Myslím, že je netřeba říkat, jak moc Harry křičel, když jsme dorazili domů a on celý zoufalý seděl na posteli a netušil, co se děje.

Upřímně, v tu chvíli jsem nevěděl, jestli mě chce zabít nebo obejmout, no radši jsem to neřešil, jelikož jeho křik spíše naznačoval tomu zabití.

O tom, kde jsme byli, co vše se stalo a jak to dopadlo, se dozvěděl hned, jak se uklidnil, a následně začal křičet nanovo. Nedivím se mu, bál se. Jestli by se někdo někdy Harryho zeptal, co je jeho největší strach, nepřizná to, ale je to právě Satan.

Potom začala ta složitější část a sice sepsat jména démonů. Za ty měsíce ve firmě jsem měl tu čest, vidět okolo třiceti druhů démonů, ale zpětně si nedokážu představit, kteří z nich byli nejsilnější.

S pomocí Harryho a Lucase bylo vše lehčí. Je to prakticky jejich rodina, musí sami vědět nejlépe, kteří jsou silní.

Na papíře se objevovala jména, o kterých jsem neměl ani tušení a podle všeho to bylo dobře, jelikož bych je údajně potkat vážně nechtěl.

Celá tahle akce se zdála být tak šílená, vlastně to šílenost byla, největší šílenost za celý můj život. Nemůžu uvěřit, že se ženu do války.

Dlouho do noci jsme vše promýšleli, než jsme šli konečně spát. U zítřejšího boje nebudu, o tom Harry ještě neví, ale zítra mám jedinou šanci získat meč, proto jsem se dohodl s Lucasem, že sežene pár jeho kamarádů, kteří mě budou bránit a půjdeme pro meč. Harry by mě za tohle už vážně zabil, nesnáší, když mu lžu, navíc o takových věcech, kde můžu zemřít.

Od té doby, co se nám spojily duše, je neuvěřitelně ochranářský, někdy to až leze na nervy, ale chápu, že tohle pouto je pro něj silné. Pořád si mě hlídá, nedovolí, aby mi někdo ublížil.

Zítřejší boj povede on, tak ho odpoutám od toho, aby vycítil, že se od něj vzdaluju.

Ovšem jsem zapomněl na jednu věc a sice na náš ranní rozhovor, který si Harry zapamatoval až moc dobře.

Proto taky nemohl čekat jinou reakci, než že jsem na něj brzo ráno vyplašeně koukal, celý zmatený, jelikož se zapíral o ruce, které měl vedle mé hlavy a tak vychytrale se usmíval. V duchu jsem si nafackoval, že jsem se s ním na něčem vůbec domlouval, protože zrovna dnes to může trošku narušit plány.

"Chci spát," šeptl jsem do ticha. Očividně nebylo ani sedm hodin, proč mě zase budí?

"To máš blbý," zasmál se. "Dneska jsi můj, takže budeš poslouchat. Jestli tě moc zajímá, co se stane, když ne, můžeš to zkusit, ale nedoporučoval bych to." Nahnul se ke mně a věnoval mi lehkou pusu, což bylo trošku divné, vzhledem k tomu, že dnes by měl být hrubý. "Vstávej, musíme odnést ten seznam."

Až tahle slova mě plně probrala a já vyskočil z postele. Za dveřmi pokoje už byly slyšet kroky Lucase, jenž se očividně připravoval na cestu, jen já jsem zase ve skluzu.

Vytáhl jsem si z batohu čisté boxerky a sundal si ty, co jsem měl na sobě. Ačkoli mi mohlo dojít, že to Harry nenechá jen tak, nedošlo mi to, a proto jsem byl tak překvapený, když se na mé holé pokožce objevily jeho ruce a zmáčkly můj zadek.

To ráno se ovšem nic nestalo, Harry jen rád provokuje, takže mě pomocí pár dotyků a slov dovedl do stavu, ze kterého se Lucas začal smát a odmítal se mnou takhle někam jít.

