Mám hlad, sotva se táhnu,
do další uličky prudce zahnu.
Položím se na zem. Dech
mi nestačí. To je pech!

Nemám zlatý, groše, či čím
platí, já se táhnu s ničím,
s prázdným žaludkem, hlady
šilhám. Sedím zády
k příchozím v ulici.
Kdybych byla věřící,
Otec by mi chleba dal,
sotva se na mě podíval!

Tak žebrám s mobilem v kapse,
houpu se na houpačce, na kolapse,
nemám ho jak prodat. Vždyť
mě zavřou, popraví, byť
jen nos vystrčím, osvětlen
LED dotykovým displejem.

Blbej nápad, ženská, středověk!
Ani na rýmu tu nemaj lék!
Držím se za břicho. Kňučím,
vydělat si nemám čím
ani jako žebrák v Brně v době,
kdy nejsem jednou nohou v hrobě.

Nástroj nemám, zpěv je málo,
tak co by za ten zlaťák stálo?
Zamyslím se. Možná boty –
„Ženská, mazej do roboty!“
volá na mě chlap,
ze skupinky blbých bab.

Nezáleží na tom, do jaké doby
se dostaneš. To hlavní jsou joby.