Každé ráno se musí stát něco. Jednou jsem jak chodící mrtvola, teď zase zaspím. Začíná mi být Claire opravdu líto.

Dnes budeme mít trénink a potom jdeme na nějakou tu akci. Zítra začíná víkend a to znamená konečně volno. A po volnu mi končí trénink... Mám v plánu kouknout na internet, zjistit si o tomhle místě něco víc. Když se to tak vezme, nevím nic. Jsem mrtvý, démoni, peklo, to vím, ale třeba jak tohle celé vzniklo? Proč se tohle děje. Zkrátka asi klasické otázky. Ale abych pravdu řekl, je to docela špatně udělané. Vezmeme-li v potaz sebevrahy. Zabijí se, aby nežili - logicky. Avšak netuší, že po smrti je čeká to samé.
A jak se má člověk zabít tady? Nechat se chytit démony? Bůh ví jestli tě hned zabijí nebo ne.

Každé ráno jsem doma sám, máma a její přítel chodí do práce brzo a Alex s Raven mají školu také brzo. Já chodím do práce na sedmou, proč oni chodí tak brzo? Tady to je opravdu ještě horší než v normálním světě.

Člověka jsem ze sebe udělal, čas jít do práce. Vůbec se mi tam nechce, každý den dělám to samé, i když bych řekl, že to už nepotřebuji. Včera, když jsem byl poprvé v té holografické místnosti, mě sice chytli, ale Claire mě do toho poslala asi třikrát a z toho mě chytli jen poprvé. Šlo mi to.

Každé ráno, když jsem vyšel z domu, se táhlo ve stejném stylu. Šel jsem okolo krámů a koukal do výloh, užíval si ticho. Ale dnes bych přísahal, že jsem viděl někoho, koho jsem tu nečekal. Znáte ten pocit, když jste v posmrtném světě, jdete do práce na trénink, abyste zvládal chytat démony, máte úsměv na tváři a najedou kolem vás projde Alan Rickman? Ten pocit jsem do dnes neznal.

„Prosím vás, nevíte, kde se nachází jakási firma Proov? Hledám to tu už jakou dobu." Zastavil se u mě. Koukal jsem na něj s bradou až na zemi, on byl a vlastně je můj vzor.

„Vy jste Alan Rickman." Vyslovil jsem větu, která měla podtón jako otázka, ale byla myšlena jako oznamovací.
„Ano," usmál se, „rakovina." Trochu si povzdechl, ale přišlo mi to spíše jako povzdech Aby-se-neřeklo...

Koukal jsem na něj jako vůl, ale povězte... komu se tohle poštěstí?
„To mě mrzí, abych pravdu řekl, je vás obrovská škoda. Byl jste můj vzor, úžasný herec." Začal jsem mluvit a plácat páté přes deváté. Pane bože! Vždyť tohle je nejlepší herec všech dob!

„Děkuji, ale jsem rád, že už to mám z krku. Ten nápor všech fanoušků byl obrovský. Měl jsem je rád, to ano, ale neměl jsem chvíli klidu. To samé novináři. Ale z toho co jsem pochopil, se to tady asi moc nezmění."

Jen jsem pokýval hlavou, netuším, co na to odpovědět. Tohle mě na chvíli zaseklo, jemu se vlastně ulevilo?

„Em, do firmy právě jdu, můžete jít se mnou." Hlavou jsem naznačil ať mě následuje, přidal se a šli jsme. Od firmy to máme asi pět minut.
„Poznal vás tu už někdo?"
„Vlastně jsi asi druhý, kdo mě poznal. Tedy, pár lidí na mě divně koukalo, jen asi netušili, že jsem mrtvý." Zasmál se, je to tak úžasně pozitivní člověk. Na tváři má pořád úsměv, za což jsem rád, jelikož svojí náladu předává i mně.

Nechtěl jsem ho moc otravovat otázkami, které musel slýchat celý život, takže jsem radši šel vedle něj v trapném tichu. Jemu to ani nevadilo, rozhlížel se okolo sebe a nejspíš hledat nějaký náznak něčeho nového. Než se nadál, stál před budovou z tmavého skla, před budovou obřích rozměrů.

