"Dobrý ráno," ozvalo se mi u ucha.

Zamručel jsem. "Táhni, chci spát." Se zívnutím jsem se otočil zády k Harrymu a snažil se znovu usnout.

"Kazíš to," povzdychl si Harry. "Měl bys být jako ve filmu a skočit mi kolem krku," zasmál se a chytl mě kolem boku.

"Hajat," zamumlal jsem a zachumlal se víc do peřin. Každé ráno probíhá stejně. Harry je od rána milý a já jsem nervní, že mě ten ocas pořád budí.

"Musíš do práce, tak šup." Postel se prohnula, když z ní Harry slezl a já se odkutálel doprostřed a pořádně se roztáhl.

"Co z toho budu mít?"

"Dobrej pocit?" zasmál se Harry.

"Na to ti kašlu," zamručel jsem. Pomalu jsem otevíral oči a snažil se zvyknout na to červené světlo. Je to o dost lepší, když vám po ránu slunce nevypaluje oči. Zase je ale hrůza, když se z pekla dostaneme do Afterlife, taková světelná bomba mi jednou opravdu odrovná oči, tím si jsem jistý.

"Poslední dobou si nějak vyskakuješ, prcku." Střelil jsem pohledem na Harryho, jelikož tuhle přezdívku nesnáším. Vždy si každý dělal srandu z mé výšky, jako kdyby záleželo na tom, jestli mám metr sedmdesát nebo dva.

"To vadí? Jsi můj přítel, musíš na mně všechno milovat!" zasmál jsem se a sedl si do tureckého sedu.

Harry na mě překvapeně zamrkal. "O tom nemluvím, myslím to vážně. Jsem zvyklej na dost respektu, totálně mi tenhle pocit zazdíváš."

"Nechápu, na co narážíš," povzdychl jsem si. "Mám k tobě respekt, stejně jako na začátku."

"Na začátku ses klepal jak ratlík, když jsi jen cejtil mojí přítomnost," řekl a poslal mi vzdušnou pusu. "Mám chuť, jako opravdu, tě vzít a bejt k tobě hrubej. Ne v tom smyslu, že bych ti chtěl ublížit. Však víš, že tobě bych ublížit nesvedl, ale taky jsem miloval ten pohled na tvojí vystrašenou tvář, to se musí nechat. Chybí mi to."

"Fajn, můžeme to zkusit... Uděláme z toho hru," zasmál jsem se. "Zítra nebo dnes, na tom nesejde, se ti podřídím, hm? A můžeš si se mnou dělat všechno, o čem sníš."

"Ty se směješ, ale těch slov budeš litovat," řekl a zakroutil hlavou.

"Myslím to vážně, chci, abys ke mně byl hrubej. Vždyť víš, že mě takový chování bere."

"Ale taky vím, že potřebuješ něhu. Jsi křehkej človíček," zasmál se a začal se převlékat do jeho obvyklého oblečení.

"Tak teda zejtra, počítám s tím," zazubil jsem se a konečně dopravil svůj obří zadek k tašce s oblečením.

***

Další pracovní den za mnou. Vše probíhalo v pohodě, i když je od té schůze v našem oddělení menší zmatek. Zvýšila se produktivita všech zaměstnanců, takže tu je ještě větší frmol a vzhledem k tomu, že už dřív tu bylo složité udělat krok, teď je to teprve něco. Chytil jsem tři démony a ještě se dvě hodiny věnoval Peterovi, mému trenérovi. A i když se to jevilo jako dlouhý a nezáživný den, vše se mělo změnit při mé schůzce se Zaynem. Celý den se mi v hlavě jenom tvořily různé scénáře toho, jak celý boj bude probíhat. Co vše se posere, co vše vyjde podle plánu.

***

"Tak jinak jsi mentálně v pohodě?" vyjekl jsem a nevěřícně začal kroutit hlavou.

"Byla to první věc, co mě napadla a upřímně si myslím, že to není špatnej nápad. Vždyť co můžeš asi tak ztratit," povzdechl si Zayn.

