Pojedl a posadil se na gauč z patra třetího, pokoje číslo patnáct. Spisy si rozložil kolem sebe, jakmile všechny polštáře odhodil na postel. Na pokrčeném koleni si psal do karis bloku s kroužkovou vazbou. Podle stavu kožených desek už přežil lepší léta.

Drakiová se nesetkala s postempatiky. Stále to nedokázal vstřebat, protože téměř každý majitel ranče se s těmi blázny setkal. Pokaždé, když Jordan navštívil stáje, první, na co se ti lidé ptali, když ho poznali, bylo, jestli umí komunikovat s koňmi. Neuměl. Ani nikoho takového neznal. To by se s ním musel jedině setkat v psychiatrické léčebně.

Zapsal si detaily, kterých si povšimnul. Ranč Shan dodržoval všechny protokoly: od úrovně zabezpečení a zaměstnanců po úřední spisy. To, že hlídači zapisovali údaje o vlhkosti do excelových tabulek se záhlavím Vnitřního útvaru pro bezpečnost a tiskli si je jen pro osobní jistotu, ho utvrdila v korektnosti. Druzí to flákali, oni pracovali poctivě.

Shannonina plastová krabice s dokumenty o koních ležela na koberci. Donesla ji nějaká mladá žena, zjevně sekretářka nebo něco takového, protože oděv, který měla na sobě, nepřipomínal terénní práci. Byla vdaná, takže si nemusel dělat starosti s odmítáním, protože věděl, že na ženy působil jako magnet. Setkal se alespoň s pěticí žen z různých rančů, které mu nabízely jednorázovku. Sakra, jak moc byl v tu dobu znechucený. Alespoň existoval i protokol pro pracovní objektivitu, který zahrnoval důsledky intimních vztahů mezi spolupracujícími. Nebyl autorovi protokolu vděčnější, jenomže stále existovali lidé, kteří pravidla jemně ignorovali. Experti v tom byly ženy.

V jistém smyslu v něm tkvěl zárodek misogynie. Matka dělala vše pro to, aby ženy nenáviděl. Koukej na ni, nemyslíš, že by byla skvělou hospodyní? Mně by se líbila. Tanec v kuchyni je základ pro dobré manželství. Když se podobné řeči opakovaly padesátkrát do roka, uznal, že nejlepší obranou vůči jejím soukromým cílům je odpor. V přítomnosti žen tak byl nesmyslně obezřetný. Nedával jí za vinu, že zasadila kořeny už v jeho dětství – ani to, že se vyspala s jiným chlapem proto, aby se otci pomstila za to, jakou chudinku z ní udělal, když jí nedal lásky, co se dočetla v knihách nebo na fórech.

Vzal sklenici do rukou. Víno nesnášel. Stejně tak čaj nebo kávu. Ale jahodový džus s vodou, to byl jiný příběh.

Zato příběh o dvou mrtvých měl příliš mnoho mezer.

O hodinu později někdo zaklepal na dveře. Shannon Drakiová se pozvala dál.

Posadila se na okraj stolku, což ho upřímně překvapilo, protože si o ní myslel, že je dámičkou.

„Secheréz kdysi řekl: ‚Jestliže člověk dělá, že nevidí vlastní stín, dává tím druhým a sám sobě najevo, že neexistuje'."

Tázavě zvedla bradu.

„Tančila jste někdy se svým stínem?"

„Nemám tušení, o čem mluvíte." Byla upřímná? Upřímně jí nevěřil.

„Na tom nezáleží." Jordan pohlédl na lustr z umělých křišťálů. „Člověk se nejvíce bojí dvou věcí. Neznámého a svého stínu. Koně se bojí nás, ale zdá se, že to neznámé oni znají."

„Snad si nemyslíte, že se nás koně bojí."

