Aileen měla pocit, že se jí do hlavy zabodávají tisíce jehel nebo se cosi snaží jí protáhnout mozek nosem. Křečovitě svírala roh otlučené lavice v zapomenuté, prachem pokryté učebně a se slzami v očích se pokoušela zůstat stát. V mysli držela pomyslnou, kamennou zeď, která měla odolávat nárazům nitrozpytce.

Mladý student Zmijozelu stojící naproti ní s naprosto nezúčastněným výrazem na ni mířil hůlkou a ignoroval její bolestné syčení, popotahování a ret rozkousaný do krve. Smrtijedi by s ní taktéž neměli slitování a on se nehodlal krotit jenom proto, že se jedná o jeho kamarádku.

Za měsíc však dokázala díky intenzivním tréninkům pokročit natolik, že mu začínalo dělat problémy jen tak lehce vklouznout do její mysli a ke vzpomínkám.

„Docela ucházející," okomentoval zrzčino snažení, prudce škubnul zápěstím, aby přerušil bolestivé kouzlo, a hodil jí bílý ručník na utření potu. „Ale pokud jenom na chvíli polevíš v představování si zdi v hlavě, můžeme začít zase znova."

„Jistě," zamumlala, pořád ještě ztěžka oddechovala a křečovitě se držela desky lavice, aby ji nezradila kolena a ona se nesvalila k zemi jako pytel brambor. Tentokrát to vůbec poprvé dokázala a hrdě se držela na nohou.

„Ten kluk," získal si po chvilce zpět pozornost Gavriel, který se posadil na lavici, o niž se opírala, „ten pihatej s barevnými vlasy je tvůj bratr?" otázal se, neboť čím víc pronikal do nitra jejich vzpomínek, tím se mu stále častěji zjevoval obraz tohohle malého chlapce.

„Byl," opravila ho se smutným úsměvem a podívala se ze špinavého okna. „Umřel v šesti letech na dračí spalničky, tehdy to byly snad nejsmutnější Vánoce od smrti maminky," vyprávěla mu neveselou část jejího života a zamrkala slzy, které se jí draly do očí.

„To je docela brzkej věk na umírání," poškrábal se nervózně na zátylku a neohrabaně ji chytil kolem ramen. Dělalo se tohle, když jste chtěli někoho utěšit bez slůvek lítosti, že ano? „Byl by z něj určitě...dobrej čaroděj," po očku ji pozoroval, zatímco v duchu panikařil, neb se začala zachmuřovat ještě víc.

„Letos to by nastoupil poprvé do Bradavic," dodala a zhluboka se nadechla. „No, nebudeme plakat nad rozlítým mlékem, co se stalo, stalo se," řekla o chvíli později o něco veseleji, ačkoliv u srdce pořád cítila palčivou bolest. Protože však věčné oplakávání nepomáhalo, rozhodla se být silná a užívat si svůj život i za Rodiona a její maminku.

„Vlastně ti to docela závidím, tenhle ten...láskyplný přístup k tvým příbuzným," okomentoval to Gavriel. „Já mám dvě starší sestry a věř mi, že takhle s něhou v hlase bych o nich nikdy nemluvil," zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Priscilla je fanatická ženština, která věří v čistou krev a tyhle věci. A Arvilla," zavrtěl hlavou, „to je složitý a dlouhý příběh."

„Nemám nic lepšího na práci, než poslouchat pomalé otvírání srdce svého kamaráda, takže klidně mluv," ponoukala ho s vřelým úsměvem a jenom horko těžko mírnila svou nezkrotnou zvědavost. Upřímně ji překvapilo, že má nějaké sourozence. Myslela si, že bude patřit do kategorie zhýčkaných jedináčků.

Odfrknul si a založil ruce na hrudi. Rty se mu zformovaly do kyselého úšklebku. „Vezmu to jedním vrzem a odpovím ti i na ten tvůj všetečný dotaz, proč jsem se vlastně začal učit číst a ovládat lidskou mysl, souvisí to totiž spolu," promnul si nos a na chvíli se zadíval na svá kolena. „Když by ses narodila v čistokrevné společnosti, záhy bys po pár letech zjistila, že vyplácí vědět, co od nějakého člověka můžeš čekat. Jestli se proslavil nějakou hloupostí, nebo jaké jsou jeho skryté vlastnosti. Jestli je to parchant skrz na skrz nebo jestli je v jádru dobrý."

