Nervózně jsem svíral v rozklepané ruce menojský meč, který mi přišel stále těžší a těžší. Strach, že ho nakonec ani neunesu a vše pokazím, se mě zmocnil a nechtěl odejít. Upil jsem kávy a snažil se být v klidu, což mi nešlo zrovna dobře. Dvě hodiny zbývají do srazu démonů u brány do Afterlife, potom to vše vypukne. Potom budu dělat všechno pro to, abych odvedl Harryho do bezpečí a zničil peklo, které o mých plánech nemá ani nejmenší tušení. 

"Jsi vzhůru brzo," ozval se ospale Lucas, který se očividně právě probudil a doufal, že síla kofeinu ho nakopne. 

"Nemůžu spát. Mám nervy." Nejraději bych vzal ten meč a vrazil si ho přímo do srdce, abych se okamžitě zbavil toho utrpení. Tohle není život, o který jsem stál. 

"Neměj, všichni jsou spíš nedočkaví. Víš, jak dlouho čekáme na to, až se konečně zbavíme Afterlife? I kdybys ty odpadl, tak my to už zvládneme. Nemůžeš nic pokazit," konejšil mě Lucas, ale jeho slova měla spíš oačný účinek. 

"Odpadl?" zhrozil jsem se a rozklepal se nanovo. 

Ačkoli se mě snažil uklidnit, už se mu to nepovedlo. Ztrácel jsem veškeré naděje na mé přežití a to bylo nejspíš to nejhorší. Vědomí, že to nemůžete zvládnout, ale i tak do toho musíte jít. Harry se probudil brzo po Lucasovi, takže jsme už u stolu seděli dva jako klepající se trosky, co čekají na smrt. 

Sledoval jsem hodiny, které značily jediné - je čas vyjít. 

Poprvé jsem se nebál vyjít ze dveří, poprvé mi bylo jedno, jestli mě tu někdo zabije. Možná bych o to i prosil, udělal bych vše, abych se vyhnul tomuhle souboji, ale co Harry? Nemůžu ho v tom nechat, neudělal bych mu to. 

Šel jsem veprostřed a v ruce svíral zářící meč, jistě už věděl, co se chystá. Snažil jsem si užít všechno, veškeré detaily, protože nevím, zda tudy nejdu naposledy. Budou mi chybět i tyhle chodníky plné prasklin, do kterých jsem nemálokrát málem šlápl. Bude mi chybět to vedro, ty plameny, to neznámo. Veškerý démon, kterého jsme potkali, šel stejným směrem jako my. Všichni na nás házeli pohledy a já nevěděl, zda to jsou pohledy dobré nebo zlé. Zda nás chtěli uctívat nebo zabít. 

Už z dálky byl vidět zástup démonů. Bylo jich neuvěřitelné množství, ani jsem nevěděl, že jich je v pekle tolik. Kam jsem se podíval, tam stály nejohavnější zrůdy, co jsem kdy viděl, ale nemohl jsem říct nic. Teď to byli moji spojenci. 

"Čau, kámo," ozval se nějaký démon s lidskou podobou. Hned přiběhl k Harrymu a Lucasovi a já byl odstrčen do pozadí. 

Nevadilo mi to, chtěl jsem být sám, i když to šlo složitě. Všude kolem mě byli démoni, stovky, né-li tisíce, démonů. Připadalo mi to, jako kdyby všichni koukali jen a jen na mě, jako kdyby čekali, že udělám něco, za co by mě měli zabít. Jenže to já neměl v plánu. Naopak, sedl jsem si na zem a složil hlavu do dlaní. Slzy mi naplnily oči a já dělal vše pro to, abych se teď nerozbrečel. Přišel bych si neuvěřitelně slabý, i když je pravdou, že jsem. 

"Lou? Chci s tebou mluvit," ozval se nademnou Harry, tudíž jsem si rychle otřel tváře a vstal ze země. Vedl mě kamsi stranou, dokud kolem nás nebylo minimum démonů. 

"O co jde?" zajímal jsem se. 

Místo odpovědi si mě přitáhl do objetí, ve kterém jsem chtěl v tu chvíli zůstat už navždy. 

"Slib mi, že nás tohle nerozdělí. Slib mi, že budeme spolu i po tom souboji. Nesmíš mě opustit," šeptal mi do vlasů a já nevěřil tomu, že i on projevil city. Myslel jsem, že už se mnou nepromluví, že už si mě užil v noci a teď se chce jen soustředit na bitvu. 

"Víš, že udělám všechno pro to, abychom byli spolu." Pevněji jsem ho objal a užíval si jeho ruce kolem mého těla. Nikdy mi nebylo líp, než když mě držel v náručí. 

Harry s mírným úsměvem spojil jeho rty s těmi mými, zatímco mě nepřestával svírat v objetí. 

