5000 slov. Chtěla jsem tu kapitolu rozdělit, ale nějak jsem nevěděla, kde by to bylo nejlepší. :D

„Slyšíš El, no tak. Čekej na mě," volám za svou přítelkyní. Dnes máme roční výročí a má milá si vymyslela nějaké překvapení a teď mě táhne na ten snad nejprudší kopec na téhle planetě.

„Loui, honem." Eleanor se řítí do kopce naprosto bez problémů, asi bych měl se svou kondicí něco dělat. Po dlouhém výšlapu se ocitám na překrásném místě s překrásným výhledem na město. Rozhodně to za to stálo. Tady jsme se poprvé potkali, byl tu mejdan, stovky lidí, tělo na těle a my narazili právě na sebe.

„Miluju tě El," řeknu a přitáhnu si jí do medvědího objetí.

Odpovědí mi je sladké: „Já tebe taky."

Z naprosto krásného snu, který je mimochodem má minulost mě vytrhnul otravný zvuk zvonku. Často mívám sny související s mou minulostí, ani nevím proč. Na minulost nerad vzpomínám, většina stála za nic. A to se vlastně dá říct i o mém prvním a doposud posledním vztahu.

Hodiny ukazují sedm hodin ráno, kdo má tu drzost, tu zvonit takhle brzo?! Třetí zvonění mě donutilo vstát. Cestou ke dveřím mi hlavou prolétávaly různé nadávky na osobu za dveřmi. Člověk by si měl radši dvakrát rozmyslet zda mě vytáhne z postele. Otevřel jsem dveře a pohled mi padl na krabici ležící před mým prahem. Nikde nebyl nikdo, jak magické... Opravdu si přijdu jak ve filmu. V naprosto ohraném filmu, který vypíná každý, kdo nesnese tenhle otřesný stereotyp. S krabicí se přesunu do obýváku. Odesilatel je firma Proov. Že by nějaké věci ohledně mé nové práce?

Nožem rozříznu izolepu a vytáhnu dopis ležící navrchu.

Přeji dobrý den

Posíláme Vám věci potřebné k Vaší práci chytače. Věci si uschovejte a nikomu nepůjčujte, mohou být velmi nebezpečné ve špatných rukách a každý chytač, který dá někomu své nářadí může být potrestán odnětím svobody po dobu dvou let.

1) Ochranný oblek - Oblek je každý chytač povinen nosit při každém zásahu. Oblek je z šedesáti procent ohnivzdorný a je ručně ušit z vláken repity (Květina, jenž pohlcuje negativní energii), která je pro většinu kriminálníků nebezpečná na dotek.

2) Nezničitelná pouta - Pouta jsou vyrobena ze speciálního materiálu a jsou imunní vůči všemu. Bez použití klíče, je nemožné se z nich dostat.

3) Litrový nápoj - Tento nápoj se vyrábí pouze pro chytače. Je v něm vysoké množství gruzů a tím pádem zvyšuje výkon práce. Nápoj každému chytači přijde poštou dvakrát do týdne.

4) Artál - Zbraň, která každého kriminálníka ochabí. Poté, co se do jeho těla vpustí artelotium, kriminálník bude ve velké nevýhodě a jeho dopadení je stoprocentní. Jedná se o jehlu s rukojetí. Jehlu je nutno píchnout do těla. Ovšem jehla se dá nasadit do zabraně a vystřelit z větší vzdálenosti.

5) Verteleův amulet - Kámen ve tvaru kruhu, skrze který jsou vidět černé vlny. Takové vlny vysílají pouze kriminálníci. Podle amuletu se každý kriminálník vyhledává. Černé vlny jsou vidět maximálně hodinu po tom, co kriminálník prošel.

Prosíme Vás, abyste se dnes v polední hodině dostavil do firmy Proov. Proběhne první trénink, všechny věci si vezměte s sebou. U recepce se zapište na trénink se slečnou Claire Leavitt.

Dopis jsem odložil a postupně začal vyndávat všechny věci z krabice. Ten oblek vypadal úžasně. Celé černé, docela upnuté, avšak pánské kalhoty, zdobené koženým páskem, nejspíše na ty věcičky, co budu potřebovat. K tomu byla černá slabá mikina a černá bunda. Mikina asi do teplejšího počasí. Celé to působilo docela elegantně, klidně bych v tom vyšel jen tak ven. Na štěstí to vypadá vše elasticky, takže se v tom bude dát hýbat.

