Z čtvrtého patra měl dokonalý přehled nad tím, co se na ranči dělo. Viděl Rebeccu, jak se blíží k nějaké ohradě, v níž mladý kůň klusal podél ohrad pořád dokola. Museli být sledováni, i když se mohlo jednat o pouhý projev radosti.

Na parkovišti někdo vypnul motor starého pickupu. Z vozu vystoupila osoba, jenže než ji stačil Jordan analyzovat, všiml si blížící se sekretářky, Sabine Holfové. Usmívala se od ucha k uchu, přivítala muže v milostném objetí, ale byl spatřen jen její výraz, muž otočen zády k budově.

On.

„Návštěvy jsou povoleny od druhé hodiny."

„Ano," kývla Drakiová. „Ale jako všude jinde, i tady mohou přijít návštěvy zaměstnanců dřív."

„Chodí ke koním?"

„Samozřejmě, že ne. Jsou řádně poučeni."

Jasně.

Mohl si vyžádat seznam VIP návštěv, ale neudělal to. Mohl se podívat na jméno toho zmetka... ale chtěl hrát. Byl nažhavený někoho vytočit do běla jako se cítil před chvílí on.

Ten pocit, to svrbění... u sebe v garáži měl boxovací pytel. Někdy škoda, že se nedá lehce přenášet jako knihy.

„Omluvte mě." Vyběhl z její kanceláře. Dlouhý kabát za ním vlál, učinil z něj šmouhu zvědavosti a prohnanosti. Prošel točitým schodištěm do přízemí, záměrně ignoroval pověšené portréty koní a zastavil se teprve u hlavních dveří. Opřel se zády o nosný sloup a nepatrnými pohyby si určil, z jakého úhlu se nejlépe dívá na parkoviště tak, aby nebyl spatřen. Vytáhl si telefon, aby vypadal zaneprázdněně.

Neměl šanci je zaslechnout, nacházeli se daleko.

„Zacharik Wezlan, jestli vám to pomůže."

Jordan střelil pohledem po Rebecce Harslov. Pokrčila rameny.

To jméno mu nic neříkalo, ale když se podíval na ta mužská záda... na mužské rysy měl paměť, zatímco na ženské ne.

„Rád špehujete muže?" zašeptala Rebecca. Byla tak malého vzrůstu, až měl pocit, že jí viděl do krku.

„Co když potají obdivuju vaši sekretářku?"

Rebecca zakabonila obočím. „Uvažovala jsem. Spálila jsem si tím všechny mozkové závity. Když jsem vás nechtěně nařkla, jestli nespíte s... to je jedno... tak jsem se na to koukala z jiného soudku. Váš pohled na ženy a váš pohled na muže."

Nešikovná a v mládí zadupaná chytrost se všímavostí, která mu momentálně přiváděla neklid. Ne kvůli tomu, že poznala jeho neutajovanou touhu, ale to, že ho šedovlasá špehovala, zatímco on špehoval takzvaného Zacharika Wezlana. Ušklíbl se.

Zlým hlasem: „Nemáte nic lepšího na práci?"

„Nejste inspektor. Neumíte to."

Paráda, díval se na pár, který měl za úkol sledovat. Zcela, ale naprosto příšerně, otráveně myslel na Drakiovou a nadával jí za její lži. Jenže na druhou nikdy Jordan nekývl na to, kým podle druhých na tomto ranči je. Říkal vždy pravdu: soukromý krotitel, soukromý krotitel, soukr...

„Navštěvuje Zachariáš ranč často?"

„Zacharik," opravila ho trenér. „Je to přítel Sabine. Myslím, že nemáte šanci. A teď mi řekněte, kdo jste? Asi jsem vás někde viděla..."

Mladí, chytře hloupí a divocí mají odjakživa dar: když jde o lidi z vyšších pozic, nepociťují strach. Pouze respekt. Hledají na kravaťácích chyby, aby se jim mohli později smát. I kdyby byl Jordan inspektor, Rebecca by si našla cestu, jak ho vyhnat ze strategického místa.

Jenže za to mohl fakt číslo dva: ten chlap se otočil. Jordanovi se zmenšily zornice. Zavrtal bradu do límce, narovnal se a zaškaredil se téměř jako se ďábel dívá na polobožské ovce.

Napsal rychlou SMS zprávu. Vzápětí mu přišla odpověď, ale impuls ke střetu byl tak silný, že nevnímal ani Rebecčino naléhání, aby prozradil totožnost. Utajený syn ředitele Útvaru? Vrah...? A kdo ví kdo dál.

Přidal do kroku. Sabine Holfová se smála, ale prkenně ztuhla, když si všimla krotitelova výrazu. Nepatrně od přítele ustoupila. „Děje se něco, pane...?"

Přitáhl si Zacharikovo rameno a praštil ho do nosu. Okamžitě z té krásně mířené pěsti vytryskl potůček krve. Sabine zděšeně vykřikla, od přítele ustoupila, kdyby se náhodou Zacharik rozhodl ránu oplatit.

