„Tohle je na nic," vyštěkl Draco a zabouchl knihu, kterou právě dočetl. Hermiona mu věnovala unavený pohled, ale nijak to nekomentovala. „Končím."

„Cože? Teď nemůžeš skončit! Jsme blízko, cítím to," řekla a chytila jej za ruku, ale on se jí vytrhl a postavil se.

„Nejsme blízko, protože se nic neděje! Celý týden jsme nevečeřeli ve Velké síni, protože jakmile skončí vyučování, jdeme sem a odcházíme dávno po večerce. Já už nemůžu, Hermiono! Slíbil jsem ti, že to s tebou prozkoumám a svůj slib jsem dodržel, ale je konec. Žádný další sen se ti nezdál, Harry i ta holka jsou už dávno propuštěni z ošetřovny a my nic nenašli," řekl a promnul si obličej.

„Takže mi nevěříš?" zeptala se sklesle a Draco si povzdechl. Proč muselo být všechno, co se týkalo jeho přítelkyně, tolik komplikované?

„Nejde o to, že bych ti nevěřil. Ale jak jsem řekl, svůj slib jsem dodržel a nic jsme nenašli. Je to uzavřená kapitola. Teď se půjdu navečeřet a byl bych velmi rád, kdybys šla se mnou. Všichni si už musí dělat starosti."

„Já ještě zůstanu," řekla a znovu se začetla do knihy. Draco ji ještě pár sekund sledoval, než se otočil a zanechal ji v knihovně samotnou.

Hermiona se snažila soustředit na slova, která četla v knize, ale byla příliš unavená. Možná, že měl
Draco pravdu, ale na to, aby to teď vzdala, byla až příliš hrdá, a tak pokračovala ve čtení dál. Jenže netrvalo to dlouho, kdy únava vyhrála a ona se odebrala do říše snů.

„No, to si snad už někdo dělá srandu?!" zamumlala Hermiona a rovnou se rozešla do druhého patra. Ale tentokrát nebyla vystrašená, byla spíš naštvaná. Rychle proběhla kolem mrtvého Jamese a už opět stála ve známém pokoji.

„Mamika tě miluje, tatínek tě miluje....buď silný, Harry, dokážeš to."

Hermiona sledovala Lily a odhodlávala se k riskantnímu činu.

„Vidíte mě?" zeptala se, a když se na ni Lily otočila, znala svoji odpověď.

„Ty tu nemáš být," odpověděla.

„Nejsem tu dobrovolně," odfrkla si Hermiona. Uvědomovala si, že to bylo krapet nevhodné, ale ona nechtěla, aby se jí tohle dělo. Nikoho se nedoprošovala.

„Dokud budeš tady, můžeš to zvrátit, a teď ustup," řekla Lily a Hermiona, která pocítila chlad, odstoupila do rohu, čímž uvolnila místo Voldemortovi.

„Skvěle, a pak že se nic neděje," zamumlala si pro sebe, když se probudila v knihovně. Sbalila si věci do tašky a odešla z knihovny pryč. 

Netušila, kolik je hodin, ale podle toho, jaká byla venku tma, muselo být pozdě v noci. Rozespalá mířila do svého pokoje, netušíc že jde úplně opačným směrem.

„Co to sakra je?" zamumlala, když do něčeho šlápla. Vytáhla hůlku a posvítila na zem, i když teď by si přála, aby to nedělala. „Lumos maxima," zašeptala, aby si udělala větší světlo. Podřepla si a ruku natáhla k malé loužičce krve, ale jakmile se lepkavé tekutiny dotkla, ruku stáhla a hbitě vyskočila zpátky na nohy. Posvítila na celou chodbu, ale nikdo tu nebyl. Rychlým krokem se rozešla pryč od kaluže krve, ale brzo měla mnohem větší problém. Nějakým způsobem se ocitla na nádvoří, na kterém leželo několik nehybných těl, která byla celá od krve. Hermiona se trhaně nadechla a párkrát zamrkala, aby ten hrozný obraz vymazala ze své mysli, ale tohle se jí bohužel nezdálo. Stále byla na nádvoří a stále tu byli mrtví studenti.

„Hermiono!" ozval se hlas toho, kterého milovala. Snažila se jej najít, ale nikde tu nebyl, což bylo na jednu stranu dobré znamení.

„Draco!" zakřičela a opatrně překračovala mrtvá těla.

„Hermiono!" Tentokrát byl jeho hlas tichý, ale za to byl bližší. Otočila se a pohlédla do těch bouřkově šedých očí. A jakmile to udělala, vše bylo pryč.

„Co se stalo?" zeptala se zmateně a porozhlédla se po prázdném nádvoří.

„To řekni ty mně. Jsou tři hodiny ráno, myslel jsem, že se zblázním strachy, když jsem se probudil a ty jsi byla pryč. A pak jsem tě nenašel ani v knihovně," vychrlil ze sebe Draco a rychlými kroky překonal vzdálenost, která je dělila a uzavřel ji u sebe v objetí.

„Asi z toho začínám bláznit," zamumlala.

„Co se děje?" zeptal se a odtáhl se, aby na ni viděl.

„Myslela jsem, že jsem viděla..." začala, ale nedokázala pokračovat. Měla halucinace, nebo co?

„Hermiono, co je tohle?" zeptal se a zvedl její ruku. Hermiona se nejdřív zmateně podívala na něj, a pak svůj pohled přesunula na svou ruku, kterou stále držel v té jeho.

„To není možné," vydechla a vytrhla se z jeho sevření. „Jsi tady? Jsi skutečný, nebo jsi jen další přelud?"

„O čem to mluvíš?" zeptal se nechápavě. „Hermiono, musíš se trochu prospat a začít se věnovat něčemu jinému, než téhle záležitosti s Voldemortem."

„Nevymýšlím si! Jak jinak bys vysvětlit tohle?" zeptala se a zamávala před ním rukou, na které byla stále krev.