Nevěděl, co cítil, když se na tu budovu podíval. Věděl však, před bránou, že když spatřil sestru Looren, dokázal by povyprávět celý její životní příběh podobně jako dokázala povyprávět ten jeho. Život byl krutý natolik, že mu byla tehdy s. Looren schopna jít naproti s injekčními stříkačkami a armádou nemocných na invalidních vozících. Pomoc k nezaplacení.

Zamávala mu.

Nakonec se přiměl vstoupit za půdu, za bránu, na pěkně načechraný trávník, po němž se neplazila ani formální kapka mlhy. Budova od všeho daleko. Mlha sem nedosáhne. Budova v přírodě, uprostřed ničeho. Čerstvý vzduch – co to v dnešní době procent a stupnic vlastně znamená? Spojitost s minulostí, to, o čem píší autoři v knihách. Nyní by si za to nikdo nekoupil ani rohlík.

Co je to čerstvý vzduch v době černého smogu a vysoké vlhkosti?

Zapsal se na recepci. Stařenka v bílé soupravě za sklem se mile usmála – díky těm úsměvům poznal, kdo ho z vyprávění zná od malého prcka, co se hrabal v koňském hnoji a dováděl se hříbaty na otevřené pláni. Málem si povzdechl. Málem si nervozitou vjel do vlasů.

Věděl, kam jít. On se nikdy nestěhoval. Neměl kam jinam jít od doby, co se jejich farma prodala.

Číslo dveří si nepamatoval, zato si pamatoval jejich mizerný vzhled. Potřísněné snad olejovou žlutou barvou ještě z dob, kdy z této budovy byla školka. Někdo se to snažil zamaskovat bílým nátěrem, ale olej byl mazaný. Nikdy nešel dolů, jen pomaličku bledl, toť vše.

Chystal se zaklepat. „Ach, drahoušku," houkl na něj někdo. „Je venku se sestrou Trudy."

Sestra Trudy. Podle všeho paní, která s ním trávila hodně času a starý muž jí hleděl fascinovaně do očí s myšlenkou: Proč jsme se nepotkali dřív a za jiných okolností?

Věděl o tom. Nijak to nekomentoval.

Takže sestoupil schody zpátky do přízemí, ale místo toho, aby vešel hlavními dveřmi, prošel společenskou místností s plno mužů a žen s různých stádiích nemocí a stáří. Pečovali o ně milé sestry, ale i milí bratři, ke kterým choval jakousi nevraživost. Nevěřil těm jejich miloučkým tvářím, sám netušil proč. V téhle budově se jeho orientace jakoby vychýlila... v téhle budově měl chvíli rád spíš ty sestry.

Jeho nitro, milující muže, se otřáslo.

Našel je u vydlážděného rybníčku. Venku bylo chladno, sám Jordan byl navlečen do dvou svetrů, aby nezmrzl, protože si někde zapomněl zimní bundu, aneb ten hloupý dárek od kolegů, který se raději nechtěně ztratil, než aby byl použit.

Našlapoval pomalu. Trudy přikyvovala, něco namítala, očka jí zářila zájmem, jaký snad u druhých pacientů neměla. Jordan by se vsadil, že ne.

Za jiných okolností, škoda...

Sestra si ho všimla jako první, protože klečela před mužem na vozíku, aby mu mohla vidět do tváře. Rozzářila se. Podle pohybu úst soudil, že invalidovi prozradila, kdo se blíží.

Proto Jordan otce přivítal dotykem na paži s vědomím, že se nemůže leknout.

„Kdopak nám to tu přišel? Soukromníček?" zazubil se Jonathan Athyes.

Jordan zabořil ruce do kapes a podíval se na nebe. „Kdybys viděl moje konto, možná by sis to soukromničení odpustil."

Trudy se usmála, poklepala Jonathana po štíhlé ruce a zanechala je samotné. To na ni Jordan oceňoval. Kdejaká zmije by špehovala, chamtivě poslouchala, a pak roznášela drby po celém pečovatelském domě.

