„Jak sis užil oslavu?" zajímá se Claire, zatímco mává své sestřenici na rozloučenou. „Nevím, jestli jsme vypadali jako pár, ale kupodivu nic neříkala. Děkuji, že jsi mě zbavil jejích keců," dodala a zasmála se. Usmál jsem se taky, i když mi do smíchu opravdu nebylo.

„Oslava byla v pohodě. Našel jsem si nové kamarády a jednu kamarádku, u které jsem zapomněl, jak se jmenuje," odpověděl jsem trochu rozklepaně, i když jsem se snažil vší silou znít vyrovnaně. Kdyby existoval nějaký lektvar zapomnění, vypil bych všechen, co existuje. Dnešní den byl jedno velké fiasko, na které budu myslet nejspíš dlouho a toho hrozného pocitu, co jsem to sakra provedl, se nezbavím jen tak.

„Tak to jsem ráda," zasmála se Claire, „jdeš hned domu, nebo se zdržíš?"

Zvedl jsem pohled a koukl se do její tváře, na které poskakoval upřímný úsměv. Bohužel Claire neví vše, co se dnes stalo a já jí budu muset zalhat. Nezvládl bych další slova s ní, když vím, co jsem udělal. Potřeboval jsem být sám a přemýšlet. Přemýšlet nad vším, co se stalo, jelikož se stalo ještě něco a právě to mě děsí nejvíce.

„Musím jít domu, máma se mnou chce řešit bydlení a tak," zalhal jsem a smutně sklopil hlavu.

„Jasně, chápu."

Cestu až ke Claire doprovázelo hrobové ticho. Tak tomu bylo i doma. Jen co jsem přišel, šel jsem si lehnout a kromě pozdravu jsem s mámou neprohodil ani slovo. Jen jsem řekl, že jsem unavený a odešel.

Myšlenkami jsem byl ve svém světě, ve kterém právě probíhala třetí světová válka. Má mysl se prala sama se sebou a já jsem nevěděl, komu dám za pravdu. Teď ležím v posteli s pohledem upřeným do stropu. Nejsem ospalý, nejsem naštvaný a ani smutný. Má nálada je zcela neutrální a já netuším, co si počít. Políbil jsem kluka. To byla první věc, která mě nutila přemýšlet stále nad tím samým. Tomu démonu se to nelíbilo. To je druhá věc, která mě trhá zevnitř, jelikož se mé obavy o vlastní život ještě zvětšily.

Políbil jsem kluka, muže. Své chování svádím na množství alkoholu v krvi, i když vím, že jsem byl zcela při smyslech. S Ryanem jsme prohodily slova jen zřídka, on z toho byl taky zmatený. Líbali jsme se. Netuším, kam bychom došli, kdyby tam Patrick nepřišel. Hned jak jsme zaslechli zvuk dveří, jsme se od sebe odtrhli a Ryan vyskočil na nohy s tím, že já jsem jen spadl a on mě šel zvednout. Patrick mi pomohl na nohy. Ryan hned popadl basu piv a mizel po schodech ven. Patrick vzal taky basu a řekl ať já nic neberu, že dvě basy stačí. Pomalu mi tou dobou začalo docházet, co se vlastně stalo. Vyšli jsme s Patrickem schody, Patrick šel za Ryanem a já zavíral dveře. A přesně v ten moment se to stalo.

Větve stromů začaly praskat od silného větru, který se přihnal a nebe značně ztmavlo. Rychle jsem zamkl dveře a kroky mířil ke zbytku lidí, ale zastavil jsem se a otočil se. Netuším proč, zkrátka jsem měl potřebu se otočil a zkontrolovat zda za mnou někdo není. Koukal jsem do lesíku, který byl za domem a poslouchal hlasité šustění listů, když okolo mě zafoukl chladný vítr. Trhl jsem sebou a otočil se okolo své osy.

„To jsi neměl dělat. Ten kluk zaplatí," ozvalo se u mého ucha, načež jsem zařval jako smyslů zbavený a začal okolo sebe mávat rukama. Rozeběhl jsem se k ostatním lidem, kteří vypadali zmateně nad náhlou změnou počasí. A pak tam byl jeden do morku kostí vystrašený kluk, který právě čelil dalšímu nepřímému setkání s démonem, který na něj má očividně silný zálusk.

Poté se vše vrátilo do normálu, lidé zapomněli, co se stalo a dál se bavili, ale já byl zmatený ještě víc. Co jsem neměl dělat? To byla a je ta otázka, co mi tkví v hlavě a já jsem stále neschopen na ní odpovědět. Ten kluk zaplatí. Ryan? Nebo Patrick?

Zdá se mi, že začínám blouznit. Že mě chytá jakási paranoia, nevysvětlitelný strach z čehokoli. Bojím se chodit sám venku, protože vím, že tam je někdo, kdo sleduje každý můj krok, každý můj počin. Může mě kdykoliv zabít, unést a já netuším, jak se tomu bránit. Každé ráno jsem rozklepaný z cesty do práce a každý večer ještě víc, jelikož ta veškerá tma a opuštěné uličky, kterými procházím, navnaďují strašidelnou atmosféru. A procházet jimi s pocitem, že je někdo za mnou a upírá na mě zrak...

