„Kotlík zapálený, šťáva vymačkaná, teď stačí jenom míchat a míchat, jo, to dáme, Marlene, to dáme," prohlásila blondýnka a zastrčila si neposedný pramínek vlasů, který se jí uvolnil z ledabylého drdolu, za ucho.

Začala líně kroužit hůlkou nad černou nádobou a nadšeně zavýskla pokaždé, když se tekutina zbarvovala přesně jako v Remově kotlíku. Profesor Křiklan jim napsal v předcházející hodině návod na přípravu lektvaru proti škrábání v krku a nyní se jej sedmáci měli pokusit připravit po paměti, protože, jak bylo známo, na zkouškách OVCE se nesměly používat učebnice. Stalo se tak vůbec poprvé, proto také učebna brzy načichla kouřem, zkaženým vejcem nebo čpícím balíkem sena.

Marlene si utřela pot z čela a na maličký okamžik nechala unést pohledem na soustředěním zamračenou tvář svého zjizveného spolužáka, který si neustále pod nos brumlal přísady, ačkoliv jeho lektvar voněl po bezince, tudíž by neměl mít obavy o svou finální známku.

„Slečno McKinnonová, u Merlinových vousů!"

Probral ji ze snění a přiblblého culení poplašený hlas mistra lektvarů. Ucukla sebou a nevědomky strčila do kotlíku. Rozlitý elixír páchl po plesnivém chlebu a varovně syčel, zatímco se rozléval po naštěstí prázdném, pracovním stole.

Doris stojící vedle ní měla naštěstí skvělé reflexy a stihla kapalinu zmrazit dřív, než stačila způsobit nějakou neplechu. Intenzivní zápach však v kotlíku zůstal, i když se jej Lene snažila všemi možnými způsoby vydrhnout.

Poučky od profesora Křiklana a žádost o přípravu alespoň začátku lektvaru skoro vypustila druhým uchem ven a neměla příliš daleko k zoufalému pláči. Snažila se, jak nejlépe uměla, ale přesto selhala jako téměř vždy. Možná měla poslechnout laskavou radu svého nejstaršího bratra a neskládat závěrečné z lektvarů, neboť k nim měla stejně blízko, jako Srabus k šampónu.

„Máš prostě špatnej den," chlácholil ji Remus, když společně opouštěli sklepení s vědomím, že je čeká polední pauza, než se setkají se zbytkem Nebelvírů na poslední hodině přeměňování.

Nemýlil se. Ráno se vzbudila ve čtyři a již nemohla usnout. Následně si ve spěchu zapomněla boty, což si uvědomila v polovině cesty na snídani, do kafe si místo cukru nasypala pepř, při Obraně si pořádně natloukla kostrč a korunu tomu nešťastnému dni nasazoval onen nepovedený lektvar.

„Mám chuť se na celej dnešek prostě vybodnout, jít zpátky na kolej, vykrást Dor její tajnou skrýš s cukrovinkami, zachumlal se do peřin, usnout a vyspat se z té dnešní hrůzy," upřela na Remuse svůj nejsladší a nejštěňovitější pohled, jaký odkoukala od Tichošlápka. „Neomluvil bys mě od McČičiny, že jsem náhle ochořela závažnou chorobou a nemůžu se bohužel zúčastnit dál vyučování?"

„No," zaváhal hnědovlásek a přitáhl si hábit více k tělu, neb je nohy zavedly na bradavické pozemky, kde se v dáli ozývala meluzína a studený vítr od oceánu je pořádně štípal do tváří. „Rád bych, ale Lily říkala, abych-"

„Abys na mě dohlížel, jestli náhodou neflákám svou školní docházku jako onehdy ve čtvrťáku, jasně, chápu," skočila mu do řeči, protože tuhle písničku od svého rebelského období slyšela snad tisíckrát, i když slibovala, že se polepší.

Remus jenom přikývl a nenápadně jejich kroky směřoval k Hagridově hájence, neboť z letitých zkušeností tušil, že právě horká čokoláda od bodrého poloobra by jí mohla vrátit nadšené jiskřičky do očí, které se mu na ní tak moc líbily.

„Proč ses vlastně rozhodla dát si na OVCE lektvary, když je nesnášíš?"

