S holí z dřevooceli proplouvala davem. Upřímně si myslela, že průchod bude lepší, ale následně bylo ještě lepší to, že se v tom davu ztratila. Jen si to přiznat, jen se do té vody lidských duší potopit.

Hejno zvědavců, zejména mladých lidí, obdivující rebélii. Vypadalo to jako konkurz na nejlepšího drsňáka v okolí pěti kilometrů, aby se mohl onen vyvolený stát vedoucím punkové skupiny, co podpaluje domy premiérům.

Začátek za tři minuty. Žena někomu párkrát dloubla holí do noh, aby si uvolnila cestu, než se ovšem stačili lidé otočit a pohoršeně zařvat, žena zmizela. Nebyla malá. Jen zahalená v tuctu volných hadrech, něco mezi kimonem a indiánským typickým oděvem. V dlouhých zrzavých vlasech smečku peří – a to z ní činilo neviditelnou. Takový nádech ezo, jehož kritická éra dávno, skutečně dávno, pominula.

Mířila k pódiu. Jemně se usmívala, k úsměvu to však mělo ohromně daleko.

Vřava lidí za jejími zády si všímala sama sebe. Ani je logicky netrklo, proč tahle ženská chodí s holí, když nekulhá. Mladí lidé byli zvědaví a dychtiví po lidech z Øye – ti, co přinesli boží odpuštění pro ďáblovy čtyřnohé děti, co přišli jako andělé, co... jak jen to pokračovalo?

Úškrn zmizel ve větru. Rozmáchla se a praštila blížícího se bodyguarda do holeně. Chlap jak hora zrudl, reakce však pomalé. Holí, z jedné poloviny ze dřeva a z druhé poloviny z kovu, ho švihla do žeber, z čehož se skácel a hledal (ne)vhodná slova pro vlastní útěchu, aby nezůstal jen se svým pomstychtivým egem a pozdější depresí z poražení ženou.

„Kde je pan šéf?"

Chlapík si odplivl. „Mrcho. Vypadni, než–"

„Vřelé díky za odpověď." Levým kolenem, které si dnes určila pro bolestivou simulaci, ho nakopla do brady. Rána křupla, hraní si na nemocnou a neschopnou bohužel nevyšlo, jak tak žena mile zjistila. Plány se měnily velice rychle.

Aksela spatřila na plošině pro vyprávějící. Dupal, rázný krok pro drsňáky, pro rebely, pro punkery. Výbuch potlesku, který si svým výstupem Aksel vysloužil, v ženě vzbudil adrenalin.

Děti neznají svého boha.

Děti nevidí, že má náš Aksel ruce od krve, že ne?

Kývl na ni. Bradou ukázal dozadu, takže šéf představení se nachází ještě u autobusu. Uvidí tam Trocena Silibana? To by byla legrace, kdyby ano. Trocen byl zlatíčko, mimo jiné věrným a známým sponzorem Øye, ale dosud neviděl tvář vedoucí osoby.

Žena se chtěla usmát, nakonec ji ale zaujalo, jak rychle Aksel zmizel z pódia. Následovala lidského lovce, nechala se vést jeho skvělou intuicí, která nikdy nezklamala. On byl pes, ona slepec – skoro. Kdyby si pes lovení trochu víc neužíval a slepec se neválel v roztříštěných zlokostech...

Kdo by však ne?

Odstrčila černý závoj těžké látky a pořádně se rozhlédla. Hodně lidí, tři bodyguardi, jeden uvaděč, čtyřčlenná skupinka rozesmátých chlapců, kteří se navzájem plácali po zádech. Mířila k nim.

Aksel ve stínech zavrtěl hlavou.

Oh, pomyslela si žena. Málem jsem na to skončila.

Samozřejmě, že by mučedníci nemohli být tak mladí. Jen obrazy Jannê de Jakke jsou přehnaně preromantizované. A Bůh se nad osmnáctiletým smiluje...

Aksel poznal, že se nachází ta ženská, stopařka, slepec, v ráži. Že se blíží radost, vyvrcholení, konec i začátek představení, všechno dohromady – nádherný výbuch. A když se postaví před viníky, celá umře, neboť mrtvá, ačkoliv živá ve skutečnosti, je. Znal ji. Ona znala jeho. Navzájem se doplňovali, když šlo o show podobného kalibru.

„Madam," postavil se jí kdosi do trasy vskutku formálně hovořící. „Tady nemáte co dělat."

Bez jakékoli myšlenky (třeba: škaredí muži, otravní bodyguardi) ho odmlčela loktem. Tento chlapec byl alespoň chytřejší; zběsile sáhl po vysílačce.

Zašklebila se na něj. „Bude vás bavit počítání zubů?"

Vykulil oči a než se stačil ohlásit, spatřila, jak společně se sprškou krve jeden zub odletěl. Škoda, že jen jeden, přislíbila mu víc. Lidem se nemá slibovat neuskutečnitelné.

Šetřila si však své ostré klouby na speciálního hosta.

Viděla ho dřív než Aksel. Na tváři měla temný výraz se spousty stinných prohlubní, který zmizel hned, jak si ji muž s mikrofonem v ruce všiml. Zaostřil na svého strážce, hledající zub moudrosti, a přikrčil kolena s plánem utéct, ale strachy přimrzl.