"Život, vole! Můžu ztratit život a teď promiň, ale tohle ti seru, nejsem zase magor."

Nastala chvíle ticha. Nevím, co Zayn dělal, jestli mi věnoval pohledy nebo jen koukal do blba jako já. Už hodinu jsme u něj doma a naše snahy o vymyšlení plánu na záchranu světa docela kolabují. Myslím, že Zaynův poslední návrh vše dorazil.

Jeho slova zněla asi nějak takhle: "A co kdyby ses nějak spojil s peklem? Největší hrozbou je teď firma a navíc zejtra tě budou vyslýchat, takže bys podle mě měl zajít za tím Satanem, on by souhlasil, vždyť chce Afterlife zničit. Myslel by, že ty taky a vyšel by ti vstříc a až by padla firma, získal bys meč a šel proti peklu."

A promiňte, ale magor nejsem. Možná trochu, ale ne takový, abych šel do tohohle, vždyť by mě Harry zabil, kdyby to zjistil. Neříkám, že to není dobrý nápad, ale jaká je pravděpodobnost, že to vyjde?

"Harry by mě zabil, kdyby to zjistil. Mohl bych ohrozit jeho život, nechci mu ublížit..." povzdychl jsem si, v hlavě pomalu uvažujíc nad tím nápadem.

"Nedozví se to," namítl ihned Zayn. "Řekni tomu druhýmu, Lucas, ne?"

"Jsou s Harrym jak bráchové, já nevím... Ani nevím, jak bych ho měl zavolat."

"Něco vymyslíme, ale já ti říkám, že do tohohle jdeš. Je to dobrej plán a upřímně ti moc možností nezbývá, hraješ s časem, kámo."

A měl pravdu. V téhle době nezáleží na tom, co ztratím nebo neztratím, hraju tu s časem. A když prohraju, bude to stát život jak mě, tak Harryho.

***

Tolik těžkých rozhodnutí mě prostě nemohlo minout. Vše se na mě sype a já nevím, kam šlápnout, co udělat, jak se rozhodnout, abych se z toho vyhrabal. Vím, že na to nejsem sám, ale nikdo nemůže chápat moje pocity. Za ty čtyři měsíce se toho stalo moc a ja vážně nevím, jak je možné, že jsem to vydržel a neskončil u psychiatra, abych do sebe pral prášky.

Umřel jsem. Jsem na kluky. Moje máma mě nesnáší. Pracuju pro nejhorší firmu. Peklo existuje. Jdou po mně démoni a já jdu po nich. Chodím s klukem. Ten kluk je démon. Moje duše je spojená s člověkem, který nemusí být ten pravý. Jsem součástí toho proroctví. Moje nejlepší kamarádka zemřela. Jsem vyvolený. Závisí na mém rozhodnutí nespočet životů. Jde po mně firma a ani to zatím neví. Chystám se ukradnout meč a může mě to stát život. Hodlám se dohodnout se Satanem.

Je toho tolik... Každý si myslí, že mě nic netrápí, že jsem naprosto v pohodě a jenom pluju s proudem, ale pravdou je, že se vnitřně sypu víc a víc. O to víc mě mrzí, že to Harryho netrápí. On jediný může doopravdy vědět, jak se cítím, jelikož může cítit mé pocity, ale nejspíš mu to je jedno. Ani se nedivím. Jsme naprosto rozdílné osobnosti. Vlastně spolu trávíme tak málo času, že bych se nedivil, kdyby to, co ke mně cítí, nebyla pravda.

Můj život je v troskách a já nevím, co dělat. Jak dlouho takhle můžu žít?

***

"Jdu na záchod." Harry přikývl, stále sledujíc dění filmu na obrazovce notebooku. Opustil jsem pokoj a došel do obýváku, kde jsme se měli s Lucasem sejít. Jediné, co věděl, bylo že si s ním chci promluvit a Harry by o tom nemusel vědět.

Svalil jsem se na gauč a čekal, až dokončí svůj hovor, který nám sebral vážně dost času, Harry si asi bude myslet, že jsem se spláchnul...

