horečně uvažoval. Existovala možnost, že mají někde v okolí záchytný bod. Budovu, skrytý bunkr, nebo třeba jen jediný byt v nějakém domku na předměstí. Mohlo to být možné. A nejspíš by to znamenalo dobře hlídané místo. Sice přesně netušil, proti komu stojí, ale všechno ukazovalo na stejnou osobu, která stála za Jaritem. A to znamenalo někoho, kdo nemusí šetřit financemi, vybavením ani lidmi.

Ponořený do myšlenek téměř nezaznamenal, že se ocitl na dalším rohu - dokud nevyšel na náměstí a nezahlédl povědomou trojici ozbrojenců.

Srdce mu vylétlo až do krku a okamžitě zapadl zpátky do původní uličky. Zvuk komunikačního náramku se teď nepříjemně zhlasil, přestože se ho snažil utlumit v dlani. V duchu si nadával do idiotů. Vlétl jim téměř do rány.

Zřejmě se o něčem dohadovali, ale smysl sdělení mu unikal - byl příliš daleko na to, aby je mohl slyšet. Pokoušel se zklidnit splašený dech. Dohnal je, jenže tohle nebylo vhodné místo pro střetnutí. Po náměstí se pohybovalo příliš mnoho lidí.

Odvážil se znovu opatrně vyhlédnout a ucítil slabou jiskřičku naděje. K trojici ozbrojenců mířil muž v uniformě strážce pořádku a cosi říkal do vysílačky. Zatajil dech. Nevěřil, že by se mu odvážili ublížit. Kdyby ho zabili nebo zranili, nikdy by se z města nedostali. Pokud nezabili jeho samého, v tmavé uličce bez svědků, rozhodně se nezbaví policisty uprostřed rušného náměstí.

Muž mezitím dorazil až k nim a něco rozčileně říkal. Ukazoval přitom na dívku, odevzdaně a se sklopenou hlavou stojící mezi nimi. Vyzařovala z ní téměř lhostejnost, úplný opak zoufalého křiku, který vycházel z náramku. Ozbrojenec, který ji držel, přenechal úkol svému druhovi a sebevědomě postoupil dopředu. Vytáhl něco z náprsní kapsy černé vesty a natáhl ruku k policistovi.

Ten se naklonil blíž, pak zavrtěl hlavou a mávl rukou, aby pokračovali. Matias téměř viděl znechucení v jeho tváři. Zklamaně odfrkl.

"Jarit," zasyčel nenávistně. Ať už tohle řídil kdokoliv, začínal mu pořádně ležet v žaludku.

Ozbrojenci znovu vyrazili a on se pomalu vydal za nimi. Snažil se příliš neriskovat a následovat je tak opatrně, jak jen to šlo. Prohlížel si výlohy obchodů, držel se vždy o uličku dál a směr hlídal podle náramku, který ho vždy upozornil, když se dostal z dosahu.

Konečně se dostali blíž tišší části města. Minuli několik kancelářských budov, kdovíproč postavených mimo centrum, a pak se bez varování ocitli na pokraji ničeho.

Muži pokračovali dál, ale Matias se zarazil. Město bylo ostře ukončeno, nenásledovalo žádné předměstí, žádné řady rodinných domků s úpravnými zahrádkami nebo naopak napůl opuštěné zbytky starších budov. Jen rovný řez a potom pláň žluté suché trávy, narušená jen velkými balvany a skalisky, opuštěně trčícími ze země. Dokonce se ani nezdálo, že by zdejší půdu někdo obdělával. Záhady pravidel architektury některých galaktických kultur mu skutečně unikaly.

Ne, že by se tím teď hodlal zabývat. Skrčil se za opuštěnou popelnicí, přistrčenou ke zdi jedné z budov, a opatrně vyhlédl.

Ozbrojenci se zřejmě z nějakého potřeštěného důvodu rozhodli ukončit svou cestu právě tady. Naštěstí se k nim po cestě nikdo další nepřidal, takže zůstávali ve trojici. To nebylo tak zlé, jak mohlo. Jeden cosi ohlásil do vysílačky, pak se obrátil k ostatním.

"Vznášedlo je tu do deseti minut. Připravte se."

Matias vydechl a zastrčil vřískající náramek hluboko do kapsy. Přes vítr, ženoucí se po pláni, ho nemohli slyšet. Rozhlédl se po čemkoliv, co by mu mohlo pomoci, a pohled mu padl na odlomený kus zrezlé trubky vedle popelnice, možná staré součásti nějakého lešení.

Sebral ho a zkusmo ho potěžkal. Nebyla to zbraň, aspoň ne prvoplánově. Ale mohla být.

Docházel mu čas. Teď byla chvíle na to jednat. A taky improvizovat.