Leden se mrknutím oka přehoupl na únor a únor na březen. Hermiona stále ležela na ošetřovně bez sebemenší změny a zbytek party se snažil pátrat po Voldemortovi, jenže problém byl v tom, že se nic nedělo. Žádné napadení, žádné podezřelé aktivity, zkrátka jako by se po něm slehla zem. Jako by snad věděl, že po něm jdou.

„Myslíš si, že to všechno dělal jen nějaký pomatený student?" zeptala se Pansy Thea, když se spolu procházeli po hradu.

„To si rozhodně nemyslím. Všechno, co jsme našli, dává absolutní smysl. Jen se prostě schoval do ústraní."

„Škoda."

„Zvládneme to, Pans."

„Theo, myslíš si, že zemřu?"

„Pansy, říkal jsem ti to už několikrát. Ty nezemřeš, rozumíš?! Nic to neznamená, tak už si nad tím, prosím, nelam hlavu," řekl a schoval ji u sebe v objetí, než by stihla protestovat. Stačilo totiž, že o tom musel pořád přemýšlet on. Co když to doopravdy něco znamenalo?

To byla otázka, na kterou ani on neznal odpověď.

(...)

Hermiona otevřela oči a polkla knedlík, co se jí dělal v krku. Bylo to tak nesnesitelné, prožívat tuhle situaci znova a znova. Když tohle začalo, plakala a plakala hodně, ale postupem času už jí žádné slzy nezbyly. Byla vyčerpaná a chtěla, aby to skončilo. Bylo to nespočetněkrát horší, než mučení od Bellatrix, neb psychická bolest je vždycky horší než ta fyzická.

Loudavým krokem se rozešla ke schodišti, které vedlo do druhého patra. Stoupala schod po schodu stále pomaleji. Když pak procházela kolem Draca, zapřísahala se, že se na něj za žádnou cenu nekoukne, ale nakonec jí pohled přece jen sklouzl dolů. Ostatně jako vždy. A znovu se její srdce rozbilo na několik tisíc kousíčků. Znovu byla zlomená, proto se rychlejším krokem rozešla, aby byla od svého přítele, co nejdál. Jenže problém byl v tom, že čím dál od něj byla, tím blíže byla k jejich synovi. K malému blonďatému kloučkovi, kterého čekal stejný osud jako Harryho.

Pomalu nakoukla do pokoje a na tváři se jí objevil smutný úsměv, když spatřila svého malého blonďáčka, jak cosi žvatlá. Zhluboka se nadechla a vešla do pokoje.

„Maminka tě miluje, tatínek tě miluje... buď silný, Scorpiusi, dokážeš to," zašeptala a políbila jej na čelíčko. Pak se k němu otočila zády a zavřela oči. Slyšela jej, jak přichází. Přesně věděla, kdy vešel do pokoje. Oční víčka k sobě přitiskla ještě víc, jenže tentokrát bylo něco jinak. Od momentu, kdy vešel do pokoje, uplynula už příliš dlouhá doba a žádná kletba nepřišla.

„Otevři oči," řekl a Hermiona je chtě nechtě otevřela. Nemělo cenu se jakkoliv vzpírat. „Tvůj čas tady skončil."

„C-cože?!" zeptala se nechápavě.

„Dnešním dnem jsi opět volná."

„Ale jak to?"

„Už se to blíží. Brzy znovu povstanu a vy konečně padnete."

„Ne! Zabráníme ti v tom!" vykřikla a on se děsivě zasmál.

„Nebuď směšná! Všechny je zabiju, jen ty to přežiješ. Budeš vězněna, a až porodíš to dítě, rozmyslím si, jestli tě zabiju, nebo tě celý život nechám pod zámkem," vyplivl a jí přejel mráz po zádech.

„Proč mě nezabiješ rovnou?!"

„Protože pak bude vyvolený někdo jiný. Takhle si počkám a pak to děcko budu celý jeho bídný život věznit."

„Ale já nejsem těhotná."

„Nejsi, a proto tvůj čas tady končí. Moji věrní služebníci jsou na cestě do Bradavic. Postupují sice velmi pomalu, ale jednou přijdou."

„Je tam?" zeptala se Hermiona zlomeným hlasem. Voldemort si ji chvíli prohlížel a pak přikývnul.

„Ano, ale je čím dál snazší nad ním přebrat kontrolu. Tělo je téměř mé."

„Je mi to líto. Je mi to tak moc líto. Nakonec je to ironie, že? On se prostě musel usídlit zrovna v tobě-"

„Lítost je ti k ničemu! A pokud si myslíš, že jsem si jej vybral tak se mýlíš. Jen byl zrovna po ruce."

„Všechno je to jedna velká ironie. Celý svůj bídný život se snažíš zničit mudly a mudlovské šmejdy, a teď? Vyvolený je potomek čistokrevného rodu Malfoyů, kteří tě podporovali od samého začátku, a ještě v něm proudí mudlovská krev."

„Dost bylo řečí. Nashle v pekle, děvenko," zasmál se a pak na ni namířil hůlkou. „Avada kedavra!"

A tak se pokojem rozzářilo zelené světlo a malý Scorpius zůstal v pokoji sám.