Otevřel jsem dveře středního střešního bytu cihlového domu na rohu nefrekventované ulice, jejíž jméno jsem si netroufal zapamatovat. Cokoliv bych o okolí svého domova věděl, by se mohl dozvěděl kdokoliv jiný, a to jsem nemohl dopustit.

Přivítala mě vůně květin a rázem ze mě opadla veškerá ostražitost, stres a strach spojený s moji prací. Dovolil jsem si cítit úlevu, radost a štěstí z toho, že jsem konečně doma. Že mám místo, které mohu nazývat domovem.

Odložil jsem štít ke zdi a zul si boty. ,,Gwen?" zavolal jsem do bytu. Rozsvítil jsem světlo v malém obývacím pokoji propojeném s kuchyní a usmál se.

Seděla na židli u prostřeného stolu s bohatou a lákavě vonící večeří. Přivítala mě objetím a něžným polibkem. ,,Všechno nejlepší k narozeninám, Stevene." podala mi malou fotku; chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznal, co na ní je.

,,Budeš mít syna," objasnila mi, když viděla můj nechápavý výraz.

Na setinu vteřiny se mi zastavilo srdce. Pak, když jsem její slova konečně zpracoval, jsem se samým štěstím hlasitě rozesmál, vzal ji kolem pasu a zatočil se s ní dokola.

,,Pojď se najíst, musíš být vyhladovělý." řekla mi s ruměncem na tvářích. Měla pravdu. Vždycky ji měla. S radostí jsem se pustil do výborného jídla, vděčný, že jídlo ve 21. století není stejné jako to za války. Dušené a v podstatě bez chuti.

Na parapetu okna se v posledních paprscích podzimního slunce vyhříval bílý kocour, jehož pro mě hlasité vrnění plnilo jinak tichý byt. Byla to jedna z těch chvil, kdy mi moje zlepšené smysly připadaly k ničemu. Gwen s prachovkou v ruce láskyplně otřela prach z fotografie u postele, na které byla naše mladší já. Ten den jsem si pamatoval tak jasně, jako bych ho prožil teprve včera. Vzpomínky na něj plnily moji hlavu pokaždé, když jsem trávil osamocené hlídky kdekoliv ve městě. Samotná myšlenka na moji snoubenku mě doprovázela na cestě na misi, kdekoliv, kde jsem nasazoval svůj holý život. Její statečnost mě inspirovala. Ona sama mě inspirovala k jediné prosté věci. Vracet se den co den z práce domů. Přežít. Věděla, že jednoho dne se nemusím vrátit. Věděla, že jednoho dne se může stát, že dítě – náš syn – najednou z vteřiny na vteřinu ztratí otce. A přesto ani na jedinou vteřinu nezaváhala, když si ještě mohla vybrat. Necouvla před naším vztahem, necouvla ani tehdy, když jsem ji požádal o ruku. Musela mi plně důvěřovat. To byla věc, kterou jsem na ní tak miloval. Ve světě, kde jsem se denně pohyboval - ve světě lidí, kterým jsem nemohl věřit vůbec nic - ani jméno, byla jedinou osobou, vedle které jsem se nemusel cítit napjatě a ostražitě, nemusel jsem pečlivě volit svá slova, abych o sobě nedal nic znát, nemusel jsem se bát, že mi v příští vteřině vrazí nůž do zad. Mohl jsem ji nazývat svým domovem, svou rodinou. První a jedinou, kterou jsem od ztráty Buckyho měl.

,,Něco nového s Rosalie?" zeptala se mě se stopou úzkosti v hlase. Starost o moje kolegy u ní byla typická. Jako jedinému člověku na světě jsem se jí svěřoval se svými starostmi i problémy, které práce u S.H.I.E.L.D.u obsahovala. Velmi často mi pomáhala dívat se na zdánlivě nevyřešitelné problémy jinak, z širšího a zcela nezaujatého pohledu. Stávalo se, že mi pomáhala nacházet řešení.

,,Nic." odpověděl jsem jí. Nabízela se otázka, jestli v její návrat vůbec věřím. Dříve bych automaticky odpověděl, že nevěřím. Dnes, potom, co jsem se dokázal probudit po sedmdesáti letech v ledu v cela jiném století, potom, co jsem poznal lidi z jiné planety, jsem si svojí odpovědí nebyl zdaleka jistý.

,,A Anthony? Jak ten na tom je?" pokračovala, přičemž hladila kočku na okně. Na tuto otázku bylo velice složité odpovědět. Nutnost odpovědi jsem oddálil dlouhým a vyčerpaným povzdechem a posadil se na béžovou pohovku tak, abych na ni viděl. ,,Nese to dost..." odmlčení mi pomohlo najít správné slovo. ,,Změnilo ho to," začal jsem raději znovu s druhým pokusem. ,,Před odletem byl jinej. Nebo - takovej, jak jsem ho znal. Teď jen mlčky sedavá někde, kde si myslí, že si ho nikdo nevšímá a hraje si s Rosalininou fotkou. Řekl bych, že by ji nejraději hledal. Trochu mi připomíná mě samotnýho. Víš, když jsem se ještě pokoušel najít Buckyho. Než jsem zjistil, že je to zbytečný, trvalo to. Je pryč a smířil jsem se s tím. Kdybych ale neviděl na vlastní oči jeho tělo, nevzdal bych to. On se asi nikdy nedozví, co s ní je. Po zbytek života v sobě bude uchovávat naději. To je příšerný."

Věnovala mi soucitný úsměv. ,,Dopadne to dobře, uvidíš."

Nepřítomně jsem přikývl. ,,Jen si říkám, ani nám nechtěl říct, jak se to stalo. Pokaždé, když na to padne řeč, trhne sebou, jako bychom mluvili o něčem strašném a pak rychle změní téma. Když jsme mu nabídli, že se mu jen Wanda podívá do vzpomínek, aby o tom nemusel mluvit, rázně to odmítl. I tak jsme to zkusili. Museli jsme mít nějakou stopu. Tony o tom neví. Wanda prý viděla jen světlo. Ohromný záblesk světla, nic víc. Vůbec netuším, co si o tom myslet."

Gwen byla zvyklá na mé občasné hlasité přemýšlení. Nesnažila se přispět nějakým argumentem, věděla, že je to zbytečné. Jen pozorně poslouchala a svým letmým úsměvem mi byla podporou.

Vstal jsem od stolu a zahleděl se na brooklynský západ slunce. Sužoval mě nepříjemný pocit. Něco přicházelo. Boje. Válka. Smrt. Cítil jsem to. A posledních pár dní mi to nedalo spát.

Přešel jsem ke Gwen, pohladil ji po tváři a chytil ji za ruku. ,,Vezmeme se." zašeptal jsem. ,,Není důvod to odkládat."

V očích se jí leskly slzy štěstí. Na tváři se jí objevil vzácný široký úsměv. Horlivě přikývla. ,,Tak dobře." zašeptala v odpověď.