Pohlédl na ni. Naprosto lhostejně. „V jejich očích jsme mučitelé, kteří jim odepřeli svobodu. I my se bojíme věznitelů. Přirozeně máme strach z vrahů a psychopatů, protože nám naznačují, že svoboda je takhle malá." Dvěma prsty, ukazováčkem a palcem, zdůraznil sotva centimetrovou vzdálenost.

Něco se jí mihlo ve tváři. Čas ovšem šel proti němu, takže než ten výraz stačil analyzovat, Drakiová se odvrátila.

„Obrana a strategická vzdálenost. Nepřibližujete se k nim, protože se jich bojíte. Máte náušnice, protože jste si vytvořila obranu, i přestože jsou kovové doplňky zakázané."

Přísně semkla rty.

„Neberte to jako útok. Jen se snažím pochopit, jak to tady chodí. Rozumím tomu, že ne každý majitel rančů musí koně milovat." Najednou se cítil unaveně. Přivřel víčka, ale odmítal je zavřít. Potřeboval ji vidět, protože jí nevěřil. Ne po tom, čeho byl svědkem.

„Rozumím." Hlas měla tvrdý a přísný, avšak vyčetl z něj i kousek ublíženosti. Bylo mu to jasné; i když se (ne)snažil, většinou se mu ženy povede urazit. „Vím, jak to vypadá. A ano, máte pravdu, držím se od nich co nejdál, protože nejsou normální, už ne. Proto také najímám lidi, kteří jsou ochotni k nim přistoupit. Nestarám se o koně, ale o ty, kteří s nimi pracují." Koleno na koleno. Vzpřímená záda. Odlesk brýlí, které předtím neměla. Obroučky černé jako noc za okny. Pak náhle zpřísnila, jako kdyby řekl něco naprosto neetického: „Myslela jsem, že jste si udělal obrázek z diskuzí."

„Kdo říkal, že je čtu?" opáčil. „Dělám si obrázek tehdy, až jsem na místě. Přiznávám, že jsem každodenním fanouškem diskuzních fór jako každý občan této země, ale to neznamená, že si každý názor připouštím jako pravdu."

Změřila si ho. Měla příležitost si ho pořádně prohlédnout, protože terénní bunda, oděv podobný hasičskému, visela na věšáku. Měl na sobě jen tričko s dlouhým rukávem, černé tenké rukavice a džíny. Zastavila se u jeho svalů. Ano, první věc, na které se ženské zaměřují, když vlastně čekají suchého klučinu, kolem nějž se ochomýtá množství nepravdivých historek. Posiluje? ptaly se její analytické oči. Nečekala to, protože postempatici nebo trenéři nemají důvod být fyzicky zdatní. Nejezdí na koních, nepřenášejí seno nebo hnůj, už dávno ne. Jordan se ale hodně naběhal. Naběhal a našplhal. A rozhodně nežere hamburgery s umaštěnými hranolkami.

Takže technicky vzato byl vyschlou tyčkou s nějakými kilogramy svalů, jen se obalí ohnivzdorným kabátem a kalhotami.

„Povězte mi. Máte nějaké nepřátele?"

Zavřela oči, aby profesionálně zakončila studium těla a osobnosti. „Obecně určitě ano. Konkrétně si nejsem vědoma. Jak jsem řekla, nepamatuji si, že by Kewin s Marzem měli s někým problémy." Rukou si projela svou zdivočelou kadeř. „Ještě než přijímám nového zaměstnance, proklepnu si ho. Stejně tak jsem já a můj tým opatrná, když jde o koupi nových koní. I o nové obchodníky."

I o řidiče transportů, svářeče, techniky, ohnivé veterináře, mediky. Jordan si tu přemíru opatrnosti dokázal představit, protože se s ní setkával i u svého otce, když přišla doba modernizace a ještě modernějších způsobů černých obchodů. Potom se z opatrnosti stala paranoia.

Celé to vedlo do slepé uličky, alespoň co se týkalo fyzických osob. Dokázal říct, jaký měli zesnulí rukopis a dokázal také uznat, že jejich práce byla detailní. Ze životopisů se dozvěděl jen nepodstatné věci, což nestálo ani za zmínku. Do příběhu s mezerami to nehrálo žádnou roli.

