"Do světa lidí, přece," zasmál se a chytl mě za ruku.

"Co? Počkej, cože, jako do světa lidí? To znamená, že..."

"Že uvidíš svoje sestry," dokončil mou větu Harry, jelikož mi došla slova. Po pár vteřinách, kdy jsem byl v tranzu, mě začínala bolet od úsměvu pusa.

Uvidím sestry? V očích mě pálily slzy štěstí a já si byl jistý, že tohle je ta nejlepší zpráva za celé tři pitomé měsíce. A je od Harryho. Od člověka, který mě má rád.

"Děkuju, děkuju, děkuju," začal jsem opakovat a skočil mu okolo krku, div ho neshodil. Pevně jsem ho objímal a stále se usmíval tak nejvíc, jak to šlo.

Štěstí mi proplouvalo celým tělem a stále přibývalo. Nelze popsat, jak moc splašené emoce ovládaly mé tělo, protože ještě teď jsem z toho jaksi mimo. V tu chvíli jsem si stoprocentně uvědomil, že Harryho upřímně miluju. Nikdy bych nevěřil, že se zamiluju do kluka, ale přišlo to samo. Ještě aby ne, když najdete osobu, která je na vás tak hodná. Fakt, že vám zabije přátele, je teď vedlejší.

Harry se ani nestačil rozkoukat a já už mu útočil na rty. Nevěděl jsem, jak vyjádřit mou radost a mimo to jsem opravdu chtěl opět cítit jeho chuť a tahle situace byla pro polibek jako stvořená.

Pohyboval jsem mými rty proti těm jeho a cítil, jak do polibku dopadají mé slzy štěstí. Musel jsem se usmát, jelikož kdyby nás někdo teď viděl, zaručeně bychom působili jako pár.

Odtáhl jsem se od něj a sledoval, jak se usmívá, skrze zaslzené oči. Je tak krásný, jak je to možný? On je chodící dokonalost a to mi nikdo nevezme.

"Hádám, že jsi šťastný," zasmál se Harry.

"Ani tohle slovo nedokáže říct, jak se cítím. Tohle je to nejlepší, co se mi stalo za celý tři měsíce, víš? Opravdu to pro mě hodně znamená," řekl jsem upřímně.

Harry mě chytil za ruku a táhl k portálu, u kterého vznikly malé neshody, jelikož se někdo bál modrého ohně. Dobře, možná jsem to byl já, ale kdo by se nebál?

Objevili jsme se v mém rodném městě, kousek od domu, kde jsem žil. Z té vzdálenosti jsem už mohl vidět na příjezdové cestě černé auto, kterým se můj fotr vždy chlubil. Bože, hýčkal si ten kus šrotu (Ano, nepatřím mezi nadšence aut), jako kdyby to byl jeho nejcennější majetek. Což mě v té době opravdu mrzelo, jelikož si to auto pořídil z peněz, které jako manžel zdědil po mámy smrti, i když později začal chlastat a to auto nikdy nevyužil.

Harry se rozhlížel a skenoval pohledem místo, kde jsem vyrůstal. Zatímco já byl... Nechci použít slovo 'zmatený', jelikož mě v Afterlife už nic nepřekvapí, ale stále nemohu uvěřit tomu, že jsem se teleportoval. Skrze nějaké dimenze navíc.

"Tak, kde jsi vyrůstal?"

Harryho hlas mě probral z menšího tranzu a přinutil mě, zvednout pohled.

Ukázal jsem prstem na dům na konci ulici. "Ten s tím děsným autem."

"Cože?" zasmál se a rozešel se k mému bývalému domovu.

Zakroutil jsem hlavou a tím jasně naznačil, že chci tohle téma opustit, což Harry pochopil a navázal hned na další.

"Jsem démon-"

"Já vím," přerušil jsem ho se smíchem.

Harry se zhluboka nadechl a začal větu znovu. "Jsem démon, takže si tady logicky dobíjím energii a dnes to nebude výjimka."

"Někoho zabiješ?"

