Po příchodu domu jsem se vysprchoval, upravil a vybral si oblečení. Claire říkala, že to nebude nic moc nóbl, takže jsem zvolil černé džíny, košili a koženou bundu.

Nevypadá to ani moc společensky a ani nevhodně. Přesně tak, jak řekla. Zbývala mi hodina a ke Claire to mám asi deset minut, takže jsem se svalil na gauč a položil na sebe mámin notebook.

Do Gogolu jsem zadal slovo Afterlife a sledoval, co se bude dít. Vyběhla mi hromada článků, které se docela opakovaly a některé si i protiřečily. V jednom bylo psané, že Afterlife ovládají doopravdy démoni, ale ta stránka byla celá divná. Navíc mi přijde jako kravina, že by ji nechali veřejnou, když o démonech nikdo nesmí vědět. Další stránka říkala, že firma Proov je dokonalá firma a není jako nějaké jiné firmy. Nepodvádí a neždíme z lidí peníze pro svou potřebu. Tomu by dokázala věřit jen vůl...

Projížděl jsem vše, co jsem mohl, ale nedozvěděl jsem se nic nového a když už, tak to byly věci, které jsou naprosto nepodstatné.

Zaklapl jsem notebook a dokopal se do koupelny, kde jsem si zkontroloval vlasy a poté se šel obout. Na jakou akci mě vůbec chce vzít? Opět jsem kývl na něco, o čem nic nevím. Mé nohy instinktivně šly, ale myšlenkami jsem byl jinde. Přemýšlel jsem nad tím démonem. Jaké důvody může mít k tomu, aby chytl zrovna mě. A navíc mě chytit už mohl, zahrává si se mnou, jako s loutkou.

Začal jsem kvůli němu být zcela paranoidní, ale co je nejzvláštnější. Vždy cítím, když na mě kouká. Ve chvíli, kdy na mě upírá oči, se vše změní. Atmosféra zhoustne, tělem mi projede zvláštní pocit, načež mi vyskočí husina. Začíná mě i zajímat, kdo to vůbec je. Jaký druh démona, jak se jmenuje. Mají vůbec démoni jméno? Asi jo, vždyť by to jinak nešlo... A co mě zajímá nejvíce, jak vypadá. Zachytil jsem oči, jelikož mu září na metry daleko. Vlastně bych přísahal, že jsem je viděl včera večer. Koukal na mě, ale nejsem si vůbec jistý, jestli to nebyl sen. Jediné, co vím, že tu noc se mi zdál sen.

Šel jsem ulicí, ze které se vynořila postava s černou kápí. Chytila mě, týrala mě a poté konečně zvedla pohled a já spatřil ty oči. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neměl paměť na oči, nepamatuju si žádné s výjimkou těch mých. A teď se můj seznam o jeden pár očí rozšířil.

Jsem kousek od místa, kde bydlí Claire. Vlastně si nějak uvědomuju, že jsem měl domítnout. Nikam nejít a v klidu ležet v posteli. Přesně to bych totiž nejraději udělal právě teď. Kdybych mohl, lehl bych si klidně za chodník a usnul. Claire akorát vyšla ze vchodu, když jsem byl pár metrů od něj. Mile se na mě usmála a já jí stěží úsměv opětoval. Nevím, jestli to je tím pochmurným počasím nebo tím, že je toho zkrátka poslední dobou moc, ale její úsměv přestával mít ten kouzelný účinek, díky němuž jsem roztál jako kostka ledu na slunci. Jako by se mi na ní změnil celý pohled a já nevěděl proč.

„Můžeme jít?" zeptala se a koukla se do mých očí. Poprvé jsem si všiml, že je má hnědé.

„Jasně." Bez špetky projevu citů jsem rozpohyboval nohy a šel tam, kam mě vedla.

„Proč jsi byla taková zaražená? Po tréninku," vyplivl jsem slova, které jsem ani nechtěl. Byly to mé myšlenky, měly zůstat v hlavě, ale má zvědavost je někdy až kriticky těžce ovladatelná.

„Já ti ani nevím... Prostě jsem měla pocit, že jsem ti řekla, že se nic nestane. A vůbec mi nejde do hlavy, proč tě sleduje démon. Nejspíše to nebude ten samý, ale ten pocit, že tě můžu ztratit...Promiň," odpověděla a pohled zabodla do země. Její slova jsou ale zcela mylná, alespoň jedna část určitě. Sleduje mě jeden a ten samý démon.

„Hele, je to v pohodě, dobře? Nic se nestalo a už je to minulost, tak to neřeš." Snažil jsem se znít povzbudivě, ale uvnitř jsem řval.

