Záznamový deník byla šňůrkou svázaná bichle, která pukala ve švech. Trasy, jaké hlídači volili, si musel nastudovat tak, že si na telefonu stáhl mapu komplexu a značil si důležité pěšinky dotykovou tužkou.

Dočetl se: detaily o každém koni s heslovitým značením — chování, teplota ohrady s časovým určením, kdy proběhlo manuální nastavování ohradního chlazení. Parametry vlhkosti zapisovali do jiných desek, stejně dobitých jako vazba deníku.

Přečetl si všechno potřebné — byl naučen, že když první odstavec začíná informací nedůležitou pro cíl, ignoroval to.

Shannon Drakiová stála u dveří a čekala, až se začne Jordan ptát. Jenže neměl na co. Vyhledával pouze dokumentaci, jež mu něco prozradí, jež sám rozuměl a z níž si dokázal vyvodit dostačující závěry. Nehodlal studovat něco, v čem byly jeho znalosti slabé. Nemělo to cenu.

Očima projížděl po textech. „Nejsem vyšetřovatel, paní Drakiová. Když vám ukážu na koně, který to zavinil, co uděláte pak? Tu stejnou práci by vykonal i profesionální policista."

„Narozdíl od policie máte schopnosti a cíl." Přeložila si ruce na prsou, sklopila bradu. Vypadala, jako by si dvakrát rozmýšlela, zda následující myšlenku vypustit do světa. „Takže je to pravda."

Jordan pozvedl obočí.

„Lidé, co se naciťují na oheň. Postempatie."

Nechtělo se mu věřit, že se tahle vysoce postavená dáma dosud nesetkala s postempatiky. Zvlášť v oboru, v němž zastávala funkci majitelky. Musela se stoprocentně setkat i s obchodníky z černého trhu, ale s lidmi jako Jordan ne? Zajímavé. Zvláštní. Byla pravda, že empatici s ohněm nevykřikují do světa, kdo jsou a čím se živí, ale objevují se pokaždé tam, kde se pasou ohniví. Nemuseli se jí představit. Možná kolem ní prošli, jako stejně nenápadně kolem procházejí obchodníci, ale stejně v něm tkvěl pocit nevíry. Fóra byla takových diskuzí tak přecpaná, že by musela být označena za pravdu.

Odložil listy na totéž místo, odkud je vzal. Opatrně, protože rukavice byly tvrdé, takže ve většině času v nich byla citlivost vzdálenou milenkou. Pokud se tu objeví policajti, s čímž raději počítal, s jeho otisky se nesetkají. Podrukavice, tu tenkou vrstvu, nemohl použít, protože přes ně zanechává otisky (již odzkoušeno). Takže: jako by tu nikdy nebyl.

„Pravda je tam, kde máte otevřené oči," zamumlal Jordan pod nosem. Kdyby zvýšil hlas, přirovnal by ho k otci. Drakiová ho naštěstí neslyšela.

„Poslední kontrola proběhla v západní části." Postavil se.

„Zavedu vás tam." Odrazila se od futer hlídací budky. Mezitím se na ranč začalo sjíždět více aut, čehož si nevšímal, i přestože si pamatoval, že tu pracuje šestnáct lidí. Bez dvou hlídačů čtrnáct. Hádal, že Drakiová to zařídí s informací „hlídací správci mají dovolenou". Někdy přemýšlel nad zbytečnostmi. Hlavní ale zůstávalo; nehleděl na auta, na zaměstnance, ale to, co se týkalo koní, vnímal podobně jako dítě obrázkovou knížku v autobuse. Nezajímal se o druhé, pokud se druzí nebudou zajímat o koně, o jeho dětskou knížku.

Západní část by popsal jako otevřený prostor se širokou plání, jejíž ploty z mrazivého kovu skoro neviděl. Velké místo a hustá mlha.

Mléčná deka natahovala pařáty. Jordan obezřetně pozoroval dálky; ale ani vánek, ani kolísání teploty.

Změkly mu svaly. Uvolnil se bez jakýchkoliv pochybností; jednoduchý nádech a výdech. Popel, vlhko, chladná travina, suchý písek. Po zádech ho hladilo chladné ranní slunce. Drakiová ukázala na poslední ohradu, pak odběhla, když na ni někdo z parkoviště zamával. Všiml si toho jen polovičně.

A pak ho uviděl. Z deníku si pamatoval legendu úrovní nebezpečí, které se týkaly koňských ohrad, ale to nyní odložil stranou — vlastně ho to nezajímalo. Nezajímaly ho žebříčky oblíbenosti ani rizik.

Černý hřebec s vypracovanými svaly na nohou. Když klusal, pohyboval se jako bojový pes. Pod tlustým krkem pulsovalo jádro, ohnivé nitro, a pobízelo plameny k rozproudění jisker. Když se blížil, teplo spalovalo tváře. Když se blížil, zmohutněl. Zvolil si však bezpečnou vzdálenost, ne kvůli strachu, ale kvůli dominanci. U obyčejných koní nebyla tak znatelná, ale nemoc spontánního hoření z nich udělala mocné bytosti, které ví, že lidé mají s jejich silou problém.

