„Byla jsem vybraná, abych promluvila za náš dodatkový ročník, ale dovolte mi, abych místo klasické řeči na ukončení studia promluvila trochu víc o našich životech, neb my jsme bojovali převážně za vaši budoucnost, a myslím si, že bychom měli uctít památku těch, kteří za vaši budoucnost padli. Ať v první vlně, nebo v druhé. Vracelo se nás sem devět, studium jsme dokončili pouze čtyři. Celý svůj život jsme toužili po jediném, po normálním životě, a tak jsme si mysleli, že tento rok, se nám naše přání splní, ale jako by nám normální život mladistvých nebyl souzený. A teď, když jsme jej konečně získali, co všechno nás to stálo? Kolik lidí muselo obětovat svůj život, abychom mohli žít normálně? A umíme to vůbec? Nebo jsme zrození jen k věčnému boji? Myslím si, že nejsmutnější věc v životě je sledovat někoho, koho milujete, jak se mění v někoho, koho nenávidíte. A přesně tohle jsme letos museli zažívat, když našemu dobrému příteli Harrymu Potterovi nebylo dopřáno klidu ani tento rok. Celý život žil s nálepkou vyvoleného, a nakonec se z něj stane Voldemort. Znovu padl, ale tentokrát opravdu. Naši kamarádce Pansy Parkinsonové byla předpovězena smrt, ale jedna moudrá dívka jí řekla, že svůj osud si píše sama, a přesně to Pansy udělala. Vrhla se do cesty smrtící kletbě, která patřila mně, a obětovala tím svůj život. Vždycky jsem chtěla najít lásku, kterou mezi sebou měli Nymphadora Tonksová a Remus Lupin, a také, že jsem ji našla, ale nejsem jediná. Našli ji i Neville Longbottom a Lenka Láskorádová, které čekal stejný osud jako první zmiňovanou dvojici. Bojovali statečně až do posledního dechu. Bojovali za nás všechny. Ron Weasley se vrátil do Bradavic, aby pomohl nám, svým přátelům, vyhrát válku, ve které jsme společně bojovali od samého začátku, ale stalo se mu to osudným a zemřel rukami Voldemorta, stejně jako náš přítel Seamus Finnigan. Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch. Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelé. Říká se, že smrt je pro člověka ničím, neb pokud žijeme, není přítomna, a když je přítomna, již zde nejsme, ale za našeho relativně krátkého života byla přítomna velmi často. Viděli jsme umírat naše přátele, a převážně kvůli nim musíme jít dál a udělat v životě něco velkého. Jedině tak by jejich smrt nebyla zbytečná. Zdálo se to nemožné, ale dokončili jsme Bradavice. Konec je náhle tu, jenže nám nedochází, že každý konec je jen nový začátek. Je to jako bychom se znovu narodili, konečně jsme volní, ale musíme se naučit neohlížet se na minulost. Nikdy nesmíme zapomenout, nebo by se to mohlo opakovat, ale musíme ji nechat jít. Jednou za rok musíme uctít památku všech našich přátel a těch, kteří zemřeli, abychom my mohli žít, ale nikdy se nesmíme utápět ve smutku. Proto vás prosím, abyste nikdy nepřestali jít za svými sny a vždy žili život naplno. Zvedněme své číše a připijme si na ty, kteří padli, a slibme si, že už se to nikdy nebude opakovat," dokončila Hermiona svůj proslov a pohár s dýňovým džusem pozvedla. Studenti i profesoři ve Velké síni ji napodobili, „Na naši budoucnost," řekla a ostatní to po ní zopakovali, načež se všichni napili a věnovali teď už bývalé studentce Bradavic potlesk.

Museli zaplatit tu nejvyšší cenu, aby se dočkali normálního života, a museli toho teď využít naplno. Dostali další šanci a bylo jen na nich, jak s ní naloží. Měli možnost nahradit ty špatné vzpomínky lepšími. Mohli si vybudovat kariéru, založit rodinu. Mohli žít.

Jenom museli přijít na to, jak se ten normální život žije.

***
A je to tady. Došli jsme na konec a já děkuji všem, kteří to dokázali dočíst až sem. Zpětně hodnotím povídku asi takto: nápad dobrý, zpracování horší. Řekla bych, že je slabší, ale i přes to jste příběhu dali tyto čísla - 13,6K přečtení, 1,7K votes a 671 komentářů, což není vůbec špatné, takže obrovské děkuji je na místě!♥️♥️

Nicméně show must go on. 🔥
Budu nesmírně ráda, pokud se ke mně přidáte v cílové rovince a společně si užijeme můj pravděpodobně poslední příběh. ♥️

Call It Magic už na vás čeká! 🙈