„Ehm-" dostala ze sebe Elena, když nikdo minutu nic neřekl. „Měli bychom asi začít?"

Tea se uchechtla, za což schytala od Eleny naštvaný pohled: „Nebo máš lepší řešení? Zdá se mi, že jenom kritizuješ cokoliv co vypustím z úst!"

„Vždyť jsem nic neřekla," ohradila se Tea a přistoupila k druhé skupině. „Co vy? Představíte se alespoň?"

Dívka s nepořádnými hnědými vlasy řekla, že se jmenuje Holly, poté zde byl Amir a nervózní Klark. Nakonec se i ozvala vysoká dívčina v masce: „Říkejte mi třeba Clarissia."

Tea se uchechtla: „Jmenuješ se jak nějaká princeznička."

„Dobře, tak jinak, Claire. Ne, že by tvoje jméno bylo o moc lepší jméno, drahá Teodoro."

Hans měl pocit, že si tyto dvě dívky padly do oka více než on s Jurijem. Ten pro změnu vypadal, že hledá nůž aby mohl Hanse co nejdříve zapíchnout.

„Odkud znáš moje jméno?"

Hans si všiml opatrného otočení nohy na koberci, než se Claire zasmála: „To budeš muset zjistit sama, zlato."

Tea semkla ústa do tenké linky a zabodla pohled do Hanse. Ten zvedl ruce do vzduchu a trochu couvnul, co měl on s touto konverzací společného?! Chtěl zpátky domů. Z jeho spolužáků se mu zvedal žaludek a ve vzduchu se nesla jakási zvláštní vůně.

Claire si jenom povzdechla: „Tak je sice úžasné, že jsme strávili takový čas seznamováním, ale docela ráda bych nezemřela."

„Ty dvě jsou skoro jako sestry," zamumlala Elena, ale bez protestování se vydala dále chodbou.

Růžový huňatý koberec brzo přestal hřát, stěny chodby se k sobě začaly přibližovat, vzduch změnil směr a na skupina viditelně zpomalila.

„Jak víš, že jdeme správně?" zvedla obočí dívka s nepořádnými vlasy, Holly.

Jeden z chlapců, Amir, se roztřeseně otočil: „Taky je vám taková zima?"

Elena kývla: „Jako kdybychom byli... venku?"

Hans se podíval se růžový koberec, který měl ještě před chvilkou pod nohami, ale místo něj spatřil jenom zelený mech. Obloha však byla černá bez hvězd, jakoby se tam stále nacházel strop místnosti.

„Jsme v lese," téměř vyjekl Klark.

Claire se s povzdechem otočila: „Les. Úžasné. Nikdy jste nebyli v přírodě?"

Hans měl chuť se rozeběhnout pryč. Jak ho jeho matka učila, v lese ho nikdy nečekalo nic dobrého, jeho strýce takováto nevinná příroda stála život.

„No, možná jsem moc hloupá na to, abych geniální Clarissiu pochopila, ale nezdá se mi, že by se naše pokoje nacházeli tady," řekla Tea.

Tentokrát to byla Claire, která jen zavřela ústa a pokračovala v chůzi.

Klark ji rychle zachytil za ruku a zavrtěl hlavou: „Tohle není jenom nějaký les. Znám ho."

Claire se zastavila a skousla si ret, zvedající obočí. Všichni se ke Klarkovi postupně otočili, očekávající onu strašlivou pravdu o tomto zvláštním lese. Možná tady žila nějaká čarodějnice nebo byl posedlý duchy utonulých poutníků, možností bylo nekonečně.

„Tohle je les z pohádky Červená Karkulka," dostal ze sebe konečně Klark a Claire s Teou se začali naráz smát.

„Bojíš, že nás sní vlk?" zahihňala se Claire.

„Spěchej k babičce s košíčkem," rozesmála se Tea. „Určitě už se na tebe moc těší."

Klark zvedl ruce do vzduchu. Jeho prvotní stydlivost byla rychla pryč, nahrazena až moc srozumitelným syknutím: „Tak dobře. Umřete si tam. Mě to může být docela jedno. Ale já nikam nejdu."

Claire pokrčila rameny a spolu s Holly a Amirem se vydali kupředu. Tea se podívala na svoji skupinu, ale když nikdo nepokračoval dále, tak jen mávla rukou a rozeběhla se k mizící Claire.

Elena se konečně odhodlala ke kloudné větě: „Co je v tom lese tak strašidelného?"