Po krátké době se ozvalo hlasité houkání, což mě mimochodem dost vyděsilo, ale co hlavní - značilo to, že se máme sejít. Že už tam je Satan a čeká na nás. S rukou v ruce jsme došli až k bráně. Bylo mi trochu nepříjemné, že na nás všichni směřovali pohledy, ale byl bych blázen, kdybych nevyužil držení Harryho na veřejnosti, když to může být naposledy. 

Démoni byli seřazeni a před nimi stál samotný Satan. Bál jsem se teď mnohem víc o to, že nám ublíží, než o nějaký souboj. Šli jsme pomalu, ale přesto dost rychle. Chtěl jsem zpomalit čas a nikdy nedojít k tomu nejhoršímu stvoření pekla, jenže to mi nebylo souzeno. 

"To je dost," ozval se Satan, když jsme se před ním zastavili. Pohledem sjel k našim rukou a následně k meči, který byl u mě v ruce. 

Harry pustil mou dlaň a já se rozešel kupředu, přesně jak Satan žádal. Prohlédl si meč, načež z jeho hábitu vytáhl druhý menojský meč. Cítil jsem v tu chvíli, jak Harrym projel dost zvláštní pocit, proto jsem se na něj ihned otočil, abych zjistil, že zírá jako idiot a hypnotizuje ten meč. 

"Je tvůj," řekl pán démonů a pekla, načež natáhl ruku a tím umožnil Harrymu poprvé okusit jaké to je, držet v ruce něco takového. 

Pomalým krokem došel k meči a bez váhání si ho vzal, načež se meč rozzářil a já s úsměvem sledoval Harryho šťastný výraz, který vykouzlila síla toho meče. Naprosto mu rozumím, taky zažívám ten úžasný pocit pokaždé, když si vezmu tu zbraň do ruky. Ostrá záře modrého světla mě donutila otočit hlavu, ostatně jako vetšinu démonů, kteří stáli v prvních řadách. 

S úsměvem jsem vzal Harryho ruku a tím nevědomky spustil něco, co mi leželo v hlavě už dlouhou dobu. Oba meče začaly vysílat silné světlo podle barvy, která byla na rukojeti. Tudíž modrá a červená. Nejzajímavější však bylo, když se rozzářil nápis na meči a my byli konečně možní vidět, co to vlastně znamená, když se nápis z nějakých klikyháků začal formovat do normální latinky. 

Satan se dostal k nám a se zájmem v očích sledoval, co se objeví na hranách mečů. S údivem jsem na to zíral, když na mém meči bylo mé jméno a na Harryho meči zase to jeho. Čekal jsem, že to bude mít nějaké větší kouzlo, ale musím uznat, že tohle je taky dost silné kafe. Tyhle zbraně vyrobili před tisíci lety a za celou dobu nikdo nedokázal rozluštit, že nápisy jsou vlastně jména vyvolených. 

Zvedl jsem pohled k Harrymu, kterému zářily štěstím oči, byl jsem rád za něj. 

"Myslím, že můžeme začít," ozval se po chvíli Satan a otočil se k démonům, kteří čekali na povely. Ať už od Satana nebo od vyvolených. 

"První zaútočíte na firmu. Vsadím se, že mají dost zbraní, které by nás dokázaly až mocj ednoduše zničit. Proto se všichni snažte být co nejméně vidět. Až se zbavíte zbytků, co z firmy zbyly, pusťte se do Afterlife. Zničte to město, nenechte nikoho žít. Chci, abychom tomuhle světu vládli už jenom my, je to jasný?" 

Všichni jsme jen kývali hlavou, načež začali démoni řvát, asi v zapálení, a rozeběhli se k bráně. My s Harrym vešli do brány až poslední a já ho okamžitě táhl pryč od ostatních. 

"Co děláš?" křičel za mnou, ale já nepřestával utíkat. 

"Nenechám vyhrát peklo, ani kdyby mě to stálo život. Ty ale musíš kurva přežít, takže budeš se mnou," volal jsem dozadu. Běželi jsme podél náměstí a asi vypadali jako šílenci. Meče v rukách ale hlavně - všichni vědí, jak vypadají tváře vyvolených, tudíž to bylo dost o hlavu. 

"Louisi, stůj!" zařval za mnou Harry tím hlasem, který jsem tak dlouho neslyšel. Najednou zněl zase tak dominantně a já věděl, že zastavit prostě musím, protože on je ten, kdo rozhoduje. 

"Prober se! Koukni se na to," rozmáchl se rukama, když jsem zastavil. "Nesmíš dovolit, aby vyhrálo Afterlife. Zničí to celej posmrtnej život. Nemůžeš tohle dovolit," hučel do mě, ale já věděl, že je zblblej od Satana.

