Knihy neměl rád. Knihy pro něj představovaly otisk minulosti, jakýchsi dopisů předešlých časů, kdy kdy byli v ten moment lidé smutní, chytří, nápadití, zlověstní. Autorami cloumaly silné emoce, které potřebovaly vypsat. Nápady, které si myslí, že pomohou druhým. Zlé a nechutné představy, aby se umělci necítili tolik zvráceně.

V případě GEST od R. J. měl však Jordan dojem, že autorův záměr byl namířen správně. Kniha byla ze začátku kritizována, ale pro krotitele se stala příručkou, rodnou plání, učebnicí, expandujícím stromem.

Původně se paperbacková kniha měla jmenovat ĎÁBELSKÁ GESTA. Autor se Jordanově nadřízené přiznal, že by to bylo pro lidstvo příliš. Pak to pověděla ona Athyesovi, když mu knihu darovala. Prý: Znám ji nazpaměť, můžete si ji nechat.

Kniha si o zapamatování žádala. Byla nemilosrdná, nabitá informacemi, formulovaná psychologicky a zmiňovala psychopaty pod pojmem Ti, co se dívají dlouho. De som ser lenge ut.

Četl si pouze z nudy. Situace na ranči Shan potřebovala v jeho hlavě odpočinout. Nač přemýšlet nad falešnými scénáři, nač se hroutit, nač moc přemýšlet...

Po dvou hodinách ho rozbolela víčka. Times New Roman se mu obtiskl do mozku jako špatná reklama.

Nikdo z jeho rodiny nečetl. Čtení červené knihovny nepovažoval za četbu, matka si tím pouze interpretovala svůj ledabyle nemilostný život. Otec ke knihám nenašel vztah. Jordan neměl důvod číst, ale jediná GESTA si přečetl rád. Co když mu totiž něco ušlo? Co když se špatně naučil?

Fakta. Jistota. Přehled. To potřeboval jako sůl.

Procházel se chodbou budovy a po schodech nahoru se dostal do čtvrtého patra, i když mohl použít výtah, ale nějaká část uvnitř Jordana chtěla zůstat v moderním a urychleném světě v pohybu. Ačkoliv se Shannon Drakiová nezmínila, kde pobývá, našel ji lehce. Ředitelé rádi královské středy, proto se zastavil uprostřed všech dveří a zaklepal.

Nic. Zmýlit se mohl, ne že ne.

Když se pokoušel znovu zabušit, ozval se sípot. Zkoprněl, poté se probudil pud sebezáchovy a špatných domněnek. Takže hned sáhl po klice, díky za to, že nebylo zamčeno, protože pocit, jenž ho doprovázel, byl neutuchající.

Spatřil Drakiovou v přítmí. Seděla na zemi, svíjela se a rozpačitě dýchala. U nohou se válel adrenalinový inhalátor s použitou jehlou, ale zjevně jí nepomohl.

Brýle tentokrát položila na stůl. I tak krásně viděl, a tušil to i předtím, co se děje. Skla v brýlích většinou dají lidem pocit, že jejich oči nejsou spatřeny.

De som ser lenge ut.

Přiklusal k ní, dřepl si a chytil ji za rameno.

„Proč jste nezavolala medika?"

Chrčela, nemohla se zhluboka nadechnout. Traumaticky se třásla, třeštila zrak někam do tmy. V těch temných duhovkách problikávala žhavá červeň.

„Hluboce se nadechněte. Nic se neděje. Zbavte se těch obrazů. Nejsou tady. Jen vy a místnost. Nádech, Shannon Drakiová."

Poslechla ho s bolestivou grimasou, jako kdyby jí někdo nasypal do hrdla uhlí se střepy. Vydala zvuk přicházejícího zvracení, zbledla a sípala. Najednou v ní neviděl gotickou čarodějnici. Náhle spíš dávaly sady náušnic smysl – to, proč se distancuje od koní.

