Zmizeli z Gletu hned, jakmile to bylo možné. Jenny jim koupila místa na první vhodné lodi, která odlétala ze soustavy - znamenalo to sice přestup už po třech dnech, nicméně samo plavidlo bylo podstatně rychlejší než to, kterým cestovali sem.

Nastoupili mezi posledními. Hodinu před odletem strávili u Jenny a musel uznat, že za tu krátkou chvíli se ženě podařil malý zázrak. Obstarala pro Al nové oblečení - kromě obyčejných padnoucích kalhot také triko s volnými rukávy, kryjícími paže až do poloviny předloktí, a krátký pláštík s hlubokou kapucí, ozdobený jednoduchými rostlinnými ornamenty. Při hlubším zkoumání jako ochrana neobstál, ale aspoň částečně zakrýval dívčinu totožnost. To muselo prozatím stačit.

Její vzhled teď přitahoval podstatně méně pozornosti. Módní výstřelky mladých většinou působily zvláštně, a málokdo měl čas se tím zabývat.

Loď, na které se ocitli tentokrát, patřila jednoznačně k lepší třídě než ta, kterou letěli na Glet. Mimo jiné měl každý cestující k dispozici různě vybavenou kajutu podle ceny, již za letenku zaplatil. Jenny se rozhodla zarezervovat dvě maličké, aby měl každý z nich své soukromí. Nebyl si jistý, jestli to Aletovain přijme, ale hodlal to aspoň zkusit.

Teď nicméně seděli v jedné - do večeře ještě zbývala spousta času a vzhledem k přítomnosti kamer na chodbách považoval kajutu za nejbezpečnější místo, kde mohla dívka bez obav odložit kapuci.

Sledoval, jak se zájmem zkoumá možnosti nového komunikačního náramku. Co chvíli se z něj ozývaly hlasy rozličných výšek a barev.

"Ahoj," zazněl hluboký mužský hlas a dívka zvesela zacvakala zobákem. Natáhla zápěstí k němu.

"Ahoj, já jsem Aletovain." Potom se z náramku vydralo chichotání, zcela neodpovídající hloubce hlasu. Ušklíbl se.

"Líbí se ti?"

"Tenhle hlas?" zeptala se hluboce a znovu cvakla zobákem. "Je legrační."

Pak se znovu vrátila k dalšímu průzkumu. Všiml si, jak opatrně s náramkem po prvotním leknutí zachází. Hleděla na něj jako na něco drahocenného, jako na úžasný poklad, který se jí dostal do rukou.

Možná tomu tak bylo. Pokud celý život komunikovala jen zapisováním svých myšlenek, musela to pro ni být obrovská úleva. Na druhou stranu, pochyboval, že by si Jaritské laboratoře nemohly dovolit používat podobné přístroje. Možná jí komunikaci jen ulehčovat nechtěli…

"Ahoj, ahoj," ozvala se znovu, tentokrát vysokým afektovaným tónem. Chytil se za uši.

"Tak tenhle prosím ne," požádal naoko zoufale. Tlumeně zahoukala a změnila nastavení. Rozhodně vypadala, že se skvěle baví.

Vytáhl z kapsy kartu a překontroloval zprávy. Nic. Toužil zjistit, jestli se Jenny podařilo bezpečně odletět, jestli se dostane ke svým známým, kteří tak nutně potřebovali informace o Jaritu. Jenže v subprostoru komunikace nefungovala - byli zcela odříznutí.

Musel myslet na onen "kontakt", na drobného vyděšeného mužíka, který mu předal černou krabičku, která měla tolik znamenat. Mrtvý. Viděl umírat už hodně lidí. Takový byl jeho život téměř od dětství, aspoň do konce občanské války.

Stejně se s tím jen těžko smiřovalo.

Nutné oběti. Tak se tomu tenkrát říkalo. Oběti války, oběti blížícího se vítězství, a později hrdinové, bojující až do konce. A taky ti, kdo tolik odvahy neměli. Zrádci a zběhové, kteří zbaběle uprchli, když viděli, že už není za co bojovat.

Zatnul zuby a vrhl letmý pohled po dívce. Tentokrát bude bojovat až do konce. Až do vítězství. Protože tentokrát bylo za co bojovat.

"Co tenhle?" otočila se dívka k němu. Z náramku vycházel bezpochyby mladý hlas, ne zrovna vysoký, ale rozhodně dívčí. Usmál se a ukázal jí zdvižený palec.

"Mě se líbí. Co tobě?"