„Jsme tady. Já teď budu muset jít, mám trénink, ale vevnitř to zvládnete už sám. Moc rád jsem vás poznal, i za tu chvíli jste mi zvedl náladu a můžu říct, že jste úžasně naladěný člověk."
„Taky jsem tě rád poznal. A... děkuji, že jsi mi ukázal cestu, nebýt tebe, asi se sem nedostanu." Zasmál jsem se a rozloučil se s ním.

U výtahu jsem zmáčkl tlačítko a čekal než výtah přijede z osmnáctého patra. Sledoval jsem, jak se okolo pana Rickmana sešlo hned deset lidí, personál firmy ho asi poznal hned. Výtah oznámil svou přítomnost a otevřel se, s opětovaným úsměvem mému vzoru jsem nastoupil.

Jsem neuvěřitelně natěšený až tohle celé povím Claire!
Běžím chodbou ke dveřím, co jsou až na konci chodby a vpadám dovnitř.

„Claire!" řeknu udýchaně a koukám, kde sedí.

„Co ses to naučil za zvyk? Každej den se sem přiřítíš div nevyrazíš dveře." Protočila oči a dál si třídila nějaké papíry na stole.

„Věř, že kdyby se nic nestalo, přijdu naprosto v pohodě, ale! Claire, ale! Ono se něco stalo!" Usmívám se od ucha k uchu a dělám tajemného.

„Jsem jedno velké ucho."

„Viděl jsem Alana Rickmana, ptal se mě na cestu do firmy." Pyšně jsem složil ruce na prsou.

„Kdo to je?" zadivila se Claire a mě ztuhla krev v žilách. Ona neví, kdo to je? To vůbec jde?

„Pane bože, to je ten nejlepší herec! Viděla jsi Harryho Pottera?" Přikývla.

„Tak to je ten učitel Snape, víš jakej? Jak měl černý vlasy, nikdo ho neměl rád."

„Jo tenhle, už jsem v obraze. Tak to ti přeju, doufám, že tě moc nerozhodil. Dnes máš složitý den." Zvedla se, vzala tašku, ve které má věci na trénink a odešla do posilovny. Následoval jsem ji, ale v hlavě jsem stále měl ráno. Viděl jsem Alana Rickmana.

„Dnes přejdeme do dalšího stádia tréninku, dobře? Jde o boj v praxi, pod nátlakem. Půjdu s tebou, venku máme areál, kde budeme trénovat. V podstatě je to to samé, co jsi dělal teď poslední dny, jen v přírodě." Vše jsem odkýval a šel se převléknout.

Claire nás odvedla ven, ten areál vypadal jako obří voliéra pro ptáky, nebo možná nějaká kopule? Byla dělaná ze skla, dole u vstupu bylo dost počítačů, takže jsem usoudil, že je to opět holografická místnost.

„Zase? Rozdíl je jen v tom, že jsme venku?" nadzvedl jsem obočí a dál sledoval tu obří věc přede mnou.

„Ty počítače jsou na změnu prostředí, když se koukneš pozorně, na stropě jsou čidla. Ty mění den s nocí, může tu být i bouře, déšť, sníh. A rovněž se dá změnit prostředí." Claire přešla k jednomu z počítačů a něco tam mačkala.

„Třeba takhle tu bude džungle," řekla a zmáčkla něco na obrazovce. Opravdu se v té kopuli objevila džungle, všude byly rostliny, obrovské stromy, liány a podobné věci. „Jsou tu i zvířata, chci říct... Nějací tygři tu nejsou, spíše jen ptáci, občas se tu ukáže kočka, i když ta spíše v jiném režimu."

Zase něco zmáčkla a stromy začaly zajíždět do země, potom i kytky a zkrátka vše. Místo hlíny se ve vteřině objevil beton, na něm budovy, které tvořily ulice. Claire zase něco zmáčkla a ze slunečného dne se stala bouřlivá noc.