„Protože jsem byla totálně vymletá," zaúpěla přesně jako ta meluzína. „Říkala jsem si, že když jsem NKÚ dala na enko, tak jsem teď mistryně a přebornice ve vaření lektvarů. A taky jsem si naivně myslela, že bych mohla být lékouzelnicí, jenomže na to prostě nemám buňky," spráskla ruce a rázem do nich dýchla teplý vzduch, aby je trochu prohřála. A taky proto, abys mohla trávit víc času s tebou, ty zabedněná trubko. Dodala v mysli.

„Myslím si, že se podceňuješ, protože jde vidět, že se zlepšuješ, a když se pořádně soustředíš, tak-"

„Děkuju za tvoje milá slova, Reme," přerušila ho a náhle se odhodlaně zadívala před sebe, „ale já se rozhodla, že definitivně pověsím svoje snahy o lékařství na hřebík a stanu se někým, kdo dokáže vykouzlit lidem úsměv na rtech i ve válce. Možná začnu pracovat U Taškaře, budu do Denního věštce psát vtípky, možná nastoupím na ČADU, ale udělám všechno proto, aby lidé na chvíli dokázali zapomenout na válku a usmívali se. Aby tys přestal mít ten věčně depresivní kukuč a nahradil ho tím rozkošným úsměvem, kterej na tobě úplně zbožňuju," zatahala ho dobrácky za tvář a stala se z ní zase ta stará, dobrá a optimisticky naladěná Marlene.

Mladý vlkodlak se v prvních chvílích nezmohl na slovo a obdivně si blondýnku kráčející kousek před ním měřil obdivným pohledem. Jeho dotěrná část mysli mu poměrně nahlas říkala, že jestli nechce umřít jako beznadějný panic, tak právě tahle holka je to pravé ořechové pro něj. Měla v sobě cosi nespoutaného a svým zářivým úsměvem dokázala už tehdy před zařazováním rozzářit jeho pochmurný život.

Určitě by se ale na něj neusmívala, kdyby poznala, kým ve skutečnosti je. Tolik se bál toho, že jakmile by někdy zjistila pravdu, věnovala by mu tak akorát pořádně opovržlivý úšklebek. Proto se také snažil ignorovat veškeré signály, ve kterých bylo znát, že jej má radši než kamaráda.

Zasloužila si podobně veselého člověka, nikoliv krvelačnou vlčí zrůdu.

„Hagride, zdravíčko!" mávala již z dálky na bradavického klíčníka a šafáře, který zrovna cosi kutil na střeše své hájenky. Od doby, kdy mu skoro vymluvila při cestě po Černém jezeře díru do hlavy, rád vidíval a zval celou jejich nebelvírskou bandu na horkou čokoládu a griliášové hrudky podobné spíše pořádně tvrdým balvanům.

„Zatraceně, děcka, co děláte v takovým nečase venku. Eště aby vás větr odfoukl, poďte fofrem dovnitř," zahartusil a slezl ze žebříku, který měl již svoje nejlepší léta za sebou. Remus ani Marlene na nic nečekali a s radostí pronikli do tepla srubu, kde se posadili na rozvrzanou pohovku pamatující nejspíše časy ředitele Dipetta.

Téměř okamžitě mu Mar pochválila nové, rudé závěsy na oknech a povšimla si párečku salamandrů, kteří si ničím nerušeni užívali tepla krbu. „Nech mě hádat, profesor Kettleburn tě požádal, jestli bys mu nerozmnožil další ohniváčky, protože se jim u tebe daří totálně nejlíp."

„Přesně tak," přikyvoval Hagrid se spokojeným úsměvem a přihodil do ohně několik polínek. „Spíš mi ale řekněte, netrápěj vás v tý škole moc?" otočil se na ně přes rameno.

„Řekněme, že nás vůbec nešetří. Občas mi připadá, že úkolů na jeden den máme jak na tejden," protáhla se na sedačce Lene a loupla očkem po svém kamarádovi. „Nebýt tady naší chodící knihovny, nejspíše bych se umořila esejemi. A určitě bych nebyla jediná," vychválila Remuse skoro až do nebes a ten zrudl.