Nepochopím logiku holek, nikdy. Nevědí, co chtějí a prostě pořád musí mít milion keců okolo. V mysli zuřím, i když se nic moc nestalo, ale po dnešku se ve mně jako kdyby zlomil kus duše. Jako kdyby se má čistá duše z části obarvila na černo. Netuším proč se to stalo, ale od té doby ve mně přebývá jakási zloba, která chce ven. A já se opravdu držím na uzdě, která ale není zase tak pevná.

„Na jakou akci vůbec jdeme?"

„Jo... Nezlob se, dobře?" řekla polohlasně a mně už se to teď nelíbilo. „Sestřenice má narozeniny a jelikož si mě pořád dobírá, protože nemám kluka... Řekla jsem jí, že přítele mám a jaksi to padlo na tebe."

„Aha, dobře... Nevadí," řekl jsem a v duchu si nafackoval. Měl jsem být doma! Claire mi přijde nějaká jiná, taková křehká... Že by tamto byla jen její stránka, kterou si drží v práci? A jinak byla taková? Ať je to tak či tak, každé její slovo je jako ta nejhorší věc. Nevím proč to tak cítím, když to bylo v pohodě... Třeba je to jen tím, že jsem unavený.

Došli jsme k domovu, který byl u nějakého jezera. Bylo tam dost lidí, sem tam prošel nějaký kluk či holka v plavkách a skákali do jezera. Tiše jsem je obdivoval, jelikož já skočit do toho jezera, vyplavu napovrch jako kostka ledu. Všem lidem mohlo být okolo těch dvaceti let. Blížili jsme se a Claire stále častěji mávala nějakým lidem. Možná si udělám nějaké kamarády...

Vešli jsme dovnitř a můj pohled padl k dortu, okolo kterého se tyčila hromada dárků a taštiček s přáním.

„Máš dárek?" zašeptal jsem Claire a zasmál se. Plácla se dlaní do čela a začala šramotit v kabelce, ze které vytáhla čokoládu.

„Když mám nervy, dám si čokoládu," řekla a pokrčila rameny. Přiřítila se k nám nějaká žena a skočila Claire do náručí, kde ji uvěznila v obětí. „No tak, Alice," zabručela Claire a zasmála se. „Byla jsem pracovně v háji. Tak tady máš alespoň čokoládu." Podala jí čokoládu a pohledem sjela na mě.

Přitáhla si mě za ruku, okolo které mě chytla. „Tohle je Louis. Loui, Alice," představila nás. Chtěl jsem Alice podat ruku, ale objala mě, což jsem nějak nepobral.

„Je hodně přátelská," naznačila mi Claire ústy a zasmála se. „Taky tě rád poznávám, Alice." Odtáhla se a zasmála se, načež nás táhla ke stolu, u kterého nám vrazila do rukou pití.

„Vždyť víš, že nepiju..." zastěžovala si Claire, ale Alice ji odbila slovy, že dnes udělá výjimku.
„Tak piješ za dva," řekla Claire a strčila mi do ruky její kelímek. Kopl jsem do sebe oba, jako by to byla voda, načež se Claire začala rozčilovat, že mě nebude tahat domu.

Dali jsme se do řeči s nějakou holkou a klukem. Ta holka se přede mnou kroutila v plavkách a já se jí jen tiše smál s tím klukem. Byl taky v plavkách, ale rozhodně se přede mnou nekroutil, za což jsem rád. Tedy, ne že by mě špatnou postavu, ale je to kluk. A kluk už jen z principu a pudu začlenění nesmí mít rád kluky. Tyhle kecy jsem nikdy neměl rád, i když se mi pohled na jakoukoli homosexualitu nelíbil. Podporuju to, ale nemusím to, tak bych to řekl.

Holky začaly kecat o nějakých kravinách, tak jsem si šel nalít něco k pití.

„Nesnáším, když se rozkecá. Pak jí ta huba mele bez přestávky," řekl někdo za mnou a já podle hlasu poznal, že to je ten kluk.

„Heh... Kamarádka?" zajímal jsem se. Řekl bych, že spolu chodí, ale podle toho, jak o ní mluví... Na druhou stranu s ním, ale souhlasím, protože to mám stejně. Když se holka rozkecá, jste v háji. Klukovi alespoň můžeš říct drž hubu, ale holce ne.

„Ne ne, sestra. Mám to ale štěstí..." zasmál se a já s ním. „Jak se vlastně jmenuješ? Lewis?" zeptal se a já ho v mysli ukřižoval. Nesnáším, když mi někdo říká... Lewis. Argh.