Na chvíli se odmlčel a pohlédl, jestli Nebelvírka pochytila kostru jeho vysvětlování. Jakmile nepatrně přikývla, pokračoval. „Lidi jsou jako zamknuté truhly. Občas zlomíš zatraceně moc paklíčů, než se dostaneš dovnitř a objevíš jejich tajemství. Ale jakmile se tak stane a ty dokážeš zhruba odhadnout, co od toho člověka čekat, máš prakticky vyhráno. Třeba takovej Sirius je děsně průhlednej člověk, mu jenom z očí vyčteš, že ačkoliv si hraje na velkého frajera, tam uvnitř je děsně zlomenej. Taky si dokážeš držet v šachu některé lidi. Znáš Heather a Gaspara Averyovi?"

„Myslím, že ano," přitakala a promnula si bradu. „Jsou to myslím bratranec a sestřenice, oba bruneti a studenti Zmijozelu," koukla na něj.

Pouze přikývl. „Heather je zároveň i moje sestřenice," prozradil jí a vzápětí se potměšile ušklíbl. „Tudíž jsem měl jednoho dne na rodinné oslavě možnost zjistit, že ti dva spolu spí."

Zrzka překvapeně vytřeštila oči a naprázdno několikrát otevřela pusu. Pravdou sice bylo, že je pokaždé viděla jenom pospolu, ale nepřikládala tomu zvláštní význam. „Páni, to myslíš vážně?"

Znovu pokýval hlavou. „Od té doby je držím na uzdě, protože fakt nevím, co by Evan řekl na to, že mu jeho nejlepší kamarád pravidelně projíždí nevěstu," neustále se ďábelsky usmíval. Ale vzápětí znovu zvážněl. „Prostě jde o to, že takové věci můžeš zjistit poměrně jednoduše s trochou zvyku. Skrz oči, gesta, změny v obličeji. Ale Arvilla je jiná," pravil s přiškrceným hlasem. „Klidná, s mrtvolným výrazem, nemluví bez vyzvání a já z ní mám strach. Ne z jejího vzhledu, že by byla nějak extra děsivá, ale spíše z toho, že nevím, co od ní mám čekat. To ve mně vyvolává hrůzu. Ve třetím ročníku i na NKÚ byla mým bubákem," poslední větu zamumlal s neskutečným zahanbením.

„Takže proto ses začal učit nitrozpyt?" otázala se tiše, zatímco mu konejšivě položila ruku na rameno, aby sis snad nemyslel, že si z něj bude dělat legraci jen proto, že se bojí své vlastní sestry.

„Ano, ale nikdy jsem jí nedokázal proniknout do hlavy. Nitroobranu ovládá na mistrovské úrovni," doplnil poslední informaci a podrbal se za uchem. „A to je asi všechno."

„Asi jsi mi právě nasadil brouka do hlavy a budu nad tím přemýšlet ještě několik večerů před spaním," přiznala se mu a sundala ruku z ramene. Říct, že ji šokoval, bylo velmi slabé slovo. Stejně jako si jeho zpověď neustále přehrávala v hlavě, tak si vážila toho, že si získala důvěru a sympatie natolik, že jí svěřoval i s těmihle věcmi.

„Myslím si, že na rozptýlení bychom se měli ponořit do studia ruštiny," navrhla mu o chvíli později s úsměvem na tváři a hůlkou vykouzlila na tabuli azbuku, slovíčka z minulé lekce a z kapsy vytáhla dopis od dědečka určený pro Gavriela. „Děda říkal, že mu zamlouváš, a posílá ti vřelé pozdravy. Tohle bude náplň dnešní hodiny, překlad jednoduchého vzkazu," přešla ke katedře a připravila se na pozvolné přepnutí do ruštiny.

