Aileen domnívala, že Velká síň již nemůže být krásnější a honosnější, pekelně se přepočítala. Jakmile do ní vkročili na Předvečer Všech svatých, pusa jí spadla úžasem a zmohla se jenom na obdivování té přenádherné výzdoby, stejně jako většina prváků.

Nad stoly, na stěnách i u očarovaného stropu se nacházely stovky živých netopýrů, kteří třepetali křídly a poletovali kolem velkých, vznášejících se, očarovaných a mnohdy nehezky rozšklebených dýní. Sem tam nějaký mladší student vyděšeně vypískl, když na něj dýně udělala nějaký děsivý škleb.

„Taky jsem takhle koukal poprvé, když jsem uviděl tohle," zamumlal k ní Peter, když se usadili ke svému stolu a začali si nabírat něco z toho obrovského výběru slavnostního jídla. „A když jsem ještě ke všemu viděl všechny tyhle pochoutky," máchl rukou a nedopatřením praštil Jamese do tváře, „myslel jsem si, že jsem se ocitl v ráji."

„Asi už rozumím, proč jsi tvrdil, že mi tuhle nádheru nemůžeš popsat slovy," neustále se rozhlížela kolem a párkrát se pokusila dotknout alespoň špičkou prstu netopýra.

„Bejt tebou bych to nedělal, rusalko," varoval ji Sirius, který si zrovna přímo labužnicky pochutnával na pořádně krvavém steaku, „když jsem se jednou s Dvanácterákem vsadil, že si jednoho z nich chytnu, odnesu na kolej a budu ho mít jako domácího mazlíčka, pokousal mě."

„A následky si očividně neseš do dneška," odvětila Dorcas s úšklebkem.

„Meadowesová!" zavrčel a hodil po ní pečenou bramboru, kterou ale bez problémů chytila do ruky a mrskla ji po něm zpátky. Protože na rozdíl od ní však neměl vypracované reflexy z famfrpálu, dostal bramborou přímo do nosu. Bolestně zavyl a všichni, kdo viděli tuhle šarvátku, vyprskli smíchy.

Profesorka McGonagallová tohle spatřila také a vidličkou zacinkala rázně o pohár se skřítčím vínem, aby studenti její koleje přestali hlučet jako giboni v pavilonu primátů. Skoro ji nepřekvapovalo, že za hluk mohla skupinka posazená kolem Pobertů. Nebylo Halloweenu, kdyby nezpůsobili nějaký poprask a ona vlastně již předpokládala, že tohle je jenom začátek.

Mezitím Sirius stále potichu kňučel a mnul si raněný nos. Naštěstí se mu nespustila krev, ale neustále v něm cukalo palčivou bolestí.

„Zajímalo by mě, jestli se někdy dočkám klidné, normální, sváteční večeře, kdy nebude vzduchem létat jídlo. Jestli mě slyšíš, Merline, prosím tě, dopřej mi alespoň jednu," začala se Lily modlit, když jí před obličejem proletělo volské oko, které házel James Remusovi.

„Dokud to Minnie nezakázala, můj milovaný Lilku, velmi dobře si vzpomínám, že jsi po mě s oblibou vrhala talíře," připomenul ji Dvanácterák a posunul si brýle na nose, neboť mu začaly sjíždět dolů.

„To bylo v rámci sebeobrany, Jamesi," odvětila a znovu se pustila do jídla, aby zamaskovala úsměv, který se jí na tváři utvořil ihned, jakmile koutkem oka zaznamenala jeho blažený výraz."

„Ty jsi mi opravdu řekla ‚Jamesi'?" zeptal se a usmíval se jako měsíček na hnoji.

„Nepletu-li se, jmenuješ se tak," pokrčila ledabyle rameny a než začala zase jíst, rozcuchala mu čupřinu černých vlasů. Po tomhle nebelvírský chytač úplně ztratil zájem o okolní svět a zíral na zrzku jako na svou bohyni.

Ona mu vážně řekla jménem a dotkla se ho!

Blondýna sedící vedle Lils nakrčila rádoby znechuceně nos. „Jste tak sladcí, že z vás brzo chytnu cukrovku a chcípnu. Siriusi, potřebuju rozptýlit- ne, kumbálem, ty choré hovado," zarazila ho, když kmitl obočím a hlavou kývl ke dveřím síně. „Spíš mi znovu zopakuj náš supr čupr plán na vyzdobení Bradavic."

