Jedinou vzpomínku na ni jsem svíral ve své ruce. Jediný hmatatelný důkaz toho, že tu byla. Že tu byl její úsměv, její modré oči, její laskavost, srdce bijící pro pravdu, spravedlnost a nevinné lidi.

Tu fotografii někdo zachytil zřejmě omylem. Byla jen náhodně stisklou spouští fotoaparátu, která se teď stala jedinou věcí, díky které jsem dýchal, pro kterou mi bilo srdce. Mou jedinou nadějí, mým denním chlebem, důvodem k žití. Člověk, který dotyčnou fotografii pověsil na svou sociální síť, viděl v mojí Rosie nejspíše stejnou krásu a dokonalost, jakou jsem v ní viděl vždy i já. S.H.I.EL.D. fotografii našel a v rámci utajení samozřejmě navždy odstranil z míst, kde se na agentku Peterson mohli dívat obyčejní lidé, jako by byla výstavní kus, který všichni přejíždějí pohledem a bezeslovně kritizují. Byl jsem vděčný, že tu noc na večírku, kde se stala mou chůvou, tuto fotografii někdo vytvořil a já ji teď mohl téměř bolestně svírat v rukou jako svou poslední naději, že tam někde Rosie stále je. Byla schopna vydržet víc, než na co její přitažlivé, ladné tělo vypadalo, než co by zvládl daleko silnější a odolnější člověk. Byla lvice. Od začátku do konce. A já stále odmítal přestat věřit v to, že tam někde venku je a nepřestává bojovat.

Furyho kroky nebyly v ustavičném hluku helicarrier slyšet, ale jeho přítomnosti jsem si vědom byl. Sklopil jsem pohled ke svým roztřeseným rukám, které stále usilovně svíraly ten poklad, a snažil se zmizet. Muž s páskou přes oko měl averzi k truchlení. K čemu se užírat, když můžete jít do akce, říkával. Mrtvé nám to sebeničení nevrátí, ale šmejdi budou venku pořád, bez ohledu na to, jestli nám tady zařval parťák. To se při našem povolání občas stává. Je to riziko naší branže. Každý agent jde do akce s tím, že už se možná nevrátí. A každý tuhle skutečnost nese se ctí.

,,Nemáte nic na práci, že se tu povalujete, Starku?"

Odhodil jsem fotku na skleněnou desku stolu. Nepotřeboval vědět, jak silnou citovou vazbu k tomu kusu papíru mám. Možná by namítl něco o tom, že až nezdravou.

,,Přemýšlím." řekl jsem mu a pokusil se napodobit svůj typický arogantní hlas plný vtipu, povýšenosti a toho, co bylo typické pro Tonyho Starka. Už nějakou dobu jsem si byl vědom toho, že ten muž, který mi teď přišel tak cizí, je mrtvý. Já, troska, pro kterou bylo obtížné i dýchat, jsem se mu maximálně jen podobal. Byl jsem někdo jiný. Jen jsem ještě nedokázal přijít na to, kdo.

"To vidím. Nad fotografií agentky Peterson. Starku, jako někdo, kdo nesnáší nic nedělající a užírající se lidi na pracovišti, vám něco povím." poplácal mě po levém rameni a sedl si na křeslo vedle mě. Neměl jsem sebemenší náladu na jeho přednášky nebo na cokoliv, co mělo přijít. Musel jsem vymyslet, jak Rosie najdu. I kdybych za to měl dát všechno.

"Akademii jste nevystudoval, takže o smrti a sebeobětování přemýšlíte nejspíš jinak. Pravda je, že každý agent jde do akce s myšlenkou, že už se večer možná nevrátí. Peterson byla jedna z těch, kteří se tvářili, jako by celé TOHLE byla hra. Zábava, adrenalin. Ji ten strach dokázal probudit a za celou dobu, co u nás byla, toho dokázala víc, než většina v jejím věku. Ta mise byla nebezpečná. A selhala. To se stává. Vím, že by byla ráda, že mohla padnout v akci. A vzpomínat na ni je to jediné, co pro ni teď můžeme udělat. To a hejbnout zadkem, abychom zavřeli všechny, co mají nutkání ovládnout svět, nebo něco podobného."