„Merline, ochraňuj mě," pronesl směrem k oknu Lithwood, zatímco si připravil sešit s poznámkami. Stejně jako byl on nelítostný v oblasti nitroobrany a nitrozpytu, ona dokázala být snad ještě krutější, jakmile jej začala vyučovat druhý jazyk.

Upsal se k samotné Morganě.

***

Sychravý listopad se velmi rychle blížil ke svému konci. Studenti raději trávili čas ve svých společenských místnostech u krbu se šálkem horkého čaje, který si vyžebrali od skřítků nebo nenápadně propašovali z Velké síně. Otužovat se ven chodili snad jenom naprostí šílenci nebo famfrpáloví hráči. Avšak i těm po dalších dvou zápasech skončila prozatím sezóna trénování a příprav.

Což pro Aileen znamenalo jenom jedinou věc. Měla se konečně od Regula naučit létat.

Potají se modlila, aby na svůj slib zapomněl, neboť měla z létání a celkově z výšek nesmírný strach. Dokonce jí i zdálo, že je mladší Black naprosto pohlcený svými povinnostmi, protože se o tom pomalu celý měsíc ani slůvkem nezmínil. Jenomže ráno před páteční hodinou Formulí se s ním omylem srazila ve dveřích vedoucích do Velké síně.

Užuž se chtěla omlouvat za svou neopatrnost, ale náhle ucítila příval tepla ve dlani a smotanou ruličku. Regulus na ni pokradmo pohlédl, nenápadně mrknul a zamířil jako by nic ke zmijozelskému stolu. Ve stručném vzkazu se nacházel čas, místo setkání, prosba, ať hlavně nechodí nalehko, a elegantní podpis. Nic víc.

A od té chvíle měla sevřený žaludek a stěží do sebe zvládla nacpat alespoň trochu jídla. Snad jenom proslulá nebelvírská hrdost ji přiměla nestáhnout ocas a se zdviženou bradou a rozklepanými koleny dojít doprostřed famfrpálového hřiště, kde na ni čekal Regulus se dvěma košťaty.

„Dobrý večer," pozdravil ji s mírným úklonem a usmál se na ni. Aileenino srdce udělalo několik kotrmelců. „Tak co, připravená vzlétnout?" otázal se zdvořile a tak trochu si škodolibě vychutnával strach v jejích očích.

„Myslím si, že chození po žhavých uhlících by možná bylo příjemnější trávení večera, ale tak dejme tomu," pokrčila neurčitě rameny, jakmile mu opětovala pozdrav.

„Noták," chlácholil ji. „Letěla jsi vůbec někdy, že se tváříš, jako bych tě měl vzít na noční procházku po Obrtlé ulici?"

„Samozřejmě, že ano!" ohradila se ihned, nechtěla, aby si o ní myslel, že by snad byla až takhle neschopná. Každé malé kouzelnické dítě, které se narodilo do rodiny, jež měla magii v krvi, by si mělo alespoň párkrát minimálně ochmatat dřevěnou, voňavou násadu koštěte a pokusit se na něm proletěl alespoň pár stop nad zemí. Zrzka samozřejmě nebyla výjimkou, ale protože se jí vážně dělalo zle z výšek, nikdy ji do toho rodina nenutila. „Ale protože mám strach z výšek, nikdy jsem tomu nepřišla na chuť."

„Tak to si můžeš podat ruku s Gavrielem," uchechtl se jízlivě Regulus při vzpomínce na první ročníky a hodiny létání, které měl naprosto v malíku, neboť jej naučil létat už jako malého prcka jeho otec. „No nic, nebudeme otálet, slunce za chvíli zapadne. Vybral jsem ti nejstarší typ Nimbusu, který jsem našel v kumbále. Učil jsem se na něm, když jsem vyrostl a nechtěl jsem už brázdit oblohu na dětském košťátku," na chvíli se zasnil nad tou vzpomínkou, kdy jej ke svým sedmým narozeninám dostal.