Hned jsem si ho oblékl a do pásku zastrčil ta pouta, amulet a ten artál či co. Musím uznat, že mi opravdu sluší. Převlékl jsem se zpět a odešel do kuchyně najít něco k jídlu od mamky, když v tom kostel oznamoval jedenáct hodin.

Sakra! Za hodinu mám být ve firmě! Hodil jsem všechny věci do tašky, kterou mi tu nechala máma, do ruky si vzal kousek buchty a vyšel jsem vstříc městu. Mé bloudění mi zabralo tři čtvrtě hodiny, měl bych si pořídit mapu.

Vešel jsem do firmy a zamířil k recepci.
„Dobrý den, uhm... Měl bych se tu zapsat na trénink s Claire Leavitt," řekl jsem ženě sedící za pultem.
„Ano, jistě. Jste pan Tomlinson, že?" Přikývl jsem a ona mi podala nějakou kartičku, na které stálo Patro 8, dveře číslo 27.

„Támhle je výtah a schody. Paní Leavitt vás už čeká." Věnovala mi milý úsměv, který jsem jí oplatil a už jsem mířil k výtahu.

Cítil jsem se trochu nesvůj. Jel jsem výtahem s lidmi oblečenými do obleků a zkrátka elegantních věcí, zatímco já jsem na sobě měl mikinu, ošoupané džíny a botasky. Většina z těch lidí na mě pohrdavě koukala, jako by si mysleli, že je nevidím.

S cinknutím se výtah zastavil v osmém patře, vyšel jsem rychlostí světla a už hledal správné dveře.

„19...23...26...27 konečně." odfrkl jsem si. Řekl bych, že dveře s tímto číslem budou někde na začátku vzhledem k tomu, že tu je sto dveří, ale ne. Každé dveře jsou od sebe odděleny snad deseti metry.

Zaklepal jsem a vyčkával dokud se mi nedostane povolení ke vstupu. Když jsem vešel, ocitl jsem se v místnosti, dost se podobala nějaké posilovně. U stolu stála nějaká žena, logicky asi Claire.

„Zdravím," řekl jsem a krokem vykročil k ní, „jsem Louis Tomlinson." Podal jsem jí ruku, kterou hned přijala a představila se stejně jako já.

„Posaď se prosím, vše ti vysvětlím."

Sedl jsem si do křesla a poslouchal Claire. Neposlouchat tak krásnou ženu, by byl snad hřích. Vypadala úžasně. Hned jak jsem vkročil do místnosti si mou pozornost získaly dlouhé černé vlasy, ve kterých byly nějaké fialové melíry. Vypadalo to dost dobře. Už od pohledu byla sympatická, měla kouzelný úsměv a vždy když se usmála, objevil se jí na levé tváři ďolíček.

„Takže Louisi, ráda bych se představila, jelikož spolu budeme teď dlouho pracovat. Jsem tedy Claire, je mi dvacet let a touhle prací žiju. Pracuju tu už čtvrtým rokem a jsem řazena mezi nejlepší zaměstnance z oboru chytačů. Máš štěstí, že tě přiřadili ke mně," řekla se smíchem.

„Jsem milá, hezká, laskavá a.. vtipná," pokračovala a to už jsem se smál i já, je opravdu vtipná a svou pozitivní energii přenáší na mě, za což jsem rád.

„Kvůli nedostatku chytačů budeme muset trošku máknout, abys mohl nastoupit za tři týdny. Za tu dobu se vše naučíš, ale musíš do toho dát vše, chápeš?"

Přikývl jsem.

„Dnes začneme základy a od zítřka půjdeme normální trénink, dobře?"

Opět jsem přikývl a poslouchal dál.

„Jdi na sebe hodit oblek a přijď do posilovny. Nejprve zjistíme, jak jsi na tom." Otočila se a švihla vlasy. Následoval jsem ji až k šatnám, kde jsme se rozdělili. Ten oblek mi doopravdy dost slušel. Na to, že vypadal tak elegantně, byl nadmíru pohodlný. V šatně jsem si zkontroloval vlasy, Claire se mi docela líbila a abych pravdu řekl, rád bych na ni udělal dojem. Claire už na mě čekala v posilovně, stála před zrcadlem a protahovala se, čímž se mi naskytl pohled na její dokonale vypracovaný zadek. Opřel jsem se o futra a koukal na ni, dokud si mě nevšimla v zrcadle.

