Ale vždyť jsou Vánoce.

Mária se tiskla ke zdi, v náruči drtila svého mladšího bratra a modlila se ke všem bohům, na které si vzpomněla. Popraskanými rty šeptala malému chlapci do ucha ukolébavku, zarudlou rukou ho hladila po vlasech a jemně se pohupovala. Tam, zpět. Tam a zase zpět.

Chtěla se jít podívat ven, alespoň vykouknout, aby mohla zkontrolovat, jestli jsou rodiče v pořádku. Jestli vůbec přišli od tety, která křičela tak vysoko a bolestivě, až jim tuhla krev v žilách. Před chvílí konečně nastalo ticho, z čtyři sta metrů vzdáleného domu se nic neozývalo. Jen nevěděla, jestli se má radovat, nebo děsit, že přišli pozdě.

Sebrala veškerou odvahu, políbila bratra na čelo a kývla ke stolu. Pochopil a ihned se pod něj schoval. Ona se mezitím přisunula blíž ke dveřím - nebo spíš tomu, co z nich zbylo. Byly vyvrácené z pantů, horní polovina ležela ulomená v rohu kuchyně, v níž se nacházeli, a v dolní naopak zela obrovská díra. Mária je měla dřív ráda, byly krásně zdobené, z tmavého pevného dřeva.

Udělala poslední krok stranou a opatrně vystrčila hlavu. V obývacím pokoji vládlo šero. Špinavými okny dovnitř neproudilo téměř žádné světlo. Vchodové dveře - předposlední v celém bytě, které držely na svém místě - byly pootevřené. Mária se přikrčila a vyrazila kupředu. Postupovala pomalu, po čtyřech, při každém výdechu se jí před obličejem objevil bílý chomáček a zábly ji ruce. Bála se, aby si do ruky nevrazila nějaký střep, ale mnohem víc ji děsila představa, že se v tuhle chvíli někdo podívá dovnitř. Strach ji ochromil tak moc, že se dokonce na chvíli zastavila a jen poslouchala, co se děje venku. Nic nezaslechla.

Pokračovala, v duchu si prozpěvovala ukolébavku, aby si dodala odvahy, a už se konečně blížila ke dveřím. Náhle zavrzaly a přivřely se, jak venku trochu zafoukalo. Trhla sebou, lehla si na zem a přitiskla hlavu k podlaze. Srdce jí bušilo jako splašené. Jak se tiskla k podlaze, dívala se pod rozpadlý gauč. Pohled jí oplácela malá krysí mrtvola. Nakrčila nos a odvrátila se.

Když se nějakou dobu nic neozývalo, opatrně se vrátila na všechny čtyři a přišourala se až ke dveřím. Ohlédla se, aby se ujistila, že bratr je stále pod stolem, a se srdcem až v krku stiskla kliku. Tentokrát se žádný zvuk neozval. Vystrčila ven blonďatou hlavu a do očí ji udeřil sníh. Několikrát zamrkala, nakrčila obočí a rozhlédla se po okolí. Nikde ani živáčka. Mráz ji štípal ve tváři, ale stejně se ještě chvíli dívala všude možně, jestli si nevšimne rodičů. Nebyli tam.

Zrovna zavírala dveře, když zaslechla jakési hučení. Po celou dobu, co se nacházeli v tomhle nebezpečí, ji rodiče na podobný zvuk vždycky upozorňovali. Měla vzít bratra a běžet s ním ven z města. Okamžitě. Jinak je pohřbí trosky jejich domu.

Ani se neobtěžovala s opatrným postupem, doběhla do kuchyně, vytáhla sourozence zpod stolu, popadla ho do náruče a vyřítila se ze dveří obývacího pokoje. Zahnula vlevo, po silnici, která vedla do lesa. Sotva popadala dech, utíkala sněhem v roztrhaných botách. Už se blížila k okraji města, když zaslechla, jak někdo volá její jméno. Nejdřív si myslela, že jde jen o přelud, ale když se ozvalo znovu, otočila se. Stál tam otec. Oblečení měl zakrvácené a potrhané, stál nakřivo, levá noha se mu klepala, ale byl to on. Mária už se k němu chtěla rozběhnout, vletět mu do náruče a konečně se cítit v bezpečí, když hučení zesílilo. Sevřela bratra pevněji, zavolala otcovo jméno, ale on vypadal, že ji vůbec nevnímá. Díval se před sebe, tiskl si ruce na břicho a nijak nereagoval. Poté zvedl pohled k nebi, zapotácel se a padl na kolena.

Mária málem vykřikla, ale udržela se, místo toho si přitiskla bratrovu hlavu blíž k hrudi, aby neviděl, jak mu na ulici umírá zraněný rodič, a rozběhla se k lesu. Mráz ji štípal na odhalených pažích, mrzla jí chodidla, ale nezpomalovala, těžce dýchala, svět kolem ní se slil do jedné šmouhy. Bratr cosi kňoural do jejího ramene, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Důležité bylo utéct. Schovat se. Přežít.