Klark nic neříkal, jeho pohled se střídající mezi Elenou, Hansem a Jurijem. Nakonec jen polknul: „Musím to opravdu vysvětlovat? Je to prostě... ten les dokáže z normálních lidí udělat stvůru, je to... nebezpečné. Červená Karkulka není ta stejná pohádka jakou znáte."

Elena zavrtěla hlavou: „Na tohle nemáme čas. Máme hodinu a už jsme určitě tak patnáct minut strávili hádáním a představováním."

„No, já bych docela věřil tady Klarkovi," zamumlal Hans. Klark nevypadal jako člověk, který se zalekne tmavého lese, naopak - les by se zalekl jeho. Pokud se tohoto lesa bál někdo jako Klark, chlapec, jehož pěsti by je všechny dokázaly vyřídit během několika vteřin, něco bylo špatně.  Jenže tohle samozřejmě říct nahlas nemohl.

„Přece jenom ani nevíme jestli je to správná cesta. Nemůžeme ztrácet čas procházením nějakého vnitřního lesa," pokrčil nakonec rameny.

Mezi skupinou se rozhostilo ticho, které očividně nejvíce užíralo Elenu. Poklepávala nohou a dívali se ze strany na stranu, než konečně vydechla.

„Moje máma na tuhle školy taky chodila," zamumlala, upírající pohled na zem. „O tomhle testu mi vyprávěla. Říkala mi, jak musela jít se svojí skupinou právě lesem a představte si, nikdo tam nezemřel. Usoudila bych, že je tohle naše nejlepší šance nezjistit jak dopadly první dvě skupiny."

Hansovi nezbylo moc nic jiného, než se spolu s Elenou a Jurijem vydat kupředu. Klark zůstal uraženě stát na místě a vrtěl hlavou. Postupně se zmenšoval a zmenšoval až úplně zmizel za listy lesa.

Hans musel poprvé za svůj život se svojí matkou nesouhlasit. Z jejího vyprávění byly lesy vždy temné, strašidelné, ale tento les byl dechberoucí. Vzduchem se linula vůně čerstvých malin, spolu s bublajícím potůčkem tvořící lehkou symfonii. Hans překvapeně sledoval jak pod jeho nohama křupaly pestrobarevné listy, krajina dotvořená všemi možnými druhy stromů. A nebyly támhle-

„Podívejte, víly!"

Víly byla jediná stvoření, kterým Hans věřil. Jejich třpyt vypadal jako samotné ztělesněním dobra a v každé pohádce pomáhaly všem. Lítaly okolo malinovníku s neskutečnou péčí, své záříci magii rozprašující okolo.

„Možná nám ukážou správnou cestu," naklonila Elena hlavu do strany. Jurij jen zůstal stát na místě a okřídlená stvoření bez mrknutí pozoroval.

Když se tedy k vyjednávání nikdo neměl, Hans se zhluboka nadechl a k vílám udělal několik kroků. Ty se k němu s veselým smíchem obrátily a zasypaly ho třpytkami. Hans se musel také zasmát, trochu to lechtalo, ale z konečků prstů se mu náhle začalo šířit teplo, dobrý pocit, skoro už si myslel, že je zase doma. Víly si začali dokonce tiše prozpěvovat a on si nedokázal představit nic krásnějšího.

Jenže najednou teplo zmizelo a zpěv se změnil v hlasité pištění. Skupina víl se stala rojem vos, které nedokázaly nechat Hanse na pokoji. Nestačil se ani nadechnout a jeho tělo začalo pulzovat bolestí. Třpytky se mu dostaly do úst, do nosu a nedokázal popadnout dech.

„Pomozte mi!" rozkašlal se. Jeho mysl se točila v obrátkách. Měl věřit Klarkovi. Měl věřit své matce. Ale nebyla to jeho matka kdo mu řekla, že víly jsou čistá, nevinná stvoření? Komu měl věřit? Mohl vůbec někomu nikdy věřit?

Hans začal couvat dozadu a sledoval jak se k němu opatrně přiblížil Jurij. Hans chtěl doufat, že mu pomůže, zvládne- Jurij do něj silně strčil a rozeběhl se pryč. Hansovými zády projela šílená vlna bolesti a s ječením dopadnul do potoka.

Snažil se mávat rukama, ale voda ho stahovala dál a dál, do jeho úst proudilo více vody, než vzduchu, všechno ho pomalu stahovalo ke dnu.

