„Obyčejně bych vaše delikátní hlavy takto po ránu nezatěžovala dalšími úkoly, ale dostala se ke mně nemilá zpráva. Obávám se, že se v řadách letošních prváků nachází- jistý hrdina."

Hans se marně pokoušel uklidnit své roztřesené ruce.

„A vzhledem k tomu, že máme letošních prváků nepěkný přebytek, rozhodla jsem se, že si zahrajeme takovou krásnou... hru."

Nechtěl hrát žádnou hru a už rozhodně ne nějakou, kterou vymyslela tato šílená žena.

„Každý prvák obdrží jméno jednoho svého spolužáka, kterého se bude muset... zbavit. A jeho jméno bude na lístku někoho jiného," zahihňala se ředitelka. „Hrdina nebude mít samozřejmě na zbavení se nikoho žaludek, tudíž kdokoliv, kdo na konci školního roku bude mít papírek s jménem živého spolužáka... no, příštího školního roku už se nedočká."

Hans nedokázal pomalu ani dýchat.

„Pochopitelně by se onen hrdina mohl přiznat teď, a ušetřit své nevinné spolužáky smrti. Je tu takový hrdina?"

Hans sledoval, jak celá místnost v tichu čeká, až se někdo zvedne. Cítil na sobě Nessin pohled, jeho kolena ho neposlouchala, jeho dech se stále a stále zrychloval.

„Tím lepší," usmála se ředitelka, mávající rukou.

Hans pohlédl na papírek, který se před ním náhle objevil. Jurij.

Chtěl se proklít za to, že si po přečtení onoho jména chlapce oddechl. Nemohl však popřít vlnu úlevy, která ho polila, když zjistil, že nemá o život připravit Elenu či Nessu. Ne, ne, nad čím to přemýšlel?! Byl tu přece jen jeden den, co to s ním tohle místo udělalo?

Nebude nikoho zabíjet, ne, dostane se odsud dříve, než kdokoliv přijde na to, co je zač.

„Užijte si snídani, prváci. A doufejte, že se dožijete jejího konce."

***

To, že se s Jurijem vytáhli vzájemně bylo jasné přesně dvě minuty a třicet tři vteřin po odchodu ředitelky, kdy se Jurij pokusil Hanse udusit v dvoupatrovém růžovém jahodovém dortu. Nebo prostě Jurij využil příležitosti a rozhodl se, že svého spolužáka důsledně nakrmí.

Naštěstí tu byla Nessa a její přemisťovací kouzlení, jinak by Hans svůj důsledně pocukřený obličej nemusel z dortu vůbec nikdy zvednout.

„Zachraňovat není věc pro záporáky," ušklíbl se, když ho Nessou vláčela jednou z růžových chodeb. Ani z jeden z nich neměli tušení, kam jdou, jen nejlépe co nejdále od oné proklaté jídelny s měsícem na stropě. Hans začal přemýšlet nad tím, jestli ty dorty nebyly otrávené.

„Měla jsem tě snad dortem udusit nechati?"

„Rozhodně by to pro tebe bylo strategičtější," pokrčil rameny. „Znám tvé tajemství, tudíž jsem pro tebe nebezpečný."

„Nesmíš věřiti v tyto naivní bludy," řekla Nessa, „vsadím se, že ředitelka už dávno ví, co jsem zač. Soudila bych, že se mě snaží použíti k rozbourání kolektivu."

Hans jen zavrtěl hlavou, pokoušející se belhat dále.

„Víš kam to vůbec jdeme?" zvedl Hans po chvilce obočí.

Chodba se vláčela dále a dále, dvojice někdy zahýbající za jeden z rohů, až ani jeden z nich neměl tušení jak se dostat zpátky. Nudné růžové stěny maximálně rozjasňovaly občasné dveře, Hans si nejprve myslel, že jsou na vlas stejné, než se začal koukat pozorněji - všechny rozlišovala jejich klika, jednou byla zlatá a zakroucená, podruhé hnědá a rovná.

„Nevím kam jdeme," přisvědčila Nessa, pokračující dále v cestě.

Hansův obličej se postupně začal zbarvovat zpět do jeho původní barvy, Hans samotný dokonce začínající vidět nerozmazaně.

„Ještě nevím, jaký trest si pro vás vymyslím," ozvalo se z protější chodby, Hans a Nessa se přitiskujíce k jedné ze zdí, než ještě opatrněji pokračovali v cestě.

Po dalších několika minutách kráčení Hansovi však nohy začaly tuhnout, jeho pozornost zamčená na jednich zvláštních dveřích s opět jinou klikou.

„Také si myslíš, že bychom ty dveře úplně ignorovati měli?" zeptala se Nessa.

