Hermiona se rozhlédla po neznámém domě, ve kterém byla poprvé v životě, ale i přesto měla pocit, že už tu někdy byla. Měla pocit deja vu, a rozhodně to nebyl příjemný pocit. Dům byl pěkně zařízený a normálně by v Hermioně vyvolal hřejivý pocit domova, ale teď tu cítila něco jiného... strach a utrpení.

Konečně se donutila hnout se z místa, a tak se vydala do malé chodbičky, která nesla známky nějakého boje, a to už pocítila strach i ona. Ztěžka polkla a pokračovala v cestě, která vedla do druhého patra rodinného domku. Prvních pár schodů bylo všechno v pořádku, ale pak jí cestu zatarasilo nehybné tělo muže, o kterém si myslela, že už jej někde viděla, ale nemohla si vzpomenout kde. Vrhla se k muži a snažila se jej oživit, i když věděla, že už to nezvládne. Poznala to z jeho prázdných očí... tento muž zemřel kletbou, která se nepromíjí, a Hermionu náhle zalil pocit, který naposledy cítila za války.

Neváhala ani chvíli a rychle se rozběhla do horního patra, jestli tu nenajde ještě někoho, samozřejmě živého. Opatrně našlapovala a pozorně poslouchala, jestli něco neuslyší, a ke svému překvapení slyšela.  Pomaloučku otevřela dveře od pokoje, ze kterého se ozýval ženský hlas a nevěřila svým očím. V pokoji byla mladá žena, která promlouvala k chlapci, kterému mohl být sotva rok.

„Maminka tě miluje, tatínek tě miluje... buď silný, Harry, dokážeš to," šeptala žena a Hermioně to všechno došlo. Byla v Godrikově dole, v domu Harryho.

Náhle se Lily Potterová zvedla a zděšeně se podívala na Hermionu. Ta jí chtěla říct, že je všechno v pořádku, že se nemusí bát, ale pak jí došlo, že Lily nekouká na ni, ale skrze ni. Otočila se a stála tváří v tvář Voldemortovi. Zděšeně vytřeštila oči a pár kroků ustoupila.

„Avada kedavra!" vykřikl a zelené světlo zaplavilo dětstký pokoj. Hermiona zavřela oči, neb se na to nemohla koukat. Když už byl klid, oči znovu otevřela. Teď se v pokoji nacházela jen ona s mrtvým tělem Lily a Harrym, který právě dostal svoji slavnou jizvu.

„Zatraceně," zaklela Hermiona, když se konečně vzbudila a posadila se posteli, čímž vzbudila Draca, který neměl příliš tvrdé spaní, takže jej vzbudil sebemenší pohyb či zvuk. Hermiona si rychle otřela slzy, než se otočila na Draca, aby mu řekla, že ještě může spát.

„Co se děje?" zeptal se a promnul si oči.

„Jen špatné sny," zamumlala a lehce se na něj usmála, což stejně asi v té tmě nemohl vidět.

„Pojď zkusit ještě usnout. Vstávat máme až za tři hodiny," povzdechl si, protože sám naspal asi čtyři hodiny. Spánek všech se sice s příchodem do Bradavic zlepšil, ale stále to nebyl ten plnohodnotný spánek, po kterém všichni tak toužili.

„Myslím, že se půjdu projít. Ty se ještě prospi," řekla a vstala z postele.

„Jsi si jistá? Nemám jít s tebou?" zeptal, protože se mu představa Hermiony, jak sama bloudí v tmavém hradu, moc nelíbila. Sice už nebyli ve válce, ale on o ni měl pořád stejný strach. Nemohl ji totiž ztratit.

„Budu v pohodě," odpověděla a přetáhla si přes hlavu mikinu, která byla mimochodem Draca. Ano, slyšíte dobře, Draco Malfoy měl ve vlastnictví mikinu, kterou dostal od Hermiony. Ta už si ani nepamatovala, proč ji koupila, ale když ji viděla, přišlo jí to tak antimalfoyovské, že ji prostě musela vzít. Překvapením bylo, když si ji Draco oblíbil, i když zpočátku prohlásil, že tuhle věc na sebe v životě nevezme, nosil ji sice jen, když byli spolu sami, ale nosil ji. A Hermioně to dělalo radost.

Hermiona se potulovala po studených chodbách hradu a stále myslela na svůj sen. Harry jim nikdy neukázal, co se tehdy stalo, tak jak to, že se jí o tom zdálo? A proč se jí o tom vůbec zdálo? Noční můry stále mívala, ale tahle byla úplně jiná, a to se jí nelíbilo.

„Zničím vás, zničím vás všechny," ozval se slabý syčívý hlas a Hermionu to vytrhlo z myšlenek. Ostražitě se podívala kolem sebe, ale nejspíš se jí to jen zdálo.

„Nemůžete mě porazit," neslo se chodbou a Hermioně se zdálo, že se ochladilo. Přešla blíže ke zdi, aby aspoň z jedné strany byla chráněna před potenciálním nebezpečím, ale právě ze zdi se ozval další šepot. Strach ji pohltil úplně stejně jako v jejím snu, ale i přesto postupovala dál. Šla bezmyšlenkově podél zdi, dokud hlasy pokračovaly, a když pak utichly, Hermiona se zastavila a došlo jí, že se nachází na místě, kde v jejich druhém ročníku byl na stěně nápis Tajemná komnata je znovu otevřena, nepřátelé dědice, mějte se na pozoru.

Zhluboka se nadechla a pomalým krokem ustoupila od zdi, aby si ji mohla prohlédnout.

„U svatého Merlina," vydechla a zděšeně se dívala na zeď, na které ani teď nechyběl nápis, „Chyběl jsem vám?" přečetla a vybavila si část svého snu, kdy Voldemort hleděl přímo na ni, a ne jako Lily jen skrze ni.

Tohle musel být nějaký hodně špatný vtip.