Pokoj jejich vůdce se nacházel ve stejném patře.
Eiliv třikrát zaklepal a počkal na vyzvání ke vstupu. Zatajil se mi dech. Nevěděla jsem, koho čekat. Člověka? Někoho jako byl Rocket ze Xandaru?

Místnost byla temná; žádné z loučí na stěnách nebyly zapálené. Bylo zde nepříjemné šero, ale po chvíli, kdy si mé oči přivykly snížené viditelnosti, jsem rozeznala silnou větev prorůstající skrze zeď v protějším rohu místnosti, jejíž větve, hustě se plazící po celém stropě, opět tvořily všechen nábytek.

„Zapal prosím louče, Eilive." Ozvalo se odněkud z místnosti. Hlas byl mužský, hluboký a vyzařovala z něj obrovská únava.

Eiliv stojící v těsné blízkosti za mnou luskl prsty. Otočila jsem se na něj a zpozorovala jeho úšklebek. Pár milimetrů nad jeho prsty se mihotal maličký plamínek ohně. Rozevřel dlaň a pomocí druhé ruky vytvaroval z plamínku malou ohnivou kouli. Tu poslal po místnosti. Zapálila každou louči v pokoji a pak se vypařila. Moje tušení bylo správné. Vláda, byť částečná, nad ohněm, vysvětlovala chování pochodní v chodbách po celé budově i jeho vysokou teplotu. Bylo to neuvěřitelné.

„Děkuji ti." Ze stínů pokoje se vynořil muž. „Počkej na slečnu Peterson prosím přede dveřmi. Rád bych si s ní promluvil."

Eiliv přikývl a vyšel z místnosti. Muž přešel několika kroky ke mně. Jeho tělo pokrývala řada jizev. Po tmavých pažích se mu táhla tetování, řada klikatících se čar. Jedna začínala na jeho čele, pokračovala k temeni hlavy bez známky vlasů a pokračovala na zádech. Stál přede mnou pouze v tmavých kalhotách a těžkých vysokých botách. Tmavé oči byly plné bolesti a vypadaly, jako by patřily někomu velice starému. Muži však mohlo být zhruba tolik, co mně. Držel se mnou velmi pevný oční kontakt. Skoro jako by mě chtěl svýma tmavýma očima pohltit. Natáhl ke mně ruku a mně nezbylo, než s ní jemně potřást.

„Vítejte u nás, slečno." Uvítal mne.

„Nejsem tu dobrovolně." Odvětila jsem bez špetky jeho přívětivosti v hlase.

„Vím. Nechte mě vám ukázat, že tu chcete být a že je to přesně to pravé místo, kde byste měla být."

Zamračila jsem se. Myslela jsem si, že znám záměry své přítomnosti na tomhle tajemném místě. Myslela jsem si, že nález základny v Egyptě a můj únos z Xandaru má být jasná zpráva o tom, že tato organizace bojuje proti mně; proti SHIELDu. Bylo to snad jinak? Muž zněl, jako by se snažil udělat věc, kterou bych nečekala. Netroufala jsem si použít slovo naverbovat. Možná přesvědčit o jistých věcech, možná prosadit své názory. Už z logiky věci by o mě neměli mít zájem. Nemohla jsem jim být nikterak užitečná. Byla jsem normální člověk bez schopností. Žena vyrůstající v malém městečku snažící se udělat ze světa lepší místo. Nepřipouštět si onu myšlenku, že Země je již mrtvá a že je tedy čas odejít a hledat jiný domov. Nebo spíše hledat další nové místo, které by lidská rasa mohla zničit, jak jsem vždy říkávala já.

Nechala jsem muže - Chaola - pokračovat. Přiznala jsem si, že mě jeho poněkud bláznivé záměry zajímají. Jak mě chtěl přesvědčit o tom, že pokusy na lidech můžou být dobré? Jaký dar - jak tomu říkali tady, měl tento muž? Vůdce? Jak se jím vůbec stal? Z mého nitra se na povrch dostala zvědavost. Velmi silná, překvapivě.

„Mé jméno je Chaol. Vedu lidi v téhle organizaci a sám jsem ji i vybudoval."

Otočil se ke mně zády. Málem jsem vyjekla. Od lopatek až do tří čtvrtin zad se mu táhly dvě identické jizvy, od každé lopatky jedna. Nevzhledné, snad i zanícené rány byly zašité tenkým drátkem. Otočil se zpět se sklenicí vody v ruce a se stejným výrazem jako předtím. Ignoroval mé zděšení způsobené pozůstatkem jeho ran, ani nepochopení z toho, proč má jizvy stále zašité. Nechal si drát do zad vrůst?

