Draco seděl s Hermionou u Černého jezera a oba si užívali poslední letní paprsky slunce. Sice už bylo září, ale slunce se ještě nevzdávalo a dál svítilo na obloze se vší silou, kterou ještě mělo. Seděli tam jen tak v tichosti a užívali si přítomnost jeden druhého.

„Dneska jsi vypadal šťastný," poznamenala Hermiona, když si vzpomněla, jak vešel do třídy spolu s Harrym a něčemu se smáli. Její hlava teď spočívala na jeho rameni, takže nemohla vidět, jak se tváří, ale cítila, že jeho tělo neudělalo naprosto nic. Žádné napnutí či tak, a to bylo dobře.

„Asi jsem i byl," přitakal a Hermiona se lehce pousmála. V jistých ohledech jí přišlo roztomilé, že Draco neuměl příliš dobře zvládat emoce. „Ale jenom protože jsem tak vypadal, neznamená, že jsem byl. I bíla růže vrhá černý stín," pokračoval a Hermiona se musela znovu usmát. Draco byl tak trochu filosof, a byla to jedna z věcí, kterou na něm tak milovala.

Ano, milovala jej, ale nechtěla na něj tlačit, a tak čekala, až se k tomu dopracuje taky, ale zpět k jeho myšlení. Jeho myšlenky byly naprosto úchvatné a ona se někdy divila, jak moc je chytrý. Kdyby napsal knihu se svými myšlenkami, četla by ji od rána do večera.

„Je brzy, vždyť jsme tu teprve druhý den. Jednou budeme zase volně žít," řekla a více se uvelebila na jeho rameni. „Když jsme spolu začínali spolupracovat, řekl jsi mi, že příliš mnoho lidí žije ve vězení, které si sami vytvořili. Tehdy jsem to příliš nechápala, ale teď už to vidím, protože ty jsi jedním z nich. Trápí tě tvá minulost a nemůžeš se jí zbavit, což je velká škoda, protože to je přesně ta zeď, která ti brání jít dál."

Draco Malfoy. Začali se spolu pořádně bavit, až když spolu museli vyrazit do terénu, jak tomu s oblibou říkali. Tehdy si oba mysleli, že jestli je nezabije nějaký Smrtijed, zabijou se navzájem, ale světe div se, oni dva tvořili sakra dobrý tým. A tak začali do terénu vyrážet vždy jen spolu a začali se sbližovat, což bylo logické, protože pokud někomu svěříte svůj život, musíte mu věřit. No, a jak to bylo s jejich prvním polibkem už víte, takže zpátky k jezeru.

„Věř mi, že kdyby to šlo, tak se té minulosti zbavím, a velice rád, ale nemůžu. Je to součástí mě a pokaždé, když chci udělat krok vpřed, nejde to."

„To je blbost, Draco. Překážka tě přece nemusí zastavit. Pokud se budeš chtít pohnout vpřed, musíš to udělat! Pokud vrazíš do zdi, tak se neotáčej, prostě jen najdi způsob, jak tu zeď přelézt nebo obejít," řekla a byla na svá slova pyšná. Čas strávený s Dracem a Theem jí evidentně pomohl rozšířit si své filosofické myšlení, a tak byli teď v jejich partě filosofové rovnou tři.

„A pomůžeš mi s tím?" zeptal se a ona se narovnala, aby na něj viděla.

„To je trochu zbytečná otázka, nemyslíš? Samozřejmě, že ti s tím pomůžu, a ty to víš!"

„Mám tě rád," řekl s malým úsměvem a naklonil se k ní, aby mohl spojit jejich rty. Opatrně přitiskl ty své na ty její. Byl to počestný a něžný polibek, který měl vyjádřit všechny city, které k téhle vševědce přechovával. Lehce si vycházeli vstříc, ale na tom nesešlo, protože Hermionino srdce vybuchovalo stejně, jako kdyby se líbali hladově a vášnivě. Z kontaktu s Dracovými rty se jí tělem šířil hřejivý, příjemný pocit a v břiše se jí rozletěl roj motýlů. Draco naklonil hlavu na stranu, aby se posunul trochu blíž, jeho rty lehce zatlačily proti jejím a Hermiona mu to ochotně dovolila. Objala jej kolem krku a naplno si užívala tuhle chvíli.

„Taky tě mám ráda," řekla, když se od sebe odtrhli a znovu se uvelebila na jeho rameni.

„Neměli bychom jít pomalu na večeři?" zeptal se a ona se nepříjemně ošila.

„Ještě chvíli. Jakmile vejdeme do hradu, nedostane se nám soukromí, a soukromí já moc ráda," odpověděla a Draco se zasmál. Upřímně a od srdce.

„Tak dobře, jen my dva zní konec konců mnohem lépe, než my dva a naši otravní kamarádi," zamumlal a Hermiona se uchechtla. Měl pravdu a ačkoliv měla Thea, Pansy, Blaise, Lenku, Nevilla, Seamuse, Harryho a Ginny ráda sebevíc, ty chvíle, které strávila s Dracem osamotě, byly prostě nenahraditelné.