Zpátky k hlavní budově, kde byl ubytovaný, vytáhl z vnitřní kapsy telefon. Signál tu byl mizerný, proto byl donucen poodejít k parkovišti.

„Athyesi," ozvalo se.

Jediná ženská, která mu (ne)vadila a nacházela se dvě stě kilometrů odsud. Možná to bylo ale dobře. Nepotřeboval ji vidět, stačilo slyšet její hlas – podle všeho unavený, ale stále vedoucí.

Držel plátek polámané celulózy v dlani a hleděl za silnic, na louku, kde bloudila jemná mlhovina tepla.

„Cassiopėová," zchladl hlas s temnotou v duši. „Je tu problém."

Z telefonu se něco ozvalo; možná lepší uchopení přístroje. „Povídejte."

„Propagace Øye na černém papíře, pošťák evidentně s poškozenou nohou, pomáhá si holí. Vysoká pravděpodobnost, že byl jeden z koní v jejich zajetí."

Vzdálený nádech. „Dokážete mi říct, jestli o tom ví policie?"

„Jsem si jistý, že o tom nikdo neví." Temnota v Jordanově tváři způsobila, že se mlha vzdálená před ním rozplynula. „Jestli vám to pomůže, zítra je v Stavangeru jejich veřejné představení."

Žena se usmála. Musela, protože když pozorně poslouchal, zaslechl to. „Myslím, že si uděláme výlet. Děkuji, Athyesi. Kdybyste potřeboval posily, klidně zavolejte."

Položila to. Jordan hleděl na plakát, a pak ho pod náporem zlých emocí zmačkal.

Otočil se zpátky k ranči Shan. Neměl z toho dobrý pocit. Celé to vyznělo, jako by měl ten hřebec kolem krku terč cíle – ale kůň dal dost jasně najevo, že se do skutečného vězení nevrátí, že bude snášet trauma jen, aby se vyhnul lidem s podobou na Jordana.

Někdo se chtěl vraníka zbavit. A hlídači na to doplatili, i když nemuseli být nutně ti zlí. Možná se tu ďábelskou bestii snažili jen ochránit před nepřáteli.

Takové lidi pozlatit.

Trasu k hlavní budově si nakonec prodloužil. Vstoupil do ocelových konstrukcí stájí a zastavil se u vrat. Vložil si ruce do kapes, kovové oko s rukavicemi u pasu zadrnčelo. Papír hodil do koše, tam, kde patřil, ale do stájí se nevrátil zpět, protože si něčeho všiml.

Drakiové, jak ladně přechází chodník a nese se k černému, ne zrovna levnému, autu. Rozhlédla se, odemkla kufr a vytáhla z něj krabici. To, co z přeplné bedny vypadlo a ona se po tom divoce ohnala, byl... dopis? V dnešní pyrodobě? Jordan zacouval, napadaly ho různé scénáře. Že by novináři? Většinou se dnes dopisy posílají s výhružkami. Národní rebelie dovolila světu, aby se dopisy používaly výhradně jako poslové špatných zpráv. Fóra nahradila veškerý komunikační systém, jenž lidstvo do té doby používalo. Dokonce i staré babky surfují na internetu a dopisují si se staroušky, kdepak drahý papír ze vzácných lesů, kdepak dopisy a drahá doprava...

Každopádně si to zapamatoval. Protože ta ženská se mu přestávala pozdávat.

Zpět k voňavým stájím.

Koně ho vnímali. Vytáhli hlavy z nedobytných kójí a jejich bulvy při pohledu na něj zažhnuly.

Albín, prošpikovaný žilami lávy a zářící hřívou, zaržál. Zadupal do stáje tak mstivě, až to vyvolalo kompletní virovou agresi.

Znělo to, jako by ukradli bojové bubny a dali se do vojenského pochodu. Dup - dup - dup. Melodické, ničivé, obávané.

Jordana chtěli vyděsit. Stali se jedním zvukem a pochodem, aby ho zničili a psychicky rozdrtili. Aby, když uvidí jejich plameny, zmagořil jako druzí.

Usmál se jejich kolektivní symfonii děsu. Cítil se poctěn. Termostat šílel, horko jako v peci.

„Jdete se dobrovolně zabít?" rýpl si Parrish Raider.

Jordana obešel, aby doplnil do nouzové skříňky gelové obvazy a chladivý sprej proti popáleninám. Černé kalhoty s neonově žlutými záchranářskými pruhy na nohavicích oslepovaly. Ale víc oslepující byla bunda – tentokrát celá sytě žlutá, nikdy ztracená, stále hledající a zachraňující. V davu viděn a vždy nalezen.

„Myslím, že je to jedna z nejpříjemnějších představ smrti."

Medik se zasmál. „Jste blázen."

„Vaše oblíbené slovo, jak tak poslouchám."

„Dělilo mě pár centimetrů od toho, abych se stal psychiatrem, takže ho používám docela často," ušklíbl se lehkomyslně medik. „Nikoho tím neurazím."

On aspoň ví, jak někoho neurazit.

Jordan ho sledoval. Medik se držel jen Skříňky pomoci, směrem ke stájím ani nemrkl. Tohle taky vyděšení dokázali – tvářit se, že vlastně realitu nevidí.