„Kolikrát ti to ještě budu opakovat, sedíš si na vedení, nebo co?" úsměv mu povadl, protože poslední tři dny Pobertové nedělal nic jiného, že neustále překopávali a zlepšovali nápady na tento večer, a on z toho začínal být poněkud otrávený. „Já, ty a Náměsíčník jdeme navštívit zavšivence a jeho prašivou čičinu a vylepšit mu bejvák, protože mi přijde, že jsme ho poslední dobou zameškávali. Rusalka a Meadowesová si zahrají na balzamovače a ozdobí brnění. No a Dvanácterák s Červíčkem se postarají bažiny na chodbách, ledové schody a déšť ve sklepení."

„Nebuď hned takovej, Siri, vidíš, ani to nebolelo," zatahala ho za tvář jako malé dítě a ihned svou pozornost obrátila na Rema, kterého se ptala na nějaké další podrobnosti. Ačkoli se na první pohled zdála Marlene jako neřízená, chaotická střela, ráda si věci plánovala dopředu a potřebovala sebemenší detail, aby celá akce nepřišla vniveč.

Lily se sice ze všech sil snažila své spolužáky přesvědčit, že na takové koniny už jsou staří, že by Aileen s nimi neměla chodit, pokud nechce skončit zaškatulkovaná jako pomocnice Pobertů, a spílala Jamesovi, že jako primus by měl jít příkladem, ale zdálo se, že mluví do dubu.

Když se zdálo, že se hrad ponořil do klidného spánku a jedině Filch, paní Norrisová a prefektové bloudili po chodbách jako přízraky, vytratili se tiše ze společenské místnosti ve věži a postupovali skrze zkratky do nižších pater.

Sirius a James si pro noční misi vzali oboustranná zrcátka, aby se mohli kontaktovat v případě zahlednutí nežádoucí návštěvy, a Dorcas s Aileen byl do péče svěřen jejich největší poklad. Pobertův plánek.

„Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti," zrzka poklepala na kus zašlého pergamenu a užasle pozorovala, jak jí postupně odhaloval své tajemství. Prakticky ihned našla jména trojice, která evidentně stála uprostřed školníka pokoje a prováděla jisté úpravy, a hned poté její a Dořino jméno. „Ten plánek je naprosto skvělej," vypískla nadšeně.

Dora se na ni ohlédla přes rameno, ale nepřestávala z brnění dělat mumie. „Míň pišti a víc hlídej, zejména ta kočka je nevyzpytatelná," krotila její radost, ale i přesto se usmívala. Měla docela podobnou reakci, když Pobertův plánek použila poprvé.

Dle Marleniných slov existovaly jenom další dva předměty, které si jejich spolužáci hýčkali více než tuhle šikovnou věcičku, a to Jamesův neviditelný plášť a Siriusův přípravek na vlasy, protože bez něj by prý vůbec nevyšel z pokoje.

„Co si myslíš o nadcházejícím zápasu mezi Zmijozelem a Havraspárem?" nadhodila Ai téma, protože se jí ani za mák nelíbilo ticho, které mezi nimi panovalo. Dor se plně ponořila do vytváření obvazů, nevnímala okolní svět, a tak byl skoro zázrak, když zpozorněla a naklonila hlavu na stranu.

„Neříkej mi, že tě chytnul famfrpál," vykulila oči a potěšeně se zašklebila. „Protože jestli jo, tak mi od teď prosím říkej mistryně převýchovy."

„Spíš se o to zajímám, protože mě zaujala ta napjatá atmosféra, co posledních pár dní panuje mezi studenty. Bývá to tak vždycky?" vyslovila otázku s obrovskou zvědavostí v hlase a opřela se o stěnu. Jejich část hradu, kde konaly neplechu, byla až podivně klidná.

„Téměř vždycky, ačkoliv teda tohle je jenom slabej odvar. Největší rivalita nastává, když se blíží náš zápas proti Zmijozelu. To běžně had uštkne lva na chodbě a ten zase na oplátku přišlápne hada a nastaví mu nohu tak, aby spadnul ze schodů. Například."