„To je hustý," vydechl jsem, když jsem procházel ulicí. Slyšel jsem auta, hudbu z nějakého baru, štěkot psů, ale nic z toho nebylo skutečné. Auta tu nebyla, do budov se nedalo chodit a psi tu také nebyli.

„Budu ti sem pouštět kriminálníky, co budeš chytat. Zase na stejný způsob, jako včera a předvčerejškem. Ale dávej si opravdu pozor, tady to je trochu jiný. Když tě někdo chytí, mohl by ti i ublížit. A to přece nechceme, no ne?"

„Takže to budou opravdoví lidi?"
„Spíše roboti," odpověděla mi Claire a odešla zpět k počítačům. Přihopkal jsem za ní, nechtěl jsem tu zůstávat sám, působilo to opravdu strašidelně. Navíc se mě zmocňoval zase ten divný pocit. Jako by se něco mělo stát.

„Co když se mi něco stane?"
„Vypnu to, vše se uklidní. Buď v klidu, mám to zmáklý." Claire si sedla na židli a zmáčkla u dveří nějaké tlačítko, které zavřelo hlavní dveře a i Claire v menší prosklené místnosti, uvnitř té kopule. Byla u počítačů a já stál sám v kopuli obřích rozměrů.

„Dobře, začneme něčím lehčím. Dám ti režim číslo tři, takže budeš v obchodě, dobře?" Claire zmáčkla na obrazovce trojku, betonová zem se změnila na bílé dlaždice, místo budov se tu objevily obří regály plné jídla a různých doplňků do domácnosti. Představoval jsem si to jako malý krámek, ale objevil jsem se v tom největším obchodě, co jsem kdy viděl. Regály šly až pět metrů do výšky, všude byla tma a jediné osvětlení dodávaly malé světýlka na stropě. Uličky byly dlouhé a temné, všude bylo ticho. Tohle že má být něco lehčí?

„Dám ti sem pro začátek pět robotů, pokaždé když nějakého chytíš, ozve se hlas říkající ti kolik ti zbývá. Vezmi si tohle a dej si to do ucha, kdyby se něco dělo, budu s tebou přes to mluvit. Řekni až budeš připravený," řekla Claire a povzbudivě se na mě usmála, tím nejkrásnějším úsměvem, co svedla. V její přítomnosti jsem se cítil skvěle. Ale ačkoliv jsem se chtěl soustředit momentálně jen a jen na ni, nemohl jsem. Nervozita mě zasáhla dřív něž jsem čekal. Rukou jsem projel pásek, co je přidělaný k obleku. Pouta mám, artál taky, náboje i amulet. Zhluboka jsem se nadechl a otočil se čelem k obchodu. Ozval se za mnou zvuk dveří.

„Lou? V pohodě?" Ucítil jsem na rameni ruku Claire.

„Jo, jen se trochu bojím. Ale v pohodě, zvládnu to," řekl jsem a koukal stále do obchodu. Slyšel jsem, jak si Claire povzdechla. Nahnula se ke mně a na tvář mi věnovala pusu.

„Věřím ti."

Vrátila se zpět k počítačům. Teď nebo nikdy, čím děle budu čekat, tím více budu nervózní. Navíc mi dodala spoustu energie, je úžasná.
„Zapni to," řekl jsem. Ruce jsem měl zatnuté v pěst, zhluboka dýchal a koukal všude kolem sebe.

Místností se ozvalo: Režim číslo tři spuštěn. Počet robotů: 5. Přejeme hodně štěstí.
Hlas utichl, snažím se zachytit nějakou stopu, něco co mi pomůže.

Ale nikde nic není. Ticho narušuje pouze můj dech a bijící srdce. Váhavým krokem se vydávám podél uliček, do každé nahlédnu, ale nikde nic nevidím. Desátá ulička, nic. Jedenáctá, nic. Dvanáctá, nic. Jdu stále pomalým krokem, někde tu něco je. Sleduje mě to a směje se mému zoufalství. Třináctá, nic. Opět cítím ten pohled upřený do mých zad. Ohlédnu se, ale nic tu není. Pokračuju. Čtrnáctá, stále nic. Patnáctá, ni- Něco tam bylo! Úplně v zadu, stín! Pohyb, něco černého, plášť, kus hadru, já nevím, ale důležité je, že jsem našel to, co hledám.