Aksel se dostal za něj a v rychlosti si ho přidržel pod krkem. Žena se rozhlížela, jestli náhodou neuvidí Trocena... nebylo ho. Nevadí, bod pro něj.

„Zdravím tě, mučedníku," pozdravila hlasem všech vrahů. Chlapec se vykrucoval, Akselův stisk byl však krásně pevný, neměl šanci. Aksela prosíme nepodceňovat, štěňátko, ten kluk pochází z rodiny, kde se z lidského masa vytváří nástěnné kreatury.

Přistoupila blíž a pohladila jemné, zpocené strniště. Muž na ni zíral ledabyle zabijáckým pohledem.

„Ale," zatvářila se ublíženě žena. „Proč tolik nenávisti, chlapče? Povídejme si. Jsem fanynkou. Minulý měsíc jsem přispěla třemi tisíci kenjy! Váš účet musí vřískat štěstím, ne? Do poznámky jsem připsala, že bych tím finančním darem koupila krmivo pro Velkého orla. Dostalo se to k němu?"

Muž cosi zavrčel.

„Ještě jednou?" Přiblížila se tváří tak, jako by neexistovala komfortní zóna. „Neslyšela jsem."

„Je... nakrmem... řádně..."

„Vskutku?" vykulila zrak a chytila se za srdce. „To jsem moc ráda. Je můj favorit. Škoda jen..."

Potemněla.

„... že kůň s takovým jménem neexistuje."

A praštila ho do žaludku tak silně, že vyprskl tekutiny odpornosti – skoro na její oděv, ale jen skoro. Aksel ho zezadu nakopl do jamky, muž se zhroutil na kolena.

„To je správná pozice. Děkuji ti, Aksele."

„Nemáte za co." Ustoupil, přenechal královně kořist.

Mikrofon se válel kousek od majitele. Zvráceně ohrnula ret.

„Hrozný přístup, chlape. Co takhle autorská práva, říká vám to něco?"

„O čem..." kašlal a kašlal humus, „o čem to, do prdele, mluvíš?! S-stráže!"

„Víte co, kašlete na práva. Co takhle formalita? Chybí vám základy. Nehledě na to, jak se chováte ke koním. Hm, to už je jiný scénář, co?"

Bliklo jím, asi, poznání. Dalo by se to tak nazvat, to, co se mu odráželo ve tváři? Hrůzné poznání? Kéž by. Kéž by skutečně věděl...

„Právě teď, chlapče, zavoláte svým poskokům... aby zůstali na svých místech. A do vteřiny mi nadiktujete polohu vašeho zakázaného hřebčína."

„Polib mi–"

Rána holí, chuchvalec slin. Zuřivý kašel, třesoucí se dušička na chladném betonu. „Špatná odpověď, zlatíčko. Nechodil jste do školy? Znám takového. Je to velice ostřílený chlapec. Nosí titul soukromého krotitele jako tisíc dalších. Čtete diskuze, že? Slyšel jste o něm?"

Napouštěl se zlostí. Dýchal jako vzteklý býk. Pohled vzpurný, naprosto děsivý, kdyby ona nebyla děsivější než sám ďábel.

„Víte vy co... kašlete na to. Polohu už máme. Právě jsme získali dvacet jedna koní, z toho pět hříbat. Když už vidím váš výraz plný emocí, dovolte mi, abych vám prozradila ten můj: jsem neskutečně vytočena. Ale vy to nevidíte. Jsem za to ráda, protože můj hněv je něco, co vidět nechcete."

Své hole se dotkla i druhou rukou. Zatáhla, něco cinklo, načež se při zatáhnutí zablýskla čepel tak ostrá, že by brusnému kotouči záviděli i samurajové.

„Tak, Flöcku Barnie Juniore, copak říkáte na ďábelskou popravu? Byl jste tehdy přítomen? Vzpomínáte si, kolik koňských životů bylo zmařeno?"

Soustředil se výhradně na ostří v její moci. Výraz vzteku se změnil na delikatesní hrůzu, jakmile pochopil. Kdyby byla žena koněm, Flöck Barnie Junior by se vzápětí změnil na hořícího psychopata pátého stádia.

„Režim Slukking byl krutý. Krutější se stal však pohled na lidi, kteří si to blaženě užívali. Zabijte ďábly, jež opustili svá místa z pekla, odřízněte jim kloub po kloubu, neboť tato půda s tímto světem je pro jejich kopyta příliš čistá."

Ostřím ho lízla po strništi. Chovala se jako matka, co stříhá vousy svému synovi. Ach, kéž by byl synek hodný, možná bych mu je nechala i dorůst, aby se fešákem pro baculaté dívky stal...

„Tak co, šéfe Øye? Cítíte se poctěn mou návštěvou?" zakřenila se maličko. Málokdy se usmívala. Usmívala se jen v případě, že ji někdo zajímavým způsobem vytočil – jako právě teď muž, co se tvářil statečně, ovšem zbabělost z něj učinila loutku, co se bojí vlastního stínu.

„K-kurva, ne..." poznal muž s tím ohromně odporným ksichtem plný slin, tekutin a krve. Třásl se, dokonce se i pomočil.

„Tanči v pekle s koňskými kostrami," potykala hříšníkovi.

A prořízla mu hrdlo.