Samozřejmě, že nahlédl i na možnost, že se z hlídačů mohli stát záporáci s vazbou na černý trh. Vzhledem k jejich životopisům a posledním záznamům však měli obyčejný život. Kdyby pospíchali, kdyby se pokoušeli o něco špatného, psané písmo by je prozradilo. Obyčejní a nekonfliktní lidé. Znělo to skoro děsivě.

„Co ten kůň?"

„Podklady jsem vám poslala." Kývla směrem k netknuté krabici.

„Rád si poslechnu pravdu z vašich úst."

Nadhodila výraz, který by osobně definoval jako urážlivý. „Je jeden z nových. Nevychází s ním trenér Harslov ani Florencis, náš analytik. Nedokážu říct, jak se chová nebo jaké má parametry, ale měla jsem dojem, že se ho chce obchodník zbavit. Okomentoval to slovy, že – cituji – takového pekelného tvora by nechtěl ani sám ďábel."

Jordan melodicky kýval bradou. Hleděl do stropu a před očima měl obraz bojovného vraníka. Otázkou zůstávalo, co ho vyprovokovalo, aby probudil plameny. Postoj obrany a moci.

„Jsem si jistá," zvedla Drakiová ostrou bradu, „že se víc dozvíte z jeho složky."

Ušklíbl by se, protože moc dobře slyšel, jakým hlasem mu navrhla nahlédnutí do složky. Připomínalo to příkaz, nebo také: Poslala. Jsem. Vám. Podklady. Proč to mám komentovat...?

Ona nechápala, a byla proto napružená, ale Jordan si zvykl na jistotu. Aby si každá slova mohl k někomu přiřadit, aby mohl zaslechnout hlasy jednotlivců a přiřadit jim jména, poněvadž koně byli v jistém ohledu němí. Potřeboval obzor a nadhled. Vějíř všeho, i přestože si názor pokaždé vytvořil sám.

„Jste trenér."

„Jsem trenér."

Zavrtěla hlavou. „Nerozumíme si. Jste tu můj soukromý trenér, ne vládní pes."

„O tom nemusím lhát. Navíc," mlaskl. „Kdo řekl, že pracuju pod vládou?"

Povytáhla obočí. „Jak jsem řekla, všechny si důkladně prošetřím." Zablýsklo se jí v očích. „Nejste výjimkou."

Usmál se, zle. „Dobré vědět."

Dobré vědět, že nic nevíte.

Takže celou dobu před ním naznačovala, že věděla, že pracuje pod pláštěm vlády, ale nevěděla konkrétně pod kterou skupinou. Dobré vědět.

„K čemu vaše lži poslouží?" zeptal se Jordan. Hra dohrála, ona prohrávala, všichni prohrávali.

„Prosím?" Musela skrývat mnohem víc, rysy tváře totiž nabraly efekty sochařské vzdorovitosti.

„Medikovi jste kývla, když se ptal, jestli jsem z inspekce. Moje otázka zní, k čemu lhaní poslouží? Zbytečně vystavujete svoje zaměstnance vlivu, kterým neoplývám."

Sekla se. Najednou se postavila, uhladila si sukni a s pohyby rukou setřásla překvapení.

„Čím méně vědí, tím lépe," odsekla.

Jordan se opřel o opěrku gauče. „Dovolte mi říct, že tahle bublina jednou praskne, paní Drakiová."

Chtěl dodat, že je tahle hra dětinská, ale když si všiml jejího neustupného výrazu, nechal si ta slova pro sebe.

Pokrčil rameny. Až ta bublina praskne, nebude tady.

Rozhodl se, že za týden tenhle případ ukončí, protože se každým ránem snižovala teplota.

V jeho životě platilo jedno: žádná z vloček se nesmí dotknout Jordanovy tváře.