Draco si četl dopis od matky za ten večer hodněkrát, a o každé její větě bedlivě přemýšlel. Všechno, co napsala, dávalo perfektní smysl a nemohl uvěřit, že mu trvalo tak dlouho to pochopit.

„Miluji ji. Miluji Hermionu Grangerovou," zamumlal asi po hodině, co zkoumal dopis. Vyskočil z postele a rozběhl se do Velké síně, kde už večeře probíhala v plném proudu, a kde se měla nacházet dívka, které měl konečně vyznat lásku. Děkovný dopis matce bude muset počkat.

Zklamáním pro něj bylo, když doběhl - ano, doopravdy běžel - ke stolu koleje nikoho, u kterého seděli všichni až na tu, kterou potřeboval momentálně vidět nejvíce.

„Hermiona tady nebyla?" zeptal se a ani se neposadil. To pro případ, že by musel vyběhout, aby tu zatracenou vševědku našel.

„Nebyla," odpověděla Lenka s úsměvem na tváři. Na chvíli si Draco myslel, že ví, co se u něj změnilo, ale Lenka byla vždy taková, tak nad tím jen zakroutil hlavou.

„A nevíte, kde je?" zeptal se znovu stále stojící.

„Nejspíš bude v knihovně. Sedni si, brzo přijde," zamumlala Ginny s plnou pusou jídla, takže na chvíli připomínala jejího staršího bratra Rona. Draco zaváhal, ale nakonec se přece jen posadil vedle Blaise. Zvláštní ovšem bylo, že se nikdo o členku Zlatého tria nestrachoval.

„Merline! My se vlastně odpoledne trošičku pohádali. Doufám, že nebude ještě naštvaná," mulal si Draco pro sebe tak potichu, že jeho slova pochytil jen Blaise.

„Vždycky se o něčem pohádáte," řekl a pokrčil rameny. Jeho pohled ovšem sklouzl k Ginny a Harrymu. Té rudovlásce, která vlastnila jeho srdce, se tak nějak vyhýbal a Harrymu vlastně taky. Za svou teorií si stál, i když nechápal, proč by to Harry dělal. Tahle část mu stále unikala.

„Hej, co je s tebou?" zeptala se Pansy, která si přisedla k Dracovi zprava. Těch pár minut, co tu seděl, jej pozorovala a přišel jí takový jinačí.

„Co?" zeptal se zmateně.

„Ptám se, co s tebou je," odpověděla a potlačila protočení očí.

„Nic, jen potřebuji mluvit s Herminou," řekl a pohledem zkontroloval vstup do Velké síně, ale jeho knihomolka nikde.

„Stalo se mezi vámi něco?" vyptávala se dál.

„Menší odpolední hádka, ale to spolu nesouvisí," odpověděl a znovu zkontroloval vstup. Pansy položila ruku na jeho nohu, se kterou nevědomky ustavičně poklepával o zem. Draco po ní střelil pohledem a přestal si poklepávat.

„Proč jsi tak nervózní?"

„Nejsem," odporoval, ale Pansy to nepřesvědčilo.

„Neodmlouvej, už tě pár let znám. Takže, teď ještě jednou, proč jsi tak nervózní?"

„Dostal jsem dopis od matky," odpověděl, jako by to mělo všechno vysvětlovat, ale nevysvětlovalo to vůbec nic.

„A dál?"

„Dost mi pomohla," řekl a Pansy si povzdechla.

„Merline! Nemůžeš mi to prostě říct celé najednou a ne po kouskách?!" vyjekla a praštila jej do ramene.

„Pomohla mi s mým malým problémem s nezvládáním emocí," vysvětlil a významně se na ni podíval. Pansy už otvírala pusu, že jej pěkně sjede za to, že není jen v emočním vývoji pětiletého dítěte, ale že se i jako pětileté dítě vyjadřuje. Pak ale pusu zase zavřela a zatvářila se uvědoměle. Náhle radostně vypískla, zatleskala si a skočila Dracovi kolem krku.

„To je úžasné! Mám z tebe takovou radost," vyjekla s úsměvem a odtáhla se od něj.

„Děkuji, myslím," odpověděl nervózně a po dlouhé době zkontroloval vstup.

„Přijde. Víš, jaká je, když je něčemu na stopě," ujistila jej a konečně chtěla pokračovat ve večeři, ale zrak jí padl na vstup do Velké síně a ona zůstala šokovaně hledět na člověka, který si to nejistým krokem mířil k nim.

„Pansy?! Mám pocit, že teď jsi mě pár minut neposlouchala, takže ti to zopakuji, neb v tomhle opravdu potřebuji radu. Mys-"  mluvil Draco, ale Pansy, která jej momentálně opravdu neposlouchala, jej přerušila.

„To není možné," vydechla a zrak měla stále upřený na kluka, kvůli kterému se skoro dva měsíce trápila.

„Theo?!" vyjekla Ginny, která už si jej také všimla. V ten moment všichni u stolu své pohledy upřeli na Theodora Notta, který měl ležet na ošetřovně a ne se tady takhle procházet.

„Vysvětlíte mi, prosím, co se mi stalo a proč leží Hermiona na ošetřovně ve stavu, ve kterém vypadá, že už se nikdy neprobere?" promluvil konečně, ale všichni bylo natolik v šoku, že na něj zvládli pouze hledět.