„To nic není, já-"

„No jo, náš Remus byl dycky dobrej študák," přerušil jeho řeč a praštil ho několikrát dobrácky po zádech, čímž mu skoro vyrazil dech z plic, a následně z trouby vytáhl celý plech nejedle vypadajících hrudek. Nasypal je do misky a nabídl je svým společníkům spolu s právě dovařenou horkou čokoládou. „Na, berte si, dokavaď sou eště teplý."

Rem se natáhl pro jednu z hrudek, a ačkoliv svoje vlkodlačí já nenáviděl ze všeho nejvíce, v tu chvíli by nejspíše ocenil, kdyby měl svoje vlčí tesáky, které by snad zvládly rozkousat Hagridovy sladkosti. Vložil ji do pusy a převaloval ji v puse, aby co nejvíce změkla a on ji mohl bezpečně sníst.

„Tahle ta várka se ti fakt povedla, dal bys mi prosím recept?" usmála se na poloobra zářivě blondýnka, která si griliášové hrudky namáčela do čokolády, aby zahnala tu odpornou, přepečenou pachuť. Ten, velmi potěšen chválou, se okamžitě pustil skutečně do psaní toho, jak vyrobit jeho oblíbené laskominy.

„Neříkej mi, že skutečně hodláš péct podle Hagrida," zavrtěl Remus hlavou, když se po půl hodině příjemně stráveného času vraceli do hradu. Počasí venku bylo snad ještě více nehostinné, proto se jí rozhodl, jakožto správný anglický gentleman půjčit svůj hábit i přes její protesty. Snažil se co nejméně drkotat zuby, aby ji snad nenapadlo vrátit ho zpět.

„Proč ne?" pokrčila rameny a strčila neposedný pramen vlasů za ucho, zatímco si pročítala pergamen popsaný neúhledným škrabopisem. „Možná že si spíše otevřu cukrářství na Příčné a budu tam tohle prodávat. Bude se to jmenovat Poloobrovy koule," pronesla slavnostně.

Trochu si zaraženě odkašlal. „Nezní to trochu no...ehm, jak jenom to říct," poškrábal se za uchem, „prasácky?"

„Wow, tak přece jenom dokážeš myslet ve dvojsmyslech," vyplázla na něj rozpustile jazyk.

„Sedmileté soužití s Tichošlápkem a Dvanácterákem v jedné ložnici by snad hnulo i s nejzapřísáhlejší jeptiškou, takže se mi nemůžeš divit," uchechtl se. Zejména Siriusovy průpovídky v posledních letech na něj měly tenhle vliv, protože místo pohádek na dobrou noc jim vyprávěl o skotačení v kumbálech.

„Taky fakt," připustila a promnula si zamyšleně bradu. „Asi to chce trošku přidat medu," řekla nahlas a poklepala hůlkou na pergamen, aby tam požadovanou surovinu zapsala.

„Med? Nejsem sice expert na pečení, jako moje maminka, ale odkdy se do griliášového těsta přidává med?" podivil se.

„Protože ho zatraceně miluju!" vyhrkla teatrálně a několik studentů na chodbě, kam během svého dialogu dorazili, se za nimi překvapeně otočili. Nejspíše si mysleli, že mluví o nějakém svém ex-příteli, a rozhodně nikdo by netipoval, že její životní láskou je produkt ze včelího úlu. „Mažu si ho na toust, přidávám do čaje, jím jenom tak ze sklenice, ale především naprosto zbožňuji medové oči jednoho neskutečně roztomilého kluka," mrkla na něj.

A věřte tomu nebo ne, ale Removi trvalo dva dny a několik pohledů do zrcadla, než si pořádně uvědomil, že ty oči, o kterých tak moc básnila, patří právě jemu.

***

Georgius Whitner na první pohled mezi zmijozelskými studenty vynikal, nejenom kvůli zrzavým vlasům, díky nimž mu často jako mladšímu nadávali do weasleyovského krvezrádce. Ačkoliv se jeho otec snažil podlézat čistokrevné smetánce, co nejvíce to šlo, a dokonce se stal služebníkem Pána Zla, cejchu nečistého spratka se mu zbavit nikdy nepodařilo. Nebyl jako Snape, který si svoje uznání vydobyl znalostí temné magie a lektvarů.

Ne že by mu na tom samozřejmě záleželo.