„Radši kdybys šel makat," povzdechla si, ale na tváři se jí vytvořil ďolíček od zářivého úsměvu. „Dáme si rozcvičku, potom mi ukážeš, co umíš a pak bys mohl domu, platí?" Přikývl jsem a stoupl se vedle ní. Protahoval jsem se podle Claire, vše šlo dobře dokud se nezačala válet smíchy.

„Proboha, Louisi, kroutíš boky jako holka!" Nadzvedl jsem obočí a pohledem sjel ke svým bokům. Prohlížel jsem se v zrcadle a upřímně... Kdybyste viděli mojí spodní část těla, mysleli byste si, že jsem holka. „Nemůžu za to," obhajoval jsem se, „už od školy se mi kluci smáli, že mám holčičí zadek. Ale naopak holky z něj nezpustily oči," řekl jsem a zasmál se. Claire zvedla pohled a prohlídla si mě. „Jo, něco na tom bude, není k zahození." Oba jsme se smáli bez přestání.

Je sedm hodin a já se teprve teď doplazil domu. Claire mě opravdu nešetřila. Celý den se nakonec o hodně protáhl. Na první pohled působila jako křehká a milá holka, ale opak je pravdou. Milá tedy je, ale je také pěkně tvrdá a silná. Jde si za tím, po čem touží, celý den mě proháněla sem a tam a ani mi nedala čas na oddech. Bylo to pro mě něco zcela nového a zapomenutého, jelikož jsem se sportu asi dva roky nevěnoval a soustředil se na mou další vášeň a to sice na zpěv. Ani nevím, kdy jsem začal zpívat. Jedou mi snad sestry řekly, že mě slyšely a nemohly si můj zpěv vynachválit. Od té doby jsem se mu začal věnovat naplno, i když jsem zpíval jen u sebe v pokoji, nebo před pár přáteli.

V posilovně jsem prošel snad vše, co tam bylo. Claire mě nutila dělat kotrmelce a salta a podobné věci, prý aby mě rozpohybovala. Musím tedy uznat, že i když jsem u konce málem omdlel, naučil jsem se toho opravdu hodně a řekl bych, že mi to půjde dobře.

Po příchodu domu, jsem šel do sprchy a hned do postele. Máma mi včera řekla, že se dnes staví, ale bohužel kvůli tomu nečekanému tréninku jsem ji asi prošvihl. Zítra ji asi také neuvidím, jelikož jdu od rána až do noci za Claire.

Ráno mě probudil zvuk zvonu, který sem doléhal z kostela. Ten kostel jsem minul, když jsem bloudil městem a hledal firmu. Je docela blízko, až budu mít volno, chtěl bych se tam podívat. Na jednu stranu jsem byl rád, že mě vzbudil, jelikož bych jinak asi zaspal do práce. Ale zase na druhou stranu, dal bych vše za to, abych mohl spát ještě pět minut. Po včerejšku mě bolí celé tělo. Asi nebylo nejlepší začít tak zhurta, mohla přimhouřit oči nad tím, že jsem byl pár let bez pohybu.

Protáhl jsem se a zadíval se z okna. „Tak dnes asi zmoknu," povzdechl jsem si a koukal na tmavé mraky, které se hnaly po nebi. Ve svém nočním úboru, což jsou trenky, jsem se dopravil do koupelny a prohlédl svůj odraz v zrcadle. Tvář jsem měl otlačenou a červenou a vlasy byly rozčepýřené do všech světových stran. Na mně celém si vážím nejvíce právě svých vlasů. Většina holek mi chválila oči, úsměv nebo zadek, ale tyhle věci by se asi v mé vlastní příčce Top 5 of Louis neumístily. Namočil jsem hřeben a projížděl si ním vlasy, dokud nevypadaly k světu. Vykoukl jsem z koupelny do kuchyně a vyhledával hodiny. „Do háje." Vyčistil jsem si rychle zuby a běžel na sebe něco hodit. Za dvacet minut tam mám být.

