Když procházeli městem, Loki si nemohl nevšimnout všech těch zvídavých pohledů, které je pronásledovaly. Groa zde očividně měla jméno a nenasvědčovala tomu jen bázlivost obyvatel, ale i nevšední tichost, která je provázela. Amora si nedovolila otevřít ústa a Thor se Sif také cítili napjatost, kterou čarodějka vyvolávala. Loki však neměl na tohle náladu.

„Kde sídlí vědmy?" zeptal se a srovnal s čarodějkou krok.

„V chrámu osudu," odpověděla stroze a podívala se na Lokiho. „Který je na druhém konci města, pokud ses chtěl zeptat na tohle."

Loki zavřel ústa a nakrčil obočí. „A jak vypadají?"

Groa lehce přimhouřila oči, ale nakonec se lehce pousmála a dala si ruku v bok. „Už chápu, proč tě raději nechávají zavřeného. Sám uvidíš, Loki. Nauč se trpělivosti, anebo se nějak zabav." Poslední slova pronesla dost ostře a Loki na chvíli zmlkl. Jen na chvíli.

„A ty jsi kdo? Jakou máš v tomhle světě pozici?" zeptal se, aniž by na něm bylo vidět pobavení. Nemohl si nevšimnout, že Groa je mlčenlivý typ a raději se zaobírá vlastními myšlenkami, než hovory s ostatními. Proto ho bavilo ji nutit mluvit. Bylo to jako dráždit hada bosou nohou, ale Loki z ní neměl strach. Věděl, že je tu hostem, a tak mu nemůže ublížit.

„Jsem... strážce. Pokud by Nornu hrozilo nebezpečí, jsem tu, abych se mu postavila a ochránila vědmy," odpověděla a přejela si prsty po zlatých řetízcích. „Bohužel také musím plnit jejich přání." Její rysy ve tváři ztvrdly a oči vzplály.

To bylo zajímavé. Mohl jen hádat, jak silné jsou její schopnosti, a zatím nemohl ani pomyslet na jejich střet, protože by prohrál na plné čáře. Až získá své schopnosti zpět, možná ji vyprovokuje. Zatím bude lepší ji jen studovat. Byla zajímavá, a tak si mohla užívat jeho plné pozornosti.

„Je to tu tak jiné. Asgard je-,"začal Thor, který při poslouchání jejich rozhovoru pookřál.

„Plný zlata a přepychu. To víme," přerušila ho chladně Groa a lehce nakrčila rty, když odtáhla ruku od řetízků. „Tady se žije dle jiných tradic."

„To jsem říct nechtěl," řekl Thor a zamračil se.

„Já vím, ale proč nebýt upřímný, princi." Čarodějka se pootočila a věnovala Thorovi krátký pohled. „Když už jsme zabředli do rozhovoru, mohli bychom probrat vaše... prokletí."

„Nic s ním není," vyhrkl hned a ubránil se nutkání podívat se na ruku, kterou měl schovanou a pověšenou v šátku za krk. Bylo ponižující vypadat jako mrzák, ale nedalo se s tím nic dělat. Dokud nebude vědět co s tím, bude s tím muset žít.

Groa se jen pousmála a docílila svého. Bylo opět ticho a Loki věděl, že zasáhla do citlivého místa. Podíval se na svého bratra, a přeci jen mu ho bylo trochu líto. Hrdý válečník skončil s nemohoucí rukou a hrozilo, že skončí ještě hůř. Při vzpomínce na mrtvé přejel Lokimu mráz po zádech a odvrátil pohled k zemi. Nejhorší na tom bylo, že to pocházelo z jeho rodného světa. Obával se, co z toho vzejde.

Procházeli městem a po chvíli si nemohli nevšimnout vysoké kamenné budovy, která se tyčila nad domy a stromy, které budovu obklopovaly. Čelo mohutné hrubé stavby zdobila barevná vitraj, která znázorňovala tři postavy na temném pozadí. Loki se zadíval na barevnou mozaiku a přimhouřil oči. Postavám nebylo vidět do tváří, měly na sobě černá roucha a každá v rukou držela jinak barevné světlo. Postava vlevo se hrbila a držela modré chladné světlo, vysoká postava uprostřed zelené a malá drobná zlaté.

