S trhnutím se probudil a vytřeštil oči do tmy. Po celém těle cítil studený pot a srdce mu bušilo jako splašené.

Za ty roky už nočním můrám přivykl. Víceméně.

Převalil se na druhý bok a zhluboka se nadechl, aby ze uklidnil. Před očima se mu divoce míhaly výjevy z dávno minulých událostí. Plné utrpení. Bolesti. Chyb.

Nasucho polkl, spustil ruku z postele a zašátral po batohu. Potřeboval se napít. Po chvilce zápolení se zipem se mu podařilo dostat k lahvi na vodu - a ke svému znechucení zjistil, že je prázdná.

Uvažoval, jestli mu skutečně stojí za to se zvednout. Pokud si dobře pamatoval, na druhém konci chodby se nacházela kuchyňka. Bude tam tekoucí voda, studená a osvěžující…

To rozhodlo. Odevzdaně vydechl, zvedl se a vyrazil ke dveřím. Vyšel na chodbu, s hlavou stále plnou děsivých obrazů, a nepřítomně zamířil ke kuchyňce. Tmu narušovala jen pásky slabých zelených bezpečnostních světel, táhnoucích se po zemi po stranách chodby.

Dobral se do kuchyňky, téměř poslepu napustil lahev a dopřál si několik hlubokých loků. Trochu to pomohlo. Pohled mu padl na hodiny - do rána, pokud se tomu tak na vesmírné lodi, řízené standardním časem, dalo říkat, zbývalo ještě šest hodin.

Pomalu se loudal zpátky ke své ložnici. Byl rád, že se Al nakonec rozhodla nastěhovat do samostatné kajuty. Aspoň nehrozilo, že ji svým malým nočním výletem probudí.

Podvědomě při tom pomyšlení zalétl k dívčiným dveřím vedle těch jeho pootevřených - a zarazil se. Krve by se v něm v té chvíli nedořezal. Zely dokořán, jaksi výhružně tiše v té prázdné chodbě. Znovu tlumeně polkl a celý se napjal. Překonal těch pár metrů, které ho dělily od vchodu do kajuty, a opatrně nahlédl dovnitř.

"Světlo," požádal ostražitě, když vstoupil. Všechno se zdálo být relativně v pořádku. Na stolku vedle postele ležel pečlivě srovnaný sešit s tužkou, hned vedle složeného pláštíku a identifikační karty, odložené na vrchu. Přikrývka na posteli byla odhrnutá stranou a odhalovala tak prázdný prostor, kde se měla nacházet spící dívka.

Zamračil se a pečlivě se rozhlédl po celé místnosti. Otevřené police ani blok postele dosahující až k zemi neposkytovaly žádná místa k úkrytu. Zaklel a otočil se zpátky do chodby.

Třeba šla jen na záchod. Třeba se nic neděje, pokusil se sám sebe přesvědčit. Problém byl, že tomu příliš nevěřil.

Vyrazil ven, tiše, se smysly nastraženými na nejvyšší míru. I tmavá chodba se náhle zdála výhružnější. Zaťal ruce v pěst. Jestli se jí někdo pokusí ublížit…

Zahlédl na zemi o pár kroků dál něco drobného, ne většího než pár centimetrů. Přešel blíž, přidřepl si a vzal předmět do ruky. Bylo to malé peříčko, hnědé, s bílými fleky. Pozvedl obočí a rozhlédl se. Tímhle směrem byly dál v chodbě jen další zavřené kajuty a jedno schodiště, vedoucí o patro níž.

Došel k němu a obezřetně se přitom rozhlížel. Nehodlal dovolit, aby mu unikla nějaká další drobnost. Jenže se zdálo, že na něj žádné další vodítko nečeká.

Sestoupil po schodech do další chodby. Byla osvětlená stejně mizerně, ale podstatně kratší. Vycházelo z ní jen několik málo dveří, na záchody, do umýváren a do prádelny. Podél stěny se tu při zemi kromě osvětlovacích pásků táhly i dvě silné ocelové trubky neurčitého účelu.

Zamračeně se rozhlédl - a ke své nezměrné úlevě spatřil drobnou postavičku, tisknoucí se v rohu na konci chodby k jedné z trubek. Nevypadala, že by si ho všimla. Choulila se v rohu tak, že měla hlavu při pohledu od schodiště téměř skrytou.

"Al?" zavolal jemně a zamířil k ní. Snažil se, aby se mu do hlasu nepromítalo rozčílení a obavy. Ty teď nemohly pomoci nikomu.

"Co tu děláš?" zeptal se, když došel až k ní. Nadzdvihla hlavu, aby se na něj podívala, ale neodpověděla.

"Říkal jsem ti, že na chodbách jsou kamery," připomněl. "Měli bychom si dávat pozor."

Dotkla se náramku na své ruce, aby ho aktivovala.

"Byla tma."

Bezmocně zavrtěl hlavou. Usoudil, že nemá smysl vysvětlovat, že pro zdejší kamery to pravděpodobně nebude představovat nejmenší problém.

"Proč jsi vůbec odešla z kajuty? Co děláš tady?" položil znovu svou původní otázku a mávnutím ruky obsáhl celou chodbu. Tentokrát ze zobáku vyrazila podrážděný skřek a přistrčila mu zápěstí s náramkem před obličej.

"Byla mi zima."

Nevěřícně zamrkal. Netušil sice, co čekat, ale tohle určitě ne. Téměř se rozesmál nad absurditou celé situace.

Dívka si zřejmě všimla změny v jeho výrazu, protože naklonila hlavu a zápěstí s náramkem stáhla k tělu.

"Co je?"

"Nic," zavrtěl hlavou, zvedl se a natáhl k ní ruku. "Mohla sis nastavit vyšší teplotu. To tě nenapadlo?"

Zavrtěla hlavou, zahanbeně sklopila pohled a schoulila se zpátky do původní pozice. Tiše si povzdechl a poklepal jí na rameno, aby znovu přitáhl její pozornost.

"Nic se nestalo. Vrátíme se nahoru, co ty na to?"

Konečně se nechala vytáhnout na nohy. Smířlivě se usmál a vrhl poslední ustaraný pohled ke stropu, kde tušil bezpečnostní kamery. Upřímně doufal, že má pravdu a že jim tenhle drobný incident nepřinese další potíže.