Oči měl vraník spalující. U jiných koní jiskry jen jemně kouzlily, ale u něj ohnivé bulvy dominovaly.

Každý, kdo se dostal do styku s ohnivými koňmi, zejména s hřebci, musel sklopit pohled. Říkalo se: Čím déle se budeš dívat do jejich očí, buď shoříš, nebo zešílíš.

Jordan Athyes však ten pohled miloval.

Bojovník, svalovec, veterán, nezkrotný král, jehož nitro a srdce tančilo jako implantované Slunce. Černí koně se stali pro Jordana důvodem, proč je tolik miloval, proč byl ochotný pro ně natáhnout ruku do ohně, proč se jim dívat do očí, i přestože následky slibovaly šílenství.

Opřel se lokty o ohradu a sledoval.

Kůň zíral směrem k Jordanovi a Jordan zíral na něj.

Dychtivost. Poslušnost. Elegance. Opovržení.

Blik. Teplo v očích.

„Vážně se mu díváte do očí?"

Sklopil hlavu a zavřel víčka. Když se na osobu sedící na vedlejší ohradě podíval, byl vyrovnaný.

Dívka vypadala na šestnáct. Ovšem podle vrásek v ní poznal mnohem starší osobu, i přestože byla malá a hubená. Divoce klimbala nohama a držela se ocelové ohrady.

„Má zajímavé nitro."

„On je zajímavý celý. Nedoporučuju ho ale zkoušet, je agresivní." Žvýkala jakousi hmotu, na žvýkačku moc velké. Možná žvýkací tabák.

Ano, myslel si to. Agresivní dominance. Instinktivní tvrdohlavost. Dalo se to poznat již od prvního pohledu. Stačí vysledovat prudkost žáru a zběsilost plamenného nitra, aby v koni poznal vojáka.

Měla na sobě ochranný oděv podobný Jordanovu. Na hrudi přišitou vizitku: vychovatel REBECCA HARSLOV.

Měl by si dát pozor na to, jak se chová. Amatérští trenéři rádi kopírovali techniky profíků, což ho upřímně žralo. On se učil všechno sám, a když už ho někdo učil, Jordan o pomoc nezažádal, jen přijímal nabízené. Většinu se ale naučil principem, že se sám musel spálit, aby poznal, jak moc to bolí. A proto ho mladí trenéři rozčilovali — neobjevují zázraky a bolesti světa sami od sebe, nenechávají se posednout závislostí znát, pouze zkouší již předtím tisíckrát zkoušené a po tísici objevené.

„Co tam máte?" kývl hlavou směrem k její ohradě, aby na něj tolik nezírala.

„Hnědák třetí generace. Je starej. Teprve až teď se probouzí. Přátelštějšího tady nenajdete. Když tu nejsem a on mě neuvidí, vzplane. Chladící procesory mají vždy co dělat, aby ohrada nelehla popelem."

„Staré nitro?"

„Hodně staré," ušklíbla se Rebecca. „Teplota dvou hořících budov."

Starý známý popis toho, jak moc jsou jedincovy plameny ničivé. Vyrovnají se teplotě dvou plně vzplanutých domů, což se zaškatulkovalo do třídy Extrémně nebezpečné.

Její práce je dochovat ho, domyslel si něco, co je zřejmé a co nebylo řečeno nahlas. Přesto se ta divoženka šklebila – Jordan si odmítl připustit, že v ní spatřil sebe před lety.

„A vy jste...?" Otočila hlavu k němu, ale než mohl vymyslet výmluvu nebo zalhat pravdou, vnitřek Jordanovy ohrady zhoustl. Ocelové oplocení se bránilo zvýšenou regulací teploty.

Jordan se podíval. Mlha neustupovala. Přes rukavice nic necítil, ale viděl na kůží a syntegumou potažených prstech krystalky chladu.

Zvedl pohled a sledoval, jak se vraník blížil. Žádná strategická poloha, jako by zábrany náhle neexistovaly.

„Hej, chlape–"

Kůň se přiřítil rychlostí, jakou by záviděl i hrom. Zvedl se na zadní a zapulsoval žárem. Nitro se probouzelo, připomínalo agresivní slunce, osamělou a rozzuřenou hvězdu, která prská, září, dychtivě hoří. Jádro moci. Zemská vypouklina s uhlíky.

Celý hořel a Jordan nebyl připravený, i když vždycky byl a je. Nestihl si před hladovými plameny pažemi ochránit celou tvář. Dým se vzpouzel a vrážel do těl i vzduchu.

Jordanovi zahořely duhovky rudou, zatímco hleděl do těch koňských, a nemohl se zbavit pocitu, že kůň je naštvaný z nějakého důvodu. Jako by podobnou situaci zažil. Jako by někdo stál podobně jako on, nebo... (uchováno v paměti).

Otupělost.

Náhlý chlad.