"Ty debile, vždyť na něj budou všichni koukat," smál se Lucas, zatímco já tam jen nepříjemně stál s boulí v kalhotách.

"To už není můj problém," zasmál se Harry, já v tu chvíli přísahal, že za tohle bude pykat.

"Uvidíme, kdo bude mít problém, až se jeho dráha polovička nasere a nedovolí někomu ošukat jeho zadek," zamumlal jsem naštvaně a šel se obout.

***

Odevzdání seznamu proběhlo v naprostém pořádku, Harry sice málem omdlel, když jsme se blížili k bráně, ale zvládl to. Pořád je ve mně tolik bolesti, když ho vidím tak... Vystrašeného, zoufalého.

Démoni se k nám měli přidat až po hodině, kterou jsme trávili ve městě, jelikož jsem se tu chtěl porozhlédnout. Když konečně uplynul čas a my se sešli před bránou, stálo tam hrozné množství démonů a já se, i když bezdůvodně, začínal bát o svůj život. Všichni vypadali tak...

Někteří měli podobu lidí, stejně jako temní andělé, kteří mimochodem byli v téhle nápomocné stovce také. Ale potom tu byli démoni, kteří už od pohledu působili strašidelně. Nejhorší byli nejspíš démoni, kterým se loupala kůže, tudíž měli celé tělo obalené v krvi.

Harry se okamžitě ujal slova.

"Fajn, takže asi byste to měli všichni vědět, ale kdyby ne, tak jdeme proti firmě. Asi jste si všimli, že se blíží souboj mezi nebem a peklem a tohle je první zásah z naší strany, takže bych byl vážně rád, kdybyste do toho dali všechno.

Ve firmě je jenom na patře pro chytače okolo stovky lidí, ale všiml jsem si, že někteří z vás vzali i kámoše. Nejdřív jdeme na chytače, je jedno jestli nezabijeme všechny, jelikož někteří budou venku, ale snažte se firmu oslabit nejvíce.

Potom se rozdělíte, několik z vás vtrhne na patro pro ochranáře. Hodně lidí už asi bude pryč a hlavně počítejte s tím, že se tam seběhnou i šéfové firmy, takže po těch jít přednostně. Tyhle dvě patra zabít přednostně, potom jděte do zbytku firmy.

Na patře pro ochranáře nezabíjejte mámu Louise. Dal jsem rozkaz, aby vám všem poslali její fotku, pokud zjistím, že je mrtvá, budete mrtví vy, to mi je jedno. Teď jdeme."

Harry ukončil svůj proslov a sestoupil ze zídky, na které stál, aby zaujal všechnu pozornost.

Některým démonům se objevila na zádech křídla, někteří se rozeběhli k portálu do Afterlife. Harry podle pravidel letěl s první várkou a já zůstal s Lucasem. Harry trval na tom, že budu s ním, opravdu těžce se přesvědčoval, ale nakonec svolil a já mohl zůstat s Lucasem. Bylo mu řečeno, že zůstaneme v zadu, fakt, že jdeme někam úplně jinam mu zůstal radši zatajen.

Za mnou stál zástup démonů a já si nejspíš až v tuhle chvíli uvědomil, jak moc velký krok právě teď dělám. Jak moc vysoko jsem se dostal. Že mi naslouchá tolik lidí, že všichni jenom čekají na mé rozkazy, jelikož mi vzhlíží. A víte, co je na tom nejlepší?

Že kdyby se v Afterlife dozvěděli, že se vůbec bavím s Démonem, byl bych mrtvý. Tady o mně vědí, že jsem chytač a zabil jsem hodně démonů a i tak tu jsou pro mě. Jako pravá rodina, docela ironie.

***

Museli jsme si dát trochu na čas, protože se to nemůže donést tak rychle k Nejvyššímu, proto jsme všichni seděli na vrcholu rozhledny, jenž byla u nebeského rozcestí a sledovali dění ve firmě.

