Tam si stoupáme do kruhu, který má poloměr tři metry. Dimitrij zaujímá bojovou pozici. "Zaútoč na mě." říká s klidným hlasem. Chvíli váhám. Dimitrije miluju, ale nechci, aby to věděl. Dimitrij mě pozoruje velmi zaujatým pohledem.

Okamžitě se zbavuji myšlenek, že já a Dimitrij jsme spolu a útočím na něho. Když ho udeřím do hrudi, ani se nehne. Pak mě chytá za ruce a sráží mě k zemi. Dopad není tak tvrdý, než před několika dny. Pak si lehá na mě a chytá mě za ruce. "Asi jsi prohrála..." říká s úsměvem, který jsem u něho nikdy neviděla. "Nechala jsem tě..." oznamuju se sladkým úsměvem. On zčervená. Pak mi věnuje krátký polibek.

"Omlouvám se, nechal jsem se unést." říká a pomalu se zvedá. Já ho okamžitě přitahuju zpět a polibek mu oplácím. On mi ho také oplácí. Takhle to jde do té doby, dokud se neodtrhne. "Canty nejde to. Máš přece Masona. Není to správné a navíc jsem o hodně starší." říká provinile. "Ne tak to není. A navíc na věku nezáleží." odpovídám. "Tak jak to je?" ptá se. "Já, já..." nemůžu to doříct.

Dávám se do pláče. Dimitrij okamžitě na to reaguje a objímá mě. V tom se rozbrečím ještě víc. "Canty, neboj vše bude dobré. Jsi silná, ty to zvládneš!" utěšuje mě a projíždí mi rukou ve vlasech. Náhle spatřím Masona u dveří tělocvičny. Vypadá překvapeně. "Catrin, co se tu děje?" ptá se nechápavě. Když ho Dimitrij uslyší, pouští mě.

"Masone. Pověděla jsem panu Belikovi o incidentu s Nicol a při tom jsem se rozbrečela" říkám. Vsadím se, že mi to neuvěří. Pak se zvedám, věnuji Dimitrijovi krátký úsměv a mířím k Masonovi. Mason mě chytá za ruku a věnuje mi krátký polibek. Koutkem oka pohlédnu na Dimitrije, vypadá ublíženě. Odtrhávám se od Masona a táhnu ho pryč. Když míříme přes nádvoří, Mason se zastavuje.

"Catrin, co je mezi tebou a Belikovem?" ptá se ustaraně. "Nic. Je to můj trenér. Nic víc. Vždyť mám tebe." říkám se smutným výrazem. "Miluju tě Catrin." říká, a pak mě objímá. Tohle mám na něm ráda. "Nepřeháněj..." říkám s úsměvem.

Pak ho chytám za ruku a míříme na oběd. Míříme ke stolu s jídlem, kde si oba dáváme ovocný salát. Mason je stejný jako já. Někdy mi to připadá, že jsme dvojčata. Když se rozhlížím po volném místě, všímám si Dimitrije. Stojí hned naproti nám. Kouká na mě toužebně, ublíženě a provinile. Ach, proč je to tak těžký. Chci a miluju Dimitrije, ale také něco cítím k Masonovi. Na chvíli se naše pohledy střetnou, ale Dimitrij okamžitě uhýbá. Mason mě vede ke stolu, který se nachází v Dimitrijově blízkosti. Chci změnit směr, ale Mason je silnější, než já.