Vynakládal jsem velké úsilí, abych ho nepraštil. Jeho lhostejnost k někomu, kdo za něj bojoval a plnil každý jeho sebešílenější rozkaz byla až neuvěřitelná. I když ale moje tělo vřelo vztekem, psychicky jsem byl tak slabý, že jsem dokázal jen vnímat, jak moje tělo ovládá hněv, ale nedokázal jsem se přimět, abych nabytou energii jakkoli použil. Sám se sebou jsem sváděl souboj, ale pro okolní svět jsem byl jen nehybnou postavou sedící na židli, upřeně zahleděnou kamsi do jiného světa.

Po chvíli se Fury vzdálil. Zřejmě s přesvědčením, že jsem ho stejně neposlouchal.

"Leťte do Sokovie, tam je vás potřeba. Dostat Struckera z jeho krunýře. Tady mi akorát přivádíte bolehlav," zavolal na mě ředitel S.H.I.E.L.D.u z velitelského stupínku.

To už jsem se zvedl z křesla a odešel. Zhluboka jsem dýchal, abych zvládl svůj hněv a bolest z její ztráty. Došel jsem do laboratoře. Bruce popíjel hořkou kávu, u které četl nezajímavý svazek pokroucených a politých papírů. Jakmile jsem byl z dohledu agentů na chodbách gigantického letounu, praštil jsem do vibraniové desky pověšené na zdi. Mlátil jsem do ní vší silou, až mi z rukou tekla krev a poddal jsem se svým emocím, své bolesti. Po tvářích mi tekly slzy, snad poprvé v životě jsem se naplno rozbrečel. Po chvíli mě Bruce od desky, poskvrněné mou krví, odtáhl. Zmítal jsem se, kopal a křičel, bylo mi to jedno. Laboratoře byly odhlučněné, věděl jsem, že se o tomhle nikdo nedozví. Bruceovi jsem věřil. Věděl jsem, že on moji pověst lhostejného playboye nezničí. Musel jsem se uklidnit. Existovala možnost, že bych svým chováním donutil Bruce k proměně, a to nešlo.

Schoulil jsem se do rohu a přitáhl si kolena k bradě. Zavřel jsem oči a snažil si ji vybavit na vnitřní straně víček, snažil jsem se na ni vzpomenout. Docílil jsem jen dalšího přívalu slz, když jsem zjistil, že její obraz není tak jasný, jako dřív. Nedokázal jsem si představit přesnou modř jejích očí, přesný výraz, přesný odstín její kůže, vybavit si její vůni. Ztrácel jsem ji podruhé. Tentokrát ze svojí mysli, ze svých vzpomínek.

Bruce stál nade mnou opřený o kovový pracovní stůl s rozdělaným robotem. Měl vylepšit Samova křídla. Teď na něj již pár týdnů sedal prach.

"Takhle jsem tě ještě neviděl, Tony." podotknul se stopou soucitu v hlase.

Zvedl jsem k němu oči a letmo se usmál. Musel jsem se vrátit do role arogantního miliardáře, a to co nejrychleji. Moje nové já se muselo vžít do role Tonyho Starka.

"Musíme ji najít, Bruci. Vím, že tam někde je."

Zasmál se. Nejspíš oprávněně. Bylo to šílené. Neměli jsme rakety pro dlouhodobé lety vesmírem, a ani potřebnou technologii pro lety prostorem. Neměli jsme posádku, která by tuhle šílenost podstoupila. Jedině, že by se našel sebevražedný oddíl, který by dobrovolně umřel mezi hvězdami a planetami, při hledání ženy, která tam možná ani není.

"Jak?"

Na tuhle otázku jsem se sám sebe ptal neustále. Vyřčená nahlas ve mně vyvolávala pocit beznaděje a úzkosti.

"Nevím." Odpověděl jsem mu zcela odevzdaně. "Já nevím. Ale musí existovat způsob, Bruci, musí být cesta, jak Rosalie přivést domů."

Věnoval mi jenom úsměv. Dlouhý, soucitný a naprosto plný pochopení. On nejlépe věděl, jaké to je snažit se najít řešení něčeho, co prostě není možné. Znal ten pocit bolestné beznaděje, která vás trhá na kusy, znal tu jako smítko prachu malou naději, která nad vámi visí jako záchranný maják, kterého se vděčně a neúprosně držíte. Taky v něco takhle zuřivě doufal. Že jednou nebude monstrum, že bude normální jako obyčejní lidé. Že nebude muset tak pečlivě kontrolovat svůj vztek a že nebude ubližovat lidem.