Píchalo ji v boku, ruce ji pálily, jak musela držet mladšího sourozence. Konečně zaběhli mezi stromy, byli tak kilometr od města. Stále se neodvažovala ani pohledět směrem, kterým se nacházel jejich rodný dům. Uběhla několik dalších metrů, než zaslechla hlasitou ránu, takovou, která ji na několik sekund připravila o sluch. Samým překvapením zakopla a spadla do sněhu, na poslední chvíli ale stihla bratra pustit, aby se odkutálel stranou. O moment později ji jakási neviditelná síla přitlačila hlouběji do bílé pokrývky. Tiskla se k té ledové peřině, zrychleně dýchala, dívala se do bratrových vyděšených očí a v duchu jí stále zněl poslední verš ukolébavky. A i stromy utichnou.
Docházelo jí, co se stalo, ale její vyděšený mozek danou věc odmítal přijmout. A přesto v koutku duše cítila, že má pravdu. Píchlo ji u srdce a v očích se zaleskly slzy. Na jejich městečko spadla bomba.

Ale vždyť jsou Vánoce.

•••

Jolly si odplivl a zamračil se. „Kreténi svinský, už zas bombardujou malý města."

„A co, to bys radši, aby bombardovali nás?" ozval se brunet sedící v rohu místnosti, který ve zkřehlých prstech svíral krajíc chleba.

„Ne, ale tak chápeš, nemusej si to vylejvat na vobyčejnejch lidech, co jim nic neudělali a jsou nevinný." Jolly si promnul vousy a znovu se podíval ven z polorozpadlého okna na tmavý sloup kouře. Snažil se nemyslet na všechny ty obyvatele, kteří se váleli roztrhaní na ulici nebo leželi zavalení pod troskami domů.

„Ve válce není nikdo nevinnej," zamumlal druhý muž a objal se rukama.

Nacházeli se v menším polorozpadlém domku, který byl kousek od rozlehlého lesa. Okna domu byla povětšinou rozbitá, jen v jediném pokoji na ně nefoukalo, protože byl kupodivu hodně zachovalý - měl dveře, okna, zatuchlý koberec a poničenou postel -, a proto se v něm jednotka rozhodla střídat, každý jednu noc.

Bylo jich tam dvanáct. Pokojů pět. Rozdělili se podle vlastní volby, aby se navzájem nehádali, ale zima a tenčící se zásoby způsobovaly, že po sobě štěkali i tak. Hádky byly na denním pořádku, klidně několikrát.

Jejich jediným cílem bylo zůstat na místě nezbytně nutnou dobu, vyčkat na posily, chránit poslední strategicky posazené a nepřáteli neobsazené místo - mlýn na třicet kilometrů vzdáleném kopci -, v čemž selhali, protože se dali na ústup a dostali se až sem, do polorozpadlé budovy, v níž mrzli a snažili se přežít. Velitele ztratili v boji, polovinu lidí taky. Zbyli jen ti nejzbabělejší z nejopatrnějších. Měli bojovat. Ale na to si až moc dobře uvědomovali, že nemají nejmenší šanci.

„Jak dlouho si myslíš, že tady ještě budeme čekat?" zeptal se tiše Jolly, pohled upřený do dálky.

„Nevím. Týden, možná dva. Nebo taky měsíc."

„Věříš vůbec tomu, že přijdou?"

V místnosti zavládlo ticho. Jolly napočítal osmdesát nádechů, než se jeho společník rozhodl odpovědět.

„Ne. Nechaj nás tady chcípnout jako krysy, velitelství se ani neohlídne, všechny prohlásej za válečný hrdiny a život půjde dál." Odplivl si brunet. „Nikdy jsme pro ně nebyli důležitý, možná tak Hermish, a ten je mrtvej. Nemaj jedinej důvod se sem vracet."

„Ale prosím tě, přece by se na nás nevykašlali, vždyť -"

„Jolly, kdy pochopíš, že jsme jen nedůležitý figurky, co si můžou klidně pochcípat? Jim nevadí, že jsme tady skejsli s minimální šancí na přežití."

„Nelíbí se mi, jak jsi pesimistickej," zamumlal vousatý voják a promnul si bradu.

Odjakživa patřil k optimistům, kteří se nevzdávali, ale tady měl pocit, že jde všechno proti němu a jeho přesvědčení - už pomalu začínal podléhat všeobecnému názoru, že jejich šance na přežití se neblíží ani dvaceti procentům, pokud je někdo napadne. S tím, že nikdo nepřijde, se však smiřovat nehodlal.

