Když se probouzím z bezvědomí, všímám si, že jedeme na akademii svatého Nicolase. Sedím na sedadle  spolujezdce a Nicol sedí vzadu mezi dvěma strážci. Za volantem sedí Dimitrij Belikov. Je to ten nejhezčí strážce. Má krásně hnědé oči, ve kterých by se dalo ztratit. Dnes si své kaštanově hnědé vlasy dal do culíku. Takže mu jdou vidět molininské značky a znak slibu.

Molininské značky jsou jako dva blesky, které se překřižují. Molininskou značku může získat jen dhampýr, za zabití strigoje. Dimitrij jich zatím zabil šest, ale zanedlouho bude mít určitě novou. Teprve teď, když se na mě podíval, mi došlo, že na něj hledím. "Promiň za ten úder, ale jinak by jsem tě do auta nedostal"  říká s trochu ustaraným hlasem. Pohled má kamenný, takže se z něho nic vyčíst nedá.

"Já něco vydržím. Nejsem slaboch!"  odpovídám naštvaně. On se jen lehce usměje. Najednou uslyším Nicol v mé hlavě. "No koukej Catrin. On po tobě jede!" . Když to uslyším, začnu se nahlas smát. Otočím se na Nicol a zvednu obočí. Ona hned dostává záchvat smíchu. Dimitrij se jen na chvíli na nás nechápavě podívá.

Když přijíždíme k bráně akademie, Dimitrij mluví do vysílačky, ale nikdo mu neodpovídá. Náhle jeden z hlídačů dopadá na přední sklo našeho auta. Já s Nicol se dáváme do křiku. Najednou dva strigojové rozbijí zadní sklo a vytahují dva strážce, kteří hlídali Nicol. Nicol se v tom dává do pláče, Dimitrij se na nás jen podívá a prohlašuje. "Zůstaňte tady. Chraň Nicol!"  a pak vystupuje.

Okamžitě jak mizí za stromy, otáčím se na Nicol. "Zůstaň tady. Kdyby něco kontaktuj mě naším poutem"  Ona jen přikyvuje a já vystupuji. Mířím za stromy, aby mě Dimitrij neviděl. Nemám žádnou zbraň, a tak beru první větev, která mi přijde pod ruku. Když chci popoběhnout, tak se mi zachytává noha mezi kořeny stromů. Zakřičím bolestí. Za chvíli se zpoza stromu objevuje strigoj.

Rozmachuji se po něm větví, ale on jí chytá a odhazuje. Během chvilky se ocitá u mě a naklání se k mému krku, aby se ze mě napil. V tom se objevuje Dimitrij. Když ho strigoj vidí, odhazuje mě k dalekému stromu. Dimitrij ho během chvíle probodává stříbrným kůlem. Pak se vrhá ke mě a objímá mě. "Canty. Zůstaň se mnou. Prosím nezavírej oči." říká prosebně. Canty je mé ruské jméno. "Já...já nemůžu, promiň."  říkám se slzami v očích. "Ne. Canty nemůžeš, protože...."