Možná mi mohlo dojít, že když tam pošlu démony, bude to všechno zahrnovat i oheň, ale nedošlo mi to a já jenom z dáli v úžasu sledoval, jak je firma v plamenech. Také byl v Afterlife vyhlášen poplach a všichni se měli urychleně dostat domů. Ve skutečnosti o nic nešlo, jen by se asi špatně vysvětlovali nějací démoni náhodným lidem.

Cítil jsem neuvěřitelné množství adrenalinu, který jsem přijímal od Harryho. Stále si myslí, že tam někde jsem.

Celý ten pohled na firmu, na plameny, na démony, kteří nad ní kroužili a zabíjeli lidi, byl hrozný. Spadl mi kámen ze srdce, ale zároveň mě přepadl další nepříjemný pocit, jelikož jsme očividně zvládli první krok. Tudíž jsme blíže k boji, k něčemu, čeho se tak moc bojím.

Všichni jsme ztichli, když se jedna z bran rozzářila a z ní vyběhl Nejvyšší a za ním zástup lidí, nejspíš stráže.

Když byli dostatečně daleko, nastal konečně čas na nás. Seskočili jsme z rozhledny a naběhli do brány, která nás okamžitě dostala před ty nekončící schody, které proklínám už asi po třetí. Většina démonů začala cítit velké bolesti, jelikož se právě teď ocitli tak moc daleko od svých druhých polovin, já na tom nebyl jinak.

Okamžitě jsem padl k zemi a začal se svíjet v bolestech, jenže teď už je pozdě na to, abych přestal. Bolest, jenž mi podlamovala nohy, jsem těžce ignoroval a vstal. Byla to asi ta nejtěžší věc v mém životě. Tehdy si teprve každý uvědomí cenu své druhé polovičky. Bez Harryho už to nejsem já.

"Louisi, vezmu tě. Budeme se pořád vzdalovat, ale vydrž to, jasný? Vy všichni to vydržte, když tak si pomocte, jelikož opravdu potřebujeme každýho z vás," křikl Lucas a zvedl mě.

Po tvářích mi tekly slzy od bolesti, ale i tak jsem si nedovolil skončit. Všichni jsme na tohle čekali tak dlouho.

Nahoře ovšem byla stráž, kterou Lucas za pomocí pár dalších temných andělů spacifikoval, no pořád tu byla možnost, že už Nejvyšší ví o tom, co se tu děje.

Vtrhli jsme dovnitř a já okamžitě zamířil ke dveřím, kam mě Nejvyšší tehdy zavedl. Tam, kde mi ukázal Menojský meč.

Za mnou se ozývaly hlasy všech andělů, kteří bojovali se stráží, která tu byla. Lucas byl věrně hned po mém boku a ať už to dělal z jakéhokoliv důvodu, nepochybuju, že on je pravý přítel.

Každý můj pohyb byl těžší a těžší kvůli té nesnesitelné bolesti, které byl Harry příčinou, ale zároveň on mě táhl kupředu.

Doběhli jsme ke dveřím a vpadli dovnitř. Nikdo tam nebyl, což bylo jedině dobře, ale i tak jsme si moc dobře uvědomovali, že sem každou chvíli může někdo přijít.

Lucas se zastavil a zaujatě se rozhlížel po zdech, kde byly vyvěšené různé verze proroctví. Já okamžitě mířil k závěsu, za kterým by měl být Menojský meč. Už ze vzdálenosti těch metrů jsem mohl cítit přítomnost toho meče, něco tak silného by musel cítit každý.

"Tak pohni, musíme zmizet," řekl najednou Lucas a tím mě popohnal. Roztáhl jsem závěsy, načež se místností prohnala záře toho nádherného meče. Jeho rukojeť byla červená, tak lákavá. Nepochyboval jsem, že tenhle meč byl vyrobený pro mě. Čekal na mě tak dlouho, musí cítit, jak moc natěšený teď jsem.

"Kluci, Nejvyšší se podle všeho vrací. Přišli jsme o dva temné anděly a jeden je v bolestech kvůli somnimaci, musíme zmizet," řekl zadýchaně jeden z démonů.