Sáhl si do kapsy a vytáhl krabičku od cigaret. Byla v ní poslední, kterou si šetřil na speciální příležitost, při níž by si mohl poprvé zakouřit. S otráveným povzdechem ji vytáhl, strčil si ji mezi rty, ale nezapálil ji. Šlo mu jen o ten pocit.

„Měli bysme se jít podívat po nějakejch zvířatech, jídla je čím dál míň," podotknul po chvíli a zastrčil si cigaretu do kapsy, načež si nasadil čepici.

Brunet jen něco nesrozumitelného zabručel a postavil se. „Tak rychle, za chvíli se setmí a já nehodlám honit nějaký posraný králíky ve tmě, natož s těma blbcema za prdelí."

„Občas nechápu, jak je možný, že se bavíme, když jsme každej úplně jinej," řekl Jolly a popadl samopal opírající se o zeď. Raději nepřemýšlel nad tím, že by ho musel doopravdy znovu použít proti člověku.

„To je jednoduchý," mručel brunet, když si kontroloval náboje v revolveru, „beze mě bys byl mrtvej."

„To přece nemůžeš vědět."

„Třikrát jsem ti zachránil život, takže jo, můžu."

Vzali si rukavice, uvázali přes ústa šátek, zkontrolovali, že mají své poslední dva granáty pořádně připevněné, popadli samopaly a vyšli z pokoje. Procházeli rozpadlou chodbou, našlapovali opatrně, aby zbytečně nerušili ostatní, u vchodových dveří kývli na jednoho vojáka. Prohlédl si je od hlavy k patě a zamračil se.

„Nejdete na pomoc těm lidem z města, že ne?"

„Neboj, chcem jen najít nějaký jídlo," uklidnil ho Jolly.

„To doufám, protože pokud přinesete něco nebo někoho jinýho než jídlo, zastřelíme to. Nemáme dost věcí ani pro nás, natož pro nějakou přítěž..."

„Bere se na vědomí," utrousil brunet a vyšel ven.

Studený poryv větru ho udeřil do tváře a donutil přivřít oči. Tiše zaklel a otočil se na svého společníka, který si popotahoval šátek výš, aby se mu nestalo to samé. Oba vnitřně tušili, že v tomhle počasí nic nenajdou, zvlášť když ani nebyli zvyklí lovit. Navíc se z nich v jejich oblečení stal snadný cíl. Přitáhli si zbraně blíž k tělu a vyšli do lesa.

Neustále se ohlíželi, snažili se postupovat opatrně a tiše, což šlo těžko, když jim při každém kroku křupal sníh pod nohama, a protahovali si prsty, aby jim ve slabých rukavicích neztuhly a mohli se případně bránit. Jelikož Jolly patřil k ukecaným lidem, bez přestání komentoval všechno, co se dělo kolem - padající sníh, vysoké stromy, foukající vítr. V jednu chvíli se však zarazil, ztichl a stáhl kamaráda za spadlý kmen, kde se zabořili do hlubokého sněhu.

„Kde jsou?" zeptal se hned tišší z dvojice a prokřehlými prsty si připravil zbraň.

„Nevím, jestli jde o ně. Ale slyšel jsem kroky."

Leželi ve sněhu, mělce dýchali, připravovali se na nejhorší. Pokud by šlo o nepřátelskou jednotku, měli malou šanci na přežití, i tak se ale odmítali vzdát bez boje. Jolly už otevíral pusu, aby znovu přerušil ticho, ale v tu chvíli zaslechl dívčí hlas. Nerozuměl tomu, co říká, ale uvědomil si, že je slabý a roztřesený. Vzápětí oba spatřili malou chvějící se osůbku uprostřed lesní cesty, která cosi držela v náruči.

Brunet zareagoval první, zamířil a vykřikl: „Ruce vzhůru!"

Děvče zbledlo jako stěna, otočilo se k nim zády a schoulilo se do klubíčka.

„Co blbneš, vždyť je to dítě," obořil se na něj Jolly, postavil se a už se k holčičce chtěl rozejít, když ho druhý voják chytil za bundu a stáhl k zemi.

„Idiote," sykl na něj a odplivl si, „jak můžeš bejt tak neopatrnej! Vždyť nevíš, jestli se tu někde neskovávaj, aby ti ustřelili tu tvojí blonďatou palici."

„Ale je to malá holka, přece ji nezastřelíš..."

„Když dá ruce nahoru, tak ne. Hej, slyšíš?! Ruce vzhůru ti povidám!"

Dívka se ještě víc přikrčila a cosi mumlala.

„Podle mě ti nerozumí..."

„Počkej tady, jdu k ní. Krej mi záda. Jestli mě někdo zastřelí, sejdem se v pekle."