On si svůj studentský život hodlal zkrátka užít do posledního dechu, dokud nebude přinucen leštit boty lordu Voldemortovi. A k tomu mu stačili dva věrní přátelé, famfrpál a dlouholetá, platonická láska ke své spolužačce Lucy Montierové. Ó Merline, jak on moc ji miloval. Byl by jí snesl modré z nebe, kdyby mu dala šanci. Hodlal se kvůli ní vzdát veškerého jmění, příjmení i své vlastní duše.

A jen co vycítil, že mladičká havraspárka mu při jeho snažení na doučování věnuje drobný úsměv, rozhodl se konat.

„Ále, co to tady kuješ za pikle? Že by to byl seznam tvých budoucích obětí, které hodláš zamordovat po škole? Nebo snad to snad tvoříš Regovi, aby udělal Jeho Temné eminenci radost a od leštění bot přešel k leštění hůlky?" nakukoval mu přes rameno Gavriel s úšklebkem, neboť již od brzkých ranních hodin seděl u psacího stolu a cosi zaujatě sepisoval.

„Fakt nejsi vtipnej, Gave," houknul na něj zmiňovaný, který před zrcadlem zápasil se svou zeleno-stříbrnou kravatou a uhlově černými vlasy, jež si ten den žily svým vlastním životem.

„Taylorová, McCarney, Fagan, Fawleyová, Smith...u Merlinových vousů, nejsou to náhodou ti lidi z toho vašeho kroužku pro blbečky, který vede tvoje životní láska?" odmávl Regulovu poznámku a přimhouřil oči. „Co to sakra plánuješ, Georgie? Jasně jsme si říkali, že v týdnu se nevraždí!"

„Rande," zamumlal stydlivě zrzavý jinoch a uši mu nepatrně zrudly. Odlepil zrak od pergamenu. „Chtěl bych alespoň jednou mít s Lucy nějaké soukromí, tak jsem si řekl, že kdybych nenápadně a taktně všem ostatním řekl, že se dnešní schůzka ruší a byli bychom tam jenom my dva, s Regem nebo tebou za rohem pochopitelně."

Nejmenší ze zmijozelské trojice nejdříve překvapeně zamrkal, několikrát otevřel a zavřel pusu, načež svého kamaráda pochvalně poplácal po rameni. „Ts, skoro se mi nechce věřit, že tenhle plán vylezl z tvojí palice, ale začínáš se zlepšovat. Dokonce už jsi lepší, než tamten beznadějný případ," kývl hlavou směrem k Blackovi, který si kontroval v tašce, jestli si sbalil vše potřebné.

„Co tím chceš jako naznačit?" zeptal se s nakrčeným nosem, když si přehodil brašnu přes rameno. A vzápětí litoval, že se vůbec zeptal.

„No, nevím, kdo tady básnil dva týdny o svojí vlastní sestřenici. Anebo cosi dělal se Snapem v zamčeném-"

„O tom se nemluví!" zarazil ho rychle Regulus. „Radši pojďte na snídani, abychom se stihli dostat včas do učeben," promluvil z něj ten vzorný student, jakým bezpochyby byl, a jako nejnovější koště vystřelil z jejich pokoje, aby se vyhnul případnému rozpitvávání této příhody, která se stala na konci minulého školního roku.

„Jeho blackovské lordstvo má dnes v zadku zapíchlé turbo? To se jenom tak nevidí," uchechtl se George, který sroloval pergamen, hodil jej do tašky, načež si kolem krku položil kravatu, projel si vlasy ve snaze jim dodat nějaký tvar a vydal se po boku Lithwooda taktéž z ložnice.

Černovlásek se zatvářil docela zmateně. „Co je u Merlinových vousů turbo?"

„Strejda Brian říkal, že to souvisí s motorem letadel. To jsou ti velcí, plechoví ptáci, které používají mudlové místo košťat," objasnil mu okamžitě viditelně potěšen, že jeho sečtělý přítel něco neví.

Svou veselou povahu podědil právě po svém dobrodružně založeném strýci, který se po vystudování začal potulovat s kouzelnickými kejklíři po celém širém světě, dokud se neusadil na ostrově Malta, kde žil se svou ženou a dvěma dětmi, kteří byli o několik let starší, než George. Když mu náhodou otec dovolil s nimi trávit nějaký ten čas, cítil se jako ten nejšťastnější člověk, co kdy žil.