„CHYTNI SE!"

Ze všech sil se Hans odrazil rukama, vyplivnul vodu a pokusil se dotknout tyče, kterou mu Elena podávala. Jeho prsty byly kluzké, ale nakonec se mu podařilo klacek sevřít a plný od bahna a mokrý se vyhoupnout na břeh. Elena si zhluboka povzdechla a zandala si zrzavý pramen za ucho, jakoby se vůbec nic nestalo.

„Zachránila si mi život," zamumlal Hans opařeně. „A dokonce jsem setřásl i ty víly."

„Ještě jsem neviděla člověka, který by se byl schopen utopit v tak malém množství vody," zavrtěla Elena hlavou, mezitím co si ze sebe Hans stíral bahno. „Moje matka nesnášela vodu, ale vsadím se, že i ona by byla schopnější než ty. Každopádn-"

Hans se zastavil a přitisknul zrzavé dívce na pusu prst. „Slyšela si to?"

Elena zavrtěla hlavou, bublání potoka a bzučení stále naštvaných víl hlasité. Ale Hans vykulil oči: „Někdo volá o pomoc! Musíme tam jít!"

Elena založila ruce v bok: „Zaprvé to neslyším. Zadrtuhé to je třeba past. Nebo Jurij. Shodil tě do vody a utekl jak zbabělec, ten si zachránění nezaslouží. Tohle je škola pro padouchy, ne hrdiny."

„Každý si zaslouží zachránit," řekl Hans, přeskakujíc kmen, kupředu k neznámému zvuku. Bylo mu jedno, že ho tohle možná prozradí, ukáže, že mezi ostatní nepatří. Elena mu přece také pomohla a on teď musel pomoci někomu jinému.

Ale musel přiznat, že tohle nebyla jen jeho potřeba dělat dobro. Něco ho k tomu volání táhlo, ač to nedokázal úplně popsat, jenom věděl, že tam musí dorazit. Možná se opravdu nic neozývalo a všechno se to odehrávalo jen v jeho hlavě.

Elena zůstala chvíli stát na místě, rezignovaně sledující jak se její společník nešikovně přeráží o kmen, než se za ním s povzdechnutím rozeběhla.

„Pojď sem!" zaječel Hans. Elena doběhla až na místo kde stál a spatřila v hluboké díře ječící zrzavou dívku, stojící v malé kaluži. Něco se snažila dělat se svýma rukama, ale ani Elena, ani Hans nedokázali pochopit co se tím snaží sdělit. Najednou z díry zmizela a objevila se vedle Hanse, kde si začala čistit oblečení.

„Co- co to bylo?" vyjekl Hans.

Zrzavá dívka, jejíž vlasy byly jen o něco světlejší než Eleniny si povzdechla: „Ach. To jsou tady všichni naprosto nemožní tvorové?"

„Odkud umíš magii?" dostala ze sebe Elena.

„To byla magie?" zvedl Hans obočí.

„Proč si tolik ječela?"

„Kdo vůbec jsi?!"

„Nemám čas na hloupé vysvětlování," zavrčela dívka. „Má vlastní skupina ode mě utekla, magie k padouchům velmi očividně nepatří. Nedivím se, že ji nepreferují, po většinou vytváří jen samé nežádoucí problémy."

Hans s Elenou za dívkou rychle pospíchali, možná doufající, že jim odpoví na jejich všetečné dotazy. Ani se neotočila. Hans nedokázal ignorovat styl jakým chodila, její narovnaná ramena a vypjatou hruď, dokonce ani arogantně nakrčený nos.

„Řekni mi, alespoň jak se jmenuješ!" zvolala Elena.

Dívka se nezastavila, pouze zrychlujíce tempo: „Doma mě někteří nazývali Nessa."

Hans se chtěl zeptat na všechno, na magii, na to proč tam stála v louži, že si ani nevšimnul Eleny, která se skoro potácela k zemi. Předtím, než to však bylo možné, tak vzduchem protnulo řinčení gongu a všichni se najednou objevili v růžové chodbě. Hans se opět ocitl tváří v tvář Jurijovi, který však jen sklopil pohled k zemi a nechal Hanse pozorvat zbyek skupiny.

Holly s Claire se na sebe významně podívaly, mezitím co Tea a Amir jen zaraženě koukali do země. Hansovi neunikly rudé kapky, které sklouzávaly s Clairiných prstů a padaly na růžový koberec.