"To zatím nevím. Jen chci, abys s tím počítal. Jsi neviditelný a nikdo tě nemůže slyšet, takže nevím, jak dlouho chceš u sester být, ale ať to není dýl jak hodina, jasný?"

Tak počkat. "Nejdeš se mnou?" zadivil jsem se. Přece mě tu nechce nechat, když tu jsem poprvé. Už vidím, jak něco poseru...

"Počkám venku."

A jak řekl, tak udělal. Doprovodil mě k domu, pomohl mi, se dostat dovnitř a sám zůstal venku. Nevím, co dělal, ale za půl hodiny jsem se k němu vrátil a vypadal dost znuděně. O to víc mu jsem za tohle vděčný. Je mi jasné, že se mu tady nechtělo čekat, ale dělal to pro mě.

"Tak co?" zeptal se hned, co jsem se dostal ven.

Myslím, že slov bylo netřeba, a proto jsem se zmohl jen na to, abych mu vpadl do objetí a začal bulet jako malá holka.

"Tak mi chybí," zašeptal jsem po chvíli a ještě víc ho zmáčkl.

"No tak, to bude dobrý. Můžeš mi kdykoliv říct a klidně sem půjdeme, dobře?"

Přikývl jsem. Na tváři se mi objevil úsměv a já vlastně ani nevěděl jeho příčinu. Je to protože jsem viděl své sestry? Je to protože objímám někoho koho miluju? Možná to je od všeho trochu.

"Miluju tvůj úsměv," řekl Harry, když jsem se od něj odtáhl a koukal mu do tváře.

"Já nemám ďolíčky jako ty," namítl jsem a píchl ho do jamek, které se objevily na jeho tváři.

"Ty jsi roztomilej i bez nich," zasmál se a já s ním.

Když už mi přišlo, že si mlčky hledíme do očí moc dlouho, zeptal jsem se, kam vlastně teď chce jít. On pouze pokrčil rameny a rozešel se bůh ví kam.

"Uh, počkej," zafuněl jsem, když se konečně zastavil. Jeho jeden krok se rovná asi dvou mým. A přitom bych neřekl, že je mezi námi takový výškový rozdíl.

Harry se zastavil před nějakým domem, o kterém údajně on sám nic nevěděl. Přes roztažené žaluzie viděl dětský pokoj, což mu očividně stačilo a on si udělil povolení ke vstupu a na férovku vešel dovnitř hlavními dveřmi. Běžel jsem za ním jak nějaký potrefenec. Nevím, zda jsem měl čekat venku, ale už jsem vevnitř. Navíc bych byl rád svědkem toho, co má Harry v plánu.

Prohlížel jsem si interiér domu a jen okrajově vnímal Harryho slova. Pořád opakoval jenom to, ať nedělám rámus. Rád bych mu připomněl, že to on byl ten, kdo otevřel jen tak vrzající dveře a nehleděl na to, zda to někdo uslyší, nedej bože, uvidí.

Venku už bylo dost šero, což se podepsalo i na zevnějšku domu. Harry možná vidí dobře, ale já ne. Možná proto jsem narazil do stolu a převrhl skleničku plnou vody. Rychle jsem ji postavil a otočil se, abych následoval Harryho, ale ten mě už propaloval pohledem.

"Na nic nesahej. To je tak těžký to pochopit?" křikl naštvaně.

"Promiň," kuňkl jsem a došel až k němu. V té tmě mu svítily oči opět poměrně intenzivně. Přišlo mi, že ať se kouknu kamkoliv, vždy v periferním vidění uvidím tu zářivě zelenou barvu, kterou jsem si díky němu tak oblíbil.

Zajímá mě, jestli si i on myslí o mých očích, že jsou hezký. Říká se, že je modrá hezká barva, ale on si to myslet nemusí. Třeba by mě měl radši jako hnědoočku.

"Lou?"

