Zdravím vás u nové kapitoly... Normálně bych sem nic nepsala, ale protože se bojím trochu reakcí ke konci kapitoly... Přísahám! Tenhle příběh je Larryovka, jen kvůli tomuhle asi 99% 😂 Enjoy!

„Nejsme tu sami."

„Jak to myslíš?" řekl se strachem v hlase Alex.

„Řekl bych ti zdrhej, zdrhej kurva rychle. Ale vypadá to, že tady náš společník má křídla, nebo umí létat."

„Létat? To přece nejde," plašil Alex. Ale jde Alexi...ale jde. Tolik toho nevíš a já ti toho tolik nemůžu říct.

Vlny se hnuly. Vedly vzduchem. Byly všude, něco se točilo okolo nás, něco se k nám blížilo.

„Co budeme dělat? C-co se nám může stát?"

„Nemám páru, ale stát se nám může něco docela hrozného."

„Sakra, cvičíš se na chytače! Dělej něco!" řval Alex.

„Nic u sebe nemám, jsem bezbranný stejně jako ty." Stáli jsme na místě. Já sledoval, kam vedou vlny. Pořád přibývaly. Něco létalo okolo nás. Vždy se to na kousek přiblížilo a pak zase oddálilo.

Zase jsem ucítil ten vítr, šel mi přes ucho a vlasy. Kouknul jsem se skrze amulet a vlny byly přímo vedle nás. Nebyl to žádný vítr, byl to dech. Dýchal na mě démon. Ale nikde jsem se nedočetl, že by jejich dech měl způsobovat husinu na celém těle. Proč se tohle děje? Proč já?

„Zdrhej, prostě zdrhej," pošeptal jsem Alexovi, ale jsem si jistý, že to náš společník slyšel. Byl přímo vedle nás, stačí pár centimetrů a dotkne se mě.

„Co to kurva bylo?!" Alex se chytl stromu a vydýchával se. Utekl, jak jsem mu řekl. Vlny nešly za ním, chtěly mě. Stál jsem sám v lese, neschopný udělat cokoliv. Šel jsem pozpátku, ale šlo to za mnou. Stálo to přede mnou, stálo to a ani se to nehnulo. Tváří mi projel mně už známý vítr. Projel mi celým tělem jako elektrický šok. Na kůži se mi objevila husina. Odešlo to, nebylo to nikde kolem mě, vlny vedly pryč. Nechal mě žít, ale proč? Doběhl jsem za Alexem, stál před domem.

„Jdeme, pojď. Neříkej tohle mámě, neříkej to nikomu. Jasný?"

Alex jen přikývl a šli jsme. Alex šel bez jediného slova do pokoje, vsadím se, že se z tohohle neprobere nikdy. Jsem na tom stejně, takhle je to zkrátka horší, než když trénujeme. Tam vím, že se mi nic nestane, ale dnes stačil jeden špatný pohyb a už bych mohl být v pasti. To mě ale znovu přivádí k myšlence, proč mě nechal jít? Proč já? Vybral si jako oběť mě, ale nějaký důvod?

„Musím s tebou mluvit, docela vážně." Svalil jsem se vedle mámy na gauč.

„Jsem jedno velký ucho." Zavřela knihu, na kterou mi hned spadl pohled. Zvláštnosti démonů, to bych si měl nejspíš vypůjčit. Třeba se tam něco dozvím o tom dechu...

„Já... něco mě... Něco mě asi sleduje." Protřel jsem si obličej a cítil jak se mi rozbušilo srdce.

„Jak to myslíš sleduje? Co?" začala se máma strachovat a koukla se z okna, které bylo za gaučem. Koukl jsem se tam taky, má mysl bylo jistojistě zaslepená, jelikož bych přísahal, že něco sedí na větvi stromu, který je před domem.

„Byl jsem venku, teď, když jsem šel pro Alexe. Něco mě sledovalo, slyšel jsem to, cítil jsem to. Když jsme šli zpátky, koukl jsem se přes tuhle věcičku a byly okolo mě všude vlny. Něco mě prostě sleduje, nevím co, ale asi to lítá."

Máma si běžela pro tu její knihu o démonech. Listovala v ní dlouho do noci, pročítali jsme hodně knih a hledali, co by to mohlo být, jenže démonů, kteří létají je opravdu požehnaně... A já bohužel nevím nic jiného, než že lítá.

Asi o půlnoci jsem to zabalil a šel si lehnou, ale stejně jsem usnul asi až ve tři. Za to může ten úplněk, vždy při něm blbě spím.