Gavriel jenom přikývl, očividně si to poznačil do dlouhodobé paměti, a poté skoro mlčky pokračovali do Velké síně, kde se zrzek téměř okamžitě od něj odpojil a zamířil ke hloučku studentů se žluto-černými kravatami.

„Zdravíčko, Stephane, Justine, Helene," pozdravil je postupně a posadil se k nim, načež jim začal cosi s úsměvem na rtech vyprávět. Čekal na vhodnou příležitost ke sdělení, že je odpoledne bohužel nebudou moct otravovat.

Takhle postupně oslovil několik dalších studentů, přičemž většina z nich mu jeho malou lež snědla i s navijákem. A ti, kteří pochybovali o jeho slovech a oháněli se tím, že Lucy by určitě nedala vzkázat po někom se zelenou kravatou zrušení doučování, jednoduše zmátl kouzlem a donutil je, aby si to okamžitě začali myslet.

Holt štvát někoho, kdo se šest let protloukal mezi budoucími adepty na Smrtijedy, se nevyplácelo.

Jakmile se mu podařilo všech zbavit, po vyučování prostál dobrou hodinu před zrcadlem a následně se s Gavem v patách vypravil do knihovny na místo srazu. Dorazil kupodivu s náskokem, proto si mohl pečlivě rozložit veškeré materiály pro následující výuku.

„Ahoj Georgi, dneska jsi tady jenom ty?"

Ozval se nad ním ten libozvučný hlásek patřící sestřičce Sebase Montiera, která se vzápětí usadila přímo vedle něj. Tvářila se docela zmateně, vždyť se přeci domlouvali minulou středu, že se setkají všichni zase v tuhle hodinu. Georgovo srdce dělalo kotrmelce.

„Očividně," odvětil. „Kdyby ti to vadilo, že tu musíš být jenom se mnou, stačí jenom říct a klidně se můžeme sejít nějaký jiný den i se zbytkem," nadhodil, ač ve skrytu duše doufal, že odmítne.

Zavrtěla hlavou, blonďaté copy jí div nevrazily facky. „To nevadí, ostatní asi jenom zapomněli, to se může stát, možná se k nám ještě připojí," začala vytahovat z brašny poznámky k doučování. „Jsem ráda, že alespoň ty jsi naprosto vzorný student."

„Nenechal bych si ujít tak jedinečnou příležitost, jakou je trávení času ve tvé blízkosti, překrásná lady Lucy," složil jí kompliment s drobnou úklonou a s pobavením pozoroval, jak jí rudnou tváře.

„Ty jsi ale kašpar," mávla nad ním rukou, věděla, že tyhle rádoby lichotky s oblibou pronášel i profesorce Prýtové, když se pokoušel prolézt z Bylinkářství alespoň na Přijatelné. „Raději si připrav hůlku a pokus se přeměnit tuhle učebnici v čajový servis. Stačí několik sekund vytvářet tenhle pohyb a-"

„Facienus calva," pravil, zatímco pořádně uvolnil zápěstí a hůlkou tvořil ve vzduchu několik složitých útvarů, a učebnice se s mírným zábleskem skutečně změnila na to, co Lucy požadovala.

Tiše mu zatleskala s hrdým úsměvem. „Páni, ještě před dvěma týdny jsi sotva dokázal proměnit sirku ve stříbrnou jehlu a teď dokážeš přeměňovat daleko větší objekty pomocí složitějších formulí."

„Mám tu nejlepší profesorku," složil jí již podruhé poklonu, načež se zakabonil. „Ale zas tak špatně jsem na tom nebyl, sirku v jehlu by možná dokázal proměnit i Filch!"

„Jenom tě škádlím a motivuji k lepším výkonům, protože s takovouhle už nebudeš potřebovat žádné hodiny navíc," usmála se na něj, ale Georgie v tom pohledu zahlédl záblesk čehosi, co rozhodně nebyla radost z pokroku svého studenta.

„Tak to abych se zase stal naprosto podprůměrným," mrkl na ni a s takřka dětským nadšením se pustil do plnění dalšího úkolu, tentokrát teoretické průpravy na Zrychlovací elixír, který umožňoval kouzelníkům po jeho pozření zvýšit své fyzické schopnosti v oblasti běhu.