"Fajn, o co jde?" zeptal se a položil svůj mobil.

"Zejtra je ve firmě výslech... Kvůli tomu proroctví a já jsem docela na ráně. Nesmím tam jít, ale zase je debilní se tomu vyhejbat, když mě to stejně potká, takže se prostě potřebuju zbavit firmy."

Lucas překvapivě klidně kýval hlavou, abych pokračoval. Čekal jsem, že bude vyvádět, nadávat a ještě poběží vše říct Harrymu.

"Jde o to, že ta firma mi teď brání ve všem. Potřebuju Menojský meč a ten dostanu, když se něco dosere a odpoutá to pozornost. Potřebuju nějak zaměstnat Nejvyššího a jaksi se vloupat k němu do sídla, nevím, jestli tam má nějaký stráže nebo co, to se vyřeší potom.

Teď jde o to, ze ja firmu sám nezvládnu zničit... A možná to je volovina, ale démoni by mohli. Hodně démonů, chápeš, kam tím mířím?"

Lucas se nadechl, snad jako kdyby nevěděl, která bije, a začal kroutit hlavou.

"Jasně, chceš povolat démony, ale radši mi řekni, jak to chceš udělat."

Upřímně, teď už vypadal hodně šokovaně.

"Napadlo mě, že... Že bych se domluvili se... No, chápeš ne," začal jsem a nevěděl, jak větu dokončit. Už jen z toho, že nad tím uvažuju, se cítím jako idiot.

"Satan?"

Z jeho hlasu najednou bylo slyšet tolik strachu, že mě to samotného dost děsilo. Jdu si pro vraždu. Přikývl jsem a doufal, že to vyjde, protože jestli ne, jsme všichni v prdeli. Já nemám jak získat meč a bez druhého meče to může skončit špatně.

***

Lucas po chvíli opravdu přikývl na mou sebevražednou akci. Musím uznat, že jsem to od něj nečekal a nebýt Zayna, ani by mě nenapadlo, zajít za Lucasem. Jde o to, že z něj jde vážně velký strach, i když on osobně mi nikdy nic neudělal. To Harry byl ten, kdo zabil před mýma očima dva lidi, na kterých mi záleželo.

S Lucasem jsme se trochu složitěji vykradli z domu, byla to skutečně akce, jelikož mě ovlivňuje somnimace a Harry může vědět, o každém kroku, který udělám, proto jsme prioritně museli odrovnat Harryho. Nic co by nějaký prášek, který prý temní andělé používají, nevyřešil. Sice netuším, proč temní andělé berou prášky na spaní, ale Harry byl mimo během dvaceti minut. Trochu výčitek se našlo, to musím připustit.

Už od okamžiku, kdy jsme překročili práh dveří, jsem se klepal strachy a Lucas na tom vlastně nebyl jinak. Domluvili jsme se, že on počká venku, no já doufám, že se mě dočká a já vyjdu živý a zdravý. Možná jsem měl Harrymu nechat dopis na rozloučenou.

Celá tahle akce byla neuvěřitelná šílenost, ale to nás s Lucasem nejspíš hnalo kupředu. Ten adrenalin a to vše. Já si v hlavě stále opakoval slova, která budu muset Satanovi říct, no je mi jasné, že je v ten okamžik okamžitě zapomenu a do toho začnu koktat.

***

Po dlouhém domlouvání u všelijakých vratných, po dlouhých rozhovorech pro ověření identity a po dlouhém sbírání odvahy, jsem konečně vstoupil.

Brána se za mnou okamžitě zavřela a do obličeje mě udeřil zář ohně, který byl všude podél červeného koberce, jenž vedl až k černo zlatému trůnu. Oheň byl dost nepříjemný, no nic co by se nedalo vydržet.

Pomalu jsem se rozešel a nepatrně se rozhlížel kolem sebe. Velká mozaiková okna byla nejspíš dominantou téhle místnosti. Okolo trůnu bylo z každé strany pět... nevím, co byli zač. Nějací strážci asi? A v čele, na tom úchvatném trůnu, seděl on. Satan. Jen při pohledu na něj mě vše bolelo, jako kdyby působil bolest i očima.

