Našel ji v jídelně. Lžíci svírala jako neandrtálec a nabírala s ní zapečené maso v paprice, zatímco knedlíky měla polité červenou omáčkou. Podle etikety celé špatně, okomentovala by Jordanova pomstychtivá matka. Etiketa by ji proklela, zafrkala by pak.

Přisedl si k ní. Harslov ho ignorovala, protože něco zkoumala na telefonu – Jordan podle hlavičky na displeji poznal, že je trenérka očividným fanouškem diskuzních fór. Hltala textová pole jako jídlo ne.

„Slečno Harslov."

Zvedla hlavu. Myslí se nacházela na internetu, proto nijak nereagovala. Poté, po vteřinách, škubla hlavou znovu, tentokrát zděšeně natolik, že si telefon málem namočila v omáčce.

„Do prd-"

Odložila příbor, jak nejlépe a nejelegantněji s její divokou náturou dokázala. „Pane inspektore."

Ah, sakra, pomyslel si Jordan. Drby se roznáší rychle, skoro na to zapomínal.

„Mám na vás otázky."

Usmála se. „Jasně, jen do toho." Podívala se do stropu v přemýšlivém gestu, jestli řekla vše správně, aniž by někoho urazila. Jestli neurazila inspektora. Hm.

„Co se týče hřebce v západní ohradě. Pan Hauzzer mi pověděl, že jste byla u hřebcova výbuchu, když jste nalepovala plakát. O co šlo?"

Vzpomínala. Luskla, žárovička se rozsvítila. „Jo, už vím... nějaký chlapík, takový chudák s holí, mi podstrčil cár papíru a poprosil mě, jestli bych to nevyvěsila. Myslím, že šlo o propagaci... nějaké akce Øye?"

Jordan se opřel do opěrky židle s jemně vyjeveným pohledem.

„Dokážete analyzovat hřebcovo chování?" zamaskoval vlastní překvapení.

Muž s holí. Akce Øye.

Rebecca se napila citronové vody. „Tenhle frajírek má problém s raseri. Když jsem se na kurzech učila o traumatech, je více možností: buď se bráníte útěkem nebo vztekem. U něj převládá vztek." Pod nosem si novonoršttinnou zamumlala: Vztekloun zasraný. (Jævla raseri). Jordan dělal, že nové noršttinně nerozumí.

„V jakém stavu ho dovezli?"

„Pf," odfrkla si Harslov. „Spíš v jakém stavu jsme ho dovezli my. Ten borec se ho chtěl prostě zbavit. Nechtěl do jeho přepravy vrazit už ani kenju. Když jsem s ním mluvila, žvanil cosi o tom, že ho viděl na aukci s dobrým hodnocením. Devět hvězd, říkal. Totální kravina, kůň s takovými čísly by se neukázal ani na bleších trzích. Byl vystrašený. Litoval té koupi hned potom, co zjistil, co je ten hřebec zač. Abych vám teda odpověděla: byli jsme rádi, že nám nepodpálil transport. Usoudila jsem," šourala se lžící v omáčce, „nebo spíš jsme se s Florencisem shodli na tom, že byl hřebec v zajetí. Nereagoval dobře. Musela jsem si vyštěkat, aby začali údržbáři dělat něco se západní ohradou, která byla tehdy ještě nestabilní, aby si sakra pohnuli. Ten kůň to potřeboval."

Potřeboval vědět, že je relativně volný, domyslel si Jordan. Dobrá myšlenka.

„Potom se nic nestalo. Utíkal jak o závod, nechtěl se přibližovat. Byla jsem ráda, že neudělal další cirkus, protože jsem u něj měla pocit, že by moje vědomosti neposloužily, víte, co myslím."

Poškrábala se ve vlasech, pak ztuhla, když jí cinkl telefon. Rozšířily se jí zornice zvědavostí.

Jordan byl závislý na penězích, zatímco druzí se stali závislými na diskuzích. Když se lidstvo bojí cestovat a poznávat druhé lidi, nejlepší variantou pro seznamování se jevila fóra.