Brunet se pomalu postavil, zbraň stále namířenou, začal se opatrně přibližovat k osobě schoulené ve sněhu a pořád se rozhlížel po okolí. Když k děvčeti došel, lehce do ní šťouchl botou.

„Hej, zvedej se."

Nereagovala, jen se roztřásla.

Obešel ji, znovu do ní strčil, tentokrát silněji, načež svůj požadavek zopakoval, s ní to však ani nehnulo.

„Doprdele, přece sebou nepotáhnu hluchou holku. Aspoň jí ukončim trápení," zamumlal a zamířil jí na hlavu.

V tu chvíli na něj pohlédla a vyjekla. Brunet zůstal stát jako opařený. Mohlo jí být nanejvýš patnáct. V náruči svírala malého chlapce, sotva pětiletého. Byla oblečená jen spoře, až se divil, že ještě nezmrzla. Když si ji pořádně prohlédl, došlo mu, že patří k místním, měla jejich rysy. Nebyla nepřítel. Jen civilista.

S povzdechem sklopil samopal k zemi a podal jí ruku, aby se mohla postavit. Hleděla na něj se značnou nedůvěrou v očích, ale po chvíli nabízenou dlaň přijala, kloučka však stále tiskla k sobě. Když se postavila, všiml si, že má jen otrhané plátěné boty, v nichž už jí musely umrznout prsty.

„Je celá zmrzlá, měla by jít s náma," řekl nahlas a znovu se na ni podíval. „Umíš anglicky?"

Kulila na něj velké hnědé oči, evidentně mu nerozuměla ani slovo.

„Vy," ukázal na ni a chlapce, „půjdete," udělal několik kroků kupředu a mávl na ni, „s náma," ukázal na sebe a Jollyho, který se vynořil zpoza kmene a usmíval se.

Jeho posunky pochopila, neboť si chlapce přitiskla ještě blíž a udělala několik váhavých kroků jejich směrem. Brunet se ujal vedení, vyšlapoval cestu v hlubokém sněhu a neustále se ohlížel. Jeho společník je hlídal zezadu, dívce před sebou věnoval jeden úsměv za druhým a vykračoval si, jako by byl na procházce v parku. Polevili v ostražitosti.

„Sam nás zabije," podotknul vedoucí skupiny.

„Neboj, to přežijem," ozvalo se za ním.

Druhý voják o tom upřímně pochyboval, když si vybavil Samův výraz, se kterým je vyprovázel.

•••

„Říkal jsem, že jestli přivedete někoho dalšího, zastřelím ho!"

„Ale no tak, přece bys nezabil dvě děti."

„Mně jsou teď nějaký děti úplně u prdele. Máme sotva co do huby, čekáme, až nám naši zachráněj zadky, a vy sem taháte civilisty!"

„Nezapomeň, že naším úkolem je ty civilisty chránit."

„Já bych hlavně rád přežil, což půjde těžko, když se budem rvát o kus žvance."

„Jsou to děcka, ty nesní tolik..."

„Na to ti seru, hladovej krk jako hladovej krk."

„Same, aspoň pár dní. Přišly z toho vybombardovanýho města, nemůžem je tam nechat umrznout."

„Fajn, ale jen pokud souhlasí ostatní. Jestli se jim to nebude líbit, bez milosti je zastřelím."

Brunet, který stál ve zpustošené zahradě společně s dětmi a čekal, až Jolly vyjedná, aby je ostatní nechali na pokoji, se zachmuřil. Věděl, že několik mužů z jejich jednotky má děti, ale netušil, jestli si dovedou zachovat čistou mysl i v takové situaci, kdy jim nepřátelé dýchali na krk, čekali na záchranu, mrzli a uvědomovali si, že jim dochází jídlo.

Jolly však neztrácel optimismus, na podmínky souhlasně pokýval hlavou a vešel do domu, aby se zeptal ostatních. Jeho kamarád by to nepřiznal nahlas, ale dost se bál. Přestože ještě před několika minutami dívce sám mířil na hlavu a chtěl ji zastřelit, nechtěl, aby se to doopravdy stalo. Byly to ještě děti. Navíc jim vyhodili město do povětří. Nezasloužily si takový konec.

Pohlédl na dvojici a skousl si ret. Půjčil jim svoji čepici s rukavicemi, aby se alespoň trochu zahřály. Dívka se velkoryse všeho vzdala a oblékla svého bratra, který začínal být v obličeji celý fialový. Sama se třásla jako osika, rty měla modré a ruce naopak rudé. Chtěl ji nějak zahřát, ale věděl, že dokud je nedostanou dovnitř, nemá šanci. Pomalu k ní zezadu přikročil a položil jí dlaně na ramena. Cukla sebou, ale neodtáhla se. Musela neskutečně mrznout.

Jolly vyšel ven celý rozjařený a spokojený, mnul se vousy a v jedné ruce svíral šátek, který mu předtím chránil obličej.