„Opovaž se," zdvihla výhružně prst, zatímco přikyvovala, když jí takřka bezchybně dovyprávěl složení a postup výroby lektvaru. „Tímhle tempem se brzo staneš miláčkem všech profesorů v Bradavicích, získáš daleko možnosti k výběru práce a tvoji rodiče na tebe budou pyšní," povzbuzovala ho, avšak nevědomky zasáhla jeho nejcitlivější místo.

„Mamka je ode dne mýho narození mrtvá," hlesl po krátké odmlce, když přestal vypalovat díru do stolu, „a můj fotřík se spíš stará o to, aby mi zajistil co nejlepší místo u toho fanatickýho trotla, co rozvrátil kouzelnický svět v Británii vzhůru nohama," zaťal ruku v pěst a zhluboka vydechl. „Pochybuju, že dobrými známkami udělám nějaké terno mezi Smrtijedy," vyletělo to z něj samovolně, aniž by se zarazil a zapřemýšlel nad významem svých slov.

Jeho jediným štěstím bylo, že vedle něj seděla klidná havraspárská dívka, kterou nijak nezarazil fakt, že mladík vedle ní má vstoupit do řad Toho, jehož jméno se neříká. Ani jej za to neodsoudila, ale spíše začala analyticky přemýšlet, jak tohohle očividně vnitřně zlomeného kluka dostat na tu správnou cestu.

Proto také nezačala říkat, jak moc ji mrzí, že nepoznal svou matku. Ani jak moc ji rmoutí to, že kvůli svému otci se má stát poskokem lorda Voldemorta. „Přestaň se plácat v téhle sebelítosti, Whitnere," zabodla do něj své oči barvy medu. „To jako vážně hodláš sedět se založenýma rukama a čekat nečinně na den, kdy obdržíš tu prokletou značku na předloktí a staneš se vrahem nevinných lidí?"

Překvapeně zamrkal, netušil, že ta milounká blondýna je schopná vést takovéhle drsné řeči. Co ho však zarazilo ze všeho nejvíce, bylo to, že jej oslovila příjmením. „Lucy," povzdechl si a promnul si kořen nosu. „Je to prostě asi můj osud. Když se narodíš takovému otci, který vyznává čistotu krve nade vše, tak celej život prostě jsi vedlejší postavou ve svým vlastním životě. Pokud bych se jedinkrát vzepřel, přišel bych o to nejcennější, co mám. Nechcu ještě umřít."

Vypustila přebytečný vzduch z plic a takřka nepatrně přikývla. „Kdybys měl v té své duté makovici něco víc než jenom Camrál a laciné lichotky, možná by s tebou šlo hnout. No nic, nalistuj si stránky dvě osmdesát dva až devadesát tři a jakmile si je pročteš, vypracuj z toho krátké pojednání o lechtacích kletbách. No šup, nekoukej na mě a rychle pracuj."

„Eh, jo, j-jasně," vypravil ze sebe zaraženě a rychle se začetl do stařičké učebnice. Začínal se dostávat do varu hádky. Očekával výbuch emocí, lítost, výčitky, facku, prostě cokoliv...jenom ne další nálož učení. Začínal si pomalu uvědomovat, že jeho milovaná a krásná Lucy není ani zdaleka tak miloučká, jak si ji vysnil. Cožpak ho skutečně považovala za totálního tupce s mizernými balícími hláškami?

Lumos💡

Uff, v prvé řadě bych vám všem (leč trochu opožděně) chtěla popřát co nejlepší start do nového školního roku, nechť se vám daří😏❤

Původně jsem plánovala, jak tahle kapitola bude celá sladká a mírumilovná, ale nějak se mi to ke konci zvrhnulo😅

Dovolila jsem si zde věnovat nějaký čas shipům Rema+Marlene a George+Lucy, kteří byli dosud zmíněni jenom okrajově. Od příští kapitoly slibuju, že se dočkáte více Aily a Rega❤

Děkuju vám za 1K přečtení, více jak 200 hvězdiček a naprosto úžasné komentáře💛

Sayonara!🎎🪐

Nox🌑