„Louis, přesněji prosím. Za komolení mýho jména bych vraždil."

„Jasně promiň," zasmál se,"já jsem Ryan." Podal mi ruku, kterou jsem přijal a upil ze svého drinku. Nebylo nejspíše nejlepší začít tak zhurta, navíc ještě na prázdný žaludek.

Trochu se mi začala motat hlava, tak jsem usoudil, že je nejlepší chvíle k sezení. Rozhlédl jsem se okolo sebe a hledal nějaké místo, načež Ryan zareagoval a nabídl mi ať jdu s nim na zahradu, protože tam jsou i ostatní kluci, což jsem rád přijal. Alespoň nebudu totiž sám. Pohledem jsem našel Claire, která byla uprostřed jistě žhavé debaty, tak jsem neváhal a šel s Ryanem.

Na zahradě bylo opravdu hodně lidí, někteří se bavili u jezera, další se opalovali a další se jen nezávisle bavili. S Ryanem jsme šli směrem ke třem klukům a jednomu z nich seděla na klíně holka.

„To je Louis," řekl Ryan a pohodil vlasy směrem ke mně. Všichni mě pozdravila, jen ta holka nahodila zvláštní pohled, zvedla se a přešla ke mně.

„Ráda tě poznávám, Louisi," řekla skoro až neslyšně a poté se otočila a odešla. Nezapomněla se předvést v plavkách a ještě se otočila přes rameno a věnovala mi úsměv. Otočil jsem se zpět ke klukům.

„Em..." Ukázal jsem za sebe palcem, načež se jen kluci zasmáli.

„Je to taková místní..." „Děvka?" dokončil Ryanovu větu jeden z kluků, načež se jen zasmáli.

Všichni měli plavky, divil jsem se, že nezmrznou, jelikož já jsem měl ještě koženou bundu, ve které mi bylo akorát. Jeden z těch kluků vytáhl z chladícího boxu pivo, které mi hodil.

„Jak to, že jsme tě tu ještě neviděli? Jo a já jsem Patrick."

„Jsem tu novej. Budou to tři týdny," řekl jsem a pokrčil rameny.

„Aha... No, to mě mrzí, bro."

Den se nesl s úžasnou atmosférou a já přestával litovat, že jsem šel. Claire se stejně nestarala o to, kde jsem a já se suprově bavil s kluky.

„Zapalujeme svíčky," ozvalo se z domu a všichni se seběhli dovnitř. Držel jsem se u kluků a ani nevyhledával Claire, když něco bude chtít, může přijít. Možná si říkáte, proč jsem k ní takový, ale já opravdu nevím... Mám ji rád, to ano. Ale jen jsem se stal nějak alergickým na ty věci, co vypouští z pusy.

„Šťastný narozeniny," rozkřičel se dav okolo mě, tak jsem neváhal a přidal se k nim. Alespoň tak zapadnu do davu. Alice rozkrájela dort, který jsem odmítl. Nemusím sladké, radši jsem si místo toho nalil další drink.

Pane bože, Afterlife mě mění v alkoholika.

Zasmál jsem se mým úsudkům a následoval Ryana.

„Kam jdeš?" zeptal jsem se ho, když mířil zahradou za dům. Na chvíli mě napadlo, že jde na záchod a já jdu trapně za ním, ale nakonec mě ujistil, že jde do sklepa pro pití, tak jsem šel s ním.

Ze zadu v domě byly dveře, za kterými bylo asi dvacet schodů vedoucích do tmavé a chladné místnosti. Šli jsme dolu a já se vyhýbal pavučinám a všelijaké havěti. Ryan svítil na cestu mobilem, jelikož jsem musel zavřít dveře, prý kvůli teplu, které venku vůbec není.

Procházíme tmavou místností, která je cítit klasickým sklepem. Tu vůni jsem vždy miloval, stejně jako lak na nehty nebo benzín... Ale to není nic ojedinělého.

„Chytni tuhle krabici, vyndám tu pod ní," řekl Ryan a já přihopkal a udělal, co řekl.

Nadzvedl jsem krabici a čekal až Ryan vyndá tu pod ní, co jsem ale nečekal, že mi řekne ať ji dám na hromadu těch krabic u zdi. K mému neštěstí jsem ale kvůli velmi slabému světlu zakopl o nějaký vehikl a sletěl do všech těch krabic, načež se sklepem ozval obrovský smích.

„Ryane, to není vtipný!" zařval jsem na něj, i když jsem se chtěl nejraději začít smát taky. Jsem opravdu antitalent. „Pojď mě raději zvednout, bojím se pohnout. Něco na mě spadne," zakňučel jsem.

