Náhle zavírám oči. Když je znovu otevírám, probouzím se na klinice, která se nachází v akademii. Kliniku dobře znám, protože před dvěmy lety jsem tady trávila většinu času. Rozhlížím se po pokoji , je tu plno dopisů, květin a Dimitrij. 

Sedí v rohu opřený o zeď a nejspíš spí. Když se chci posadit, Dimitrij se z ničeho nic objevuje u mé postele. "Lež. Potřebuješ si odpočinout." naléhá. Chci ho poslechnout, ale nejde to. Sedám si na postel a zadívám se na hodiny. "Jak dlouho jsem byla mimo?" ptám se. "Celých pět dní"  odpovídá a pevně mi svírá ruku. "A teď si lehni!" přikazuje mi s úsměvem. 

Lehám si a nechávám se od něho hladit ve vlasech, dokud neusnu. Když se probouzím, stojí nade mnou doktorka Sliezká. "Jak se cítíš?" ptá se s kamennou tváří. "Líp." odpovídám a při tom si šahám zezadu na hlavu. Nahmatávám menší ránu, která je čerstvá. "Při tom nárazu sis rozsekla hlavu, tak jsme ti to zašili." říká s menším úsměvem. Pak si sedám, abych viděla kolem sebe. Dimitrij je na tom místě, kde jsem ho našla po svém prvním probuzení. Sedí úplně jako pravítko a upřeně na nás hledí. V jeho obličeji jde vidět, že je trochu nervózní. "Kdy mě pustíte?" ptám se, protože chci co nejdřív začít chodit na tréninky s Dimitrijem. "Jen co uděláme papíry, můžeš jít." odpovídá a prohlíží si mojí hlavu. Dimitrij nás fascinovaně pozoruje. Za nedlouho přichází sestřička a dává doktorce Sliezké papíry. "Tak Catrin, tady se mi podepiš." říká doktorka a při tom ukazuje na volný řádek. Moc se nepodepisuji, a tak tam dělám nějaký kliky hák. Pak doktorka kývá na Dimitrije a ten se zvedá a míří ke mě. Když ke mě přichází, tak mě bere za paži a do druhé ruky dostává papíry. Když vycházíme z budovy, hned se ho ptám. "Pamatuješ na tu noc, když na nás zaútočili strigojové?" On jen přikyvuje, a tak pokračuju. "No a ty si pak, když jsem narazila do toho stromu řekl: Ne Canty, nemůžeš. Protože....Jak ta věta měla skončit?" ptám se nechápavě. On se zarazí. Nejspíš ho moje otázka zaskočila."Catrin teď není na to vhodná doba" odpovídá po dlouhé době. "No dobře." říkám zklamaně. Pak zrychluji krok a doufám, že mě Dimitrij nedožene, ale dohnal." Catrin rád bych to řekl, ale nemůžu." říká a trochu se pousměje. Jen přikývnu a prohlašuju: "Soudruhu Belikove, nyní mě omluvte mám vyučování. Sejdeme se na společném tréninku." Náhle jeho úsměv mizí. "Ano, soudružko Hatwejová." odpovídá, a pak mizí za rohem budovy. Říká se, že dhampýr necítí lásku, soucit, prostě nic, ale je to lež.