Tak, jak mi Lucas řekl, jsem sklopil hlavu k zemi a vyčkal na slovo Satana, jelikož jemu patří první i poslední. Alespoň se tím každý řídí.

"Slyšel jsem, že ty jsi druhý vyvolený," začal a stoupl si. Já svůj pohled měl stále zabodnutý do země. "Představoval jsem si tě jinak. Styles tě popisoval víc... Víc jako chlapa a míň jako holku a že ty jako holka vypadáš," pokračoval. Teď už stál vedle mě a prohlížel si mou osobu, což mi bylo neuvěřitelně nepříjemné. Byl tak blízko a já perfektně na ráně.

Mé nohy se klepaly stále víc a víc, opravdu jsem se bál, že se mi za chvíli podlomí.

"No, slyšel jsem, že máš nějaký úžasný návrh, tak dělej, nemám na tebe čas," zamručel a znovu se posadil na trůn.

Poprvé jsem zvedl pohled, načež se mi do očí okamžitě vpily ty jeho. Tak tmavé, děsivé.

"J-já..." odkašlal jsem si, abych získal svůj obvyklý tón hlasu. "Chci zničit firmu, abych mohl získat meč, ale vím, že to sám neudělám. Potřeboval bych pomoc. Hodně pomoci od hodně démonů." Vše jsem řekl tak rychle, na jeden nádech, jen abych to měl už za sebou.

"A čekáš co? Že ti půjčím sílu mých démonů? Myslím, že jich není tolik, abych je cpal do každé kraviny, kterou si někdo vymyslí." Jeho hlas byl překvapivě klidný, což mě trochu zbavilo strachu, no opravdu jen trochu.

"Stačilo by jenom pár," snažil jsem se bránit svůj nápad. Skutečně mu nevěřím, že má málo démonů.

"Pár? Ve firmě je okolo stovky chytačů a ty řekneš pár? Uvědomuješ si, jak velký škody může ten tvůj nápad napáchat?"

"Ano, vím, že to může stát život hodně démonů, ale bez tohohle se nemůžu nikdy dostat k meči," povzdechl jsem si.

Nastala dlouhá odmlka, kterou nakonec utnul. "Dám ti sto démonů, do rána chci mít seznam, kolik démonů od jakého druhu. Pokud to tu nebude v pět ráno, dostaneš hovno, nezajímá mě to."

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. "Děkuju, hrozně moc. Ten seznam donesu, děkuju," začal jsem se radovat.

"Sakra, odveďte ho, já ještě chvíli poslouchat ten jeho holčičí hlas, asi se neudržím a ty hlasivky mu vlastnoručně opravím," zařval, až mi zalehlo ucho. Neskutečná bolest projela mou hlavou a já si okamžitě přiložil dlaně na uši.

Stráž se rozešla směrem ke mně a já se upřímně bál nejhoršího. Chytli mě za paže a násilně táhli k bráně, ze které mě vykopli, až jsem spadl na zem. Ozvalo se bouchnutí brány a já se úlevou rozvalil na podlaze a začal se pořádně vydýchávat.

Nemůžu uvěřit tomu, že to skutečně vyšlo.

"Kámo, jsi v pohodě? Co se tam stalo?" začal se ptát Lucas a padl na kolena, když začal nahmatávat můj tep a já na něj jen vylekaně koukal. Vysmekl jsem se, aby se mě už nedotýkal a usmál se.

"Vyšlo to!" zapištěl jsem radostně a nemohl se nevšimnout, jak Lucas nepatrně trhl hlavou.

"To mám vážně tak děsnej hlas?" začal jsem naříkat a smutně se koukal na Lucase.

"Zpěvák by z tebe byl asi dobrej, ale věř mi, když nemusím, obejdu se bez poslouchání toho pišťáku."

A i když jsem byl smutný a naštvaný, že si myslí, že mám děsný hlas, byl jsem hlavně šťastný.

Protože to vyšlo a zítra padne firma.