„Pro většinu psychiatrů je ‚blázen' sprosté slovo," podotkl Jordan.

„Ano. Alternativou se proto stal ‚šílenec', ‚psychopat' nebo ‚maniak'."

Hráli hru, nikoho se osobně nedotýkali.

A pak tu měli slovo, které ani jeden z nich neřekl nahlas: ďáblovo dítě, posluhovač, sluha, psychopat.

Jordan nenápadně sledoval koňské planoucí mordy. „Jejich smrtelný dech mi fouká na krk kdykoliv jsem jim poblíž." Nevěděl, proč to řekl. Nesmysl první třídy.

„To abych se zdržoval co nejblíž," zasmál se medik.

Ten chlap s ním právě flirtoval?

Možná si to nechával líbit. Jordan, vzhledem k vlastní orientaci, si ta slova přeformuloval jinak, stejně jako před chvílí Rebecca, ale medik v tom viděl poslání a cíl, ne sexuální narážku.

„Jak dlouho tu pracujete?" otázal se krotitel. Potřeboval... myslet na něco jiného. Poslední, co by před odvezení na psychiatrii slyšel, by bylo: Vrhl se na terénního medika blízko stájí, tím pádem je jasné, že muž trpí brannhestskou psychopatií! (pod odstavcem razítko: „Program pro psychicky labilní a brannhestsky psychický labilní")

„Čtyři roky." Kontroloval štítky spotřeby, produkty skládal do brašny. Prázdné obaly a spreje dovnitř házel taky. Ruce, štíhlé a kostnaté, organizovaly skříňku s profesionálním přístupem. Rychle, bezmyšlenkovitě, inteligentně, vědomě.

Z profilu vypadala medikova tvář zajímavě. Orlí nos, široká ústa modelu, úzká a špičatá brada. Polotmavé vlasy zocelené gelem dozadu v Jordanovi vzbuzovaly příjemné svrbění prstů. Krasavci, co se spletli v zaměstnání, vzdychla si jeho mysl.

Medik zastrčil klíček do skříňky. Švihl rukou.

Vůdčí albín zlostně narazil do kóje.

„Pohnul jste se rychle," namítl Jordan s prozíravostí místo brýlí. „Pomalu."

Medik stál zády ke stájím, záda mu znehybněla. „Ten běloun mě odjakživa nemůže ani cítit. Nemůžu mu to mít za zlé."

Dezinfekce na některé ohnivé koně působila jako droga nebo dráždivý element. Jordan byl přítomen při nespočtech situacích, kdy koně po medicích vystartovali. Vlastně celkově musí člověk přistupovat k ohradám s jakousi dravou opatrností – stačí maličkost, aby kůň vyjel, aby zahořel, aby vás zničil. Jsou schopni vás donutit podívat se jim do očí – jsou schopni vás donutit zeptat se: „Proč to děláš?"

Parrish Raider je zjevně s touto okolností seznámen. Plusový bod k dobru. Alespoň s tou dezinfekcí. Gesta si člověk občas nevybírá.

Jordan už dávno přestal vzpomínat nad jízdami na koňských hřbetech. Ničilo ho to. Ale jak rád by dlani projel podél srsti toho bělocha, jak rád by mu skočil na záda, společným vzletem do nekonečných krajin, do Ráje, do květin a suché hlíny. Odletující kamení, závod s neexistujícím časem, ničivý vítr, pohled na vše z divokých výšek.

Sen. Jen sen. Už dávno ztracená realita – za chvíli, za pár let, se vytratí i vzpomínky.

Jordan Athyes sklopil bradu. Albínovi z nozder zasyčel černočerný dým. Jsem vítěz, člověče. Jsem výš než ty.

O, mektige visdom, på de fire kløverne, gjør meg til din skyggedisippel.
(Ó, rozvážnost mocná, na kopytech čtyř, učiň ze mne svého stinného učedníka)

„Posluž si," zašeptal krotitel a člověk koni. „Staň se vševědoucím, jímž v jiných světech jsi."

Medik zmateně zamrkal. „Dokonce si s nimi povídáte." Nevěřícný, pobavený ďolíček. „To o něčem vypovídá, pane Athyesi."

Kdyby Jordan kouřil, mocně by si potáhl jako starý bard, jemuž jsou vědomosti a moudrosti věrnou milenkou. Proto zbylo jen na pousmání se. „Neznáte Petteriho Nicole?"

„Literatura?"

„Malba."

Parrish se zahleděl Jordanovi do tváře. V medikových očí se zablýskl zájem; nikoliv ten, co vybuchne při prvním seznámením muže a ženy, ale potřeba zjistit o druhém více jen z hlediska lidského poznání. Touha poznat, poznávat, být poznán. Touha nalézt, nalézat, být (sebe)nalezen.

Jordan se otočil k hlavní budově, tentokrát vážně. Pohlédl na medika přes rameno a houkl: „Myslím, že zrovna vy byste jeho smysl pro abstraktnost mohl pochopit. Přeju příjemnou směnu, pane Raidere."

Flirtoval. A nikoho neurazil.