„Dobře," přikývla rozvážně a ignorovala husinu, která jí vyrašila na kůži. Had uštkne lva. Brr, nechtěla si raději ani představovat, co se bude dít, až se ohlásí tenhle zápas. „A...kdo má dle tebe větší šanci na výhru?"

Dorcas se na chvíli zamyslela. „Sebas ponechal původní sestavu týmu, kterej nás minulej rok odsunul na třetí místo v celkovém hodnocení, takže jsou hodně dobří. Zmijozelové jsou k mé nelibosti vždy pekelně silní, ale mají jistou slabinu. Odešla jim kapitánka, Lucinda Talkalotová, a kapitánskou pásku nově nosí mladší Black-"

„Regulus," přerušila najednou její monolog a ona otráveně mlaskla. Neměla ráda, když ji někdo přerušoval, zejména pokud básnila o famfrpálu a různých teorií před zápasem.

„Dobře, tak teda Regulus. Nerada to říkám, ale je to perfektní chytač, a pokud bude i stejný jako-"

„Ne, Dory, já to myslím vážně. Regulus se blíží," naléhavě poťukala na jeho blížící se jméno na pergamenu a hnědovláska velmi neslušně zaklela, jakmile se na rohu objevil jeho stín.

Popadla svou méně fyzicky zdatnou kamarádku a přinutila ji k běhu, zatímco si od ní převzala pergamen a pátrala po nějaké tajné chodbičce nebo výklenku, kam by se mohly ukrýt před kazičem zábavy. Obě zrychlily ještě víc, jakmile se za nimi ozval dusot.

Aileen okamžitě začalo píchat v boku a zadýchávala se, protože ona a běh rozhodně nebyli přátelé na život a na smrt, ale i přesto se vymanila Dořinému stisku a pelášila za ní, co jí síly stačily. Dora zanedlouho objevila skrýš v podobě dlouhého, tmavého závěsu vedle dosud neozdobených brnění. „Neplecha ukončena," zamumlala Aileen k pergamenu a rychle si jej skryla do kapsy, neboť před plentou se ozýval klepot bot.

Mladší Black nebyl včerejší a s hlasitým povzdechem roztáhl závěs, protože poslední, co viděl, než se schovaly na tak pitomém místě, byly nádherné zrzavé vlasy. Na chvíli se proto zarazil, když viděl, jak se jeho kamarádka kryje za tou přidrzlou brunetou. Během sekundy však nasadil autoritativní výraz.

„Srážím Nebelvíru dvanáct bodů za rušení nočního klidu a ničení prastaré zbroje, které už tu stojí po staletí, a zaslouží si proto náležitou péči. Budu nucen o tomhle incidentu informovat vaši kolejní ředitelku a-"

„Nech si ty formality, Blacku," odmávla ho Dorcas. „Neser se s tím a prostě řekni: ‚Dělaly jste bordel, dostanete školní trest, táhněte chrápat na kolej.' Nebylo by to snazší?" kmitla vyzývavě obočím.

Reg podrážděně vydechl nosem a chystal se jí říct něco hnusného, ale zarazil ho pokorný výraz Aileen, která svou drzou kamarádku chytila za paži a bázlivě na něj kývla.

„My už raději půjdeme, dobrou noc," rozloučila se spěšně a táhla ji směrem k nebelvírské věži. Dorcas celou cestu hořekovala a říkala, že až ho příště potká, zkusí ho naučit, jak mít větší smysl pro humor. Cestou se potkali i s ostatními, které taky vyrušil při konání neplechy zmijozelský prefekt či školní Filch.

A tak následující rána obdržela Aileen svůj první školní trest.

***

| listopad 1977|

Třetího dne jedenáctého měsíce slavili své narozeniny oba bratři Blackovi, ale tahle událost byla skoro zapomenuta, neboť prioritou dne se stal zápas mezi orlí a hadí kolejí.

Ve Velké síni to hučelo jako v úlu, mnozí si na tváře nechali malovat barvy koleje, které hodlali fandit, Zmijozelští a Havraspárští se častovali poměrně důmyslnými, sarkastickými poznámkami a nebelvírský i mrzimorské stůl pokaždé zahučel, když se někomu povedl nějaký ostrý stěr.

Ale i přesto Aileen zarazilo, že se mezi studenty se zeleno-stříbrnými kravatami nenachází Regulus. Vlastně ho neviděla již od rána a měla o něj docela starost. I proto si také odchytila Gavriela s Georgem, kteří ji nasměrovali do třetího patra do pátého výklenku nedaleko pohyblivých schodů.

