Sedím takhle na náměstí,
vzteky rudnu, tisknu pěsti.
Jak bard drnkal na nástroj,
říkám si, zda svádí boj
se strunami, či co to je,
když z toho srší výboje.

A pak si řeknu, že proč
je hudba jako kolotoč,
co dokola se točí a opakuje,
když vše zní stejně. To je
něco mimo mý chápání,
proč to zní jako chrápání
starýho lva – ne, jednorožce,
který upaluje pihy na pokožce!

Zvedám se. Na to nemám,
radu příští generaci předám,
ať si radši, než-li blbej chór,
poslechnou skutečný Manowar.