Rychlým krokem procházím silnici, která mě dělí od firmy. Čekal jsem tu cestu horší, počítal jsem s tím, že se desetkrát ztratím a dorazím až večer, ale má paměť nezklamala a cestu si zapamatovala dobře. Vešel jsem do firmy a zamířil k výtahu, doufaje, že se nemusím nahlásit na recepci. Výtah oznamoval další a další patro a já začínal být docela nervózní. Po tom, co mi máma řekla, bych nejraději skončil s touhle prací, ale bojím se. Takhle mám místo jisté, ale kdybych skončil, musel bych hledat něco svého a to by se nemuselo hned podařit. Vystoupil jsem z výtahu a v automatu si koupil alespoň nějakou sušenku s vysokým obsahem energie. Musel jsem svůj žaludek nějak utišit, jelikož na sebe upozorňoval až až. Sušenku jsem dojedl a zaklepal na dveře. Nevěděl jsem, jestli mám hned vejít nebo čekat. Claire mi nic neřekla. Třeba jsem měl jít na recepci, třeba je Claire jinde a čeká tam na mě. Z mírného panikaření a nervozity mě vytrhl až zvuk otevírání dveří přede mnou.

„Zdravím," řekl jsem a usmál se na Claire. „Taky, pojď dál." Vešel jsem a zavřel za sebou dveře. Netušil jsem, co se dnes bude dít. Odložil jsem si věci a posadil se na jedno z křesel. Claire se koukala do nějakých papíru a potom zvedla pohled ke mně. „Dnes to vypadá na hodně odpočinkový den. Dáme si rozcvičku a trochu si zacvičíme. Potom tu mám pro tebe připravený film. Pouští se všem chytačům. Takže počítám, že tak za pět hodin bys mohl být na cestě domu, platí?"

Hlavou jsem naznačil gesto k souhlasu a zvedl se z křesla. Claire šla do šatny, tak jsem popadl svou tašku a šel se také převléct. Dnes bych mohl navštívit mámu, když to včera nevyšlo, jen nevím, kdy je doma. Stále mám hodně otázek a nevím koho jiného se zeptat. Měl bych si začít hledat kamarády, ale jaksi netuším jak. V normálním světě to bylo jednoduché. Strčí vás do školy a kamarádů máte hned plno, ale takhle nevím, kde začít.

Došel jsem do posilovny a čekal na Claire. Mezitím jsem se trochu porozhlédl kolem, včera jsem to moc nestihl. Celá jedna stěna byla z oken, výhled byl úžasný a dokonce jsem viděl i čtvrť, kde jsou domy pro nováčky. Takhle ty okna vypadají normálně, ale zvenčí jsou celá černá, jak to? Na druhé straně místnosti byl bar. Bylo tam i jídlo, které bych si nejraději hned vzal. Vedle baru byl vchod ke sprchám. „Prohlídnuto?" Otočil jsem se a viděl smějící se Claire. „Vlastně jo." Jen jsme se zasmáli. Claire pustila rádio a stoupla si před zrcadla vedle mě.

Protahování bylo docela v pohodě, dokud nedošlo na nohy. „Děje se něco?" začala se strachovat Claire, když si všimla mého výrazu. „Jen svaly, po včerejšku jsem K.O." „Dnes to ještě vydrž, každý třetí den bude oddechový, aby ses neucvičil k smrti." Pokračovali jsme v protahování a potom zamířili k běžícím pásům. Claire říkala, že správný chytač musí běhat opravdu rychle, proto bych měl být denně půl hodiny na pásu a vydávat ze sebe všechno. Jistě si můžete představit můj více než nadšený výraz.

„Tohle budeme dělat ještě tři týdny? Nejsem si jistej, jestli to přežiju," zafuněl jsem a sekl s sebou na zem. Svaly na nohou mě bolely a ten pás tomu nepomohl. „Necelý tři týdny. Hele tenhle týden budeme cvičit a podle toho jak to půjde, přejdeme dál. Potom se s pásem neuvidíš." Claire se zasmála a hodila mi pití. Zvedl jsem se a šel do sprchy. Málem jsi v ní usnul, byl jsem opravdu unavený. Potom jsme šli do takové zvláštní místnosti, bylo tam pár sedaček, které byly čelem ke zdi. Nejspíš mi tady Claire pustí ten film, ale že by to promítala na zeď? „Zatím si sedni, zapnu to a přijdu za tebou." Poslechl jsem a šel si sednout do jedné ze sedaček. Po chvíli se na zdi objevil opravdu obraz. Chvilku jsem na to zamyšleně koukal, jelikož to vypadalo docela zvláštně a potom mi došlo, že ta zeď je z nějakých počítačových desek. Nevím, jak to popsat, četl jsem o tom něco na internetu.