"Mám hezký oči?" vyhrkl jsem ze sebe a následně se zatvářil opravdu zmateně. Chtěl jsem mu odpovědět pouhé 'ano'. Nejspíš bych se měl začít soustředit a nemyslet o kravinách. Vsadím se, že začíná pochybovat o mojí duševní pohodě.

"Cože?" zasmál se. "Jasně, že jo. Nikdo nemá hezčí oči, ale proč se ptáš, sakra, teď?" zeptal se se smíchem a já pátral v mém mozkovém centru odpovědí, jakou odpověď mu dát, jelikož opravdu nevím.

"Vlastně jsem se přeřekl," přiznal jsem.

Věnoval mi pobavený pohled, než se otočil ke dveřím, před kterými jsme stáli.

"V tom pokoji je holka. Je jí patnáct a je doma evidentně sama. Takže teď jdi zazvonit a zase sem přijď, jasně?"

Vše jsem odsouhlasil a šel udělat, jak žádal. Otevřel jsem vchodové dveře, přičemž jsem neřešil, proč jsou odemčené, a zazvonil, načež jsem opět rychle proklouzl dovnitř a šel k Harrymu. Ten vyčkával před dveřmi, ze kterých se po chvíli vynořila holka. S Harrym jsme vlezli do jejího pokoje a čekali, než se vrátí.

Vybavila se mi vylitá voda na stole a zemi a trošku jsem zpanikařil. Vlastně ani nevím, co Harry zamýšlí, ale mohl bych mu pokazit plány a to bych jistě odnesl já.

"Co chceš udělat?" zeptal jsem se, když si sedl na zem pod okno a čekal až se jeho oběť vrátí.

"Že tu jsi ty, nikoho nebudu zabíjet. Jen potřebuju strach."

"Myslel jsem, že ti energii dávám já?"

"To ano, ale strach ze mě jaksi už nemáš. A já strach potřebuju."

"Co ti potom dává moje přítomnost?" zadivil jsem se.

"Když jsem bez tebe, tak nemůžu jíst, spát... Nemůžu nic, protože necejtím nic jinýho než bolest. Když jsem zraněnej, tak mě tvoje energie uzdravuje. Tebe potřebuju jako Harry. Strach potřebuju jako temný anděl," objasnil mi situaci.

Sedl jsem si k němu a hlavu si opřel o jeho rameno. Je to zvláštní pocit. Svým způsobem cítím strach, jelikož jsme ve tmě, navíc v cizím domě, ale paradoxem je, že to my jsme tu ta 'strašidla'. Možná jsou tři měsíce příliš krátká doba na to, aby si člověk zvykl na všechny změny, všechny nové pocity. Jenže co když je chyba ve mně? Třeba ze mě tohle místo udělalo magora a já si jen hloupě nalhávám, že hlavní roli hraje čas.

Cítil jsem pod svou hlavou pohyb, tak jsem ji zvedl, abych omrknul situaci. Harry otočil jeho hlavu a koukal do dveří. Poprvé za celou dobu se mi zdá, že jeho oči potmavly. Že se ta zářivá barva vytrácí někam pryč.

Holka se vrátila k sobě do pokoje a skočila na postel, než si začala hrát s mobilem. Pustila nějaké písničky, ze kterých mi málem explodoval mozek, mimochodem.

Harry se zvedl a šel blíž k ní. Netuším, co má v plánu. Třeba tohle dělá tak často, že má vlastní styl strašení. Začal chodit po pokoji s nějakou tužkou v ruce. Hrot tužky dřel o zeď, dveře, skříň, znovu zeď, dokud se tuha nezlomila a pokojem se začal ozývat skřípavý zvuk. Přes ty pitomé písničky to šlo slyšet slabě, ale řekl bych, že to byl Harryho záměr.

Holka se otočila a rozhlédla se po pokoji, než opět zvedla k obličeji mobil. Vypadá to, že něco čte. Tvář má ozářenou ostrým světlem, což by třeba mně osobně vadilo. Nikdy, opravdu nikdy, si nedávám jas na plno. Nejspíš by se mi rozpustily oči.