Nenápadně se vzdálila od svých přátel, kteří plánovali, na jakou příležitost by se ještě dala svést Siriusova oslava, a mířila vzhůru. Skutečně tam novopečeného kapitána našla, ač tedy v nepříliš dobrém stavu. Byl bledý jako stěna a viditelně se třásl nervozitou. Nikdy jej ještě viděla takhle vyvedeného z míry.

Opatrně se dotkla jeho ramene, aby vzal její přítomnost na vědomí, a posadila se naproti němu. Trochu si přisunul kolena k bradě a podíval se na nehostinné počasí tam venku. Aileen se stáhl žaludek při pomyšlení, že v tom vichru bude létat a může kdykoliv spadnout.

„Jak moc by bylo špatné, kdybys neuspěl jako kapitán?" zeptala se jej po chvíli ticha na rovinu, protože věděla, že chození kolem horké kaše nemá rád.

Reg se trochu zamračil, když spatřil modré a bronzové pruhy na jejích tvářích, a sevřel ruku v pěst. „Nejspíše by mě sežrali zaživa a to myslím smrtelně vážně. Něco jako prohra je v našem týmu naprosto nepřípustná," pokrčil lhostejně rameny. „Proč tě to zajímá, když očividně fandíš mému nepříteli?" zasyčel zlobně.

„Protože mám o tebe strach, vypadáš totiž příšerně," odvětila s úsměvem, jako by snad jeho nepřívětivá slova přeslechla. Pravdou však bylo, že jí zaryla hluboko pod kůži a nepříjemně zabolela. „Na," sáhla si do kapsy hábitu, odkud vylovila relativně čerstvý čokoládový muffin. „Mohlo by ti to pomoct od stresu."

Regulus ucítil uvnitř sebe sžíravou hanbu, když se natáhl pro lákavý dezert a s chutí se do ní zakousl. „Omlouvám se, já- nechtěl jsem na tebe tak vyjet," povzdechl si a věnoval jí úsměv. „Nechápu, jak na mě i přesto, že jsem ti zařídil školní trest nebo si na tobě vylil skoro svou frustraci, můžeš být tak moc milá a hodná," občas si říkal, že se Moudrý klobouk musel splést, protože ta nezištná duše patřila do Mrzimoru.

„Lidi, kteří jsou pod nátlakem, mohou občas samým rozhořčením říkat věci, kterých později mohou litovat," pokrčila pouze rameny. „Navíc, jsi přece oslavenec, takže bych ti tak či tak odpustila," usmála se na něj a podala mu ještě muffin.

„Ty si...ty si doopravdy pamatuješ, kdy mám narozeniny?" polknul a svoje zaražení se pokusil zamaskovat tím, že si do pusy nacpal celý muffin. Vypadal sice jako nenažraný křeček, ale to mu bylo v tu chvíli docela jedno.

Vážně přikývla. „Mám to napsané v deníčku, abych dotyčnému potom nezapomněla koupit dárek," prozradila mu a nahlas začala přemýšlet. „Jenom netuším, kdy bych ti ho mohla předat, protože je ten zápas a potom budou bujaré oslavy-"

Regulus ji zcela proti svému vychování skočil do řeči. Bylo naprosto nepřípustné, jaký na něj ta míšenka měla vliv, ale musel uznat, že bylo příjemné se na chvíli nechovat tak škrobeně a povýšeně. „Každé své narozeniny v Bradavicích chodím sám na Astronomické věži, sice mi tam," zatvářil se, jako by spolkl citrón, „většinou mrznou zadnice a rypák, ale...kdyby ses chtěla vypařit z oslavy Siriuse, budu tam," zamumlal a raději se koukal z okna na nevlídné počasí.

„Pokusím se tam nenápadně dostat," přikývla a poskočilo ji srdce při představě, že bude s Regem sama. „Mimochodem," jenom těžko skrývala úsměv, „už nikdy nemluv jako nevycválaný Nebelvír, ta...uhlazená a elegantní mluva k tobě sedí daleko víc," pravila a rozepnula si šedou mikinou. Na vnitřní straně u srdce si Reg mohl povšimnout, že má přišpendlenou zeleno-stříbrnou vlaječku vlastní výroby. „A taky chci, abys věděl, že havraspárský tým přišel o jednoho fanouška, protože tady u srdce jsem prašivý zrádce."