Koukáme na ten film a jsem si jistý, že nejsem jediný znuděný a na pokraji usnutí. Ten film je o nějaké holce, která se chce stát chytačem. Dělá tréninky jako já a pak bojuje. Je to docela vtipné, jelikož se tam vždy záhadně zjeví nějaký chlap, ona ho chytne a ani nehne prstem a tak je to už asi dvacet minut. Beztak ten film vnímám jen okrajově, většina myšlenek v hlavě se točí jen okolo toho, jak to se mnou bude vypadat za rok. Kde budu žít? Budu mít přítelkyni? A dítě? Na dítě jsem tak mladý, ale vždy jsem nějaké chtěl. Dnes bych měl jít na sto procent za mámou. Popovídat si o tom, co se mnou bude a tak. Vím, že bych se měl starat sám, ale nevím, kde začít. Potřebuju peníze, ale kde je vzít? Mám jít na nějakou brigádu? V hlavě se mi opakují stále ty samé myšlenky a už mě to přestává bavit. Nevím, co jsem očekával od smrti. Vždy jsem si ji představoval... tak, že se najednou všude objeví tma a to je poslední, co vidím. Dál už nebudu existovat a probudím se znovu v novém těle. Tak to je prostě logické, kdybych věděl, že po smrti budu žít opět stejně nudný život, snad bych udělal vše pro to, abych přežil.

Najednou se v místnosti rozsvítila světla, která mě přivedla z myšlenek zpět do reality. Protáhl jsem se a prokřupal si klouby v zádech. „Ten film byl..." začal jsem větu a hledal správné slovo pro dokončení, ale bohužel mě napadala slova, která by Claire asi neocenila. Nudnej, bez smyslu, kravina...

„Totální hloupost. Vím, vím. Kdybych mohla, pustím ti jiný film, ale bohužel je každý můj krok sledován a musím jet přesně podle předpisů." Následoval jsem ji zpět do posilovny, kde jsme si sedli na židle u baru. „Jak to myslíš? Máš tu kamery?"

„No, vlastně má každý trenér chytačů tyhle hodinky." Nastavila ruku a ukázala mi ty nejzvláštnější hodinky, co jsem kdy viděl. Vypadaly spíše jako malý mobil, přesná replika mobilu. „Zachycuje to zvuk, videa a zkrátka díky tomu má šéf přehled o všem, co dělám." Nudně protočila oči a šla za bar, kde začala připravovat nějaké nápoje.

„Vyprávěj mi víc o tvojí práci. Jak to tu chodí a tak." S pozvednutým obočím se na mě koukla. „Opravdu tě to zajímá? Je to docela nudná práce." Zasmála se a protřepala nápoj, který mi podala.

„Proteiny, dobrou chuť." Lokl jsem si a zjistil, že to není tak hnusné, jak jsem čekal. Chutná to úžasně, klidně bych si na to zvykl. Claire si protřepala svůj nápoj a šla si sednou opět vedle mě na barovou židli.

„Před čtyřmi lety jsem se sem dostala. Původně mě vybrali, jako stvořenou pro chytače, ale to jsem odmítla."

„Proč?" skočil jsem jí do řeči a dál usrkával nápoj. Vypadalo to, že má na jazyku přesnou odpověď, ale nedokázala ji vyslovit. Docela dlouho, asi deset sekund, přemýšlela, co říct. Napadlo mě, že by to odmítla, jelikož věděla, co by ji tu čekalo, ale jak by se to dozvěděla? Nemohla to přeci vědět. „Řekněme, že mi ta práce nevyhovovala. Ale nakonec mě ukecali pro tuhle práci. Měla jsem o dost složitější výcvik než ty. Každý den v práci. Myslím, že nebýt víkendu, brzo bych odpadla. Trénoval mě jeden z nejpřísnějších trenérů, ale jsem mu vděčná. Nebýt něj, nikdy nejsem v trénování takováhle," řekla mi a šla si pro nějakou tyčinku.

„A něco ohledně firmy?" „No..." Pohledem sjela ke svým hodinkám a mně hned došlo, kam míří. Nechtěla, aby ji slyšeli. „Co takhle jít po práci na kafe?" zeptal jsem se a doufal, že mou nabídku přijme. „Jasně, tak se jdi převléknout. Pro dnešek padáme."