„Já ti v-věřím, to dáš," řekl stěží Ryan a začal uklidňovat smích, ale jeho důvěra byla hovno platná a jak jsem předpověděl, tak se stalo.

„Bože můj," zařval Ryan a sklátil se k zemi v obrovském záchvatu smíchu, jelikož na mě spadl zbytek krabic. K mému štěstí byla většina prázdná a v ostatních bylo suché listí, nebo co.

„Prosím, pojď mě zvednout," zaškemral jsem a jen tak tak držel smích. Tohle se může opravdu stát jen mně.

Ryan ke mně přišel a chytl mě za ruku, za kterou jsem ho stáhl, aby si užil ten blažený pocit ležení v krabicích. „A máš to, vole," začal jsem se smát jako on před chvílí.

„Ty hajzle." Se smíchem se vyšplhal nade mě a obkročmo si na mě sedl, načež jsme se začali jakoby prát. Oba jsme se smáli jako smyslů zbavení, ale pak mě smích přešel. Ryanovy zbrklé pohyby probudily malého Louiho k životu a já se jen modlil, aby to necítil.

Mozek asi nějak nezorientoval situaci a možná jen kvůli té tmě si nevšiml, že Ryan je kluk. Jo, přesně tím to bude.

„Lou?" zeptal se mě Ryan, držel mi ruce vedle mojí hlavy a pyšnil se, že mě porazil. Koukl jsem se mu do obličeje, na kterém mu poskakoval úšklebek, ale zároveň měl nadzvednuté obočí.

„J-jo?" Prosím, prosím, prosím. Ať se zeptá na cokoli, nebo ať ze mě sleze. Prosím, jen ne...

„Nevím jestli je víc trapně tobě, nebo mně, ale tobě se fakt postavil?" zeptal se a zasmál se, načež mi v mysli projel facepalm až do druhé místnosti.

„Za to můžeš ty!" řekl jsem nasupeně, ale pak mi došlo, jak to vyznělo.

„Já? To tě tak beru?" zasmál se a povolil a následně zase víc stiskl mé ruce.

„Ne, ale jako. Se tu na mně tak kroutíš, až... Oh goood, tohle je ták trapný," zamumlal jsem a víčka semkl pevně k sobě.

„Klid, mně to je taky trapný," zasmál se a já otevřel oči. Baterka mobilu zhasla a sklepem se roznesla tma a jen malou štěrbinou ve zdi sem pronikalo světlo. Ryan se ke mně sehnul a uvolnil mi jedno zápěstí, za účelem najít mobil, který ležel někde za mojí hlavou v krabicích. Můj mozek zcela pohltila chtíč způsobena Ryanem. Sedí tu na mně, má jen plavky a obličej pár centimetrů ode mě.

„Promiň," šeptl jsem, načež pohledem sjel k mým očím a otevřel pusu, jelikož chtěl něco říct, ale v tom jsem mu už zabránil.

Volnou rukou jsem ho chytl za zátylek a přitáhl si ho ještě blíž. Svoje rty jsem přilepil na ty jeho a čekal, co udělá. Chvíli se nic nedělo, ale pak jako kdyby si uvědomil a tuhle nevinnou pusu prohloubil v něco vážnějšího.

V tu chvíli se mi sevřel žaludek tisíckrát víc než, když mi dala pusu Claire. Možná bych to přirovnal k pocitu, který jsem vždy míval po tom, co mi přes ucho projel dech démona. Pocit neuvěřitelného vzrušení.

Pohybuju rty proti těm Ryanovým a užívám si každou setinu. Když mě Ryan mírně zatáhne za vlasy a já zakloním hlavu, vyjde ze mě sten, který byl tak spontánní, nečekaný, ale přesto jsem ucítil, jak se Ryan usmál.

Jazykem se mi probojoval do pusy a náš polibek ještě víc prohloubil a já si uvědomil, že jsem pekelně nadrženej a nebýt otevření dveří, které nás vyrušilo, nejspíš by to dopadlo špatně. Nebo dobře?

Zdraviiim! Dobrá zpráva. V Maroku je wifi 😂 A co stojí za zmínku! Jistě každý ví, že Lou má prostě top ass❤😍🙃 A tady v Maroku je takový každý kluk a co víc...oni tu twerkujou a různě se vykrucujou a navíc se otírají ještě o sebe! Gaaaay! Opravdu😂 Za tu dobu, co tu jsem, jsem viděla snad sto gayů...ja to tu miluju😂😂😂