Hans přikývnul: „Cokoliv je uvnitř by nás mohlo zabít."

„V téhle škole chytřejší by bylo se záhadným místům úplně vyhýbati."

„Jen blázen by ty dveře otevíral."

Tento slib jim vydržel sotva čtyřicet dva vteřin, než se Hans s dlouhým zaúpěním do jednich ze dveří opřel, neodhalující nic jiného, než tmu.

Nessa po krátkém nakouknutí vstoupila dovnitř, natahující ruku s kývnutím k Hansovi. Udělal jeden krok, jeho noha se třesouc, než se zhluboka nadechl a nechal se spolknout temnotou.

První 'co jsme to proboha udělali' myšlenka se objevila přesně potom, co se dveře s hlasitým cvaknutím zavřely. Hans s heknutím vykulil oči na Nessu, která jen zavrtěla hlavou, pokoušející se do dveří zatlačit. Marně. Po mávnutí rukou suše oznámila, že nefungují ani přemisťovací kouzla.

Náhle se však rozsvítila malá zářivá koule uprostřed místnosti, Hans se k ní naklánějící. Když však koule začala praskat a vydávat podobně děsivé zvuky, tak okamžitě ucuknul, couvající pár kroků zpět.

„Vítejte ve Vizáriu."

Hans se podíval na onu svítící kouli, možná v pokusu zjistit kdo to vlastně mluvil, než se koule světla roztříštila na všechny strany.

Nessa si vedle něho stoupla, její prsty se natahující po jednom ze střípků světla. Ani jeden z nich se nenadál a rozvinula se před nimi růžová místnost se spoustou rozpadajících se dortů.

„To je jídelna?" zeptala se Nessa, zvedající obočí.

„Vždyť tam nikdo není," řekl Hans, mezitím co se obraz okolo nich různě natáčel.

Hans opět spatřil onu klenbu a stříbrný měsíc na vrcholu, než se scéna vypařila do temnoty.

Nessa ani nečekala na další pobídnutí a nahla se pro další stroužek světla. Jen co se jej dotkla, tak se Hans i ona mohli podívat na scénu několika povědomých studentů v jistém lese.

„Dneska se podíváme na jednu z mých oblíbených pohádek-" Ač nebylo ženě vidět do tváře, nebylo pochyb o koho se jedná.

„Z jejího hlasu budu noční můry míti," zavrtěla hlavou Nessa a Hans pobaveně nadzvedl koutky.

Ředitelka pokračovala: „Rampelník. Určitě jste o této krásné pohádce také slyšeli, že?"

Hans pozoroval, jak se studenti neodvažují ani pohnout trochu hlavou, jak kdyby je každou chvíli mělo něco sníst. Nedivil se jim.

„Nejsme támhleto my?" ukázal překvapeně na spodní roh vize. Nessiny učesané zrzavé vlasy, jeho pihovatý nos, nemohlo se jednat o nikoho jiného.

„A tam je- jak se jmenovala? Elena!"

Opravdu. Hans však nedokázal ignorovat bledost jejího obličeje, kterým ředitelku sledovala. Byl na její výraz tak soustředěný, že si ani nevšiml jak se k němu ve vizi přibližuje Jurij, s podezřele malou lahvičkou v ruce.

Než však stačil zjistit vyvrcholení Jurijova dalšího pokusu o jeho vraždu, tak už se opět scéna vypařila do éteru.

„Myslíš si, že to byla ukázka budoucnosti?"

Hans pokrčil rameny: „Vzhledem k tomu, že by ta scéna pravděpodobně skončila mojí smrtí, tak budu doufat, že ne."

Možná v pokusu zahnat další myšlenky na toto téma se dotknul dalšího záblesku světla.

Opět se před nimi objevila ředitelka, ale tentokrát v jakési velké ložnici, s řádkou jiných studentů.

„Chtěla jsem vám představit Princeznu na hrášku, což je jedna z nejhorších pohádek, které MAPa kdy vytvořila."

Nessa se zasmála, vrtíc hlavou, ale nic neříkala. Oba poslouchali, jak ředitelka složitě jiným studentům vysvětlovala, jak princezna poslala prince do patřičných míst, za to, že potřeboval ověřovat její 'princeznovskou pravost'.

Mezitím, co se věštba vypařovala, tak Nessa svěsila ramena, na jejím obličeji pořád hrajíc pobavený výraz. „Jediná pohádka od MAPy, kterou jsem kdy četla. A ona se mi ji tak zkaziti rozhodne."

„Vždyť ty přece braky od MAPy nečteš."

Nessa si povzdechla: „Potom, co jsem získala podezření, že bych mohla doopravdy princeznou nebýti, snažila jsem se vyčíst, jak má taková princezna vlastně vypadati."