S Claire jsme si šli sednou do nejbližšího Starbucku, který je přes pár ulic. Kousek od firmy je náměstí a tam přesně právě sedíme. „Ty hodinky jsou hrůza." Claire si je sundala a něco na nich zmáčkla. Hádám, že se vypnuli. „Pořádně ani nevím, co smím a nesmím říkat. Máme docela přísná pravidla a ředitelé firmy se s tím neserou." „To je to až tak hrozný?" zeptal jsem se a zvedl pohled od nápojového lístku.

„Docela jo. Firmu založili už tak dávno, že si to nikdo nepamatuje. Nikdo moc nepobírá dějiny tohohle města. Dříve to tu vypadalo jako na Zemi, takže to tu začalo neandrtálcem a postupem času se to vyvinulo v tohle. Kdybys hledal v dějinách, našel bys maximálně pět nejvyšších do zadu. Současný nejvyšší je tu už asi deset let. Předminulý tu byl snad tisíc let a zbytek opravdu nevím. Ale asi dva tisíce let zpět se začala rodit tahle firma. Dnes už ani nikdo neví, proč se jmenuje Proov. Nějaký Thomas Proov a jeho žena tehdy založili tuhle firmu. A dědila se po generaci až ji před pár lety koupil Jacob Evans. Ten ji vlastní do teď, ale moc v ní nebývá. Potkala jsem ho jenom jednou, často jezdí na nějaká jednání a tak. Proto ve firmě je pět hlavních šéfů. A ty mají nadřízeného Michaela Evanse, syna starýho Evanse. Je to docela zamotaný. Buď a nebo neumím vysvětlovat." Claire se zasmála a objednali jsme si nápoj. „Michael je stejnej jako tatík. Jde mu jen o prachy a o nic víc. Můj šéf je Denis Brown, ostatní mě moc nezajímají. Je to rozdělené na oddělení, takže vše co se týče prací má pod kontrolou Brown. Potom tu je účetnictví, nemovitosti a tak. Tam je šéfem myslím nějakej Aden. Potom tu jsou obchody a tak. Potom doprava a poslední oddělení se zabývá showbyznysem, takže veškeré slavné osobnosti, pod které spadají i starostové jednotlivých krajů."

„Dobře, pomalu a jistě se začínám ztrácet. Firmu vlastní chlap. Má syna, který tomu šéfuje a ten má pět podřízených. Ti řídí jednotlivá oddělení a do těch ostatních nemluví? A ten Michael Evans má na starost jen těch pět?"

„No, tak nějak. Mladej Evans se stará o vše, ale ne nějak podrobně. Když se něco děje s dopravou, řekne mu to šéf na dopravu a když to je něco vážnějšího, řeší to on. Kdyby mě slyšel, jak o něm mluvím, vsadím se, že by mě vyrazil. A to jsem v pracovním oddělení. Chápeš? Zároveň mě může vyrazit i můj šéf, Brown."

„Jasně, chápu." Vůbec to nechápu. Zvládnu se v tom někdy orientovat? Je tu tolik lidí, že pochybuju, ale upřímně se ani nedivím. Tahle firma je opravdu velká a je logické, že se jí musí věnovat tolik lidí. „Brown je hroznej šéf, udělal by cokoliv jen pro to, aby z toho trhlo co nejvíce peněz. Sem tam se šíří, že nechal schválně zabít nějaké lidi, aby jim potom mohl přifařit nějakou z prací, které spadají pod firmu. To jsou všechna nová povolání, co tu jsou a pár dalších. Nevím, co je na tom pravdy, ale tahle firma je otřesná... Mají všechno naprosto pod kontrolou, nikdy nevíš, kde na tebe koukají kamery a kde jsou odposlouchávací zařízení."

„Říkáš tohle všem, který trénuješ?" zajímal jsem se a přitom se udržel navázat oční kontakt. Učíval jsem se řeč těla, tak zkouším jestli něco pochytím, ale zatím to vypadá, že jsem blbej, jak dlabaný necky a řeč těla nebude má silná stránka. Navíc, kdokoli by se podíval na Claire, poznal by, že je s dobrou náladou. Jen prostě nějak zabíjím chvíle, kdy vypráví... Málo kdy se dokážu soustředit na jednu věc delší dobu, ale teď se mi to docela ještě daří.

„Když se někdo ptá, proč ne? Je to někdy o nervy, ale vzhledem k tomu, že znám tvou mámu a vím jaká je povahově... doufám, že jsi po ní a nevyužil proti mně to, co ti říkám. Navíc, i když tě znám druhý den, jsi mi sympatický."