„Četl jste si o Čarodějnici ze Shan?" zeptala se potichu. Ne, protože by ji někdo mohl zaslechnout, jen ze zvědavosti a zároveň ze strachu, jestli ji za její dotaz profesionální člen inspekce neodsoudí. Alespoň tak ji odhadl. Udělal si o ní obrázek už u ohrad: zběsilá, hyperaktivní, ve všech směrech se řídila divočinou, jako by byla tou, co se kdysi proháněla divokými lukami se stádem mustangů. Ale zato měla trochu obavy, jestli jí někdo nešlápne na hlavičku, když vykazuje chování mladého dítěte.

Jordanovi to bylo jedno. Na jednu stranu ho naplňoval malý vděk, že se téma stočí jiným směrem. Obvykle si zakládal na tom, že co se netýkalo koní, to ignoroval. Ale uvědomil si, že potřebuje informace a Harslov byla jedinou příležitostí, jak se k nim dostat. Nabídla se mu. Takže přijal.

Je to zadarmo, Jordane – neslyšel snad otcovo moudro? Asi se mu to zdálo.

„Něco málo," přiznal polovičatě. „Nejdřív si ale dělám představy až na samém místě. Neříkejte, že těm textům věříte."

Trhl koutkem rtu, aby jí dal najevo, že si dělá legraci.

Čuměla na něj.

A on zjistil, že tuhle ženskou urazil. Další v pořadí. Div, že neurazil tu sekretářku, co mu donesla krabici se spisy. Měl chuť obrátit se k nebi a poděkovat své matce za kvalitní výchovu, která obnášela nenávist k ženám. Dělal vše pro to, aby nedával najevo nevraživost, dokonce se mu to u Harslov povedlo, i když jen na chvíli. Viděl v ní totiž sebe... před dávnou dobou.

Opět si pogratuloval.

„Chcete říct..." zakoktala se Rebecca Harslov. Schválně hleděl, co z ní vypadne. Když jí zrudly uši a vyděšeně zkoprněla, pochopil. Ústa měla pootevřená, tvářila se naprosto... příšerně.

Do prdele práce.

Zchladl jako regulátor v ohradách. „Ne. Jsem analytik. Nevěřím fámám, raději se ujistím na místě."

Chyba nenastala ve stylu, jakým to řekl. Spíš jakým stylem to řekl divožence. Přebrala si ta slova naprosto obráceně. Proto si ho v předešlých letech některé sekretářky, medičky nebo trenérky spletly s Kovbojem, co chodí od postele k posteli.

„Aha," zazněla, jako by polkla kamení, nebo jako by si najednou hluboce oddechla. „Omlouvám se. Myslela jsem, že mě vaše pověst předběhla. Jde o to, že Shannon tu přezdívku má ještě z dob, kdy dělala porotce na závodech."

To ho zaujalo, především se snažil nezeptat na svou pověst, i když jisté tušení měl. „Většina přezdívek lidem zůstává do konce života."

Chtěla svou šéfovou omluvit? Chránit její jméno? Čert věděl, Jordan poslouchal.

„To sice ano, kdyby se taky neříkalo, že hodnotila i na nelegálních závodech Brennende Błąd." Zkontrolovala, jak se inspektor zatvářil. Poprvé nedokázal říct, kolik Harslov je. Pohled dospělé ženy, tělo a chování dítěte.

Závody Ohnivé listy. Nelegální dostihy s tak pevnou základnou a o to víc silnou propagací, že je až riskantní se k organizátorům dostat. Nikdo neví, kdo tomu velí, kdo to sponzoruje, nikdo nezná jména ani obličeje, ale hlavní pro obchodníky nebo znuděné boháče byla podívaná. Ve chvíli, kdy se těch lidí zeptáte, kdo je organizátor, vidíte jim na obličeji, jak slintají nad počtem číslic na svém bankovním účtě proto, aby je Błąd dokonale umlčel. Nic z nich nedostanete. A zároveň se tam nedostanete ani vy bez dobrých konexí, doporučení nebo důvěryhodné pověsti.

Jde o místo, kde pod vašima nohama proudí neskutečný vír peněz, zatímco ze sebe ohniví koně pod výhružkou smrti vydávají to nejrychlejší, co jejich kopyta zmůžou. Jsou biti, zmanipulováni, ohroženi, kousek po kousku ničeni pro uspokojení davu.

Pozvedl obočí. „To by na nikoho neházelo dobré světlo."