„Kluci jsou pro, aby tu zůstali."

Sam zatnul zuby, přikývl a odebral se dovnitř. Brunet jeho názor chápal, sám se bál, jak dlouho jim zásoby vydrží, ale na druhou stranu mu nepřipadalo správné popravit místní, které měli vlastně chránit. Snažil se nemyslet na to, že přesně to málem nedávno udělal. Poklepal dívce na rameno, a když k němu zvedla hlavu, ukázal na polorozpadlý dům.

Nesměle se usmála a zavrtěla hlavou. Nechápal ji. Proč nechtěla dovnitř? Chytil ji za ruku, lehce, aby nezpanikařila, a táhl ji směrem k budově. V první chvíli se zastavila a vrtěla hlavou, ale neměla proti němu šanci, byla slabá jako stéblo trávy. Když zjistila, že odpor je marný, přitiskla k sobě bratra a následovala vojáka, levou ruku v sevření jeho medvědí dlaně.

Dovedl je dovnitř, do pokoje, který měli s Jollym pro sebe. Původně chtěl navrhnout, jestli by je nemohli nechat alespoň jeden den v nejteplejším pokoji, ale raději si to rozmyslel. Nepotřebovali ostatní dráždit ještě víc.

Jakmile byli uvnitř, vyhrabal ze svého vaku deku a podal ji roztřesené a překvapené dívce. Zabalila do ní bratra a pevně ho objala. Neuniklo mu, že začala drkotat zuby. Vytáhl další, menší a tenčí, a vtiskl jí ji do dlaní.

„Na, musíš se zahřát."

Vrtěla hlavou, něco mumlala v řeči, které nerozuměl. Nakonec se rozplakala a deku si vzala. Otočil se k ní zády, hledal, jestli nemá ve vaku ještě nějaké oblečení, které by ji mohlo udržet v teple. Trhl sebou, když zavrzaly dveře a dovnitř vešel Jolly.

„Hou, hou, to jsem netušil, že se tady konaj orgie, nemám dojít pro ostatní?"

„Cože?" zeptal se nechápavě brunet. A pak mu pohled padl na děvenku, již před chvílí přivedl.

Stála tam nahá, jak ji Bůh stvořil, oblečení složené na malé kupičce vedle bosých nohou. Třásla se, byla celá modrá, deku měla ovázanou kolem pasu a rukama si chránila ňadra. Brečela, hrbila se.

„Co děláš?! Obleč se, vždyť umrzneš!" Ani nepřemýšlel nad tím, jestli mu rozumí, začal na ni hned křičet. Popadl hromádku s prádlem a strčil ji dívce před obličej.
„Oblékni si to," řekl o poznání klidněji a kývl na ni.

Odmítavě zavrtěla hlavou, svěsila ruce podél těla a udělala krok k němu. Poté si začala odvazovat deku.

„Ne, počkej, to nemůžeš," zakoktal a chytil ji za ruce. Nechápal, co dělá, a ona nechápala, co jí říká. Hleděla na něj, jako kdyby byl naprostý hlupák.

„Asi ti chce poděkovat sexem."

„Ale já se s ní nechci vyspat, vždyť je to dítě," zavrčel a odstrčil ji, načež jí vrazil do rukou oblečení.

Tentokrát už se nebránila, začala se pomalu oblékat a zmateně si ho prohlížela. Jakmile před ním nestála nahá, konečně si deku vzala a přehodila si ji přes ramena. Pak se posadila vedle chlapce a přitiskla se k němu. Těžko říct, jestli kvůli ochraně nebo teplu.

„Měli bysme jim dát najíst," poznamenal Jolly a věnoval pohled kamarádovi, který se zamyšleně díval z okna.

„Proč myslíš, že to udělala?"

„Co já vim, v jejich zvycích se nevyznám." Mávl nad tím vousatý voják rukou.

„Jsem jí podal deku a ona se svlíkla..."

„Však řikám, že ti chtěla poděkovat."

„To je pěkně pitomej zvyk," šeptl brunet a opřel se o zeď. „Jolly, kolikátýho je?"

„Těžko říct, asi tak..." začal počítat na prstech, „Štědrej den."

„A to jsme se v létě smáli, jak budem na Vánoce doma... Do hajzlu."

„No jo, válka je svině," zasmál se blonďák a poplácal kamaráda po zádech. „Ale teď vážně, měli by se najíst. Něco jim donesu, ty hlídej. A kochej se výhledem na hořící město."

Vyšel z pokoje a zanechal v něm tři promrzlé unavené lidi, kteří si navzájem nedokázali říct ani slovo. Malý chlapec poprvé od chvíle, co je našli, promluvil. Cosi šeptal dívce vedle sebe a potom se otočil k vojákovi.

„Vy zlí?"