Počkat, co? „Děkuju za kompliment, ale... Znáš mojí mámu?" zeptal jsem se docela udiveně. Proč mi to neřekla už předtím? „Si piš, že znám. Dělá u nás ochranáře. My jsme v osmém patře, to je jedno z pater pro chytače. A tvoje máma dělá v patnáctém patře, patře pro ochranáře."

„Aha, to jsem nevěděl... Vlastně jsem se ji ani nezeptal, kde pracuje. Znáš ji nějak blíž?" „Párkrát jsem s ní mluvila, jelikož se po nějakém čase pořádají schůze. Je tam mladej i starej Evans, jejich pět podřízených a z každého oddělení nějací lidé. Já chodím za chytače, když nemůže Matt, jelikož patřím mezi nejlepší a tvoje máma chodí za ochranáře. Tam jsem si s ní párkrát povídala. Říkávala mi, že má syna Louise a když jsem tě viděla a poznala tvoje jméno, bylo mi hned jasné, že jsi onen syn."

„Aha... Dnes bych za ní měl jít. Nevíš, kdy končí?" zeptal jsem se Claire a v tu chvíli mi nějak došlo, že nemám žádné peníze. Nemůže za mě přece platit, i když to je jen jeden nápoj. „Dnes je čtvrtek, že? Měla by končit až okolo šesté." „Super, myslíš, že můžu jít za ní?" „Jasně, že jo. Odvedu tě tam, fajn?" Přikývl jsem a po chvíli přišla servírka. Claire to za mě zaplatila, sice říkala, že to je dobrý, ale zítra jí to vrátím. Vraceli jsme se do firmy a zamířili do patnáctého patra. Po cestě Claire každý zdravil, dokonce se jedna žena zeptala jestli jsem její další. Trochu mě zaskočilo, že takhle mluví přede mnou, to bude jedna z těch, co nepobrali moc slušnosti...

Stojím mlčky ve výtahu, zatímco se Claire vybavuje s nějakým mužem. Řeší práci a podobné kraviny. Ani nepostřehnu, co se děje a Claire mě táhne z výtahu. Jsme v ochranářském oddělení, mají to tu o dost útulnější, což se divím, když jsme všichni pod jedním šéfem. Taky tu mají o dost větší frmol, každou chvílí do mě někdo narazí, jelikož běží do kanceláře. Všechny dveře jsou otevřené, pokaždé když nahlédnu dovnitř, vidím někoho jak telefonuje a ovládá zvláštní stroje. Sem tam někdo sedí a pije kafe, ale jen ojediněle.

„Co je tohle?" zeptal jsem se udiveně Claire, která to ani nepostřehla. Zíral jsem do dveří, ve kterých byl ten samý portál, který mě přivedl do mého bytu. Kam vede ale tenhle? „Tohle je portál. Vede do světa lidí, ochranáři tam chodívají často, jelikož se někdy vyskytne situace, kdy ani počítače nepomůžou a oni musí zasáhnout vlastníma rukama. Se když tak zeptej mámy, já se v tom moc neorientuju."

Po chvíli jsme došli k místnosti, kde seděla moje máma. Claire zaťukala na otevřené dveře a mile se usmála. Máma se mi hned vrhla do náruče a držela mě dokud jí nezapípal stroj, ke kterému se hned rozeběhla a něco na něm zběsila mačkala. „Tak já mizim, musím jít. Ráda jsem vás zase viděla," řekla Claire mé mámě a mně zamávala těsně před tím než opustila místnost. Usmála se na mě tak kouzelným úsměvem, že jeho obrázek budu mít před očima hodně dlouho.

Pohledem sjedu k mámě, která si nasazuje sluchátka a do mikrofonu začne řvát Kód 3. Prohlédl jsem si místnost, u zdi byl gauč, na který jsem se mile rád posadil. V místnosti byly dva stoly, jeden mámin a druhý nejspíše nějaké ženy, jelikož měla na stole vizitku se jménem Alice Parker. Na každém stole se nacházely tři obrazovky a vedle stolu obří stroj. Měl hromadu tlačítek, sem tam se objevila páčka a někdy zablikaly barevné kontrolky. Hned jak jsem ho viděl, jsem začal obdivovat mámu, jelikož já bych se na tom nenaučil asi nikdy.