Jestli byla pravda, že hodnotila na legálních jezdeckých závodech, pravděpodobně se ze zvyku dívala na závodící zvířata, ne na jezdce.

Třásla se jí ruka, když ho chňapla. „Vy... vypadněte."

Byl hluchý. Odměřeně ji pozoroval. Nehodnotil ji, neanalyzoval. Pouze s chladnou dychtivostí čekal.

„Možná jsem lepší možnost než medik," uznal podle toho, jak na slovo medik nereagovala. „Vaše šílenství zůstane jen v tomto pokoji."

Medik by musel sepsat protokol. Nahlásit, že je majitelka ranče labilní. To by nehodilo dobré světlo na nikoho z nich – všichni do jednoho, zaměstnanci i koně, by byli pronásledováni jménem ta Čarodějnice ze Shan, zcela nenávratně, a pověsti o obchodnici a hodnotící z Brennende Błąd by si mohly hodit mašli.

Proto ti policisté. Drakiová by se odmítala podrobit testu psychopatie.

Než se uklidnila, dostala ještě jeden záchvat. Trhaně šeptala o ďábelských koních, nadávala, sesypala se hrůzou, viděla agresivní hřebce před sebou a i když chtěla uhnout pohledem, dívala se jim do planoucích bulv.

Rozmlátila lampičku o zem v domnění, že vidí zářící klisnu jménem Skrekk (Hrůza). V mysli potkala i hřebce se dvěma hlavami, který se jmenoval Konge (Král).

Stádium šílenství by definoval pod číslem tři z šesti. Vyhnul se střepům, když švihla zrcadlem po dveřích, u nichž Jordan stál.

Svíjela se v křečích, škubala si vlasy, ty havraní prameny se zapletenými copy, drásala si tvář, na níž zůstaly rudé rýhy po nehtech.

Když si představil ženu, co se mu představila, a když si představil ženu, kterou viděl teď, rysy ve tváři se mu zdeformovaly napětím.

Netušil to, ani ho to nenapadlo. Měl z ní divný pocit, ano, ale dosud nepřemýšlel nad psychopatií. Excelentní lhářka, ještě excelentnější herečka.

V takových případech bylo nejlepší se postiženého nedotýkat. Ani na něj nemluvit. Jednalo se o stav, kdy člověk vidí věci, které neexistují. Realita vzdálená jako snová divadla. Možnost, ne však stoprocentní, byla vlažná voda, ale Jordan neměl tušení, kde se nachází koupelna. Nemohl majitelku v tomto stavu opustit, jinak by se stádium mohlo vystupňovat. Stačilo čekat, modlit se Jordan neuměl.

Nebo mohl situaci špatně odhadnout. Každopádně věděl, že čtvrté stádium se dotýká pokusů o sebevraždu, Drakiová se zatím jen sebeničila na hranici snesitelnosti.

Páté stádium: pokouší se zabít druhé s pocitem, že lidé trpí horečkou a hned nato vzplanou.

Šesté: polij se benzínem, mluv s ďábly, muč se v temnotě, vypíchni si to rudé v duhovkách. Dívej se do zrcadla, dívej, dívej... proklínej, zabíjej druhé a následně zab sebe.

Jakmile se opřela o parapet a zahleděla se z okna ven, chtěl ji nějak verbálně zmanipulovat, aby se na ohrady nedívala. Ale to už bylo šílenství ta tam.

Dýchala horečnatě. Dotýkala se hrudi. Odmítala se na Jordana podívat.

„Tohle," zachroptěla, „zůstane jen mezi námi."

„Jistě," narovnal se. „Napijte se vody."

Se sklopenou hlavou se posadila do křesla a zpod stolu vytáhla pet láhev. Snažila se, nenápadně, aby se jí nechvěly prsty, ale nedařilo se.

„Jak dlouho?" zeptal se, když mu pokynula, aby se posadil na židli před ní.