Trhnul sebou. Nečekal, že bude tohle škvrně umět anglicky, zvlášť když vypadalo tak na pět let.

„Ne, my se vás snažíme zachránit. Jsme hodní," odpověděl zřetelně a posadil se naproti kloučkovi. Ten se zase naklonil k dívčině a něco jí pošeptal.

„Vy pomoct nám?"

Přikývl. „Ano, pomůžeme vám."

„Rodiče. Tam." A klučina ukázal ven z okna, směrem k městu, které hořelo a rozpadalo se a pohřbilo všechny své obyvatele. Brunetovi se sevřelo srdce. Nevěděl, jestli má ten chlapec tušení, že jeho rodiče už jsou po smrti. Raději se jen pousmál a začal si oprašovat revolver. Zbytečná činnost, ale uklidňovala ho.

O pár minut později se konečně vrátil jeho společník, v rukou ztvrdlý chléb a konzervu s fazolemi. Děti je nejdřív podezřívavě sledovaly, ale jakmile se k nim otočili zády, vrhly se na jídlo jako divoká zvířata. Jollyho napadlo, kdy tak mohly naposledy jíst.

Cpaly se rukama, fazole měly až za ušima, kousaly tvrdý chleba a tvářily se nadmíru spokojeně. Konzervu vylízaly dosucha, po pečivu nezůstal ani drobek - a pokud ano, našly ho a snědly. Potom se schoulily do rohu, tiskly se k sobě a tiše spolu mluvily. Dívka do pár minut usnula, chlapec oba vojáky propaloval zvědavýma očima a sledoval každý jejich pohyb. Jolly z něj začínal být nervózní.

„Máš ještě hlad?" zeptal se proto, aby přerušil ticho.

Kluk zavrtěl hlavou a olízl si prsty. Potom se opatrně zvedl a došel až k nim, díval se na ně z výšky sto třiceti centimetrů, založil si ruce na prsou a vystrčil bradu.

„Vy nás dojít domů?"

„Ne, my vás pohlídáme tady, domů hned nepůjdete."

„Pochybuju, že ti rozuměl," zamumlal brunet, který oknem házel s nožem. Už se stmívalo, jen u okna bylo ještě trochu světlo.

„My domů ne?"

„Vidíš? Rozuměl," zakřenil se Jolly, načež se otočil zpátky na klučinu. „Ne, budete tady."

„Dobře," řekl klouček a potom se vrátil zpátky do rohu, kde se schoulil, přikryl dekou a také usnul.

„Tak co, oslavíme nějak Vánoce?"

„Nevšiml jsem si, že by kluci chtěli něco slavit. Půlka z nás je po smrti, my jen čekáme, kdy nás někdo odpráskne, tady není co slavit..." odpověděl voják sedící pod oknem. Nechtěl myslet na to, co je za den. Přál si být doma s rodinou, objímat svoji přítelkyni, bavit se s nimi u krbu a popíjet koňak, ne sedět v promrzlé polorozpadlé budově, kde čekali na smrt.

„Ani sváteční cigaretu nechceš? Čórnul jsem krabičku ve skladu."

„Sakra, Marty tě zabije, copak nevíš, že nás prosil, ať je necháme bejt?"

„Sim tě, z jedný krabičky se neposere," zahuhlal vousáč s cigaretou v puse, další podal brunetovi. Z kapsy vytáhl zapalovač a oběma zapálil. Když se nadechl, rozkašlal se. „Ty vole... Ta píše!"

„To jsi nikdy nekouřil?"

„Já jsem ze slušný rodiny, víš? Tam byly cigarety zakázaný zboží, stejně jako pro tebe kartáček na zuby."

„Ty seš debil." Zavrtěl nad ním sedící voják hlavou a potáhl. Cítil, jak mu kouř naplňuje plíce, rozlévá se po celém těle, prohřívá mu tělo. A pak vydechl a zase se ho zmocnil chlad.

„Něco slyším," zašeptal najednou Jolly a napřímil se. Zadrželi dech. A skutečně. Letadla. Blížila se k nim.

Brunet zaklel, okamžitě se postavil a doběhl ke spící dvojici, kterou probral. Oba na něj koukali naprosto vyděšeně, zvlášť když se neobtěžoval s vysvětlováním a jen mával ke dveřím a křičel, aby vyběhli pryč. Sám potom popadl svůj vak, samopal, který měl opřený o zeď vedle dveří, a vyběhl ven. Nestíhal se dívat okolo sebe, chytil dívku za ruku a táhl ji pryč od budovy, do lesa.