„Pojď sem ke mně, natáhni ruku nad koště a řekni HOP," poučil ji a pozoroval, jak se jí vlastně povede.

Aileen udělala přesně to, co jí řekl. Prokřupla si klouby na rukách a pekelně se soustředila, když se pokoušela přivést koště k poslušnosti. Vyslovovala formuli jasně a zřetelně, s něhou, s příkazem i se zoufalou frustrací v hlase. Merlinžel se zdálo, že koště očividně preferuje měkoučkou travičku než zpocenou dlaň jisté čarodějky.

Zkoušela na něj dokonce mluvit rusky a nebyla moc daleko k tomu jej zlomit vejpůl a omlátit Regovi, který jen taktak maskoval smích, o hlavu. „Myslím si, že ze mě krotitelka košťat nebude," zaúpěla beznadějně a padla naznak do trávy. Regulus stál nad ní a skepticky si jí prohlížel. „Já vím, jsem docela marná, že?"

Reg však zavrtěl hlavou, netvářil se nijak zklamaně, neboť čekal něco takového. „Je to všechno jenom o nějakém vnitřním bloku," pravil však moudře namísto toho. „Koště dokáže vycítit, že ho bojíš, a proto nereaguje na tvoje volání, i kdybys ho řekla sebevíc urputněji. Možná je to i dobře, protože ve vzduchu by tě neposlechlo už vůbec."

„Dobře," přikývla a viditelně zbledla. Představa toho, že by koště připomínalo nezvedeného koně, jí naháněla docela hrůzu. Opatrně se posadila a podívala na něj nahoru. „Takže to pro dnešek balíme?" hrála si nervózně se šálou v nebelvírských barvách. Popravdě se jí ani trošku nechtělo, protože po delší době měla možnost s tímhle zmijozelským studentem strávit víc času než na dýcháncích v knihovně či náhodném střetu na chodbě.

Dokonce zvažovala, že by ho pozvala ke skřítkům na pozdní čaj a koláčky, kdyby se na to snad chtěl skutečně vybodnout. Ale černovlasý mladík, který jí nejspíše četl myšlenky, zavrtěl hlavou.

Prohrábl si jednou rukou dosud uhlazené vlasy a pořádně vydechl. „Přece tě nevytáhl ven před setměním, kdybych neměl záložní plán. HOP!" druhé koště, které si doposud lebedilo v trávě, mu téměř okamžitě vlétlo do ruky. Aileen to jenom závistivě sledovala, dokud jí nenabídl druhou ruku, aby mohla s jeho pomocí vstát.

„Děkuju," zamumlala, když přijala nabízenou dlaň, a zatímco si oprašovala pozadí, jej se skeptickým pohledem pozorovala. „Mám se bát, co tvůj geniální mozek zase vymyslel?"

„Sice naučit tě létat bude asi trochu komplikovanější, což mě upřímně moc nepřekvapilo, ale i tak existuje způsob, jak ti ukázat krásu našeho hradu z ptačí perspektivy. Nasedej," přehodil si jednu nohu přes koště, usadil se co nejblíže pečlivě upravenému proutí, a povzbudivě na ni kývnul, „ničeho se neboj, prostě si sedni za mě."

„Je to...bezpečný?" polkla, když se k němu blížila a snažila se uklidnit svůj žaludek. „Nebo...zkoušel jsi to někdy? Letět s někým?"

„Samozřejmě," zakoulel očima, „a musím říct, že máti vypadala docela spokojeně. Tak už si sedni, slibuju, že tě kdyžtak chytnu."

S povzdechem udělala přesně to, co říkal, a křečovitě se jej chytla kolem pasu. Tiše se pomodlila ke všem možným bohům a stiskla Reguluse ještě pevněji, když se nohama odlepili od země a zamířili vstříc obloze s červánky. Celou tu dobu měla pevně zavřené oči a vnímala jenom jeho teplé tělo, ke kterému se tiskla, co nejvíce to šlo. Dýchal naprosto klidně a vedl své koště výš a výš.