„Osm měsíců," zašeptala cizím, unaveným, poraženým hlasem. Přísnost však zaslechl, aby si Jordan příliš nemyslel. Žena vychovaná otcem, napadlo ho zničehonic. Tvářila se netečně, zcela nepřístupně a bezemocionálně, což se přičítalo k maskám silných a přísných mužů.

Překvapilo ho, když se mu přiznala. Pravdu od lháře nečekal. Projevil svůj údiv i v obličeji, nějak se za to nestyděl, a Drakiová zareagovala nechápavým pohybem obočí.

Musela nosit čočky, protože k brýlím ani nemrkla, ani po nich nesáhla.

„První pravdu, kterou jste mi řekla."

Přivřela víčka. Opřela se do křesla a pohladila svá podrápaná líčka. Ztuhla, jako by ji samotnou udivilo, že má poškozenou kůži. „Nejsem povinna odůvodnit má slova. A vy nejste hoden mé důvody slyšet."

Zahrajeme si hru: pravda nebo lež. „Dělala jste porotkyni na Brennende Błąd?"

Ztuhla, pak se ošklivě rozesmála, ten zvuk za pokus stál, i když zněl děsně. U toho se rozkašlala. „Jaké kecy. Přece jen čtěte diskuze."

Nehodlal nějak zdůvodňovat své prohlášení. Ať si ta ženská myslí, co potřebuje a co uzná za vhodné. Prsty v tenké rukavici poklepal o hranu stolu. „Takže můžu předpokládat, že vrahové nejsou vaši kolegové z poroty?"

„Vrahové...?"

„Ano, paní Drakiová," zašeptal hrubě. „Vrahové. Sama jste prohlásila vlastní předpoklad o tom, jak někdo vaše zaměstnance přesunul od ohrady ke dveřím skladu. A já tady dělám práci, kterou má dělat policie. Ale já vím, že kdyby se do toho měla přimotat profesionální žhářská policie, musela byste jít na PST test. Žádné ‚vinu by svedli na celý ranč', že?"

Bezer, jeho známý, takhle nepracoval. Ten chlap byl profíkem každým coulem, takže při zpětném uvažování zjistil, že policie nemá právo na to obvinit ranč bez důkazů. Jordan si při seznámení s rančem uvědomil, že nikdo neměl motiv – nebylo by nic, z čeho by policie ranč uzavřela a zaměstnance vyhodila. Jen Shannon Drakiová... jen ona. Ji by zavřeli na psychiatrické oddělení.

Nepatrně na ni ukázal prstem. „Vinu by svedli na vás. Jen na vás. Toho se bojíte, že ano?"

Úplně jí viděl na rtech, jak by se ráda zeptala: Co jste přesně zač? Pod kým pracujete? Ale vzhledem k její hrdosti, přesně jak zmínila Harslov, to nevyslovila; porazila by tím samu sebe.

Pohrdavě se uškrnul. Zvedl obočí a zle pokroucené, úsměvné rty si schoval dlaní. „Dovolte, abych vám ujasnil pár věcí. Spolupráce se žhářskou policií je můj denní chléb. Stejně tak řešení konfliktů mezi lidmi a koňmi. A chci, abyste také věděla, že procenta, ke komu se více přikláním, patří ďábelským brannhestům. Pokud mi dáte důvod jít proti vám, tak půjdu. To vám garantuju. Takže co přesně v tomhle případě potřebuju vědět?"

Myslela si, že bude brát ohled na její záchvat? Nesmysl. Myslela si, že nezaútočí, když byl u toho, když lhala? Nemyslitelný nesmysl.

Štíhlá tvář, kulatější tělo. Všiml si toho hned na začátku. Kdysi bývala Shannon Drakiová hubená, možná v době, kdy jí ani nenapadlo nastřelit si náušnice. Jenže v okamžiku, kdy se dívala do koňských očí příliš dlouho, chtěla si vytvořit podvědomou hradbu ochrany. Důvod, proč se nepřibližovat. Ztloustla, protože si vytvořila tukovou bariéru, aby nikdo nepoznal, že je vlastně šílenou. Snažila se jíst, přecpávat, aby se zbavila úzkosti a deprese, aby se neprokázala platnost reality a vědomí, že psychopatie si cestu našla i k ní. Dělá, že je slepou, přitom moc dobře ví, že je na tom špatně.

