Doháje musím na to zapomenout. "Masone, přijď večer ke mě." oznamuju mu. Jen se usměje a kývne na souhlas. "Teď mě omluvte pane Krefórde, musím na trénink." říkám se smíchem. On vybuchne smíchy. "Běžte slečno Hatwejová. Večer se uvidíme." odpovídá. Jdu uklidit tác a jdu do tělocvičny, kde mám další trénink s Dimitrijem. Když tam dorážím, Dimitrij tam není. Ten čas než přijde, využívám k tomu, abych se převlékla, napila a rozcvičila.

Když tam Dimitrij přichází, teprve končím s rozcvičkou. "Omlouvám se, že jsem přišel pozdě. Jde, ale vidět, že to zvládáš i bez trenéra." prohlašuje a odhazuje svůj dlouhý hnědý kabát na židli "Jen rozcvičku. S bojovými triky potřebuju pomoc." odpovídám a při tom si dávám vlasy do culíku. Jen se nahlas zasměje a prohlašuje "Po tom co jsem viděl tvůj útok na tu figurínu, tak pochybuju, že potřebuješ pomoc."

Ta figurína nedopadla moc dobře, to musím uznat, ale při boji se strigoji budu v háji. "Sebeovládání." dostanu ze sebe. Vůbec se neumím ovládat, chci být klidná jako Dimitrij. "V tom máš trochu pravdu, ale to zvládneš sama." odpovídá. "Ne!" vykřikuju. Přistupuji blíž k němu. "Chci se učit od tebe. Jsi ten nejlepší." prosím ho se smutným výrazem.

Jen se usměje a pohladí mě hřbetem ruky po tváři. "No dobrá." prohlašuje po chvilce. Začínáme běháním. Vytrvalost je moje nejsilnější stránka a moc ráda jí trénuju. Dimitrije dokonce předbíhám. Ten jen na mě překvapeně zírá. Dimitrij na mě něco křičí, ale já ho neslyším, protože jsem moc daleko.

Když mi, ale noha uvízne v díře, odkud jí nemůžu vyndat, dojde mi, co asi křičel. Šíleně to bolí. Dimitrij ke mě rychle dobíhá. "Ach Canty..." povzdechne si. Když dostane z díry mojí nohu, prohlíží si jí. "Vymknuté..." prohlašuje, když dojde k závěru.

Bere mě do náruče a nese mě na kliniku. "Už zase Catrin?" prohlašuje doktorka Sliezká, když mě uvidí v Dimitrijově náruči. Po chvilce dostávám ortézu. Hned, jak podepíšu další papíry, odcházím pryč z budovy. "Canty, teď nebudeš moc trénovat dva týdny!" křikne Dimitrij, když vychází ven. "Ach jo. Promiň, ale už musím." povzdechnu si a mířím do mého pokoje. Když tam dorážím, beru si na sebe košili a jdu si sednout na postel, kde si pročesávám vlasy. Najednou někdo zaklepe na dveře, a tak jdu otevřít.