V šestnácté uličce se ozve rána, o podlahu se roztříštila láhev. A další. Něco sem jde. Hraje si to se mnout. Další rána. Vběhnu rychlostí světla do patnácté uličky. Ocitám se na křižovatce, rovně vede ulička, doleva i doprava. Kam jít? Ze šestnácté uličky se ozve další rána, jen s tím rozdílem, že to ví, kde jsem. Jde to ke mně. Vběhnu do nějaké uličky, běžím jako o život.

Celým obchodem se ozve až zvířecí zařvání. Netuším odkud, ale strach se dostavil v té nejsilnější míře. Běžím dál, zrychluju, i když bych řekl, že víc to nejde.

Ve vedlejší uličce se ozývají rány, něco shazuje na zem láhve a ty se rozbíjí. Běží to přesně vedle mě, běží to se mnou. I přes uličku to ví, kde jsem. V jakém místě. Kouknu se před sebe, ulička za pár metrů končí. Co tam?! Vyskočí to na mě! Za běhu vytáhnu artál. Zastavím se, ozve se jedna rána z vedlejší uličky, přesně v místě kde stojím. Stojí to taky. Od konce uličky mě dělí možná deset metrů.

Boty klapají o podlahu, nejhorší však je, že to nejsou mé kroky. Zbraní namířím před sebe, kroky se přibližují ke konci uličky. Pomalu couvám. Koukám upřeně před sebe, kroky se přibližují, vidím špičku boty. Celou botu, nohu, nohy. Na začátku uličky se objeví postava, zahalená v černém obleku. Má bílou masku a černý klobouk. Zvedne pomalým pohybem ruku. Pomocí prstu ukáže gesto k otočení. Chce abych se otočil?
Váhavě přešlápnu, pohledem tikám mezi tou postavou přede mnout, která nehybně stojí a mezi pravým regálem. Mám se otočit? Pomalu se otáčím doprava.

„Kurva!" zařvu na celý obchod, za mnou se ozve přímo šílený smích. Přede mnou možná metr stojí postava, šibalský úšklebek jí hraje na tváři. Střelím, uhne. Otočí se zády ke mně a běží, já za ní. Za sebou slyším kroky, ta druhá postava běží za mnou! Jsem v pasti.
Střelím před sebe a s otočkou střelím i za sebe. Trefa! Místností se ozve hlas oznamující, že mi zbývají tři roboti. Srdce mi bije tak silně, až se bojím, že mě roztrhá ze vnitř.

Nasadím pouta jednomu i druhému a odněkud se ozve potlesk. Provokující potlesk.

Vytáhnu amulet, vlny okolo mě jsou jen od těch, co jsem chytil. Nikde nikdo?

Jdu na rozcestí, kde v dáli vidím jak něco proběhlo z jedné uličky do druhé. Za mnou se ozve zase ten šílený smích, trhá mi uši! Přijdu si jak v blázinci, jako v nějakým ústavu pro šílence. Otočím se, nikde nic. Ruce mám celé zpocené, dýchám tak prudce, že se asi každou chvílí udusím. Chci se otočit, ale pohyb, který mi podkopne nohy, mi zabrání.

Než se zvednu, byť jen ohlédnu, mám ruce za zády. Kopu do všech světových stran, mlátím sebou a kupodivu mi to je platné, jelikož dotyčného zasáhnu a v přetočení z břicha na záda ho i střelím.

Zbývají dva roboti.

Nasadím pouta a promnu si zápěstí, vsadím se že tam budu mít pohmožděniny ještě pár dní. Procházím opět podél všech uliček.