Na trénink jsem přímo běžel. Musel jsem mluvit s Claire. O včerejšku.

Vběhl jsem do pokoje 27 rychlostí světla.

„Pane bože." Opřel jsem se rukama o kolena a vydýchával se.

„Takhle jsi měl přijít i včera." Srandovala Claire, nad čímž jsem jen protočil oči.

Přešel jsem k jejímu stolu a opřel se o něj.

„Pravdu. Chci slyšet pravdu."

„O čem mluvíš?" divila se a zvedla ke mně pohled.

„Kriminálníci. Sama víš, že to je trochu jinak. Tak povídej."

„Nevím, co chceš slyšet. Všechno jsme ti řekli." Nadzvedla obočí a dál si třídila na stole nějaké papíry.

„Sakra Claire! Když mě napadnou v ulici, kde jsou všude domy... Neříkej mi nic o kriminálnících! Není tomu tak a ty takhle ohrožuješ akorát mě i mojí rodinu!" Rozčílil jsem se, byl jsem opravdu zoufalý.

„Počkej, tebe napadli?!" Zvedla se ze židle, konečně to bere trochu vážně. „Měl jsi mi zavolat hned jak se to stalo. Co to bylo? Co tě napadlo?"

„Netuším..."

„Bože, mohl si umřít! Jak jsi utekl?"
„No lítal okolo nás a-„
„Nás?!" skočila mi do řeči.

„Byl tam i Alex."

„Neřekl jsi mu něco, co jsi neměl?"
„Ne, držím jazyk za zuby asi jako vy," řekl jsem pohrdavě a znovu si připomněl fakt, že ta jejich mlčenlivost mě málem přivedla do hrobu.

„Hele, máme zakázané to někomu říkat. Neměj mi to za zlé." Položila mi ruku na rameno a koukla mi povzbudivě a trochu lítostivě do očí. „Smíme to říct až před prvním tréninkem, lidi se totiž jinak celý trénink nesoustředí a kolikrát odejdou..."

„No, takže lítal okolo nás, Alex nic nepoznal. Řekl jsem mu, že má jít domu, tak šel. Ten démon pak odletěl."

„Sakra, to je špatný. To je špatný. Moc špatný." Chodila Claire před stolem sem a tam.

„Jsi křesťan?" zeptala se mě Claire. Nadzvedl jsem obočí a snažil se pochopit, proč se ptá.

„Nekoukej tak, jsi?"

„Jo jsem, ale co s tím?"

„Takhle máš alespoň malou ochranu. Démoni jsou logicky pomocníci Satana, následují ho. Takže být křesťan je výhoda. Ne moc velká, ale je."

Alespoň k něčemu je má víra v Boha. Už od dětství jsem navštěvoval kostely, na krku nosil kříže a četl bibli.

Jen jsem přikývl a dál poslouchal.

„Do teď jsme trénovali hlavně tvojí kondici. Asi tě naučíme bojovat. Bude se to hodit. Nehledě na to, trénujeme dva týdny a tři dny. Za čtyři dny bys měl nastoupit."

„Dobře."

„Do obleku a pak do posilky."

Sledoval jsem jak odchází do šaten a šel za ní, ovšem, že jsem šel do pánských.

Oblékl jsem si oblek a šel do posilovny, kde na mě Claire čekala.

„Dobře, s amuletem jsi už čest měl, že?" Přikývl jsem.

„Pil jsi už gruzový nápoj?"

„Ne."

„Fajn, pij." Hodila mi litrovou láhev. Otevřel jsem ji a do nosu mě zasáhla úžasná vůně. Koukal jsem na tekutinu, měla svítivě zelenou barvu, bylo hustá jako nějaký jogurtový nápoj.

Napil jsem se, chutnalo to skvěle. Cítil jsem jak mi to putuje do žaludku a po chvíli se mi to začalo dostávat do krve. Cítil jsem zajímavý tlak v rukách a nohách. Cítil jsem se skvěle, plný energie.

„Směješ se jak sluníčko, hádám, že chutná," usmála se na mě Claire.

„Dobře, artál. Zkoušel jsi?"

„Ne."

Claire mi podala do ruky jehlu napuštěnou černou tekutinou, kterou jsem začal přelévat z jedné strany na druhou.

„Tohle démony zeslabí jak jen to jde. Prostě, ve chvíli kdy mu to vpíchneš do žil, bude unavený, bude se mu těžce chodit. Nevýhodou je, že někteří démoni mohou být neviditelní, ale skrze amulet je uvidíš a chytíš. Dostaneš pak zbraň, ve které budou náboje napuštěné artelotiem. Ovšem sem tam se najde výjimka, bývá to tak jeden démon ze sta, který je vůči tomu imunní, ale s tím se netrap."