Na sucho polkla. „První mi ale řekněte, co vaše postempatie viděla."

Koupila si čas na to, co by mohla odpovědět, aniž by se neprozradila. Dobře. Fajn.

„Oba hlídače uvnitř ohrady. S někým se evidentně hádali. A pak se objevil kůň, zařazený v kategorii nejvyššího nebezpečí, temperamentní, agresivní a dominantní hřebec, aby zničil život dvěma cizincům na jeho obrazně a relativně svobodné půdě."

Hleděla někam za Jordana. „Co dělali uvnitř... ohrady."

Mělo se jednat o otázku?

„Říkala jste, že hlídali v místech, kde nemají kamery vliv. Znamená to, že kamery nejsou v západní části nainstalované?"

Trhaně přikývla.

„Jak dlouho máte toho koně? Jak dlouho je západní část k dispozici?"

„Měsíc," zamumlala. „Kam tím zatraceně míříte?"

Jordanův obličej zpřísnil, pokračoval jako válečná loď, neposlouchal ji, na řadě byl totiž on. „A ví o tom veřejnost?"

„Ne." Nejistá odpověď.

„Řekněte ano," zamumlal znechuceně. „Nelžete mi."

Zaskřípala zuby. „Ano."

„A kdo to řekl? Kdo to vyklopil, Shannon Drakiová? Protože odpověď, kterou se teď chystáte vyslovit, vás může stát hodně. Jde tu o koně, kterému může kdykoliv hrábnout, protože je tu někdo, kdo o něm ví. Někdo, kdo ho chce zabít. Někdo, kdo ho chce vyprovokovat. Kdo chce, aby ten kůň ještě víc nenáviděl lidi. A abych byl ještě upřímnější, ten kůň je schopnej zabít nejen policisty, mě, ale i vás. Přináší vám ocelové ohrady pocit bezpečí? Dobře." Natáhl se přes stůl, hleděl na Drakiovou z výšky. Zlověstně šeptal: „Modlete se, aby vás všechny protipožární alarmy ochránily před zkázou, až ten kůň zdrhne."

Rebecca měla ohledně traumat pravdu, velkou tak, že to ani sama neví. Útěk nebo vztek, odborně raseri. Jordan se vžil do vlastního traumatu, vnitřního požáru, ale zároveň se vcítil na Veterána i Válečníka. V každém případě přijdou traumatické reakce obě: začalo to vztekem, známkou boje, a může přijít chvíle útěku, když toho na koně spadne příliš moc. Naprosto kdykoliv. Nejen lidé jsou psychicky narušení a chovají se podle vzorců.

„On neuteče. Nemá kam. Nemá proč. Jak to... ten kůň je cíl?" zvyšovala hlas. Popadla se za čelo. „Nerozumím." Trhaný nádech. „Počkejte chvíli."

„Svoboda, paní Drakiová. Kdybyste mentálně, nic ve zlém, neskončila v době nehořících, došlo by vám to. Kam? Na tom nezáleží. Pokud za ním bude vše hořet a on bude běžet, nic mu v útěku před strachem nezabrání. Mluvte, Shannon. Kdo to byl?"

Prastará tvář bez make-upu. Vybrečené oči s rozteklou řasenkou, černé slzy. Zděšený pohled. Věděla to, ale mlčela, ztratila schopnost nádechu, ztratila hlas.

„On je katastrofou," mumlala si pod nos. „Všechno by shořelo. Vše, na co koukne, zešílí – i ty hloupé květiny."

Jordan zlostně a zároveň šokovaně vytřeštil oči. To snad... přehnal to? Vyvinul na ní takový tlak, že se vrátila do psychopatického stavu? Kdy nastal ten zlom, ten pitomý zkrat?