"Harry, musíš to udělat. Je to dobrá věc. Musíme zachránit to, co nikdy nepřinese utrpení a to není peklo. Peklo je utrpení samo o sobě a já nechci, aby ses tam musel vracet," kňučel jsem a nervózně se rozhlížel. Sem tam jsem viděl proběhnout démona, ale bylo to ojedinelé. Firma právě teď nemá nejmenší šanci na přežití, jelikož démonů je skutečně hodně. Jediný, kdo může démony porazit, když ne chytači, jsem já a Harry, jelikož máme ty meče. 

"Nebudu ti pomáhat v tomhle šílenství. Ne," začal kroutit hlavou a odstoupil pár kroků ode mě. 

"A co chceš udělat? Nemůžeš mě donutit, abych šel proti Afterlife, když nechci." Byl jsem skutečně dost zoufalý, jelikož je známo, že je Harold dost neústupný, což je právě teď docela problém. 

"Jdi si proti peklu, ale říkám ti, že nemáš šanci," řekl arogantně, "tobě neublížím, ale nebudu tohle podporovat." S tím se otočil, načež se objevila jeho černá křídla a on před zraky všech odletěl směrem k firmě. Nechal mě tam samotného mezi lidmi, co mě chtějí zničit. 

Volal jsem jeho jméno, ale neposlouchla mě. Po chvíli zmizel někde v dáli a já věděl, že není bezpečné chodit k firmě, proto jsem zamířil k rozcestí a doufal, že mě Nejvyšší uvítá a nebude toužit po mojí smrti. Jedině u něj jsem mohl najít teď útěchu a hlavně pomoc. Nemám vůbec tušení o tom, jaké plány má Afterlife. Zayn nejspíš o ničem také neví, jelikož by mi to jinak řekl. 

Pospíchal jsem k bráně za Nejvyšším, která nebyla zrovna blízko, ale ani daleko. Celý udýchaný jsem vyběhl závěrečný kopec, načež se mi vyskytl pohled na vetšinu města. Zajímá mě, zda půjdou i do druhého města, vzhledem k tomu, že je Afterlife rozděleno na dvě menší města. Všechno bylo opět v plamenech, ale tentokrát to nebyla jenom firma. Okolní domy a ulice začínaly být dost zdevastované. 

Vběhl jsem do brány a následně se nechal přenést k Nejvyššímu, což me zase stálo neuvěřitelné množství bolesti, vzhledem k tomu, jak daleko od Harryho jsem byl. Přede mnou se objevily ty zabijácké schody, u kterých vždy doufám, že je vycházím naposledy, ale pokaždé pod nimi stojím zas a zase. Snažil jsem se je brát po dvou, abych tam byl co nejrychleji. Čas tu teď hraje dost velkou roli. 

"Prosím, pusťte mě. Potřebuju za Nejvyšším," začal jsem hučet zoufale do stráže, která mě ale odmítala pustit a já je nemohl nikterak přesvědčit. "Prosím, potřebuju to. Jestli chcete, aby Afterlife zvítězilo, tak mě musíte pustit." 

Nepomáhalo na ně dlouhé minuty nic a já začínal vzdávat mé veškeré snahy, když se otevřely dveře a v nich stál Nejvyšší, který mě okamžitě zatáhl dovnitř. 

"Neměl jsi vůbec chodit do pekla. Přišli jsme tak o dost času, když jsme nemohli probrat žádný plán. Navíc jsme nevěděli, kdy to přijde, očekávali jsme vás každým dnem," začal mluvit až moc rychle na můj informacemi přeplněný mozek. 

"O čem mluvíte? Myslel jsem, že mě z fleku zabijete, proto jsem odešel. Navíc v pekle byla trochu složitější situace, Satan mě nechtěl pustit," přiznal jsem. 

"Ve firmě je minimum chytačů. Všichni jsou tady a čekají jenom na to, až budeme moct jít proti armádě démonů," obeznámil mě a já rázem pochopil, proč se zbavili firmy tak snadno a hlavně rychle. "Počkáme ještě chvíli a poté se přesuneme do Afterlife. Kde je Harry?" 

"Odmítal jít se mnou, drží s peklem, jak se dalo čekat. Nesmím dovolit, aby se jemu něco stalo, potřebuju s ním bejt," zmatkoval jsem, ale Nejvyšší mě ujistil, že Harry zůstane v pořádku. Ani nevím, proč jsem tomu věřil. 

Odvedl mě dozadu, kde stál obrovský zástup chytačů, kteří už nedočkavě čekali na souboj. Všichni měli připravené zbraně, o kterých jsem ani nikdy neslyšel a neměl jsem tudíž ponětí, jak moc nebezpečné jsou. Jedno mi bylo ale jasné - tenhle souboj přinese jen jednoho vítěze. 

A já nevím, zda to budu já nebo Harry. 

--------------------------

Názory? :) Zbývají nám dvě kapitoly do konce <3 Jaké máte typy na konec? Čekáte happy end nebo sad end?