Po chvíli máma přestala bušit do počítačů a toho stroje a stočila pohled na mě. „Co se děje?" zeptal jsem se. „Jen se do světa lidí dostali kriminálníci," odpověděla mi máma a pohledem koukla po kameře a protočila oči. Všiml jsem si, že má na ruce stejné hodinky, které má Claire a hned mi bylo jasný, že ji tenhle systém vyloženě sere. Pamatuju si ji, jako typ ženy, která měla nejraději vše pod kontrolou. Nikdy si nenechávala kecat do svých věcí a co nesnášel nejvíce - když nad ní měl někdo kontrolu. Ráda si řešila své věci a jednala hodně spontánně, což jí asi zůstalo. „Co se usmíváš?" zeptala se mě máma a šla si nalít pití. „Ne, nic." Vždy jsem se usmíval, když jsem přemýšlel nad minulostí, nad tou hezkou částí. Po mámině odchodu šel můj a sestřin život hodně z kopce a za to mohla jen ta zrůda, která si říkala táta. Hovno táta. On se postaral o to, aby holkám zkazil dětství a mně vlastně taky. Tehdy mi bylo jenom jedenáct let. Jenom jedenáct...

„Loui." Luskla mi máma před očima a já k ní zvedl pohled. „Děkuju," řekl jsem a napil se ze skleničky. „Ty jsi věděla, že mě bude trénovat Claire? Říkala mi, že tě zná a hned jak mě viděla, si byla jistá, že jsem tvůj syn." „Netušila jsem to. Do věcí chytačů se snažím nemíchat, jsou takoví... divní." Nadzvedl jsem obočí a hodil po ní zmatený pohled. „No víš, pořád trénujou a tak a jsou hrozně namakaný. Už hodně krát se stalo, že někoho z ochranářů napadli. Ani nevím proč, ale nejspíše nás nemají v lásce." „Aha..."

Zbytek dne jsem sledoval mámu při práci. Vlastně ani moc práce neměla. Prý čeká na změnu rodiny, takže má klidnější týden. Moc nechápu na jakou změnu čeká, ale dobře. Povídali jsme si o předchozím dnu a co se vše stalo. Rovněž jsem zjistil, že peníze mám. Prý kdybych si býval přečetl tu knihu celou, zjistil bych, že na konci je karta, na které je tisíc peněz. Také bych tam zjistil, že se tady platí jen dvěmi měny a sice eury a libry.

Docela mě překvapuje, že jsem si tohohle v té knize nevšiml, četl jsem ji přece asi třikrát. Dále mi máma ten večer nabídla, abych byl u ní, dokud si nenajdu něco vlastního, což jsem po delším váhání přijal. Na jednu stranu jsem byl opravdu rád, že bych měl kde být, ale na druhou stranu mi bylo děsně blbý se přicpat k někomu do rodiny. Přece jenom, její děti by mě nemusely brát a její přítel taky ne... Nakonec jsem to tedy ale přijal, jelikož bývám stejně od rána do večera v práci.

Ukázalo se, že má přítomnost nikomu nevadí a přísahal bych, že jsem se nějak zalíbil Raven. Té dceři. Je v pohodě, ale přece jenom jí je čtrnáct a já za ta léta zapomněl, co jsem obvykle v takovém věku řešil a netuším o čem se s ní bavit. Vyprávěla mi něco o seriálech, ale vůbec jsem nevnímal. V hlavě jsem měl opravdu zmatek, je toho na mě prostě moc. Přijde mi, že jsem si pořádně ani neuvědomil, že jsem po smrti a pokaždé když se nad tím zamyslím, zmocní se mě divný pocit. Pocit beznaděje, že už nikdy nebude jako dřív. Moje pomyslná rodina je mrtvá, jelikož já jsem mrtvý. Nikdy nezažiju ten určitě dokonalý pocit a nebudu držet v rukou vlastní dítě. Říkat mu jak je krásné a šikovné a sledovat jak roste a mění se v tak dobrého člověka, jako by byla jeho úžasná maminka a moje žena. Nikdy tohle nezažiju. Co dělám teď, ptáte se? Ležím v pokoji pro hosty, koukám ven z okna na mraky, které přikrývají zářící měsíc a opakuju svůj rituál a vyprávím, co jsem dnes dělal. Bohužel se mi to nějak vymklo, místo toho abych usínal s úsměvem a natěšen do nového dne, se mi po tvářích ženou slzy. Nechci takový život. Opravdu ne.