DIMITRIJ

Chtěl jsem všechno zničit. Na Thomase si pamatovala, ale na mě ne. Chtělo se mi brečet. Opustil jsem tedy její pokoj a šel jsem ven. Potřebuju na vzduch.

Po chvilce jsem uslyšel něčí kroky za mnou. Když jsem se otočil, uviděl jsem Nicol s Thomasem, jak za mnou běží.

,,Dimitriji zastav!" křičela na mě Nicol. Nevím proč, ale zastavil jsem. Najednou se přede mnou objevila v celé své kráse. ,,Dimitriji vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš jí dát čas. Určitě si vzpomene." uklidňuje mě.

,,Ne nevíš, Jaký to je!" vykřiknu. ,,Na vás si vzpomíná, ale na mě ne! Zažili jsme spolu hodně a ono nic. Nechápu, proč si vzpomíná na Thomase, ale na mě ne. Do prdele! Čím jsem si to zasloužil?!" vykřiknu a odejdu.

Jdu do Catrinina studentského pokoje, abych si zabalil své věci. Nebylo by dobré, kdyby je tam nyní našla. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Myslel jsem si, že si mě bude pamatovat, ale jak se říká, myslet, znamená hovno vědět.

Snad si brzy vzpomene. Měli jsme spolu hodně v plánu. Nenávidím Lenose, i když je mrtvý. Spíš jsem rád, že jsem ho mohl zabít já.  Nyní se musím uklidnit. Musím Canty pomoct, si vzpomenout.