Na nic jsem nečekal a popadl meč. Už v okamžiku, kdy se má kůže dotkla toho materiálu, jsem měl pocit, že tohle vše je tak správné. Že se tohle prostě stát mělo. Záře meče zmizela, načež začal rudě svítit nápis na rukojeti, neměl jsem ovšem ponětí, co tam je napsaného.

Lucas mě chytl za paži a vedl ven, možná jsem se kouzlem meče nechal až moc zaujmout.

Přeběhli jsme přes mrtvou stráž a rychle mizeli po schodech dolů. Nemůžu uvěřit, že to skutečně vyšlo. Čekal jsem, že se Nejvyšší vrátí, že tu bude víc stráže, že se zkrátka něco posere, ale ne. Vše vyšlo přesně tak jak mělo.

Proběhli jsme branou a objevili se v Afterlife, kde jsme neváhali a vyletěli do vzduchu. Až v tu chvíli jsme si všichni mohli pořádně oddechnout. Mnozí z nás, včetně mně, jsme hlavně pocítili neuvěřitelnou úlevu, bolest zmizela.

Já pevně svíral meč, nespouštěje z něj oči. Byl tak nádherný a konečně v rukou toho, komu patřil.

"My to vážně zvládli," řekl jsem šťastně, stále jsem si to plně neuvědomoval.

"A co jsi čekal? Sice nás teď Styles zabije, ale stálo to za to," zasmál se a já s ním.

Do pekla jsme to brali kolem firmy, která už v plamenech nebyla, avšak tam stále bojovalo hodně lidí. Harry tam byl taky, věřil bych, že to zvládne, kdyby okolo něj nebylo kolem deseti chytačů. Tohle zvládnout nemohl.

"Hej, tohle nemůže zvládnout, vždyť ho zabijou!" začal jsem pištět a ukazovat mečem na Harryho.

"Kluci," pískl a všichni jsme se řítili na pomoc Harrymu. Doufal jsem, že se boji ve firmě vyhnu, přece jenom nemám takovou sílu a jsem chytač. Kdyby mě někdo nepoznal a cítil jen vůni chytačů, bylo by po mně.

Kluci hned přepadli většinu chytačů, možná by mi jich mělo být líto, jelikož oni nic špatného neudělali, možná jsem se měl zaměřit jenom na šéfy, ale to už je teď možná jedno.

V Harryho chvilkové nepozornosti na něj zezadu skočil jeden chytač, jehlu připravenou v ruce. V tu chvíli se ve mně jako kdyby spustila kontrolka, která začala na celé mé tělo křičet, že jestli teď něco neudělám, přijdu o Harryho. Přijdu o člověka, kterého miluju.

Všechnu pozornost jsem věnoval tomu člověku na Harryho zádech, jeho ruce, která svírala tu jehlu a pomalu se blížila k Harryho krku. Vše se najednou zdálo tak zpomalené.

Mé nohy se daly automaticky do pohybu, stejně jako mé ruce, jenž stále pevně svíraly nejmocnější zbraň a než se stihlo cokoli stát, ostří meče projelo tělem chytače. Tělo okamžitě padlo na zem a já se se strachem v očích podíval na meč od krve, jenž se sám čistil a po pár sekundách nebylo ani znát, že na něm nějaká krev byla. Za to se jeho čepel znovu rozzářila, než pohasla.

Já věnoval zděšený pohled meči a mrtvole pode mnou, zatímco Harry věnoval zděšený pohled mně. Ležel na zemi, slzy na kraji a beze smyslu kroutil hlavou, jako kdyby chtěl křičet, ale došla mu slova. Jako kdyby právě viděl nevinného člověka, kterého miluje, jak zabil dalšího nevinného člověka.

Jako kdyby viděl, jak se jeho druhá polovička mění v monstrum.

-------------------------

Všem přeji veselé Vánoce ❤

Nemůžu uvěřit, že je Louisovi 25 let, je to neuvěřitelný, v mých očích je pořád ten stejný kluk, jako před pár lety... :D

To je fuk, doufám, že se vám díl líbil:3

Užívejte si vánoční svátky a ahoj❤