„Máte výjimečný dar, Rosalie. Samozřejmě o něm ještě nevíte. Naštěstí já ano a mohl jsem vás sem přivést, než by vám ublížili. Falešná základna na vaší misi byl dokonalý plán. Přivést vás na falešnou stopu pokusů na lidech a nechat vás přiletět na Xandar. Smrt na misi je u vás agentů častá. Nikdo se vás nepokusí hledat, protože vaše technologie je nevyspělá a prohledávat celý vesmír křížem krážem je holý nesmysl pro kohokoliv. SHIELD vás bude považovat za mrtvou."

Mozek mi pracoval na plné obrátky. Byla to past? Ve které chvíli se má mise přehoupla na trik těchto lidí? V myšlenkách jsem se tam vrátila. Snažila jsem se najít nějaký předěl, poznávací znamení, abych věděla, ve kterém přesně bodě jsem udělala chybu a skočila na laciný trik. Co mi uniklo? Měla jsem si více všímat detailů? Šlo nějak poznat, že všechno to, co jsme objevili, není skutečné? Kde se pak vzaly vzorky DNA? Ty nemohly být umělé, musely od někoho pocházet. To tedy neměnilo nic na tom, že tihle lidé někomu ublížili, možná i zabili. Byť jen proto, aby mě z neznámých důvodů nalákali do svojí pasti. Ne, nebylo možné, aby mě tento člověk přesvědčil o své nevinně. V našem světě, v tomhle světě – ve světě super vojáků, Vylepšených a bohů pomaličku kolonizujících naši malinkou modrou planetu ztělesňoval SHIELD to pomyslné dobro. SHIELD nás bránil, ne tito samozvanci. Chtěli si hrát na ty hodné? Svoji šanci ztratili už dávno. Nejspíše ve chvíli, kdy do té vyprahlé egyptské pustiny nastražil svoji past.

„Samozřejmě vím, že se pokusíte uprchnout, to je přirozené. Muselo vám už ale přijít divné, proč vás nehlídáme víc, proč vás Eiliv nechával bez pout. Z téhle budovy vede pouze jediná cesta a rozhodně není v takovém stavu, kdy byste ji mohla využít. Nevedou odsud žádné dveře nebo něco podobného. Můžete mi věřit, že každý pokus o útěk bude marný."

Přešel k mírnému vyhrožování. Jak laciný trik. Přesvědčit mě hned na začátku, že odsud není úniku, abych se stáhla do sebe a ani se o to nepokoušela. Jen bych vyvolávala problémy.

„Čekáte, že vám to uvěřím?" Zeptala jsem se ho a přešla blíž k němu. Byl daleko vyšší než já, ale i přes svoji impozantní tělesnou stavbu se zdál být zranitelný. Nedokázala jsem přijít na to, proč tomu tak je.

„Očekávám, že to pochopíte a ušetříte si naprosto zbytečnou námahu."

Podívala jsem se mu do očí. Čekala jsem v nich známku nějaké krutosti nebo samolibosti nad tím, že úniky z tohohle místa – museli tu nějaké být - má dokonale hlídané, ale jediné, co jsem v nich mohla vyčíst, byla prosba. Prosil mne, abych to nedělala, šetřila své síly. Jenže k čemu?

„Dlužím vám mnoho vysvětlování. Tohle místo vám jistě přijde podivné, lidé v něm ještě víc. Dostalo se ke mně, že jste se zatím setkala pouze s Eilivem a Mitsuko, je to tak?"

Reagovala jsem pouhým přikývnutím. Pokud měli následovat informace o jeho lidech, pak jsem byla nanejvýš ochotna naslouchat.

„Myslíte si, že jsme je mučili a dělali na nich pokusy, abychom docílili jejich vylepšení, že? Tak vy ze SHIELDu uvažujete, ne? Pravdou ale je, že se svými schopnostmi za mnou už přišli. Požádali mě, abych jim poskytl domov a já to udělal. Protože jsme stejní. Tihle lidé nepotřebují zapsat a zavést do evidence SHIELDu, nepotřebují své schopnosti potlačovat a připomínat, že musí zůstat v klidu a neviditelní, jinak jsou hrozbou. Tihle lidé, Vylepšení, jak jim říkáte, potřebují pochopení a lásku. Potřebují ujištění, že jejich mutace není nemocí, ale darem, a potřebují rozvíjet. To je něco, co vaši lidé nikdy nepochopí, agentko. A to je důvod, proč jsme tu my. Vaše mutace se ještě neprojevila. Kdyby ano, vaše organizace by vás zavřela, brala vám vzorky krve, podrobovala vás testům a snažila se vás vyléčit. Jenže mutace není choroba. Je to dar."

„Jak to myslíte, že se moje mutace neprojevila?" Skočila jsem mu do řeči. Poněkud jsem zvýšila hlas; prahla jsem po vysvětlení. Jak o mně tenhle člověk vůbec něco může vědět?

„Jednoduše, Rosalie. Jste jako my. Jste vylepšená."