***

Napětí, které sužovalo Bradavice, vyvrcholilo, když se všichni usadili na svá místa a netrpělivě očekávali, až komentátor oznámí příchod famfrpálových týmu na hřiště. A kdo jiný měl komentovat celý zápas než Sirius Black, který se tak alespoň trochu dostal k této hře, když kvůli zvracení slimáků nedostal místo odrážeče. Minerva McGonagallová, jež seděla vedle něj, aby se na něj dohlížela, se netvářila příliš nadšeně.

„Dámy a pánové, je mi nesmírnou ctí vás přivítat na prvním famfrpálovém zápase tohoto školního roku. Mé jméno, jak jistě všichni víte, je Sirius Black a madame Hoochová mě pověřila pozicí komentátora. Já osobně jsem si dnes vsadil na Havraspár, tudíž doufám, že hadi projedou na plné čáře-"

„Pane Blacku!" okřikla ho ředitelka Nebelvíru a rázně mu sdělila, že komentátor by měl být naprosto nestranný a mluvit pouze o průběhu celé hry.

„Jasný, už budu hodnej kluk, McČíčo," odmávl ji, ale protože měl hlas zesílený Sonorem, každý ho slyšel a tribuny se otřásaly pod výbuchem smíchu mnoha studentů. „No každopádně prosím přivítejte potleskem havraspárský tým vedený Sebastianem Montierem a- tady zas tolik tleskat nemusíte- zmijozelský tým vedený Regulusem Blackem. Bazilišek je nový kapitán hadího týmu, tudíž se dá předpokládat, že havraspárští budou mít možnou výhodu..."

Černovlasý mládenec dál odmítal poslouchat kecy svého bratra a přestal držet levou ruku v pěst. Zhluboka se nadechl a zahleděl se do očí havraspárského kapitána, zatímco profesorka Hoochová odříkávala alespoň základní pravidla.

Vůdci týmu si poté potřásli ne příliš slušně rukama a k zamračené obloze byly vypuštěny zběsilé Potlouky a lesklá Zlatonka. Profesorka pískla, vyhodila Camrál do vzduchu, hráči nasedli na košťata a vznesli se k nebi. Míč se dostal do držení Havraspáru.

„Bude to v pohodě, brácho, žádnej stres a jako vždy se soustřeď jenom na tu zlatou potvoru," dostala se mu k uším slova zrzavého odrážeče, ale když pohlédl jeho směrem, spatřil pouze zelenou šmouhu. Skoro zapomněl, jak byl rychlý, když se ocitl mezi mraky.

„Díky Georgi," zamumlal si tedy spíš pro sebe a začal kroužit po hřišti, aby alespoň koutkem oka zahlédl sekundový zlatý záblesk. Sirius tam nahoře v suchu cosi blábolil, ale on slyšel jenom útržky, protože se pekelně soustředil. Toužil jako vždy po výhře. Tentokrát však nechtěl jenom těch sto padesát bodů po chycení zlatonky, zaslouženou horkou sprchu a pořádnou oslavu ve společenské místnosti.

Zapřísáhl se, že tuhle výhru věnuje jeho kamarádce z Nebelvíru.

Po očku neustále sledoval havraspárskou chytačku, jestli náhodou nespatřila Zlatonku, a také tabulku, na níž se po půl hodině hraní nacházel bodový zisk dvacet ku čtyřiceti pro Zmijozel. To nebylo špatné, ale ani uspokojivé. Vypudil z hlavy veškeré rušivé elementy a nasál do plic studený vzduch.

Kroužil jako sup hledající kořist po hřišti dalších deset minut a počastoval svého bratra neslušným gestem, když se zmínil o neupravených větvičkách jeho koštěte, ale vzápětí si povšiml, jak se u jedné z bran zableskla Zlatonka.

A také, jak se k ní natahuje ona nepřátelská chytačka.

Ne, takhle to nesmělo skončit. Možná by dokázal snést nenávistné pohledy ze strany jeho spoluhráčů a svíravý pocit selhání, který by ho provázel až do dalšího zápasu. Ale za žádnou cenu nechtěl vidět lítost v očích Aileen, protože o ni nestál. Chtěl, aby se na něj koukala s pýchou a obdivem, i přesto, že ji famfrpál nebral tak moc jako jeho.

