Já totiž něco k Dimitrijovi cítím. Já vím, je to bláznivé, a taky blbost. Náhle vnikám Nicol do hlavy. Brečí, bojí se, všude je krev. Ach ne.

Rychle běžím na dívčí záchodky, kde se nachází Nicol. Je schoulená v rohu. "Nicol, co se děje?" naléhám a objímám jí. Když se uklidňuje, začne mluvit. "Všichni se smáli. Já.. já dál nemohla, a tak jsem to chtěla.. ukončit, ale..." jen, co to dopoví dává se do breku. Pomáhám jí na nohy a rychle míříme do mého pokoje.

Přebíháme přes nádvoří, aniž by si nás někdo všiml. Když dorážíme ke mě do pokoje, zavírám a zamykám dveře. Pak se vrhám do koupelny a ze zrcadla beru lékárničku. Vyndám z ní obvazy a zavazuji Nicol zápěstí. "Už to nikdy nedělej!" rozkazuju jí se slzami v očích. Ona jen přikyvuje. Obě se dáváme do pláče. Brečíme do té doby, než někdo zaklepe na dveře. Je to Hel. "Prosím Hel, pohlídáš Nicol, musím na trénink" žadoním.

Ona se jen usměje a ukazuje prstem na dveře. Beru to jako souhlas, a tak rychle běžím do tělocvičny. Tam už je Dimitrij, který se zatím rozcvičuje. "Omlouvám se soudruhu Belikove za zpoždění." prohlašuji provinile. "To nic a říkej mi normálně Dimitriji." odpovídá s poloúsměvem. Jen přikyvuji a jde se rozcvičit. On mě jen pozoruje. Co bych dala za to, aby mě zezadu objal a políbil. Doháje už zas na to myslím! Přistupuji ke zdi a vší silou do ní praštím. Ta bolest mě rozptyluje. "Proč to děláš?" ptá se nechápavě a chytá mě za zápěstí.

"Nic." odpovídám. "Canty, nelži" skoro to vykřikuje. "Chci vědět tamto." říkám nakonec. Jde vidět, že chvíli váhá. Pak se ke mě sklání a věnuje mi polibek. WAU! "Už víš?" ptá se s úsměvem. Bezmyšlenkovitě vybíhám z tělocvičny. Zastavuji se u kašny a oplachuji si obličej. Představy s Dimitrijem, kde mě líbá, jsou nádherné. Ale realita ta je lepší, ale zdá se mi, že je to jen iluze.

Za chvíli ke mě přichází Dimitrij. "Omlouvám se, nevím, co mě to napadlo. Vždyť jsem skoro o sedm let starší. Promiň mi to." říká se sklopeným zrakem. "Ne neomlouvej se soudruhu Belikove." odvětím.

On se lehce zamračí. "Doufám, že se mezi námi nic nezmění." pokračuje. "Ne, nic se nezmění" ujišťuji ho. Pak se zvedám od kašny a mířím do tělocvičny. Přicházím k jedné z figurín a začínám do ní mlátit. Když mě Dimitrij vidí, vypadá vyděšeně. Náhle mi začínají stékat slzy po tvářích. Dimitrij si toho jistě všiml, protože stojí u mě a otírá si je do rukávů. "Co se děje?" ptá se s náznakem úsměvu. "Nic." odpovídám mu. Pak se vymaňuju z jeho sevření, beru si bágl a odcházím.