Opět cítím pohled upřený na mé záda, slyším za sebou kroky, možná i dech? Od kdy roboti dýchají? Otočím se a vystřelím, ale nikde nikdo. Trochu se bojím nejhoršího, co když tu nejsem sám? Co když nás tu není šest, ale... sedm?

Všude je takové šero, že jen s těží rozeznám realitu od vystrašených myšlenek. Přísahal bych, že se támhle něco pohnulo, ale rovněž bych přísahal, že se mi to jen zdálo. Strach mi zcela zatemnil mysl. Z uličky na mě vyběhlo cosi, střela, strefa.

„Kurva, tohle mě zabije," povzdechl jsem si. Nasadil pouta. Zbývá jeden robot. Procházel jsem uličkou plnou zrcadel. Zbraň mám stále namířenou před sebe, koukám do všech stran. Poslední robot, někde tu být musí.

Prudce se otáčím, něco za mnou se pohnulo! Ale kupodivu tam nic není. Pomalu se otáčím zpět, abych mohl pokračovat v procházení uličky. Projíždím pozorně zrcadla.

Koukám na můj obraz v zrcadle, zpocené čelo a vlasy, červené tváře, dvě zelené světélka za mnou. Cože? Jdu blíž k zrcadlu a zjišťuju, že to nejsou žádný pitomý světýlka, ale pár zelených očí. Tělem mi projel šok, co teď? Postava stojí za mnou, oči upírá do těch mých. Sebemenší pohyb a jsem v pasti, co dělat!

Nenapadlo mě nic lepšího, než osobu v nejméně očekávanou chvíli kopnout. Sesunula se k zemi, střelil jsem. Oddechl jsem si, vytáhl pouta a nasadil. Šel jsem uličkou a poslouchal nějaký oznam, že mi nezbývá žádný robot. Ale nic nezaznělo, jakto? Zapnul jsem ta pouta dobře? Přece cvakla. Se záměrem to zkontrolovat se otáčím, ale na zemi leží pouze pouta. Nikde nikdo není.

„Do prdele," zaklel jsem. Tohle je špatný, někdo tu doopravdy je. Cítil jsem to od začátku tréninku. Je to stejný pocit jako minule, když jsem šel za Alexem. Vytáhl jsem amulet a koukal skrz něj, vlny vedly přes regál nahoru, tam jsem je ztrácel.

„Claire!" zařval jsem tak nejvíc jak to šlo. Sluchátko, které mi dala zaprskalo. „Děje se něco?" ozval se hlas Claire. „Něco tu je, něco jiného než robot."

Během asi deseti sekund se rozsvítila světla, regály zmizely, stěny zajely do země a podlaha zmizela. Stál jsem na původní podlaze, v kopuli, která byla plná denního světla. Stál jsem na úplném konci od Claire. Rozklepaně jsem šel za ní, chvilkami jsem koukal přes amulet, ale zdá se, že tu není nic neobvyklého. Došel jsem k místnosti, kde seděla. Pustila mě dovnitř a opět za námi zavřela.

„Co se stalo?" zeptala se a pobídla mě, abych si sedl na židli.

„Něco tam bylo, zbýval mi jeden robot. Myslel jsem, že ho mám, nasadil jsem mu pouta, ale nic se neozvalo. Koukl jsem se na místo, kde byl spoutaný, ale byl pryč. Něco to bylo, nebyl to robot. Celou dobu mě to sledovalo."

„Sakra," zaklela Claire a začala něco mačkat. „Koukneme se na záznam."
Pustila záznam z posledních deseti minut.

„Do háje," řekla a z kapsy vytáhla jakousi vysílačku, „prosím ochranku do kopule číslo osm. Kód pět."
Protřela si rukama obličej a opřela si hlavu o jeden z počítačů.

„Mohl jsi tam umřít, někdo si s tebou hraje, Loui. Nevím proč, ale začíná mě to děsit. Mohl jsi tam umřít!" zařvala Claire. Ne moc nahlas a z jejího hlasu byl slyšet spíše strach než naštvanost.

„Jsem v pohodě, jsem tady živý a zdravý."