„Co to do háj–"

„To neříkám já," odsekla. „Říkal to ten chlap, od kterého jsme hřebce koupili. Měla jsem za to, že je muž vystrašený, ale pak, když mi ukázal, čeho je ten kůň schopný... kdybyste viděl ty ohořelé stromy u příjezdové cesty..."

Kousla se do rtu, v duchu Jordan žádal, aby to vyklopila.

„Dali mu uspávací injekci. Prý spal tři dny. Transport sem byl podle Harslov na hranici s katastrofou. Ale horší bylo to oko..."

Mluvila si pro sebe, takže se Jordan zdržel komentáře. Posadil se, soustředěně hltal každé slovo, co vypustila z úst, aby dokonaleji rozeznával lži od pravdy, pravdy od lží. Nerozuměl úplně tomu, co říkala, ale pomalu, velice pomalu, skládal puzzle objasnění. Dával příběh dohromady – Drakiová byla totiž mizerná vypravěčka.

Oko. Agresivita. Zakázaná injekce (injekce, které se nesmí používat, kupují se jen černém trhu). Muž s holí. Oko, Oko, Oko, Øye...

„O tom plakátu jsem nevěděla. Vždy se ujišťuji, že sem dáme společensky správné informace. Marz se začal hádat, že Oko nepodporuje, že není dobrý nápad je sem dát, že prý je to podvrh. Názorně mi ukázal, co je na plakátu falešné, ale naštval mě, neposlouchala jsem ho, protože jsem neměla ani zdání, o čem mluví. Naštvala mě koneckonců i Rebecca, protože nepřišla první za mnou. Pak mi Florencis řekl o dalším hřebcově výbuchu. Všechno dohromady bylo tak stresující..." Opřela si čelo o dlaň. „Mezitím Sabine oficiálně zveřejnila, že je západní část restaurovaná a má svého koně. Zapomněla jsem na to."

Nechápal.

„A pak přišla Harslov, že na stránkách nic o západní části není. Věřila jsem, že se to spraví."

Nově restaurovaná s novým koněm. Jordan se ve vlaku o západní části nic nedočetl.

„Moment. Informace o západní ohradě byly venku dřív než na internetu?" zavrčel Jordan.

„Vypadá to tak." Pohledem Drakiová uvízla uprostřed stolu. „Rebecca je na internetu každou chvíli. Je přesvědčená, že jednotlivá chyba se pro web počítá jako informační fiasko nebo šum. Když mi řekla, že to na webu ještě není, protože Rebecca se ráda se Sabine Holfovou hádá, odpověděla jsem, že Sabine si dává se zveřejněním načas. Není kam spěchat. Sama jsem to neověřovala."

Do háje s internetem, zaklel Athyes.

Zrádce je někde tady. Pořád je tady, tady v Shan, v téhle budově, na tomto pozemku.

„Kdo vám pomohl odnést mrtvoly?" Musel vlastní zvědavost nakrmit, aby se tu v konečném výsledku sám nezhroutil.

Nádech, výdech, Jordane. Je teplo. Ohně tě hřejí. Neztrácej hlavu.

„Já a propálené ohnivzdorné rukavice."

Jordanovo obočí vyskočilo vzhůru. Babochlap.

Trapná chvíle ticha.

„Kdo z ranče odchází jako poslední?" Dalo by se to vystopovat. Někdo, kdo odcházel poslední, mohl neznámému zrádci projevit laskavost a přednostně mu ukázat západ. Nikdo by o tom nevěděl. Před zavírací dobou se nikdo na kamerové záznamy nedívá.

Přemýšlel. Mozek se ale neprokrvoval.

Shannon Drakiová otevřela šuplík a vytáhla seznam směn. „Každý den je to jiné. Tenhle týden ale," zamračila se čarodějnice, „měla klíče celou dobu Holfová."

Milé to děvče, říkal Florencis.

Já jsem taky na ženy milej, pane Hauzzere.