Ahoj!

Rozhodla jsem se vrátit ke psaní. Byla to hodně dlouhá pauza a řada z vás už určitě Agent of S.H.I.E.L.D. vymazala ze svých knihoven. Ale pokud tu přeci jen někdo zůstal, tady je nová kapitola. Moc vám děkuji za všechny přečtení, votes i komentáře. Doufám, že se vám kapitola bude líbit.

Verushe

„Soustřeď se," říká mi Eiliv znovu. „Představ si mou energii jako něco viditelného. Dej jí barvu. Představ si, jak se kolem mě vlní. A pak se obrň a nedovol, aby do tebe přešla."

Rozladěně vzdychnu a zkusím to znovu. Tyhle každodenní lekce sebeovládání mě unavují. Nejen proto, že v nich stále zaostávám, ale také proto, že tím Eilivovi ubližuju. Chytím se se jeho nastavené ruky. Plně se soustředím, odpuzuji od sebe jeho energii. Jsem odhodlaná mu znovu bolest nezpůsobit. Ne, jako tehdy poprvé. Chce to veliké úsilí, ale tentokrát se to konečně daří. Poprvé po takové době nekonečného zkoušení, po tolika nezdařených pokusech, si mé tělo jeho energii nebere, ale nechává mu ji. Musím se zasmát. Pouštím ho a oplácím mu jeho pokřivený úsměv.

„Vidíš? Říkal jsem to. Byla to jen otázka času. Teď se můžeme přesunout k tvé oblíbené části. Ke komunikaci."

Úsměv mi z tváře zmizí. Pokud jsem sebeovládání brala jako část výcviku, v které zaostávám, pak jejich myšlenková komunikace, systém, bez kterého se tu neobejdu, byl úplnou tragédií. „Ty musíš zkazit každičkou radost," poznamenám.

„Dnes ti radost nebudu kazit já. Tvůj výcvik převezme Chaol. Zajímá ho, jak jsi daleko." Eiliv si obléká koženou bundu a sbírá ze země svůj nůž. „Bude tu každou chvíli. Počkej tu," říká a odchází.

Po hlasitém zaklapnutí masivních dvojkřídlích dveří do výcvikové haly se ocitnu sama. Místnost má silné kamenné zdi porostlé mechem a jediné světlo zde poskytuje střešní okno. Podlaha je téměř celá pokrytá žíněnkou, kromě prostoru u pravé boční stěny, kde jsou držáky se zbraněmi všemožných typů. Tady východ není. Prohledala jsem tuto místnost odshora dolů, ale nenašla jsem jediný důkaz cesty ven. Eiliv mě provedl téměř celou budovou kromě několika pater, o kterých mi řekl, že jsou zakázaná. Když jsem je chtěla prozkoumat, neznámý druh obrany mě do jejich chodeb nepustil. Bylo mi jasné, že východ, cesta odsud, bude v některé z nich. I tak jsem nepřestávala pátrat na přístupných místech. Čím více se o této budově dozvím, tím lépe. Největší důvěru jsem zatím získala od Eiliva. I přesto, že jsem mu nikdy nechtěla ublížit způsobem, jakým jsem to udělala a stále toho lituji, nic vůči němu necítím. Nebylo to úmyslné. Owen a Shannon Meyersovi, dvojčata původem ze Země, mi naopak důvěřovala nejméně. Byli jediní, u koho jsem ani neznala jejich dar. Co se nejtajemnějšího obyvatele tohoto doupěte týkalo, Chaola, stále jsem tápala ve tmě. Všichni si ho tu až posvátně cenili. Všichni pro něj byli ochotní udělat naprosto cokoliv. Co se mě týkalo, byl jediný, před kým jsem neskrývala svůj opravdový postoj k celé situaci. Byl jediný, v jehož blízkosti jsem nešetřila opovržením a jedovatostí.

Dveře výcvikové místnosti zavrzaly po druhé a dovnitř vstoupil on. Oblečený pouze do kožených kalhot, bez bot, jak to nařizovala pravidla místnosti. Když se otočil, aby za sebou zavřel, zahlédla jsem jeho nevzhledné obrovské jizvy na zádech a jako pokaždé se mi zježily vlasy na zátylku. Zůstala jsem prkenně stát na místě. Pouze jsem očima pozorovala jeho přesun po místnosti, od dveří až ke stěně se zbraněmi. Po celou dobu neřekl ani slovo a tvářil se, jako by byl v místnosti sám. Jen si za opasek zastrčil dlouhou dýku, zbraň, po které bych sáhla i já, a dlouhými, překvapivě tichými kroky zamířil ke mně. Zastavil se ve vzdálenosti, která se i mně zdála přijatelná. Ani moc blízko, ani moc daleko.