„Teď! Ale co potom? Chápeš, že po tobě jde nějaký démon? Může tě zasáhnout kdykoli. Zabít tě, unést tě. Bože," Claire se zvedla a odcházela z místnosti. Ještě než odešla, jsem si všiml, že si protřela oči. To ji to tak sebralo?

Tělem mi projel neznámý pocit, opravdu jí na mě záleží. Na tváři mi poskakoval úsměv, jelikož holka, pro kterou bych udělal cokoliv, ke mně projevila city.

Včera mi dala pusu, z toho jsem paf celou dobu. Úsměv na tváři se mi zvětšil, lepší to být nemůže! Sakra, já ji miluju, tak hodně, že bych pro ni zabíjel.

Vyběhl jsem ven, okolo kopule stálo okolo deseti mužů se zbraněmi, proběhli okolo mě, div mě neporazili. Sledoval jsem je, jak se ženou do kopule a rozhlížejí se okolo sebe.

Ze sledování mě vyrušil vítr, zase ten dech. Projel mi přes ucho.
„Ještě se uvidíme," zašeptal mi do ucha jakýsi hlas, ohnal jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Na kůži se mi udělala husina. Koukl jsem se přes amulet a viděl vlny démona, který na mě má očividně zálusk a já nevím proč. Proč mě nezabil? Měl tolik možností, ale nezabil mě. O co mu tedy jde?

Naposledy jsem se koukl přes rameno na chlapy pobíhající v kopuli a namířil kroky ke Claire do kanceláře.
Seděla u stolu a něco sepisovala, nevěnovala mi nejmenší pozornost. Prohlížel jsem si ji, musela vycítit můj pohled. Netuším, proč mě ignoruje. Sedím tu takhle dobrých pět minut, ale ona ani nezvedla hlavu, byť jen na sekundu.

„Ehm," odkašlal jsem si, zvedla hlavu a upřela na mě pohled, „jak jsem si vedl?"

„Na to že tě málem zabili, sis vedl skvěle. Chvíli jsem váhala, když tě málem jeden z robotů chytl, ale zvládl jsi to perfektně. I když ze začátku jsi byl nějak rozklepaný, ani se ti nedivím. Taky jsem poprvé byla."

„Bylo to hrozný, ten jejich smích. Předvídavost, vychytralost. Měli mě pod kontrolou."

„Jo, jsou to chytří roboti, předvídají tvé kroky minuty dopředu." Claire pořád něco psala.

„Em... Platí ten dnešek?" Snažil jsem se nějak navázat rozhovor, ale nevypadalo to, že by jí bylo do řeči.

„Platí. Pro dnešek bych trénink skončila. V areálu jsi byl necelé čtyři hodiny, takže máš padla. V sedm bych ráda vyšla do toho klubu, to máme za tři hodiny. Obleč se nějak... Nemusíš elegantně, ale ani nějak rozdrbaně. Prostě klasika, dobře?"

„Jasně, to půjde. Takže... můžu jít domu?"

„Jo jo, běž."

„V sedm na tebe počkám u tebe před domem." Na tohle ani neodpověděla, jen něco zamručela a už se mi nevěnovala. Nechápu, co jí je, nikdy se takhle nechovala. Sbalil jsem si věci, převlékl se a vyrazil domu. Ačkoliv mám jen tři hodiny, mohl bych se konečně kouknout na internet a něco si zjistit. Možná bych mohl projet google a zjistit si něco o démonech. Jen při té myšlence se mi tvoří husina, nikdy by mě nenapadlo, že budu v takové pozici jako teď. Myslím, co se týče démonů. Jelikož jsem křesťan už spoustu let, nechci mít s démony nic společného.

------

3000+ slov. Sakra, původně to bylo víc, ale rozhodla jsem se to rozdělit. Bylo složité vybrat, kde :D
Každopádně zítra odlétám a proto je tohle posledni kapitola tento a příští týden. Možná tam objevím wifi :D Nevím, jak to v Maroku chodí😂👌 Příští kapitola vám snad udělá radost😏😏