Poháněný zuřivou touhou se jako blesk propletl mezi těly soupeřícími o Camrál a posunul se co nejblíže ke kraji násady, aby na Zlatonku třepetající se o kousek výše než před tím dosáhl. Ušklíbl se na chytačku a chmátl po zlatém míčku. Mezi prsty však ucítil jenom vzduch.

Následovalo prudké naražení ze strany havraspárské holčiny, která nezvládla kočírovat rychlost, s níž se vrhla po Zlatonce, a nehezký pád do rozmoklého písku. Levá ruka mu nehezky křupla, když se pokoušel zmírnit pád, a jenom těžko popadal dech.

V pravé ruce však skutečně pevně svíral zlatý poklad, který také ukázal zbytku osazenstva. Vyhráli. Jako kapitán uspěl na jedničku. Přetočil se na záda a vychutnával si s lehkým úsměvem skandování jeho jména. Zavřel oči a nechal se ještě hodnou chvíli zmáčet deštěm.

***

Dostat se co nejnápadněji z oslavy pořádanou Poberty na počest Siriusových osmnáctých narozenin a držení smutku za Havraspár se ukázalo jako takřka nadlidský úkol. Každou chvíli ji Peter pozval na parket nebo ji Dor vláčela k baru nebo naslouchala zpěvu Jamese a Siriuse, kteří zpívali písničky na přání.

Ještě když kráčela vzhůru k Astronomické věži, v uších jí zněla lehce falešná Bohemian Rhapsody, ke které se připojil i Peter. Sice se jim pletl jazyk kvůli velkému množství vypitého alkoholu, ale i přesto sklidili obrovský úspěch a žádost o přídavek, jenž kluci více než ochotně studentům lví koleje dopřáli.

Remus po celou dobu jejich krákání a kažení jeho oblíbené písničky seděl v koutě a tvářil se, že ty tři paka nezná.

„Co si to sakra pobrukuješ?" leknutím nadskočila a málem se skutálela zpátky dolů, neboť Regulus se opíral o stěnu vedle schodů. „Zní to hůř, než Georgieho krákání, když se sprchuje."

Chytila se za hruď a prudce vydechla, načež se zamračila. „Nevím, z čeho mám být rozčarovaná víc. Jestli z toho, že neznáš jednu z nejlepších písniček od Queenů anebo z toho, že ji hned odsuzuješ, když jsi ji slyšel jenom jako pobrukování."

Lehký poryv větru si pohrával s jejími vlasy, když vkročila na kamenné dlažičky pokrývající podlahu věže. Přešla rovnou k zábradlí a otočila se čelem ke Zmijozelu dosud skrytém ve stínech. Kdyby neměl bledé ruce a jízlivé poznámky, díky černým vlasům a hábitu by jej přehlédla.

„V tom případě mi pověz, co poslouchá taková čistokrevná, kouzelnická smetánka," zeptala se ho a odpověď ji vůbec nepřekvapila.

„Nó," protáhl zamyšleně a promnul si bradu. „Klasiku většinou. Třeba moje máti a samozřejmě další ze starších generací jsou přesvědčeni, že všichni známí virtuózové byli kouzelníci s ušlechtilou čistou krví. Proto se tolik při výchově potomků dbá na hudební vzdělání," vysvětlil jí ochotně a přistoupil k ní.

Dívka pouze pokývala hlavou. „V tom případě pokud táta sežene lístky na nějaký jejich koncert, půjdeš s náma a já ti ukážu, že tvůj hudební vkus byl do té doby naprosto příšerný," mrkla na něj a byla vděčná za tmu, jež je obklopovala, neboť po vyřčení slov jí zrudly tváře. Možná to nebyl tak dobrý nápad, ale než Reg stačil něco říct, změnila urychleně téma. „Přejděme radši k tomu, proč jsem dostala to privilegium být tady s tebou."

Zašmátrala v kapsách hábitu a úlevně vydechla, když našla dva zabalené balíčky, které hůlkou zamumláním příslušné formule zvětšila. Nejdříve mu podala ten první, v němž se skrývala nádherně vonící kniha a čokoládová žabka. Koutky úst se mu samovolně zformovaly do úsměvu a tiše poděkoval, v očích mu však zaplála tázavá jiskřička, když si povšiml druhého dárku.