Nevěděl, co dělají ostatní, soustředil se jen na sebe. V jednu chvíli, kdy hluk motorů neskutečně zesílil a on zrovna zaběhl do lesa s dvojicí hned za sebou, ho napadlo, jestli neplaší zbytečně a nejde o jejich záchranu. Na pár vteřin se otočil, do obličeje ho udeřil poryv větru, a spatřil ostatní, jak zmateně vybíhají ven, rozhlíží se a celí rozespalí se pokouší zorientovat v tom, co se vlastně děje. Všiml si Jollyho, který se díval na oblohu a křičel na ostatní, aby se schovali. Chtěl na něj zavolat, ať běží za ním, ale ledový vzduch ho štípal v krku i na plicích, kde si před pár minutami ještě hověl nikotin. Rozkašlal se, pustil dívku, co za ním po celou dobu vlála, a musel zastavit, jinak by se udusil.

„Jolly!"

Oslovený ho neslyšel, byl moc daleko a navíc byl všude takový obrovský hluk. Pohlédl na nebe, tmavé, plné hvězd a uviděl několik siluet letadel. Začal couvat, aby byl od domu co nejdál. Naposledy se podíval směrem k ostatním, chtěl na ně zakřičet, aby šli k němu, ale v tu chvíli ho do očí udeřil jasný záblesk světla. Sekundu na to ohluchl a skončil na zemi. Válel se v hlubokém sněhu, lapal po dechu, zíral do korun stromů a snažil se svůj zpomalený a zmatený mozek donutit k tomu, aby zjistil, co se stalo.

Zatím zvládl jen dýchat, těkat očima ze strany na stranu a hrabat prsty zmrzlou vodu. Neměl ponětí, jak dlouho tak ležel. Po nějaké době se zvládl posadit. Rozbolela ho hlava, pohled se mu rozmazal a píchlo ho v zádech. Zaúpěl a postavil se na všechny čtyři. Ruce sotva spolupracovaly, všechno měl zpomalené, motal se mu celý svět. S vypětím všech sil se doplazil ke stromu a opřel se o něj. Zavřel oči, pomalu dýchal. Věděl, že nesmí panikařit. Pokusí se postavit, zkontroluje okolí, škody, zjistí, kdo je naživu. Věděl, co má dělat, ale netušil proč. Nebyl schopen si zapamatovat, v jaké situaci se tak mají chovat, jen si byl jistý, že tohle je správný postup.

Po několika minutách se pokusil za pomoci stromu postavit. Opíral se o něj plnou vahou, zaklonil hlavu a zaklel. Potom se podíval směrem k budově, ve které předtím pobývali. Ve tmě skoro nic neviděl, spatřil jen několik světlých míst, jako by tam něco blikalo. Po chvilce dívání mu to došlo - hořelo tam. Doutnaly zbytky budovy.

Udělalo se mu zle, ale i tak se donutil k několika krokům, aby se dostal blíž a mohl zkontrolovat všechny škody. A hlavně najít přeživší. Zatímco klopýtal hlubokým sněhem ke zbytkům polorozpadlého domu, pátral v okolí po někom, kdo přežil. Děsil se chvíle, kdy nenajde nikoho.

Se srdcem až v hrudi došel k troskám. Zbytky trámů slabě plápolaly, nyní z nich už šel spíš jen dým. Rozhlédl se, jestli někde v blízkosti někdo neleží. Ve tmě však viděl hodně špatně.

„Bryane!"

Otočil se za tím hlasem, slzy na krajíčku. Okamžitě se vydal směrem, odkud zaslechl své jméno. Po několika krocích narazil na Jollyho, který se krčil za spadlým kmenem a nadával. Měl u sebe ještě někoho.

„C-co ti je?"

„Asi mám v hajzlu ruku, vůbec ji necejtim. Ale mám tady Sama, je v bezvědomí, snad. Jestli jsem se snažil zachránit mrtvolu, tak se poseru. Jimmy to vodnes. Normálně ho to rozšmelcovalo mně před očima!"

„Jimmy, ty, Sam, já, to jsme čtyři. Zbytek...?"

„Nevim, neviděl jsem. Snad se stihli schovat. Řval jsem na ně, ať někam zalezou, ale byli zblblý. Divim se, že vůbec žiju."

„Měl jsi z prdele kliku," zamumlal brunet a znovu pohledem přelétl okolí. „Musíme najít ostatní. A zdejchnout se. Mohli by se vrátit a zkontrolovat, jestli jsme všichni mrtví."

„Máš... máš ty děti?"

Zarazil se. Děti? Držel je za ruku. Aspoň jedno. Ale pak spadla ta bomba. Podíval se směrem, odkud přišel.

„Nemám, ale byly se mnou, měly by bejt v pohodě. Zůstaň tady, podívám se po nich i po ostatních a pak se pro tebe vrátím."