„Nemůžu s vámi dovnitř," řekla Groa a podívala se na Amoru, která jen přikývla a zastavila se.

„Na chvíli se rozloučím. Sejdeme se v taverně," řekla Amora a s lehkým kývnutím odešla.

„Jasný, to už víme. Nikdo jiný nesmí slyšet věštbu," mávl lehce rukou Loki a pokrčil rameny. „Takže půjdu první?"

„Ne," srazila mu hřebínek Groa a prošli úzkou uličkou, na kterou navazovala kamenná cestička vedoucí ke dveřím budovy. Když se nad tím Loki více zamyslel, byl to vlastně takový malý chrám. Obyčejný a hrubý, ale i tak vzbuzoval zájem. Ze stran měl jen pár úzkých oken, které kryla vrstva nanesené venkovní špíny.

„První půjdu já," položila si čarodějka ruku na hruď a zastavila se před dveřmi. „Ani hnout a buďte ticho." Poté otevřela dveře a vplula do tmy, která panovala v místnosti.

Loki se zaraženě zahleděl na dveře a pak se pomalu otočil. Podíval se na Thora a Sif, která přešla k oknu a chtěla se zadívat dovnitř, ale viděla jen tmu.

„Vždyť tam nikdo není," zamumlala a rozhlédla se kolem. Okolí kolem budovy vypadalo slušně, ale i to nebyla známka, že by tu někdo žil. Stromy šustily ve větru a po chvíli z toho měla Sif nepříjemný pocit. Bylo tu až nepřirozené ticho.

„Je to kouzlo," pronesl Loki s naprostou jistotou. „Určitě nechtějí, aby jim do oken furt někdo koukal a celkově se snaží působit velmi tajemně." Zvedl ruce a zavrtěl prsty s úsměvem. Sif jen protočila oči v sloup a vrátila se k Thorovi, který si budovu prohlížel. Nejspíš čekal něco mnohem okázalejšího.

Po chvíli se dveře otevřely do kořán a odhalily nejtemnější temnotu, kterou kdy viděli. Thor o krok ustoupil, ale Loki naopak přistoupil blíže a zvědavě se zadíval do nicoty.

Loki.

Mladý princ nakrčil obočí a naklonil hlavu na stranu, když zaslechl své jméno ve své hlavě. Podíval se na Thora, jestli to náhodou neslyšel taky, ale než se stačil zeptat, chytila ho neznámá síla, která ho vtáhla dovnitř, a zabouchla za sebou dveře. Stačil ze sebe vydat jen krátký překvapený výkřik a v dalším okamžiku stál ve velké útulné místnosti. Překvapeně zamrkal a snažil se uklidnit dech.

Teplo, světlo a silná kořeněná vůně. To bylo první, co Loki vnímal. Rozhlédl se a prohlédl si dřevěný nábytek zaplněný vším možným, kůže pověšené na stěnách, a nakonec se zastavil u krbu v čele místnosti, u kterého seděly tři postavy jako z vitraje.

„Vítej, Loki Odinsone," pronesla postava uprostřed příjemným ženským hlasem. Při bližším pohledu si Loki všiml, že se jedná o ženy. Stařenu, mladou ženu a dívenku.

„Je hezký," zašeptala dívka a naklonila se k ženě po své levici. „Já vím, že to víme, ale neuškodí to říct nahlas."

„Sestro," napomenula ji stařena skřípavým hlasem a sundala si třesoucíma rukama kápi. Její protáhlou tvář s výraznými lícními kostmi brázdily vrásky a husté bílé vlasy měla smotané do složitých copánků. „Posaď se."