Hans nadzvedl obočí, jeho koutky cukající.

„Nutno říci, že jsem těch matrací získala pouze pět, a hrášek jsem pak ani další den nenašla."

„A tak si se rozhodla všechny pohádky od MAPy odsouditi?" Hans si povzdechl, vyhazující ruce do vzduchu. „Odsoudit! Ten tvůj způsob mluvení je hrozně nakažlivej!"

„Mluvím naprosto prostě."

„Dobře. Až budu potřebovat zjistit, která z princezen jsi, tak budu používat matrace, hrášek, a hledat někoho kdo mluví naprosto prostě."

Nessa obrátila oči v sloup, ale neubránila se ani úsměvu.

„Jaká vlastně byla tvá matka?"

Hans vykulil oči, o několik kroků couvající. Jak se mohla Nessa dozvědět o jeho matce? Choval se moc jako hrdina? Co když ho napráská ředitelce?

„Nikdy jsem Perníkovou chaloupku nečetla, ale vždycky mě mentalita záporáku fascinovala."

On vlastně ještě předstíral, že je synem- aha. Hans otevřel svá ústa a hlasitě polkl: „Nevím. Já jsem ji zažil předtím, než začala... jíst děti. A bydlet v perníkových domečcích."

„Ona v domu z perníku bydlela?"

„Proč si myslíš, že se to jmenuje Perníková chaloupka?"

„Jak tedy víš, že se z ní kanibalistka má stát?"

Hansovi trochu zrudly tváře a doufal, že to v tmavé místnosti osvícené pouze onou bílou zářící koulí není vidět. „To bych taky rád věděl," dostal ze sebe konečně. „Mám pocit, že moje hlava není od příchodu sem v pořádku. Vždyť já si ani nepamatuji jak jsem se sem dostal."

Nessa přisvědčila: „Pokaždé, když se na to pokusím vzpomenout, tak mě začne hrozně bolet hlava. Pamatuji si jen ječení a- Lociku."

Nevěděl proč to udělal, ale nahnul se k ní a obejmul jí. Neušlo mu, že trochu ucukla, než se slabě usmála a objala ho zpět.

Byl by to i docela pěkný moment, kdyby se Hans ramenem nedotkl jednoho z proužků světla, odhalující před sebou opět vizi ředitelky. Hans i Nessa od sebe překvapivě odskočili, zírající před sebe.

Něco v ředitelčiných skleněných očích bylo jiné, ona překvapeně zírající na zahalenou postavu.

„Nemusíš to dělat," zašeptala zahalená postava. „Jsou to děti, nezaslouží si-"

„Neříkej mi, co mám dělat!" zaječela ředitelka. Její hlas se odrážel od stěn místnosti úplně jinak, ona typická mrazivost chybějící. „Kde si byl ty, když jsem já byla dítě?"

„Chceš se opravdu hádat, který z nás měl horší dětství?" řekla postava. Ředitelka si skousla ret a zavrtěla hlavou. „A i kdyby si měla ten nejhorší život, nemusíš si to vybíjet na dětech, které s tím nemají nic společného."

„Zrovna ty bys mohl vědět, že s tím mají společného naprosto všechno."

„Nemají. Za všechno ve svém životě si můžeš sama, ředitelko. Nikdy jsem nikomu nepřál nic špatného a obzvlášť své vlastní krvi bych nic špatného nepřál, ale ty úspěšně ničíš všechno dobré okolo sebe, a ještě se chováš, jak hrozný jsi chudák. Tolik šancí jsi měla, tolik, ale promarnila si je."

Ředitelka chvilku mlčela, než zašeptala: „Mlha se rozšiřuje, už si nepamatuji skoro nic."

„Ty-ty nevíš- kdo z těch děcek je- ty opravdu potřebuješ toho hrdinu najít!" dostala ze sebe postava pomalu, než se rozesmála. „Doufám, že ta mlha zahalí celou tvou mysl, a nezůstane tam ani kapka té holky, kterou jsi byla. Bude tě pak snažší zabít."

Spolu s postavou zmizela i celá vize, Hans s Nessou na sebe moment jen prázdně zírající.

„Ona asi opravdu neví, co jsem zač," zamumlala Nessa, a zdálo se, že její obličej zbledl o stupeň více.

Hans netušil co na to říct, vždyť on si ani nebyl jistý, co to teď vlastně slyšeli. Naštěstí ani odpovídat nemusel, jelikož se s skřípáním otevřely dveře a dvojice opět zaslechla onen mrazivý hlas: „Drahoušci... víte, že tady nemáte co dělat?"

Dneska je to o něco kratší (a méně akčnější) kapitola, samozřejmě děkuji za přečtení a budu se na vás těšit u dalšího dílu!

Superleontynka