Hnali se ulicemi jako šílenci. Lidé se po nich vyděšeně ohlíželi, z různých stran se ozývaly výkřiky plné překvapení a strachu, ještě posílené tím, když jejich původci zaznamenali pronásledovatele.

Aletovain se křečovitě držela jeho ruky, napůl běžela, napůl vála za ním a čas od času vydala vyděšený skřek. Kapuce jí slétla z hlavy na záda, ale v danou chvíli už to stejně bylo jedno. Věděli o nich.

Zatímco zahýbali za další a další rohy a míjeli další a další zděšené tvory, snažil se uvažovat. Někdo je mohl vidět už na Gletu. Mohl si zjistit, do jaké lodi nastoupili a kam mířila. Jenže k tomu potřeboval získat k podobným záznamům přístup, a dopravní společnosti se zavazovaly chránit svoje zákazníky.

Dobré bylo, že po nich ozbrojenci nestříleli. Aspoň zatím. Buďto nechtěli ohrozit obyvatele města, nebo je potřebovali naživu. To dávalo smysl - Al tvrdila, že ji chtějí odvést, a i kdyby šli ve skutečnosti po něm, pravděpodobně by chtěli nejprve zjistit, komu informace předal.

Což ovšem nutně neznamenalo, že by si jejich poskytnutím zachránil život.

Zabočili na malé náměstí a k smrti vyděsili pár, líbající se ve stínu vysokého stromu uprostřed. Slyšel, jak za nimi mladík křičí nadávky. Pak se na náměstíčko přihnali ozbrojenci a jeho hlas utichl. Zřejmě moudře usoudil, že to nejlepší, co pro bezpečí sebe i své partnerky může udělat, je nenápadně zmizet.

"Co budeme dělat?" ozvalo se z dívčina náramku. Trochu jí záviděl, že může hladce mluvit. Sám byl dost zadýchaný na to, aby ze sebe vypravil souvislou větu.

"Utíkat," odvětil stručně. "Zkusíme… zkusíme jim zmizet v uličkách."

Na což by se ovšem hodilo ty uličky aspoň trochu znát, napadlo ho, když proběhli podél obchodu s potravinami. Byl by přísahal, že už ho při svém útěku jednou minuli.

"A když to nevyjde?"

Usoudil, že na tuhle otázku bude lepší nereagovat. Nakonec, odpověď byla celkem jasná. Dítě a obyčejný chlap, navíc neozbrojený, proti skupině cvičených profesionálů, to nevypadalo na vyrovnaný souboj. A to, že on sám kdysi býval vojákem, na tom nic neměnilo.

Náhle dívka vedle něj vyděšeně vykvikla. Zvedl pohled a zaťal zuby, když zaznamenal, že na konci jejich současné uličky se objevil jeden z ozbrojenců. Za sebou slyšel další dusající kroky.

Zastavil a zhluboka se nadechl.

"Do hajzlu," utrousil. Tohle byl malér. Nesnášel pocit, že je zahnaný do kouta.

Pustil dívčinu ruku a krátce se jí zahleděl do očí.

"Zaměstnám je. Zkus se držet stranou. Jakmile to půjde, uteč. Sejdeme se u doků."

Všiml si, jak sebou při jeho slovech trhla. Zoufale zavrtěla hlavou.

"Zabijou tě," zaprotestovala.

"Hele, byl jsem voják," pronesl s větší sebejistotou, než jakou cítil. "Budu v pohodě."

Nejspíš by ještě něco namítla, jenže přesně v tu chvíli jim došel čas. Dva ozbrojenci, dusající za nimi, právě dorazili.

Zpočátku to šlo dobře. Odstrčil dívku stranou a vrhl se na prvního z nich, čímž ho překvapil. Podařilo se mu ho srazit na zem a vytrhnout mu přitom z pouzdra na opasku nůž - tím však jeho štěstí končilo.

Druhý muž využil jeho chvilkové nepozornosti a okamžitě mu zbraň znovu vyrazil z ruky. Zařinčela na dlaždicích, párkrát se odrazila a zmizela z dosahu. Pokusil se novému protivníkovi podrazit nohy, ale bez úspěchu.

V duchu klel. Tohle nebyli jen řadoví žoldáci. Byli vycvičení a sehraní, zatímco jeho rychlost, obratnost a bojová zdatnost se už ztratily v nenávratnu. Mozek si sice pohyby částečně pamatoval, ale svaly ztratily ochotu je vykonávat. Na občasné rvačky žádné důmyslné chvaty nepotřeboval. Dva profesionální bojovníci, to byl zcela jiný problém.

Ani ležící muž nevydržel na zemi dlouho. Během pár vteřin byl znovu na nohou, a Matias měl co dělat, aby se vyhnul jejich ranám. Bylo mu jasné, že kdyby se nechal srazit, bude po boji. A to si nemohl dovolit - už kvůli Al.

Vyhnul se ráně, vedené na jeho obličej, a ustoupil o krok dozadu. Nastavil předloktí letící pěsti druhého muže, otočil se, aby se vyhnul kopanci a pokusil se uštědřit další ránu, aby získal trochu prostoru.

Pak za sebou zaslechl výkřik a uvědomil si, že udělal chybu. Zapomněl na posledního pronásledovatele, který se zatím přiblížil z druhé strany.

Proti své vůli se otočil. Ozbrojenec držel dívku za obě zápěstí. Zoufale se mu snažila vykroutit, ale bylo jasné, že nemá šanci. Byl na ni moc silný. Vrhla po něm nešťastný pohled.

Krátké rozptýlení však stačilo zbylým dvěma protivníkům. Ucítil, jak mu cosi těžkého narazilo do hrudi - jakási velká síla mu vyrazila dech a odhodila ho na zem. Vzdáleně zaslechl, jak Aletovain znovu vykřikla.

"...žádný mrtvý civilisty, jasný?" zaslechl mužský hlas.

Matias se zoufale pokoušel znovu popadnout dech. Zrak se mu zatmíval, cítil, že nedostatek kyslíku si začíná vybírat svou daň. S vytrácejícími se hlasy se mísil dívčin zoufalý křik. Zřejmě odcházeli.

"Mám dát vědět ostatním?" dolehlo k němu.

"Až odletíme," odmítl první hlas, teď už téměř neslyšný. "Ještě není na palubě. Dokud…"

Konečně se mu podařilo znovu nadechnout. Doširoka otevřel oči a převrátil se na bok, aby zhodnotil situaci - zahlédl však už jen posledního muže, mizícího za rohem.

Položil hlavu na dlažbu a znovu oči zavřel. Z nedostatku vzduchu se mu stále točila hlava, ale dokázal myslet jen na jedinou věc. Prohrál.