„Kde je Klark?" zeptal se opatrně Hans. Nevěděl, zda by spíš neměl přemýšlet nad tím, zda testem prošli nebo ne, ale strach onoho silného chlapce před lesem se mu zaryl do paměti. Možná nebyl padouch přesně jako Hans, možná mohli spolu uprchnout pryč.

Claire si pouze utřela krev o stehna, nic neříkajíc, ale i když Hans přes masku nedokázal poznat výraz jejího obličeje, viděl, že se jí prsty lehce třesou.

„Kde je Klark?" zopakovala Elena, její hlas končíc v písknutí.

„Mě by naprosto uspokojilo jednoduché vysvětlení, kdo je tento Klark?"

Všichni se otočili k Nesse, ale nikdo - Holly, Amir, Tea, Jurij ani Claire nic neřekli. Všichni jen suše koukali na podlahu, mezitím co z Clairiných prstů stále odkapávala krev.

„Já bych docela rád věděl, jestli teda umřeme nebo jsme tímhle testem prošli," zamumlal Hans.

Konečně, Tea otevřela ústa a polkla: „Klark měl kupodivu pravdu, byl to hrozný les. Dokonce to byl opravdu i les z Červené Karkul-"

Claire asi chtěla příběh vyprávět po svém, jelikož Teu syknutím přerušila: „Prostě jsme našli takového moc milého vlka."

„Ale on to nebyl vlk!" zaječela Tea. „Byl to Klark, Clarissio. Ten vlk byl Klark a tys to věděla! Rozhodně ti to nezabránilo v tom ho bez kapky svědomí zabít!"

„Není to co máme dělat? Ty si vždycky myslíš, že všechno víš nejlíp Teodoro, vždycky rozhodnutá-

Gratuluji.

Mezi skupinou se rozhostilo ticho.

Dnešní pohádkou byla Červená Karkulka.

Hans sebou cuknul, na studený hlas ředitelky si přece jenom ještě nezvyknul.

Doufám, že chápete, že lživé pohádky, které se dnešním světem šíři, se v Akademii nebudou tolerovat.

V chodbě se najednou otevřely postupně jednotlivé dveře, které odhalovaly obyčejné postele.

Dobrou noc a sladké sny. Uvidíme se zítra.

Hans sledoval, jak každý z jeho nových spolužáku pomalu vklouznul do jednoho z pokojů, a ty se s hlasitým bouchnutím zavřely.

Na chodbě zůstal jen on a Elena.

„Nevím jestli se mám bát více Claire, Tei, Jurije nebo Nessy," zamumlal vyděšeně. Chtěl Eleně znovu poděkovat, obejmout ji, ale jakoby mu na jazyk nepřicházela ta správná slova.

Elena několik vteřin nereagovala, než prudce zvedla hlavou: , „V téhle Akademii se děje něco moc divného-"

„No, všimnul jsem si. Zrovna jedna moje spolužačka zavraždila jiného spolužáka, ale očividně to bude normální záležitostí."

„Nechápeš to- Ta holka Nessa-"

„Jednoduše vyplnila roli Klarka, jakoby se vůbec nic nestalo," dokončil Hans. Nechtěl znít takhle hnusně- proč- chtěl jednoduše spát a s nikým dál nekomunikovat dál. Jednoduše se chtěl probudit zpátky tam, kde patřil.

„Můžeš chvilku mlčet? Ta Nessa, a ano vím, že je to nemožné," nadechla se Elena a Hans nemohl ignorovat její naprosto bledou tvář a vyhaslé zelené oči. „Tahle Nessa je se jmenuje, vypadá a chová úplně, ale úplně stejně jako moje matka, Zlá Čarodějnice ze Západu."

„To asi nebude úplně náhoda, co?"

Elena se zadívala na studenou chodbu a zavrtěla hlavou. Na oba dva se pomalu začal plížit stín a chodby se začaly znovu zmenšovat.

„To teda opravdu ne."

Děkuji za přečtění kapitoly 2 <3! Jakákoliv zpětná vazba bude vítána, z nějakého důvodu nemám z příběhu dobrý pocit (ale to je vždycky, ať je tématika jakákoliv). Možná je to množstvím postav a jejich stejně dlouhými jmény :D. Nebo je to tím, že vlastně vůbec nevím kam bude příběh směřovat :DD. Každopádně, další kapitola by měla dorazit nejpozději příští úterý.

Superleontynka ^^