„Proč se namáháte s výcvikem někoho, kdo je vaším nepřítelem?" Vypálila jsem první z mnoha otázek, které mi nedaly v noci spát.

„Nejsme vaši nepřátelé, Rosalie," odpoví zcela klidně, svým zvláštním, hlubokým, únavu vyzařujícím hlasem.

„Neodpověděl jste mi na otázku."

Usměje se koutkem úst. „Už nemáte zájem na tom zabránit dalším případným újmám na zdraví?"

„To od vás není fér," bráním se.

„Od vás nejsou fér vaše dotazy, slečno Peterson. Neděláme nic jiného, než že se vám snažíme pomoct. Eiliv víc než kdokoliv. Záleží mu na vás."

„Neprosila jsem se o pomoc. Nechtěla jsem být ze Xandaru unesená. A už vůbec jsem se neprosila o Eilivův zájem."

„Dobře. Chápu vaše rozhořčení. Co přesně byste chtěla?" Zeptá se a popojde o pár kroků blíž.

„Zaprvé chci vědět, kde to jsem. Chci vědět, kudy odsud vede cesta, chci se podívat ven. Už mě nebaví být pořád uvězněná mezi stěnami téhle kobky. Zadruhé chci znát vaše záměry. Snad neočekáváte, že budu věřit, že tu jen sedíte, čtete knihy a mluvíte mezi sebou pomocí myšlenek. A v neposlední řadě chci vědět, kdo jste. Odkud jste přišli, kde jste vzali svoji mutaci. Myslím, že na to mám právo. Ptáte se mě na všechno možné, ale sami mi o sobě nic neprozradíte. To není zrovna sportovní chování, nemyslíte?"

„Co se vašeho posledního přání týče, nemohu vám o ostatních nic říct, je na nich, jestli s vámi svoji minulost budou chtít sdílet. Na vaši první otázku jsem vám už dávno odpověděl. Žádná cesta odsud nevede, ne taková, jakou si představujete. Nejsou tu žádné dveře, které by vedly ven nebo něco takového. Tahle pevnost je v podzemí. Je vyhloubená do povrchu miniaturní mrtvé planetky. Její velikost odpovídá rozloze celého tohoto komplexu. A nacházíme se v takové vzdálenosti od vaší rodné galaxie, že vám ani nejsem schopen ji popsat. Teď k vaší poslední otázce. Pozoroval jsem vás, slečno. Den za dnem. Viděl jsem všechny vaše pokusy odsud najít cestu, viděl jsem všechny vaše noční návštěvy Eiliva, když se zotavoval ze svých zranění. Vaše chování je přesně takové, jaké se očekává od agenta SHIELDu. Nevěříte nám. Snažíte se zjistit, kde jste, prozkoumat to tu křížem krážem, najít slabiny a chystáte se zaútočit. Zničit nás. Omluvte mě, že do vás tedy nevkládám přílišnou důvěru. Na druhou stranu, vím, že vaší jedinou prioritou je ochrana lidí. Dala jste se k SHIELDu, protože oni jsou ve vašem známém světě to ztělesnění dobra. Avengers jsou u vás vysoce ctěni. Po tolika vyhraných bitvách, po tolika záchranách lidstva, jsou takřka...ztělesněním božstva. Jenže si neuvědomujete jednu věc, Rosalie. Zamyslete se například nad takovou bitvou v New Yorku. Přemýšlela jste někdy nad tím, kolik mrtvých lidí jste za sebou nechali? Kolik nevinných lidských životů bylo ztraceno jen proto, že jste bojovali nad středem města, aby vás každý viděl, bez ohledu na to, kolik civilních obyvatel jste měli pod sebou? Řády těch lidí jsou tisícové, agentko. Nezáleží na tom, jestli přišli o střechu nad hlavou, nebo v jediné chvíli o celou svoji rodinu. Ocitli se sami a bez domova jen díky Avengers. Než řeknete, že mi nevěříte, dovolte, abych vám zkázu, kterou vaši Mstitelé způsobují, ukázal na vlastní oči."

V mžiku mě popadá kolem pasu a mně přepadá stejný pocit jako tehdy, když mě unesli z Xandaru. Propadám se do temnoty, veškerá realita přede mnou se hroutí. Než si však stačím cokoliv uvědomit, znovu stojím nohama pevně na zemi. Jak zjišťuji, bosými chodidly stojím na kousku pichlavé, suché trávy a do očí mi svítí prudké slunce.