Harry zahodil tužku a na jeho pravé ruce se objevily černé velké, určitě ostré, nehty, ze kterých mi okamžitě přejela husina po zádech a rukách. Sakra, muselo by to dost bolet.

Nehty začaly přejíždět po drsném povrchu skříně a sem tam Harry přitlačil, aby nedozavřené dveře skříně zaskřípaly a bouchly.

Holka vypla písničky a opět se rozhlédla po pokoji. Vsadím se, že kvůli tomu světlu nic neviděla. Jen tmu a nic než tmu. Opět zvedla mobil k obličeji, avšak písničky už nezapla.

Harry si užíval vydávání skřípavých zvuků a naopak holka se začínala rozhlížet častěji. Takhle to pokračovalo, dokud tmou nezačaly zářit dvě zelená světýlka, nimiž byly Harryho oči. Andělům se kontrastuje barva očí podle strachu? Zajímavý.

Nakonec ta holka zavolala nejspíš své kamarádce a žádala ji, aby u ní přespala, což evidentně její kamarádka přijala a nám se tak naskytla možnost, opustit dům.

Když jsme se po deseti minutách dostali ven, Harryho oči zářily tak, jak je znám a na jeho tváři poskakoval úsměv.

"Musím přiznat, že jsem se bál taky," zasmál jsem se.

"Jsem prostě dobrej," zazubil se Harry a já se smíchem protočil oči. Egoista. Můj egoista. Můj roztomilý egoista.

"Dnes můžu být u tebe?" zeptal jsem se.

"Jestli chceš. Já budu jedině rád."

"Dobře, ale musím si domu pro čistý oblečení."

"To nevydržíš dva dny ve stejným?" zasmál se.

"Dbám na hygienu!" namítl jsem, když mi věnoval pobavený pohled.

Zbytek cesty jsme Harrymu vyprávěl, co vše se stalo u sester a jak se jim nejspíš vede. Vypadaly spokojeně, za což jsem byl více než rád.

Prošli jsme portálem, který se před námi zjevil, ani nevím jak, a poté si to přes peklo mašírovali až ke mně domu.

Harry pořád vyprávěl jeho vtipy a já se musel smát tomu, že nejsou ani trochu vtipný.

"Prostě se s tím smiř. Nejsi vtipnej," zasmál jsem se a šel k poštovní schránce, ze které jsem vytáhl nějaký leták a dopis adresovaný mně.

Hned jsem ho rozbalil a málem omdlel, což bylo asi jistě vidět na mém obličeji, jelikož se Harry začal hned zajímat.

"Co se stalo?"

"Mám se dostavit za Nejvyšším. Že prý to souvisí s démonem, se kterým se stýkám."

"Počkej, cože?" Harry mi vytrhl dopis z ruky a na obličeji se mu vytvořila stejná grimasa, jako mně.

Asi jsem v prdeli.

----------------------

Božeeeeee... Dva, maximálně tři, díly zbývají a už vyjde vše ven🤔 Tady je jen slabě nakousnuto, co se bude příště dít...

Docela mě mrzí, že mi z tohohle příběhu zmizela ta jiskra... Dřív jsem ho psala ráda a dávala do toho vše, ale teď... Zkrátka mi přijde, že jsem to moc natahovala a teď musím sesmolit všechny zápletky rychle dohromady, aby to nemělo dalších sto dílů. Vím, že se tenhle příběh hodně lidem líbí, ale přijde mi, že jsem na něj krátká. Že jsem si vzala moc velké sousto a teď nevím, co dělat. V hlavě mám vše dokonale vymyšlené. Ještě než jsem začala vůbec psát, jsem věděla, jak tenhle příběh dopadne a co přesně bude v jaké kapitole. Nevím, kde jsem udělala chybu. Tahle práce se stala spíše mojí povinností než zábavou a já se vždy před vydáním modlím, abste tenhle díl vydrželi, protože zbývá tak málo a vše se skutečně rozjede...

Nevím, jestli tohle někdo bude číst, já se potřebovala vypsat a to jsem udělala... Hned mi je líp :D