DIMITRIJ

Zrovna jsme přistávali, když mi zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a přijal hovor. ,,Copak Nicol?" zeptal jsem se s něžností. ,,Ahoj Dimitriji. Nechceš se vrátit?" optala se se smutným hlasem. Vzpomněl jsme si na mojí milovanou Canty. Strašně moc mi chyběla, jako nikdy před tím. ,,Nejde to Nicol..." řeknu a nakonec zavěsím.

Vzal jsem si ze sedadla svůj hnědý kabát a vydal jsem se ven. Jen co jsem vyšel z letadla, vrhla se na mě má matka. ,,Kdepak je ta úžasná Canty?" optala se mě hned. Již jsem jí nemohl lhát, a tak jsem se rozhodl pro pravdu. ,,Víš mami, ztratila paměť a tak jsem jí opustil, takto to bude lepší." odvětil jsem a nadále se na ní díval. 

Náhle ode mne odstoupila a dala mi facku. ,,Dimitriji Belikove, to nemyslíte vážně. To se nedělá, okamžitě se vrať na akademii!" vykřikla na mě. ,,Promiň, nejde to..." prohlásil jsem a nakonec jí obešel. Tuto větu jsem nyní používal skoro pořád. Musí to pochopit, jiná možnost nebyla.