„Ano," slyším promluvit Chaola těsně vedle sebe. „Přesně takto jste se dostala z Xandaru k nám. Její jméno je Vendëa. Má dar, kterému vaši vědci říkají teleportace. Díky ní se můžeme pohybovat mezi světy. S Vendëou komunikujeme jen pomocí myšlenek. Podobně jako například asgardský strážce Heimdall slyší úplně všechno, zjednodušeně řečeno. Kromě toho občas trpí subjektivními vizemi budoucnosti. Jsou poměrně nepřesné, ale jen blázen by jimi opovrhoval. Bohužel budete mít pravděpodobně jen velmi málo příležitostí ji spatřit, protože žije v nevyšším patře naší základny, chcete-li, a naprostou většinu času ho neopouští. Asi vám její jméno nic neřekne, ale jméno jejího otce by mohlo. Byl jím elf jménem Malekith. Myslím, že váš svět jednou navštívil."

„Malekith?" Zopakuji nevěřícně.

„Ano. Malekith." Víc mi Chaol nesdělí. „Nacházíte se v takzvané Vesnici přeživších, slečno Peterson. Rozhlédněte se prosím. Všichni tito lidé žijí tady a ne ve svých domovech jen díky vašim Avengers. Dali jsme jim domov, dali jsme jim kompletní zaopatření v takové míře, jaké jsme schopní a dali jsme jim slib, že už jim nikdo neublíží. Nemůžeme jim sice vrátit jejich milované ani jejich domovy, ale můžeme se postarat o to, aby stejný osud nepotkal někoho dalšího."

Nacházím se na prašném, vyprahlém kamenitém místě o obrovské rozloze. Všude, kamkoliv se podívám, se do dálky táhnou malinké domečky jakoby postavěné ze všech možných materiálů, které jejich obyvatelé našli. Celé je to jeden obrovský uprchlický tábor. Tábor o děsivé rozloze. Nemám slov, nedokážu ze sebe vypravit hlásku. Pomalu s Chaolem kráčíme po hlavní příjezdové cestě. Jakmile si nás lidé všímají, vstávají, zdraví Chaola a děkují mu. On se jich na oplátku ptá, jak se jim daří, mluví s nimi, dává jim sílu a naději, nechává malé osiřelé děti, aby se dotýkali jeho jizev. Já stojím opodál a se slzami pozoruji celý výjev. Jak je tohle vůbec možné? Co jsme to způsobili? Kolik lidských životů jsme zničili? Nejhorší je moje uvědomění při pohledu na ty malé děti. Na děti, které přišli o rodiče, které už vůbec nikoho nemají. Kdosi mě zatahá za rukáv. Je to malá holčička, nemůže být víc než pětiletá. Má světle růžovou pleť, jakou jsem viděla u Xandarianů, ale něco mi říká, že odtud nebude. Promluví na mě jazykem, který neznám. Když neodpovídám, přejde do velmi krkolomné angličtiny. „Kdo jsi?" zeptá se mě a upírá na mě své velké hladové oči.

„Jmenuji se Rosalie," odpovídám jí a spěšně si otírám slzy hřbetem ruky. „Jak se jmenuješ ty?"

„Ramoni," říká mi. „Ještě nikdy jsem tě tu neviděla, Rosalie."

Usměji se na ni. „Jsem tu nová. Chaol mě odvedl z mého světa, aby...mi pomohl s mojí mutací."

„Zachránil tě jako mě!" rozzáří se a odhalí ostré zoubky připomínající malé jehličky.

„Ano," souhlasím. „Zachránil mě stejně jako tebe."

Chaol přichází k nám. Promluví na Ramoni v její rodné řeči a ta se posléze otáčí a utíká ke svému domku. Vidím stařenku, která na ni už čeká. Uleví se mi, že má dívenka aspoň někoho.

„Nemusíte plakat, slečno," říká mi Chaol s očima upřenýma na mně, „pro tyto lidi už slzy prolity byly. Podstatné je, co se dá dělat do budoucna. Snažíme se ta jatka zastavit, agentko Peterson. A já hluboce doufám, že se k nám přidáte."

•••

Vendëa nás přenáší přímo do Chaolova pokoje. Od mého prvního seznámení se s mou mocí jsem neměla příležitost sem znovu nahlédnout. Nic se tu však nezměnilo. Místnost byla stále stejně tmavá, všechno mělo pořád stejné místo.