Loki se posadil na hromadu přikrývek a začal být trochu nervózní. Kápi si nakonec sundaly i zbylé dvě vědmy a nemohl si nevšimnout, že se vlastně jedná o jednu a tu samou osobu, akorát v jiném stádiu života.

„Mé jméno je Urd," představila se stařena a Loki se na ni podíval. Byla to minulost.

„Já jsem Verdandi." Přítomnost. Žena v nejlepších letech s hrdou tváří a stejnými rysy, které měla Urd. Její vlasy měly barvu kaštanu a vlnily se jí až k zemi.

„A já jsem Skuld." Budoucnost. Mladá dívenka, které mohlo být tak dvanáct a podobnost byla víc než zřetelná.

„Takže," začal Loki a promnul si ruce, „co pro mě máte?"

Vědmy se na sebe podívaly a nakonec se slova ujala Verdandi. „Všem světům hrozí nebezpečí a za všechno může prsten zamrzlého světa. Musíš ho najít dřív, než ho najdou mrtví."

„Prsten. Ten prsten?" zeptal se Loki a pak mu došlo, že se ptát vlastně nemá cenu. Pochyboval, že mu řeknou něco víc, než musí. Musel to být ten prsten, o kterém mluvil Odin.

„Pokud prsten najdeš, získáš jeho moc, ale abys ho zničil, musíš jít na svět, ze kterého vzešel," pokračovala Urd a mírně nakrčila obočí. „Ten prsten je ve světě světla a hlídá ho další z urozené krve."

„Čím déle bude prsten existovat, tím rychleji naše světy zamrznou. Podívej," Skuld natáhla ruku a Lokimu se zatemnilo před očima.

Ocitl se ve své noční můře. Vše zamrzlé a mrtvé. Stál u Věčného stromu, Yggdrasilu, který byl zmrzlý od kořenů až po špičky všech větví. Chlad ho hladil po kůži, a když se podíval na své ruce, byly modré. Prudce se otočil a zadíval se na vysoký černý stín, jehož rudé oči na něho shlížely jako na odporného červa.

„Dost," vyhrkl a prudce zavrtěl hlavou. Najednou mu bylo horko a potily se mu dlaně.

„Prsten, světlo, urozená krev a místo, kde to všechno začalo," shrnula fakta Verdandi. „Až bude prsten zničen, budeš se moct postavit stínu."

„Ale ten prsten jí pomáhal. Proč ho máme zničit?" zeptal se Loki a podíval se Verdandi do očí.

„Má mnohá tajemství, princi," odpověděla Urd. „Znič ho."

Loki jen přikývl a pak čekal, jestli řeknou něco více, ale vědmy mlčely. Proto se pomalu zvedl, ale v odchodu ho zastavil dívčí hlas.

„Čekají tě těžké časy, ale odměna je velká. Stačí, když budeš hledat kolibříka."

Co to mele? Řekl si pro sebe Loki a doufal, že vědmy neumí číst myšlenky. Jen se uklonil na rozloučenou a přešel ke dveřím. Věděl, že ta tma je nějaké kouzlo. Zhluboka se nadechl a otevřel, ale k jeho překvapení se nestalo nic dramatického a vyšel ven, kde stála Groa se Sif.

„Kde je Thor?" zeptal se Loki a rozhlédl se kolem. Byl rád, že je na čerstvém vzduchu.

„Uvnitř," odpověděla Sif a prohrábla si vlasy. „Tak co ti řekly?" Loki se ani nebránil, když ho chytila za rukáv a přitáhla k sobě. Byla zvědavá jako dítě a Loki ji chtěl trochu poškádlit, ale nakonec se rozhodl být upřímný a řekl jí všechno, co mohl. Vynechal jen toho kolibříka, protože mu to nepřišlo důležité.

„Prsten, svět světla a... urozená krev? Napadá tě někdo?" zeptala se a složila paže na hruď.

„Jo, někdo mě napadá," povzdechl si a vzpomněl si na vyprávění Odina. První syn, kterého schovala do hlubin ledového světa. Ani Odin neví, co se s ním stalo. Jeho starší bratr.