Vše jsem odkýval, zdálo se to lehké. Přeci není nic těžkého na tom, někoho střelit.

„A poslední věc. Pouta. Na těch není co vysvětlovat, řekla bych. Prostě pouta. Vše o nich důležité jsi měl v dopise. Snad jen stojí za zmínku, že se obnovují. Když je někomu nasadíš, objeví se ti v opasku další. Teď jdeme na bojiště."

„Bojiště?" zeptal jsem se nervózně. Ještě s nikým nechci bojovat, na to se moc bojím. Asi si mě mnozí z vás představují, jako svalnatého a velmi pohledného kluka. Svalnatý opravdu nejsem, možná se nějaký ten sval najde, ale mou prioritou to zkrátka není. Co bych o svém vzhledu řekl. Postavu mám normální, nejspíš. Vždy mi to každý říkal, ale já si trvám na svým názoru, že břicho mám prostě tlusté. A bojovat s nějakým démonem? Měl by mě během minuty. Tu minutu bych se nejspíše schovával někde v popelnici. To mě tedy opět přivádí k myšlence, nad kterou se trápím docela dlouho. Proč si mě tahle práce vybrala? Nejsem nějak zdatný, ale přece to musí mít nějaký důvod, no ne?

„Je to simulátor. Umělé bojiště, nic se ti tam nestane, ale procvičíš se."

Claire mě vedla do jiné místnosti. Celá místnost byla černá, po podlaze, zdech i stropu byly jakési čtverečky, které blikaly. Byly dotykové. V té místnosti nic jiného nebylo.

„Tak hele, tohle celé snímá tvé doteky, je to počítač. Vytváří holografické obrazy kriminálníku. Jsou to hmotné obrazy. Mohou se tě dotknout, je to udělané tak, abys jim mohl nasadit v případě pouta, či na ně použít artál. Někteří jsou neviditelní, takže musíš používat amulet. Mohou se objevit kdekoliv. Budou se zde objevovat i překážky. Třeba uvidíš někoho, ale bude se před tebou objevovat jedna věc za druhou. Něco jako překážková dráha. Rozumíš všemu? Stačí hledat, pak střelit a nakonec nasadit pouta. Pokud uvidíš víc kriminálníků najednou, nejdříve všechny střel a pak nasazuj pouta. Připrav se, jdu to nastavit."

Dobře, jsem hodně nervózní. Nevím, kam si stoupnout, prostě stojím na jednom místě a čekám. Všude je tmavé prostředí. A pár čtverců bliká neonovými barvami. Claire je na mě docela rychlá. Mám plnou hlavu negativních myšlenek, jelikož můj strach zatemnil mou mysl a to co mi řekla jsem pobíral jen okrajově.

„Dobře, připraven?" Nervózně jsem přikývl. Na zdech, podlaze i stropu se z čtverečků objevil odpočet. Sledoval jsem jak se mění čísla a byl jsem víc a víc vystresovaný.

Na zdech se objevila nula a místností se ozval zvuk zvonů.

Koukal jsem okolo sebe, nikde nic. Vše se zdálo být v klidu.

„Amulet Louisi!" zakřičela na mě Claire. Stála ve vedlejší místnosti, kde ovládala počítače. Sledovala mě přes sklo.

Vytáhl jsem si z kapsy v opasku amulet a rozhlédl se po místnosti. Viděl jsem vlny, byly okolo mě, ale nepohybovaly se. Vytáhl jsem z kapsy pistoli s náboji, jednou rukou jsem držel zbraň a druhou koukal skrze amulet. Slyšel jsem za mnou pohyb. Otočil jsem se a spatřil člověka. Jelikož říkají všem, že se jedná o normální kriminálníky, démony tu nenajdu.

Dotyčný se na mě usmíval, namířil jsem na něj zbraní, ale než jsem stihl vystřelit, dal se na útěk. Utíkal stále rovně, ta místnost byla dlouhá snad kilometr a široká asi sto metrů. Běžel jsem za ním, ale pod nohy mi lezly nějaké kořeny, které se tam objevovaly. Najednou jsem slyšel něco za mnou. Otočil jsem se a hned střelil. Trefa!