,,Posaďte se, Rosalie," vybídne mě Chaol. Poslouchám ho a sedám si do mohutného dřevěného křesla u krbu. Chaol si přisouvá stoličku blízko ke mně. Zdá se pod jeho mohutným tělem nepřiměřeně titěrná. Nejprve je muž naproti mně úplně zticha. Pozoruje mě svýma tmavýma očima, zhluboka dýchá. Až když zaznamená moji narůstající nervozitu, promluví. ,,Řekl jsem vám, že nemohu bez jejich svolení prozradit nic o ostatních. Ale jak naložím se svými vlastními tajemstvými, je pouze moje věc. Možná dělám chybu. Možná jste prostě jen slepě oddaná SHILEDu a ne pomoci ostatním. Možná nějakým způsobem uprchnete a poskytnete informace o mně dál. Vaši agenti mě pak možná najdou, zapíší do tabulek a budou se mě snažit vyléčit. Tak, jak už to jednou udělali. Pokud se to stane, bude to moje vlastní pošetilost. Můj osud, moje tajemství, teď vložím do vašich rukou, Rosalie. A je jen na vás, jak zareagujete. Když jsem se narodil, byla vaše rasa ještě velice mladá. Tak mladá, že se o ni nikdo nezajímal. Spousta kultur ani netušila, že lidé existují. Pocházím z jednoho bezejmenného světa, který dnes už nikde nenajdete, protože je zničený na prach. Z mé rasy nezbyl nikdo kromě mě. Před dávnou dobou nás navštívil velmi mocný muž jménem Thanos. Kdysi ovládal všechny kameny nekonečna, než mu byly odcizeny a ukryty tak, aby je nikdy nikdo nenašel. Po staletích se na ně zapomnělo. V dnešních dobách se však znovu objevují a hrají velice důležitou roli v mezigalaktickém dění. Thanos díky jednomu kameni nekonečna zlikvidoval celý můj svět. Já jediný stihnul uprchnout. Ukryl jsem se zde a vybudoval tu tenhle komplex. Sám, jestli se ptáte. Po pár tisíciletích jsem navštívil váš svět. Zajímal mě. Zajímala mě vaše mladičká rasa. Bohužel jsem nevěděl, jak se lidstvo staví k jiným rasám. Kdysi jste měli ponětí o tom, že nejste sami. Zemi obývalo nespočet bytostí. Bohužel, lidé vůči nim nebyli shovívaví. Příslušníky jiných ras zotročili. Zkoumali je, dělali na nich pokusy, snažili se je takzvaně vyléčit. Mně zajali také. Jedna z prvních etap mé léčby spočívala v odstranění křídel. Na jejich místě jsou dnes jen jizvy, které vám připadají tak děsivé." Pousměje se koutkem úst. Mou reakcí je zahanbené zčervenání. Kdybych jen tušila, co všechno Chaol vidí, co všechno mu neuniká.

,,Křídla byla dle vlastních slov vůdce našeho zajateckého tábora částí mého těla, která nevyhovovala lidským měřítkům normálnosti a zdraví. Poté mě také z většiny zbavili mého daru. Uměl jsem léčit, dokázal jsem napravovat. Mohl jsem zachraňovat životy, vracet lidem zničené domovy. Lidem to bylo jedno. Mého daru mě zbavili. Takže i když vám dnes možná připadají zásoby mých sil obrovské, je to jen zlomek toho, co jsem míval. Nyní jsem slabý, bezmocný, v boji nepoužitelný. Po nějaké době v zajetí jsem poznal Eiliva. Byl nejmladším zajatcem. Kupodivu ale nejhouževnatějším. Riskoval. Trénoval, svůj dar tajně vylepšoval. Nedovolil, aby ho zlomili. Byl také mou motivací k tomu se nevzdat. A důvodem k tomu, abych odtamtud uprchl a Eiliva zachránil. Nelhal bych, kdybych řekl, že je pro mě jako můj vlastní syn. Podstatné je, agentko, že nedávám lidem za vinu, co mi provedli. Mým cílem není msta. Jediné co chci, je změna. Lidé jako vy nebo já potřebují lásku a pochopení, ne uvěznění. Můj další cíl je pak doufám stejný jako ten váš. Ochrana nevinných lidí. Bohužel se mezi to řadí i ochrana před nejhoršími masovými vrahy ve všech známých světech. Před Avengers. Důsledky jejich činů jste viděla sama. Zkáza, smrt, utrpení. Ve statisícovém měřítku.