Roztřeseně začal obcházet trosky. Volal jména, všechna, na která si vzpomněl, ale nikdo neodpovídal. Našel tři další vojáky, všechny mrtvé. Jednoho dostala letící cihla, další se rozpůlil o strom a třetí to schytal větví do břicha. Než stihl kohokoliv zachránit, bylo pozdě. Chybělo mu jich pět. Když prošel trosky, u nichž se bál, že si sám něco udělá, narazil na dalšího. Raději k nim nepřiřazoval jména, jen počítal. Kdyby si vybavil jméno u každého mrtvého, zhroutil by se a na místě by je oplakal. A to si nemohl dovolit, musel hledat dál a pomoct těm, co ještě zůstali naživu.

Jenže ve tmě se hledalo špatně. Skoro neviděl, a když už něco ano, netušil, co je ulomený kus stromu, co zbytek budovy a co ležící voják. Ke všemu musel přijít blíž, nejlépe do toho šťouchnout botou, aby se ujistil, že se jedná o trám a ne kolegu ve zbrani.

Nakonec našel všechny. První skončil v koruně stromu, dva měli zlomený vaz a poslední jako jediný dýchal. Jenže mu z levého stehna trčela kost a byl v bezvědomí. Bryan se vrátil pro Jollyho, s jehož pomocí dotáhli Sama ke druhému raněnému - Peterovi -, a následně se vydal zpátky do lesa, aby zjistil, jestli přežily i děti.

Když došel na místo, kde se probral, rozhlédl se. Temný les ho děsil, ale nyní neměl čas na zbytečnosti, potřeboval je najít. Spatřil je až po několika minutách zírání na podivnou skvrnu u jednoho stromu. Choulili se k sobě, brečeli a třásli se. Řekl jim, aby zůstali na místě, nezajímalo ho, jestli mu v tu chvíli rozumí, načež se vrátil ke skupince raněných. S vypětím sil přenesl na zádech nejdřív Sama, kterého opřel o strom, potom s Jollym odtáhli i Petera, který se probral z mdlob na tak dlouho, aby vykřikl, a opět upadl do bezvědomí, takže mu pak mohli ránu alespoň částečně ovázat.

Všech šest se poté choulilo u stromu, Jolly zahříval děti a snažil se nenamáhat zraněnou ruku, Bryan neustále kontroloval, jestli oba dva těžce ranění dýchají. Začal mít strach o Sama, který chraptěl, občas dokonce dýchat přestal, ale poté znovu začal. Zněl jako porouchaný motorek nějakého starého auta.

Brunet je pozoroval několik hodin, a když konečně mohl na chvíli vydechnout, usínal - nebo upadal do bezvědomí, sám nevěděl. Jolly do něj pravidelně drkal, aby se probral, zatímco tiše pobrukoval jakousi melodii, aby uklidnil děti, které se na něj tiskly z pravé strany a třásly se strachy.

K ránu už byli naprosto vyčerpaní, takže když Peter přestal dýchat, jen mu zavřeli oči a nic dalšího neřešili. Byli až moc unavení. Proto nepřikládali velkou váhu podivnému hučení, které čím dál víc zesilovalo, protože si nejdřív mysleli, že se jedná o halucinaci. Když se však rozvlnily stromy a začal foukat silný vítr, Jollymu jako prvnímu došlo, co se děje.

„Vrtulník. Přišli nás dorazit."

Bryan pomalu zvedl hlavu a zavřel oči. „Aspoň nám zkrátí trápení," hlesl tiše. Bolel ho celý člověk. Přišel o svou jednotku. Nedokázal je zachránit. Co mohl ještě ztratit? Co dalšího mu mohli vzít, aby ho dostali na úplné dno?

„Hej, hej! To jsou naši! Konečně jsou tady!"

Zmateně se rozhlédl. Teď jim přišli pomoct? Ale vždyť už bylo pozdě.

„Tady jsme! Tady!"

„Jak víš, že to nejsou oni, ale naši?" zeptal se z posledních sil. Cítil, že každou chvíli ztratí vědomí. A pak mu konečně bude všechno jedno.

„Maj na boku tři hvězdy."

Tak jsou konečně tady. Ale mohli dorazit už na Vánoce, pomyslel si těsně předtím, než mu všechno zčernalo.

×××

Měli jste tu „čest" vidět mou druhou válečnou povídku. Původně vznikla jako taková výzva, ale když už jsem v ní použil Vánoce, napadlo mě z ní udělat celkem opožděný vánoční dárek.

Doufám, že to nedopadlo nijak zle. Snad vám to nepřišlo uspěchaný, nebo naopak pomalý, snažil jsem se o zlatej střed.

Pokud máte jakýkoliv připomínky, neváhejte se o ně podělit, ať jsou negativní nebo pozitivní. (A pokud najdete chybu, křičte a já ji opravím.)

Opožděně vám přeju šťastný a veselý Vánoce, snad jste si včerejšek užili vydařil se vám. :)

No, přeju hezkej zbytek dne,

Quentin