Usmál jsem se sám pro sebe a pochválil se. Nasadil jsem pouta a pokračoval dál. Okolo mě se objevilo asi deset lidí najednou. Chtěli mi nasadit nějaké pouta. Jeden se mě dotkl, ale díky obleku se spálil a odtáhl se. Střela, střela, střela. Všichni padli k zemi a snažili se zvednou. Avšak jeden střelu nezískal. Utíkal pryč, najednou jsem se ocitl v lese. Rozhlížel jsem se okolo sebe a hledal. Ale než jsem stihl vytáhnout amulet, cítil jsem na zádech nohu a potom jsem letěl k zemi. Držel mi ruce za zády a chystal se je spoutat. Pouta cvakla a místnost se rozsvítila. Všechny holografické obrazy zmizely a v místnosti jsem byl jen já. Ležel jsem na zemi spoutaný.

„Vedl sis opravdu dobře, tedy až na ten konec," řekla Claire a odemkla mi pouta.

„Na chvíli jsem nevěděl, co dělat. A pak ležím na zemi s pouty."

„Pustila jsem ti tam dvacet lidí, zabil jsi patnáct. To je slušný na první pokus." Claire mě pochválila a věnovala mi úsměv.

Párkrát jsem si trénink zopakoval.

„Pro dnešek končíme, co ty na to?" zeptala se Claire konečně.

„Jasně, jdeš domu? Můžu tě doprovodit?"

„Klidně," usmála se, „budu ráda."

Převlékli jsme se a zamířili rovnou ven. Po cestě jsem se vyptával Claire na různé věci, co mě zrovna napadly.

„Dobře, taaak. Oblíbená barva?"

„Fialová."

„Moje taky!" Zajásal jsem nad odpovědí Claire. Jen se zasmála a zatočila vpravo. Rychle jsem změnil směr, myslel jsem, že jdeme rovně.

„Nej film?" ptal jsem se dál.

„Všechno od DC."

„DC? Nekeceeej, viděla jsi někdy Marvel?" zeptal jsem se udiveně. Mít radši DC než Marvel? To vůbec jde?

„Jo a nic moc." odpověděla sebejistě Claire.

„Dobře, pochopím Batmana, ale co dál? Avengers jsou luxusní!" Natěšeně jsem poskakoval okolo Claire.

„Dobře, tady bydlím," usmála se na mě Claire.

„Ou, ta cesta nějak utekla." Trochu jsem posmutněl.

„Zítra se uvidíme, budeme mít trénink a potom je ta akce v tom klubu. Můžu s tebou počítat?
„Jasně, spolehni se. Už teď se těším." Zasmál jsem se a Claire se mnou.

„Dobře. Tak se měj hezky Loui." Wau, to je poprvé co mi řekla Loui. Z jejich úst to zní tak hezky, mile.

Claire se otočila a dala se do výšlapu schodů.

„Počkej." Ani nevím, proč jsem to řekl. Jen jsem nechtěl, aby odešla.

„Budu muset jít, Louisi," povzdechla si a vrátila se ke mně.

„Dobře, já jen..."
„Ty jen co?" zasmála se.

Dobře. To co jsem udělal jsem nečekal já ani ona. Nic tak spontánního jsem nikdy neudělal. Sklonil jsem se k ní a políbil ji. Ne nějak extra, jen jsem přitiskl svoje rty na ty její a po pár vteřinách se odtáhl.

„Ou, em..." řekl jsem když jsem se od ni odtáhl. Podrbal jsem se na zátylku a čekal jestli se nějak vyjádří.

Jen se uchechtla, věnovala mi pusu na tvář a odešla k sobě do bytu. Na rukách mi vyskočila husina a na tváři se vykouzlil úsměv. Je úžasné, co se mnou dokáže udělat někdo, koho znám necelý tři týdny, ale ještě úžasnější je, že jsem se do někoho takového dokázal zamilovat.

Doplazil jsem se domu, byl jsem docela unavený. Najedl jsem se, hodil sprchu a zalehl do postele. Přemýšlel jsem o všem, co se stalo za poslední dny. Přemýšlel jsem o Alexovi a jeho kámoších. Také o Claire, co vše se mezi námi stalo, co z toho bude. Chtěl bych být víc než kamarád, jenže se až moc bojím odmítnutí. Zítra máme tu akci, uvidím, jak se to vyvine.

Přemýšlel jsem dlouho do noci, nakonec jsem usínal. Usínal s pohledem, který na mě mířil z okna. Neměl jsem sílu se kouknout, cotam je. Byl jsem neskutečně vyčerpaný. Ten pohled jsem na sobě cítil, byl jsemsi jistý, že tam něco je. Než jsem usnul pootevřel jsem oči a uviděl jiné oči za oknem, které hned zmizeli. Jen setina mi stačila. Setina a pár zelených světýlek mě pronásledoval celé sny. Usnul jsem.