Zvedl jsem pohled k hodinám na zdi, které ukazovaly deset hodin večer. Jeden nádech, jeden výdech a jako kdyby se přestřihl špatný kabel a bomba uvnitř mě, bouchla. To vše se kupilo dlouho a já už dál nemůžu. Jsem mrtvý, políbil jsem kluka, jde po mně démon, jsem mrtvý, chce mě zabít... Myšlenky mi prolétávaly hlavou. Dech se mi rapidně zrychlil a tělo rozklepalo. V očích byly cítit slzy a já je jen tak tak držel.

„Za chvíli přijdu," houkl jsem k mámě, která seděla na gauči a bavila se s přítelem a Raven. Aniž bych postřehl odpověď, dveře bouchly a já byl sám v tom, co mě tak děsí.

Rozklepaně jsem přešel příjezdovou cestu. Měsíc byl schovaný za mraky a na nebi nebyla ani hvězda. Naší čtvrtí byla rozlita tma a jediný zdroj světla pocházel z blikajících lamp, které pomalu zhasínaly.

Stál jsem na příjezdové cestě a přemýšlel, kam jít, avšak můj strach mě uzemnil na místě a já se neschopen pohybu zhroutil k zemi. Dopadl jsem tvrdě na kolena, ze kterých mi vystřelila bolest do celého těla. Bolest fyzická s psychickou vytvořily kombinaci, která byla na mé tělo příliš. Byla příliš na mou mysl, byla příliš na vše.

Klečel jsem na kolenou a propadal v hysterický pláč. Potřeboval jsem ze sebe dostat to napětí, už jsem to v sobě nemohl dál dusit. Prsty jsem si zajížděl mezi vlasy a tahal a trhal, jen abych přestal brečet. Jen abych se pochlapil.

Uslyšel jsem za sebou bouchnout dveře. Chtěl jsem vstát a dělat, že se nic neděje, ale nešlo to. Něco ve mně se zlomilo.

„Lou?" ozval se mámin tichý hlas. „Lousi!" Zděšeně ke mně přišla, klekla si přede mě a zvedla mou hlavu, aby mi viděla do očí. Nestačila cokoliv říct a už jsem měl paže pevně obmotané kolem jejího krku a slzami jí máčel svetr.

„Zlato, co se děje. Uklidni se, jsem tu s tebou," šeptala mi konejšivě do ucha a nepřestávala mě hladit po zádech.

Po pár minutách se můj dech zklidnil a já byl v máminým objetí již bez breku.

„Povíš mi, co se stalo, zlato?"

„Je toho moc," řekl jsem vyčerpaně a odtáhl se z objetí.

„Pojď do tepla, nechci abys nastydl. Udělám ti čaj a můžeme si povídat, dobře?"

„Fajn..."

Máma mi pomohla na nohy a šli jsme domu, kde jsme strávili hodinu jen povídáním. Řekl jsem mámě vše, jen o té puse s klukem ne. Jednou jí to třeba řeknu, ale teď ji nechci trápit takovou věcí.

„Půjdu si asi už lehnout. Tak dobrou noc a díky žes mě vyslechla." S úsměvem jsem se zvedl, odnesl hrnek do kuchyně a šel si lehnout. Otevřel jsem dveře do pokoje, jenž byl ozářen měsícem, který se probojoval skrze mraky. Ani jsem nerozsvěcel, tma mi vyhovuje víc, avšak v ní poslední dobou bývám více nesvůj.

Sedl jsem si na postel a uslyšel šustění papíru, jenž jsem očividně zasedl. Vytáhl jsem zmuchlaný cár a louskal nápis na něm po tmě.

„Vre... Rrec..." říkal jsem si nahlas a snažil se to přečíst, ale po tmě a ještě s takovým kostrbatým písmem to šlo špatně. „Brečíš? Brečíš s myšlenkou na mě? Trápím tě? To rád vidím," řekl jsem nakonec a mou mysl zaplavila hromada dalších otázek. Co, jak, kdy, proč?!

Pod textem byl jakýsi znak, o kterém jsem byl přesvědčen, že jsem ho již někde viděl. A taky že ano. Sehnul jsem se pro jednu z knih o démonech, kterou jsem si párkrát narychlo pročítal. U každého démona byl znak. Znak jeho druhu, kterým se prezentoval. Claire mi také jednou ukázala takový seznam, kde byla hromada takových znaků a řekla mi, že se je budu muset naučit. Prý se neuvádí jména démonů, ale pouze znaky, pod kterými jsou známí.

„Temný anděl," šeptl jsem potichu. Ten démon, je to temný anděl. Sleduje mě temný anděl.

Mnohé se pro mě teď zjednodušilo, avšak mě zachvátila obrovská panika. Slzy jsem měl v očích nanovo a jen tak tak se bránil, abych se znovu nerozbrečel. Zabouchnul jsem knihu, nemám dnes už sílu. Zítra si o nich něco zjistím.

Lehl jsem si, když v tu chvíli mě to napadlo. Jak se sem dostal? Sledoval mě celou dobu. Vidí mi snad do hlavy, když ví, že mé slzy byly věnované zčásti jemu? Kde je vůbec teď?

Oči se mi svévolně zavíraly a já upadal do říše snů. Do říše snů, kde byl hlavním předmětem pár zelených pronikavých očí, které na mě koukaly zpodstolu, než jsem usnul.

Chci všem moc poděkovat za 100 hvězdiček!:3 Udělalo mi to neuvěřitelnou radost a nevěřila bych, ze to někdy dokážu.