„Jak se daří koním, Jordane?"

Jordan uchopil ručky vozíku, uvolnil brzdu a pomalým tempem objížděli zahradu. Jonathanovi nemohla být zima – byl nacpaný v tuctu košil a v jednom svetru, který se používal při zabijačkách. Řezníkova bunda, říkalo se. Teplá víc než deset mikin pohromadě.

Jonathan zkrátka musel dát celému osazenstvu znát, že je vesnický rodák. Když Jordanovi sesterskou péči popisoval, říkal, že sestry se ptají, co si chce dnes obléct a pomůžou mu. Další gesto laskavosti.

„Jsou teplí, co čekáš?" soptil Jordan.

Jonathan se bouřlivě zasmál. Vyhledal Jordanovu dlaň na ručce vozíku a pleskl ho. Jordan zasyčel – ten stařík měl sakra páru. Staroušovy mozoly nikdy nezmizí.

„To ty seš unikátní teplotní rekord," zachechtal se Johnatan.

Jordan jen namotal udičku a Jonathan se chytil – dělali to celá léta. Jordan si nemohl vybrat lepší variantu než to dělat si legraci z vlastní orientace. Matka ho za to odsoudila. Otec byl sice v šoku, ale čekal to... všechno si dával za vinu, protože neměl Jordan žádnou ženu, jež by nazýval matkou, tetou, která by ho naučila ženy milovat nebo ctít... měl jen babičku, která mu dala jen jediné: obrazy. Umřela brzo na to, aby mu dala víc. Věřil, že kdyby měla možnost, naučila by ho mnohem víc.

Jordan se s ním tehdy krutě pohádal. Nakonec Jonathan po půl roce uznal, že milovat muže je lepší možnost než milovat hadí ženy. A když se Jordan svěřil, co všechno matka říkala o skvělém manželství, která dívka je pro syna nejvhodnější, Jonathan byl vzteklý. A pochopil to.

„Měli by se líp, kdyby nebylo zlostných lidí," odpověděl Jordan na původní otázku.

„Bojoval jsi s někým? Můžu svého syna označit za hrdinu?" ušklíbl se stařík.

„Ty moc dobře víš, že bojovat s lidmi je snazší. Horší je, když se utkáš s koňským egem."

„Pravda," zabrblal Jonathan. „Souboj s koňmi je vlastně souboj vůlí. To samé platí i v této době. Jen to někteří zapomněli."

Jordan mu propleskl spánky. „Nevzpomínej. Nestavil jsem se, abych s tebou sdílel depresi."

Muž uvězněný na vozíku vyprskl sliny ze smíchu, pak se jím zadusil. „Byls na nějaké nové přednášce? Tak se jmenuje moderní psychologické léčení? Terapie Sdílení deprese?"

„Sdílejte, až neusnete se stinnými duchy a nebude se vám zdát o hýbajících se sprchových hlavicích s pokusem zabít vaše dětské já."

„Masochisto."

Jordan pokrčil rameny. „Nech naše krasavce spát. Vzpomínej, až tady nebudu."

„Moc nekecej, synku. Ty taky vzpomínáš, když dojde na zimní období. Je chladno, co?"

Setřásl ze sebe myšlenku na mínusové teploty. „Odteď tě budu navštěvovat jen v létě," zavrčel syn.

„Promiň," zachrochtal Jonathan. „Pořád to s tebou mydlí, co? Kdykoliv si vzpomeneš..."

„Tati."

„Dobře. Co ty a tvoji chlapci?"

Hroznej název. „Myslel jsem, že je to pro tebe tabu téma."

„Ptám se tě jako otec, ne jako Marelene."

Uškrnul se. „Byl tu jeden. Ke vší smůle na ženské."

„To je riziko povolání, chlapče."

„Popálení, hádám."

„Jsi chytřejší, než se tváříš. Nezeptáš se, jak se má tvůj otec?"

„Nebudu se ptát. Protože vím, že si budeš stěžovat na nechutný jídlo–"

„Vyměnili kuchařku."

