Hermiona se zmateně rozhlížela po větším obývacím pokoji. Měla takový zvláštní pocit dejavu. Jako by tady už někdy byla. Zdálo se to tak podobné snu s Lily, ale přitom tady bylo něco jinak. Ztěžka polkla, než se rozhodla opustit místnost a prozkoumat to tady.  Dům jí připomínal Malfoy Manor, jen byl o dost menší.

Když si prošla celé přízemí, zastavila se u schodů a zhluboka se nadechla, neb se jí nahoru příliš nechtělo. Věděla, co následovalo ve snech s Lily a bála se, co by mohlo následovat tady. Ale něco ji nutilo jít dál, a tak chtě nechtě stoupala po schodech nahoru, dokud neuviděla na zemi bezvládné tělo muže, kterého tolik milovala. Se zatajeným dechem došla až k němu a dřepla si vedle něj.

„Draco," zašeptala a první slzy jí stekly po tváři. Cítila se tak bezmocně a prázdně. Zavřela mu oči a políbila jej na čelo. Musela si připomínat, že tohle není skutečnost, ale jen sen. Pouhý sen.

Zůstala by tu s ním napořád, ale opět ji něco donutilo jít dál, takže se zvedla a pokračovala po schodech nahoru. Připadalo jí zvláštní, že ví, kam má jít, ale poté, co se objevila v dětském pokoji s malým blonďatým chlapcem, věděla, co se tady děje. Poklekla před dětskou postýlku a slzy si opět našly cestu ven.

A pak to prostě řekla. Nevěděla proč, prostě to z ní vyletělo.

„Maminka tě miluje, tatínek tě miluje... buď silný, Scorpiusi, dokážeš to," řekla a vzpomněla si na Lilyina slova: „Dokud budeš tady, můžeš tomu zabránit." Tím 'tady' myslela ten sen. Teď už je ve své vlastní časové smyčce. Teď už tomu nemůže zabránit.

A tak se statečně postavila před své dítě a čekala na moment, kdy si pro ni Voldemort přijde. A pak, když se objevil, snad ani nebyla překvapená tím, jak vypadal, neb pojala tušení dřív, než se sem dostala.

„Avada kedavra," řekl a tím z ní vysál život.

(...)

„Tak co Draco?" zeptal se Theo Pansy, když se vrátila z ošetřovny.

„Drží se, ale nemůže na nic přijít ohledně toho Hermionina pátrání. Řeknu ti, na to, jaká je to šprtka, tak ty její poznámky jsou fakt nepřehledné," odpověděla a posadila se vedle něj.

„Jistě na to přijde," řekl a Pansy se zamračila. Zase se jí zdál duchem nepřítomný.

„Theo, co se děje? Budou to dva týdny, co jsi tu zpět s námi a pořád je to jako bys tu nebyl. Jaké to vlastně bylo, když jsi byl mimo? Slyšel jsi nás?"

„Byly momenty, kdy kolem mě bylo jen černo, ale překvapivě to pro mě byly ty světlejší momenty, protože jsem vás slyšel. Všechno, co jste říkali, jsem slyšel, ale když nikdo nemluvil, ocitl jsem se v pekle. Zažíval jsem jeden a ten samý moment pořád dokola," odpověděl a Pansy jej pozorně poslouchala.

„Jaký moment?"

„Viděl jsem tě umírat, Pans. Pořád dokola jsi umírala v mé náruči. Znova a znova," zamumlal a jí se zadrhl dech, tohle opravdu nečekala.

„Jak?"

„To nevím. Vždy jsem se k tobě dostal příliš pozdě. Byla jsi mrtvá," řekl a přitáhl si ji k sobě, aby se ujistil, že teď je živá a že je tady s ním. Nemohl ji ztratit.

„Vražda! Byl zavražděn další student!" vyhrkl Neville, když přiběhl do společenské místnosti koleje nikoho.

„Cože?!" vyjekla Pansy a rychle vyskočila na nohy.

„Kdo?" zeptal se Theo, který už také stál.

„Malvin Rogers. Chodil do čtvrtého ročníku do Havraspáru."

„Nech mě hádat, mudlovský původ," řekl Theo a promnul si obličej. Tohle začínalo být víc než vážné.

„Kdo měl hlídku?" zeptala se Pansy.

„Severní část hlídal Harry a jižní Lenka."

„A samozřejmě, že se to stalo v severní," tipnul si Blaise, který vyšel ze svého pokoje na Nevillovo zvolání, ale jelikož do teď nepromluvil, tak si jej nikdo nevšiml.

„Ano," zamumlal Neville, což Blaisovi stačilo. Tohle už nebyla jen pouhá náhoda.

„Znamená to něco?" zeptal se zmateně Theo, který se stále snažil dohnat ty měsíce, kdy byl mimo.

„Možná," odpověděl Blaise a zalezl zpátky do svého pokoje.

A tak tam ta zbylá trojice jen tak stála a vyměňovala si zmatené pohledy.