„Víš o tom, že jsem nenáročný kluk, který se úplně spokojí s kouskem čokolády a dobrou knihou," zatvářil se na oko vyčítavě, když si od ní přebíral drobnou krabičku.

„Já vím, já vím, ale řekla jsem si, že tohle musíš dostávat každoročně a protože jsi dnes konečně dospělý, zasloužil by sis nějakou změnu. Otevři to, honem," popoháněla jej, i když byla příšerně nervózní a poklepávala prsty o zábradlí.

Jeho reakci očekávala, když s největší opatrností vytáhl podivnou kouli na podstavci, který připomínal hvězdnou oblohu. Zkušeným okem odhalil obzvláště zvýrazněné souhvězdí Lva a Pastýře a jejich nejjasnější hvězdy. Regulus a Arcturus. Uvnitř koule se nacházela zlatá korunka s rudými a stříbrnými drahokamy.

„Říká se tomu sněžítko a pokud s ním zatřepeš, ty třpytky vespodu se začnou snášet na tu korunu. Zjistila jsem, že tvoje jméno znamená taky Malý král, a tak jsem napsala tátovi, jestli by mi v Londýně nenechal tohle vyrobit. Ty rubíny jsou tam proto, aby sis vzpomněl, kdo ti ho daroval."

Regulus nějakou chvíli s jeho novým dárkem hrál a sledoval, jak třpytivý sníh dopadá kolem korunky. Nemohl uvěřit, že něco tak krásného dokázal vyrobit obyčejný mudla.

„Já-děkuju, za všechno. Je to- ehm- nádherný," vysoukal ze sebe a všechny dárky zmenšil, aby se vlezly do kapsy. Když poté pohlédl na nebelvírskou dívku před ním, neubránil se širokému úsměvu a uchechtnutí, když překvapeně zamrkala, jelikož této změně nemohla uvěřit. „Co se tak koukáš, já se umím usmívat. I jako hrdý had jsem stále normální člověk s emocemi."

„Sluší ti to, když se usmíváš," zamumlala a aby nemusela čelit jeho pohledu, raději se podívala na hvězdnou oblohu. Měsíc se kamsi skryl, možná se nacházel na opačné straně inkoustově modrého nebe.

Vydal ze sebe další pobavený zvuk. „Já vím."

Převrátila nad ním očima a mlaskla. Jejich malíčky se nesměle, nenápadně dotýkaly, když se oba chvíli mlčky zaobírali svými rozechvělými myšlenkami. Znali se jenom chvíli, ale i přesto mezi nimi dokázalo vyrůst tohle krásné, přátelské pouto. Otázkou však bylo, jestli by kvetlo, kdyby věděli o největším tajemství toho druhého.

„Říkala jsi...že máš strach z výšek, viď?" stočil k ní najednou Regulus pohled, ve kterém však nešlo nic vyčíst. „Že...právě proto jsi nikdy moc nelétala na koštěti a tím pádem jsi nikdy nepřišla na chuť famfrpálu."

Váhavě přikývla. Hlavou se jí prohnala zvláštní myšlenka, jestli ji náhodou nehodlá z věže shodit, když má takové prapodivné otázky. Levou rukou se proto křečovitě chytila zábradlí.

„Naučím tě létat," broukl k ní něžně, když vytřeštila vyděšeně oči. „Jakmile skončíme s intenzivním tréninkem, najdu si pro tebe jedno speciální odpoledne a naučím tě létat."

„Regu, to-"

„Nedokážu žít s představou, že bys nikdy neviděla bradavický hrad z ptačí perspektivy, protože právě odsud je nejkrásnější," jeho zdravá ruka překryla tu její, „a já vím, že by...ti to udělalo radost. Oslavencům se neodporuje, takže s tím ani nezačínej."

„Co tě to...jak tě to u Merlinovy bradky napadlo?" nechápala myšlenkové pochody mladšího z bratrů Blackových.

Pouze s nevinným úsměvem pokrčil rameny a nadhodil téma o knize, kterou mu před pár dny vrátila. Aileen se toho raději okamžitě chytila, protože po chvíli klábosení se zbavila chvění kolenou a nepříjemného pocitu v žaludku. Chtěl ji naučit létat.