Teprve až když ji tiše vyzval, že už může klidně otevřít oči, opatrně jedno otevřela. Zalapala po dechu, jakmile se před nimi rozprostřel bradavický hrad a Velké jezero zalité posledními paprsky slunce. Přestala se na Regula tolik lepit a užasle si tu scenérii prohlížela již oběma očima. Letěli pomaličku, jen občas nabrali a zase ztratili výšku, aby se mohla tím vším pořádně pokochat.

Zapomínala i nejspíš dýchat, protože sem tam zalapala po dechu a snažila se co nejrychleji dostat do plic vzduch. Jednou rukou se jej dokonce pustila a pokusila se zachytit alespoň kousek mraku. Proplouvali jí sice mezi prsty, ale ona se i přesto šťastně usmívala.

Nad Bradavicemi udělali několik koleček, dokud se na obloze nezačaly objevovat první hvězdy. Jelikož začalo být docela chladno, shodli se na tom, že bude lepší, když už poletí dolů, aby se nenachladili.

„Tak, jak se ti líbil tvůj první let nad hradem?" otočil se na ni přes rameno, když co nejopatrněji přistál s koštětem na hřišti a nechal ji slézt jako první. I přesto, že měl na sobě rukavice, mu docela mrzly prsty a on už se viděl před krbem v jeho společenské místnosti.

„Byl...senzační, úžasný, dokonalý, naprosto skvělý, děkuju," vychrlila ze sebe na jeden nádech a nadšeně mu skočila kolem krku. Regulus jenom taktak její skok ustál, ale pousmál se a přivinul ji blíž k sobě. Sálalo z ní příjemné teplo a...vůně, které si předtím moc nevšímal.

„Jsem rád, že jsem ti udělal až takovou radost," uchechtnul se, když od ní po chvíli tichého, vděčného objímání odtáhl. „Kdybys chtěla repete, jsem ti skoro kdykoliv k dispozici. A třeba jednoho dne poletíme vedle sebe," dodal s nadějí v hlase.

„Možná ano," přitakala s neutuchajícím úsměvem na rtech. Navzájem se sami sobě koukali do očí, ve kterých plály šťastné jiskřičky. Aileen se v tu chvíli rozhodla udělat tu nejvíce spontánní věc, jaká ji napadla při pohledu na něj. Nebyl tak pohledný jako jeho starší bratr, ale měl v sobě cosi, co ji naprosto uchvacovalo.

Postavila se na špičky, položila mu jednu ruku na hruď, kde bilo jeho srdce, a dechem se mu otřela o rudnoucí tvář. „Děkuju za hezky strávený čas, Regi," zašeptala a vlípla mu na líc drobnou pusinku. Když se odtáhla, stále se usmívala. Mírně kývla hlavou. „Dobrou noc," otočila se na patě a vypravila se zpět do hradu vstříc nekonečnému stoupání a jezdění na pohyblivých schodech.

Regulus si opatrně položil prsty na místo, kde ještě před pár sekundami spočívaly její rty, a jen naprázdno otevřel pusu. Byl natolik šokován, že nedokázal ze sebe vypustit ani hlásku. Ve vzduchu ještě stále byla cítit vůně té, která se od něj pomaličku vzdalovala.

Luční kvítí. Přesně to, které cítil ve svém lektvaru lásky na začátku školního roku. Toho večera si mladší Black uvědomil, že se nejspíš zamiloval. 

Lumos💡

Touhle kapitolou začíná osobně snad moje nejoblíbenější období této FF, od prosince 1977 dál😏

Zaznělo zde jméno jedné postavy, která se ještě v příběhu určitě objeví a tj. Arvilla Lithwoodová💚 Ale nepředbíhejme událostem a raději si vychutnávejme Reguluse a Aileen, kteří jsou dle mě kapitolu od kapitoly sladčí a sladčí❤
(Otázkou však je, jak dlouho jim to vydrží😏)

Jinak bych se chtěla omluvit, že nevydávam ani zdaleka tak často, jak bych chtěla...ale absence předepsaných kapitol a škola si na tom vybírá svou daň😅

Prozatím se mějte krásně a sayonara!🎎🪐

Nox🌑