Jordan zakoulel očima. „Takže teď ji budeš vychvalovat do nebes?"

„Ne," zavrtěl hlavou otec. „Mysleli si, že se něco změní." Zoufale se na něj zadíval. „Ale je to ještě horší než předtím, Jordane."

Jordan netušil, jestli se smát. Cukaly mu koutky, pohladil si líce, aby pomohl napětí v radostných rtech skrýt. Skoro by to nazval studem, to své chování, to neusmát se před otcem.

„Propašuju ti sem tři druhy lososových krémů."

„Kdyby to zjistila Linda, natrhla by ti prdel, synu."

Znovu, chtěl říct, místo toho polkl. S Lindou si nesedli. Jordan ji ve dvaceti nazval vřískavou ropuchou, což mělo za následek, že ho naháněla po celém komplexu s elektrickým obuškem a nadávala na mladou generaci, která si nevidí do huby. Byla ropucha; tlustá, umaštěná, děsivá. Jakožto hlídací pes pečovatelského domu byla na pravém místě, to jen modelové nevědí, kde visí cedule „casting".

Zatracený Raider, leze mu do hlavy.

„Linda je stvůra," zašeptal naoko Jordan, aby setřásl myšlenky na tu bestiální zrůdu. „Neměj obavy, ty lososové krémy přehodím tajně."

„Nepodceňuj lovecké vdovy, Jordane." Oba si vzpomněli na starku. Bože, oba prohráli.

„Povídej. Narazil jsi na koně hodného příběhu?"

„Dva týdny zpátky." Nadechl se, ale jen maličko, aby ho do chřípí nepraštila nežádoucí teplota. „Kdybys ho viděl, kdyby nehořel, myslím, že bys měl co dělat, abys ho donutil k poslušnosti. Dominantní a k tomu traumatizovaný."

„Zkrotil jsi ho?" zeptal se otec dychtivě, i když se díval na oblohu. Dychtivost je touha. Dychtivost je znát něco, co druhý nemůže mít. Dychtivost je...

„S Akselem. Jsem syn svého otce, neříkej, že bys někdy pochyboval." Úškrn.

„Aksel? To je ten ďábelský ohař?" zamumlal otec. Ale pak se najednou, aniž by čekal na souhlas, zeptal: „Pamatuješ si obraz Holliona de Azara?"

„Solskinn?" Sluneční svit, vzácný obraz z devatenáctého století, jehož originál je bez jediné repliky vystaven v hlavním městě, originál mezi originály, který je považován za vizi, která neměla nastat. Vize ohnivých. Měl se původně jmenovat Sluneční prokletí.

Zobrazoval geometrické město, snad futuristický kubismus v barvách kontrastní rudy a modře. Z jistých úhlů pohledů byste mohli spatřit obrysy plamenů. Ale to nejzásadnější, element, který se stal pro obraz hlavním důvodem vzácnosti, byly akrylové stíny koňských siluet na vydlážděném nebo možná pseudobetonovém chodníku. A když se pohnete o dva kroky doprava, z koňského stínu se promění oř ponořený v ohnivém tanci. Když do sálu vstoupíte, uvidíte z dálky tohle: zjevně po dešti vlhký chodník, na okrajích spodní části budov, na těch kachličkách pouze odraz rudého, zapadajícího slunce. A pak, zblízka... budoucnost v minulosti.

Tenkrát se starkou a mladým Athyesem navštívil výstavu i otec. Jednou za dvacet let zpřístupnění veřejnosti. V té vzpomínce, v té minulé době ještě nikdo ohnivé koně neznal, vše bylo v pořádku, všichni v tom nepochopeném zobrazení viděli jen odraz autorovy duše, jakousi fantasmagorii.

„Tehdy," řekl Jonathan Athyes, „tehdy starka řekla: Všude je moc stínů a mnoho světla. Znamená to jediné. Peklo je prázdné. Všichni ďáblové jsou tady, skryti ve stínech, krmeni září."