Blonďák s pihami byl spíš v šoku. Hleděl na Jordana a nechápal, kdo, co, jak, proč. Až pak, o minutu později, mu cvaklo.

„Jordane...?"

„Nic vysvětlovat nemusíš," přerušil ho krotitel. Navštívila ho temnota. „Seš si jistý, že to vůbec někdy vysvětlíš? Vaše absence najednou dává smysl."

„Ne, ty to nechápeš," zavrčel Haul Vagber. „Matka trpí smrtelnou nemocí a ty tady na mě nesmyslně ukazuješ?"

„Lidé to takhle neříkají, Haule. Smrtelná nemoc se nevyslovuje."

„Táhni do hajzlu, Athyesi," vyštěkl Haul nebo Zacharik, který si neuvědomil, že byl pojmenován Haulem. Sabine Holfová couvla ještě dál, tvářící se víc zmateněji a nechápavěji než předtím.

„Dneska se nechci hádat, Haule Vagbere," užil si to jméno na jazyku. Vzal ho zezadu za krk a přiblížil se, téměř se dotýkali nosy. Haulův nos krvácel, Jordanův vydechoval vzteklé teplo. Haul pěnil, Jordan chladně zíral. Mstivě, tiše, podle: „Nemáš nemocnou matku. Máš víc podepsaných propustek než Gabriela, a to je co říct. Smrdíš jako krb, ale ne ten, co máte doma. Nikdy nesundáváš rukavice. A nevím, jestli se mi nezdá... nemáš světlejší duhovky?"

Haul odvrátil zrak, vrčel na Jordana.

Jasně, že nemáš, ty idiote. Pohledem sis ale přiznal, že tě přišlo navštívit šílenství, a že o tom víš. Že se díváš do očí brannhestů. Až moc, příliš a dlouho.

„A když už jsi tu ty," zahřměl krotitelův hlas... „pak to taky znamená, že je tu i tvůj bratr."

Jako by toho velkého zmetka přivolal. Drsňácky vystoupil z auta, jakmile si povšiml poprasku a šikany na mladšího bratra. Narozdíl od mladšího bratra měl ale tento hromotluk bundu se speciální nášivkou, pravou a velkou, pokrytou nátěrem proti sežehnutí. Sundal si brýle. Vypadal jak starověký severský válečník, to musel uznat.

Jordan se musel, ačkoliv to situace nevyžadovala, ďábelsky usmát. „Diego."

Velký chlap jménem Diego zkontroloval brášku s rozbitým nosem, mladej skuhral a frkal, rukávem si otíral neustále tekoucí krev. Jakýkoliv komentář by stál za hřích, proto se posunul k Jordanovi – ten cítil dech smrti, ale Diego byl formální. Po tlamě dával jedině v soukromí.

Zapadalo slunce.

Kdekdo by se roztřásl, kdekdo by uprchl, jakmile by uchytil vibrace Diegova smrtonosného těla, které toužilo dát (Jordanu Athyesovi) bezdechou ránu. Ale Jordan stál – vně vytočený a roztřesený, zvenku naprosto vytočenej a chladnej. Byl při smyslech, když ani necouvl? Kdo věděl.

„Líbí se vám ten hřebec?"

„Co tady děláš, Athyesi?"

Zamračil se přísně a hrozně. „Co tady dělám? Co tady spíš děláte vy? Nech mě hádat, Diego."

„Mám tu přítelk–"

„Drž zobák, Haule," zahřměl Diego. „Athyes podle všeho všechno ví. Jako vždycky. Stačí se podívat na jeho ohavný ksicht."

„Budu to brát jako lichotku," pokrčil rameny Jordan, aby zahnal napětí, co mu rezonovalo tělem.

„Budeš brát lichotku i lesní běžecký závod?" ukázal ostré zuby Diego v úšklebku. Gestikuloval. Mocně. Žádný Jestřáb, ale Útěk. Autore GEST, vidíš to?

Jordan by nerad přerušil oční kontakt, ale byl donucen, protože koně, vždycky šlo o koně, takže nahlédl přes Diegovo rameno na západní ohradu. Polkl, když spatřil mlhu těžší než bouřná mračna.

„Cos to provedl," zašeptal Jordan. „Takže falešný plakát Øye měl zmást. Říkal jsem si, jací pitomci si hrají na krále, ale že jste to vy... to by mě ani v posmrtném životě nenapadlo."

„Kolik si toho jen nedovedeš představit..." řekl hromotluk. „Chceš zkusit, jak silné máš v této době plíce, Athyesi?"

„Proč on?!" zvýšil hlas Jordan.

Nečekal to, v žádném případě. Diego se napřáhl v momentě, kdy začal houkat alarm, v tom samém momentě, kdy se mlha šplhala dál, v okamžiku, kdy Jordana dostala do tmy něco tvrdého, ale pěstí by to nenazval. Šlo jen o výstřel naprázdno.

(Šílenec Haul, šeptal kdosi)

Spadl na zem a ani to necítil.