Bylo zvláštní, jak s příchodem Smrtijedů obloha potemněla, jak se náhle ochladilo a celé Bradavice upadly do pochmurnosti. Všichni obyvatelé hradu byli schovaní uvnitř a modlili se k Merlinovi, aby přežili noc. Jen skupinka osmi studentů, která byla na cestě na jistojistou smrt, se právě nacházela v Zapovězeném lese, a jelikož to mohly být jejich poslední chvíle života, nevědomky šli po dvojicích. Jako poslední šel Neville s Lenkou, kteří se drželi za ruku a v tichosti kráčeli vedle sebe. Oni dva slova nikdy nepotřebovali. Hlavně, že byli spolu.

„Poslyš, vím, že jsem z toho dost jančila, a kdo by taky ne, ale teď jsem naprosto v pořádku a slibuji ti, že neumřu," řekla Pansy Theovi a povzbudivě mu stiskla ruku.

„To jsou velmi silná slova, Pans. Co když se ale něco zvrtne? Nechci tě vidět umírat," zamumlal a Pansy si povzdechla. Musela jej zbavit téhle myšlenky, nebo bude roztržitý, a pokud má přežít, musí se soustředit na boj.

„Theo, nikdo nevíme, co smrt je, ale přesto se jí všichni bojíme, jako bychom uznávali, že je největším zlem, ale třeba je pro člověka největším dobrem. Celé své dospívání jsme bojovali za lepší svět, ale selhali jsme. Pokud by náš život měl jít takto dál, je pro nás smrt určitým vysvobozením, ne? Bojíme se toho, ale jednou smrt stejně přijde, tak to prostě je. A ona přijde, kdy přijít má, s tím my nic nezmůžeme."

„Nechápu, že můžeš být tak klidná."

„Co jiného mi zbývá, Theo? Ve strachu jsem žila příliš dlouho. Aspoň na chvíli chci být volná," řekla a na chvíli se odmlčela. Zrak jí padl na dvojici před nimi a musela se usmát. „Myslíš, že spolu nakonec skoční?" zeptala se a pokývala hlavou dopředu.

„Těžko říct," řekl a ponořil se do svých myšlenek, aby mohl přemýšlet o předešlých slovech své přítelkyně. A tak se přesuneme zase o kousek dál k dvojici před nimi.

„Víš, že Harry se nechystá tohle přežít?" zeptal se opatrně Blaise dívky, která kráčela vedle něj.

„Je to Harry," odpověděl jen.

„Co tím myslíš?"

„Harry se nikdy nechystal přežít. Vždycky do všeho šel s tím, že nepřežije, ale nakonec přece přežil, ne?"

„Ginny, tohle je vážné. Když jsme tuhle teorii našli, věděli jsme, že je tu ta pra-"

„Nechci se o tom bavit, Blaisei. Já to vím, ale je snazší si říkat, že vždy přežil. Koneckonců, to pravé utrpení z války není to, co se stane nám, ale sledování, jak je ubližováno těm, které milujeme. Poprosím tě jen o jedno. Přežij, prosím tě, Blaisei, přežij. Nic víc nežádám."

„Pokud mi můžeš slíbit to samé," řekl s menším úsměvem a chytil ji za ruku. Zanecháme za sebou i tuto dvojici a podíváme se na tu poslední, která nám zbývá.

„Takže slibuješ, že neumřeš?" zeptal se Draco už asi po sté.

„Slibuji! A ještě jednou se na to zeptáš, tak tě asi prokleju. Neboj, miluji život, protože mi dal tebe, a miluji tebe, protože ty jsi můj život," řekla a vlepila mu rychlou pusu na tvář.

„Taky tě miluji."

„Bude to v pořádku. Plánovali jsme to celé měsíce, myslíš, že oni mají nějaký plán? Vždycky jen jednali. Bojují za svou ideologii, ale my bojujeme za své přátele, za ty, které milujeme. To je něco, co oni neznají, a proto vyhrajeme. Říká se, že největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít. Oni by nikdy za svou ideologii nezemřeli. Zabíjejí lidi bez mrknutí oka, ale jakmile budou stát smrti tváří v tvář, budou prosit o život," řekla a pak se zastavila. Došli na okraj pozemků školy. Bylo jich málo, zatraceně málo, ale měli víru. A víra je všechno. Pokud by nevěřili, nemohli by ničeho dosáhnout. Naposled si slíbili, že se tu znovu sejdou za pár okamžiků, a pak překročili bariéru, a každý se vydal jiným směrem.

Pořád byli v lese, takže nebyli vidět, ale to ticho ničilo každého. Každý opatrně našlapoval a při každém prasknutí větvičky se rychle rozhlíželi kolem sebe. Pak se začaly objevovat paprsky zeleného světla, což znamenalo jediné. Teď už nebylo cesty zpět. Smrtijedům se do lesa příliš nechtělo, a tak většina z nich zůstávala na louce, takže nakonec museli naši bojovníci vylézt z lesa a postavit se jim čelem. I když se jim podařilo jich v lese pár dostat, pořád jich bylo více, takže ze začátku to nebylo příliš vyrovnané, ale naštěstí měli mezi sebou ty, kteří byli pro boj venku jako zrozeni. Zejména Blaise, Hermiona a Draco.

Tahle bitva, dalo by se tomu tak říci, trvala sotva hodinu, a ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné skoro všichni Smrtijedi padli, až na těch pár, co utekli, ale těch příliš nebylo. Hermiona se rozhlížela kolem sebe a pomalu se jí rýsoval úsměv na tváři.

„Dokázali jsme to," zamumlala si pro sebe, netušíc, co se v následujících sekundách odehraje.

Pár set metrů od ní se probral nějaký Smrtijed, který zřejmě neschytal smrtící kletbu. Namířil na ni hůlku a vyslovil ta dvě osudná slova.

„Hermiono!" vykřikl Draco, který byl příliš daleko, ale neváhal ani chvíli a i on vyslovil ty dvě slova, ale s hůlkou namířenou na Smrtijeda.

Celé toto pozorovala černovláska, která vzala svůj osud do vlastních rukou.