„To ne. Říká se to ale o všech, kteří působili v legální porotě a doteď pokračují v chovu koní. Říká se jim ‚ďábelští posluhovači' nebo ,obchodníci'. Na diskuzích je o tom hodně vláken, stačí najít hashtag #BrennendeHraci, tam jsou všechny teorie, možné stopy, potenciální hráči nebo sponzoři." Rebecca byla do debaty tak zapálená, až Jordana překvapilo, že nezapomněla, co tím chtěla skutečně říct. „Pokud ale vážně dáte na to, co vidíte na místě, tak já jsem svědek, že se Shannon ničeho takového neúčastní. Na to dám, klidně dobrovolně, svoji ruku do ohně."

To bych nedělal. Bolí to jak hovado.

„Proč jste si tím tak jistá?"

Říká jí jménem, ne příjmením. Nevšiml si toho. Byl tak ponořen do toho, co chtěla říct, že ten detail ignoroval.

Lžící promíchávala omáčku, patrně z nervozity. Něco se v ní zlomilo, skoro nepovšimnutě. „Působím jako její trenér už přes devět let, známou přes sedm. Dokážu říct, že cokoliv nezákonného je proti jejím zásadám. Striktně se drží pravidel, je kritická a dá se na ni spolehnout, když jde do tuhého. To je Shannon Drakiová, kterou znám. Je to osoba, která mě sem přetáhla z velkochovu Brun Hest a dala mi svobodu trénování. Na její náklady se můžu nazvat vychovatelem, protože ona je tou, která všechny kurzy zaplatila. Možná to zní zoufale, že? Ale povím vám ještě jednu věc; rok od roku se tady nahrnou novináři, kteří jí s Brennende Błąd nedají pokoj. Nikdy nic neřekla na obranu své osoby, okamžitě volá policii za narušování soukromých prostor. Tohle je tlak, kterému je Shannon Drakiová vystavena. Pokud si myslíte, že není pro roli majitelky stavěná, chci být první, kdo o tom bude vědět. Řeknu jí to já."

Ta malá a mladá povyrostla a dospěla. Jordan měl špatné tušení — vzhledem k tomu, kolik let Harslov Drakiovou zná, v ní shledal mnohem starší osobu. Starší než on. Zmýlil se, protože chovala divokou duši, ale popravdě... mohla mít tak přes třicet. Pozlacené geny. Šeredně se spletl, ale teda dost šeredně. Ať ho hanba zfackuje.

Z jistého úhlu nesnášel, když někdo manipuloval s jeho vlastnoručně nasbíranými zdroji. Ale neměl jí to za zlé – odváděla jen prvotřídní práci poctivé zaměstnankyně a velmi dobré známé. Harslov podala vše tak osobně, až se málem vcítil, ale zakázal si to, protože by pak hleděl na Drakiovou jako na bohyni (soudě podle Harslov), ne jako na subjekt práce.

A stejně ho to nějak nezajímalo. To, co se říkalo, a to, co zjistí, k sobě nemělo praktickou vazbu. Pověry značily jen odvádění pozornosti. Lepší je je odehnat a zjistit vše sám.

Nezajímalo ho to protentokrát. Ale zapamatuje si, protože informací o Brennende Błąd není nikdy dost.

Když se tak zamyslel, možná se Rebecca Harslov bála o pověst své šéfky ze včerejšího dne – když stáli s medikem u mobilní ambulance, zatímco se Drakiová mračila a mračit se na ní začal i Jordan. Harslov musela stát opodál, aby si té nedůvěřivé atmosféry všimla.

Rebecca měla na šedo nabarvené vlasy. Když dojedla, vytvořila z nich divoký culík. Z batohu vytáhla zjednodušenou filtrační masku a chaoticky si ji nasadila, čímž pan inspektor věděl, že vážný rozhovor je u konce. „Jestli chcete ten plakát ještě vidět, můžu ho vyhrabat... teda najít."

Jordan si chtěl palcem otřít spánky (otráveně, vyčerpaně?). Věděl, co chtěla říct, docela to k ní sedělo. Vyhrabat z koše. Ale snažila se. I on se snažil.

Oba dva, podle všeho, prohráli ve svém snažení.

„Budu rád," zamumlal nakonec.