Evidentně mi osud nepřeje a proto mě vystavil tomuhle, jinak si to nedokážu vysvětlit. Přece je tohle nereálné, přece nic jako život po životě neexistuje! Nejsem ten typ člověka, který věří jen tomu, co může vidět na vlastní oči. Vždy jsem říkal, že zbožňuju neznámo a má touha po poznání nových věcí narůstá do obřích rozměrů, ale tohle je jiné. Přijdu si jako v pasti, má smrt neměla přijít tak brzo, měl jsem se se všemi rozloučit a... chápu, že člověk neví, kdy zemře, ale tahle situace je tak otřesná... Kráčet po nějaké sahaře vedle neznámého muže, který tvrdí, že jste zemřeli, není zrovna skvělý pocit a upřímně ani nevím, proč s ním jdu. Působí na mě zvláštním dojmem a ani nevím, co od něj čekat. Neřekl mi nic, co by mě uklidnilo a ani nic co by mi nějak přiblížilo situaci. Ne, pouze řekl pojď a já šel, i když se mi nechtělo. Ale myslím, že zůstat tu sám není zrovna nejlepší výhra.

Moje nohy jsou jako v ohni, tlačí mě nepohodlné boty, do kterých se mi každým krokem sype nějaký písek a celkově jsem zjistil, že má kondice není nejlepší. Následuju totiž chlapa, který v ruce mne hůl a vypadá, že zažil ještě Hitlera, ale jeho chůze je tak rychlá i po té dlouhé cestě, jenž jsme už ušli, zatímco já každou chvílí asi padnu vyčerpáním. Horký vzduch mi moc nepomáhá a stejně tak ostrá zář. V ruce držím mikinu, kterou jsem i tak už asi desetkrát pustil, jelikož její malá váha je dost velká na moje vyčerpané svaly. Jsem naprosto dehydratovaný a tak vyčerpaný...

„Prosim, kam jdeme? Už opravdu nemůžu," zafuněl jsem a zastavil. Hlava se mi začala točit, jako když jsem byl poprvé na centrifuze, což není zrovna pěkná vzpomínka. Byl jsem tam nejmladší a pozvracel jsem se, načež se mi začali všichni smát. Tedy až na pár lidí, kteří nadávali, že jsem je zasáhl.

„Teď nesmíme zastavit. Čím rychleji půjdeme, tím dříve tam budeme," odpověděl stařík a začal mě zvedat na nohy, které ale neposlouchaly a zdá se, že vypověděly službu.

„Nemůžu. Je mi špatně." Slyšel jsem, jak si povzdychl. Nechci být na obtíž, ale zkrátka už to nejde.

Vedle mé hlavy se ozvala nějaká menší rána. „Musíme jít," řekl stařec. Otevřel jsem oči a zvedl flašku s ledovou vodou, kterou jsem do sebe hned začal lít, čehož jsem o pár chvil později litoval, jelikož mé zuby bolely a můj mozek jako kdyby zamrznul.

„Sakra," začal jsem naříkat a chytl si zuby mezi prsty, ve snaze je zahřát. „Za co," stěžoval si můj skvělý společník. „Louisi, můžeš prosím pohnout? Mám být už dlouho někde jinde a rád bych to měl za sebou."

„Jsem první výjimka za celý rok, ne? Tak mi řekni, co dělat a já to udělám a ty si jdi po svých," štěkl jsem po něm a svých slov rozhodně nelitoval, radši kdyby mi řekl, kam jdeme, kde jsme, kdo je.

„Okamžitě pojď," řekl rázně, otočil se ke mně zády a šel dál. Chvíli jsem ho pozoroval a čekal, jestli se třeba otočí, ale neotočil. „Do prdele s tebou," šeptl jsem si pro sebe, zvedl se z horké země a doběhl ho.

„Co to je?" zeptal jsem se udiveně po dalších dvaceti minutách vyčerpávající cesty. Došli jsme na místo, kde je minimálně nějakého písku, země není vyprahlá a vlastně ji celkově nahradila hlína i se stébly trávy. Tedy ne celkově, jen malý kruh o poloměru asi dva metry.

Celý kruh byl obtáhnutý černou barvou a uprostřed něj se rýsovaly nějaké obrazce, které mi nic nepřipomínaly a ani nevím, k čemu je přirovnat. Úplný střed byl prázdný až na černé čáry, které tvořily menší obdélník.

Stařík si stoupl na jeden z těch znaků a tou svojí holí poklepal do země, načež se obdélník uprostřed kruhu začal třpytit fialově. Po okrajích vystřelily obrovské fialové paprsky, které okamžitě ozářily mé oči a já byl nucen je zavřít a ještě zakrýt rukou. Okolí ztmavlo a já otevřel oči, to co jsem uviděl bylo úžasné.

„Kde se to tu vzalo?" začal jsem se hned zajímat a běžel ke dveřím, které byly na místě obdélníku. Dobře, dveře to nebyly, spíše nějaká brána, kterou proudil fialový kouř a sem tam vylétla bublina. Rám té brány byl celý kamenný a různě zdobený a navrchu byl vytesaný obrovský nápis Afterlife.

„Tohle je brána do světa, kam máme namířeno. Když si všimneš, je tu šest znaků a každý z nich otevírá jinou bránu. Tedy, všechny brány vedou pouze po posmrtném světě, ale třeba tahle," ukázal na jeden ze znaků, „ta vede za Nejvyšším, tedy za mnou. Celý tenhle svět vždy řídí Nejvyšší a má vlastní sídlo..."

„A co znamená to Afterlife?" zeptal jsem se a nepřestával se divit, že je tohle vůbec možné.

„Afterlife je název tohohle světa. Už budu muset jít, Louisi. Projdi tou bránou a objevíš se u sebe doma, tam na tebe bude čekat menší příručka, kterou si pečlivě přečti."

„Počkejte," křikl jsem, když se začal přesouvat na jiný znak, „řekněte... kdybych byl jako ostatní, dostal bych se sem? Jak bych věděl, co dělat?"

„Každý si poradí po svém. Tohle město zná úplně všechny a předem ví, jak se sem člověk dostane. Tvůj příchod byl očekávaný a stejně tak i to, že já budu ten, kdo tě zavede do našeho světa. Teď už běž, určitě se nevidíme naposledy," hlesl stařík a věnoval mi úsměv.

Váhavě jsem se koukl na bránu a na fialovou mlhu, která byla všude kolem ni. Poslední myšlenka, která mi proběhla hlavou před tím, než jsem vešel do brány, byla... jen ať se neudusím...

Vešel jsem do brány a rovnou i vylezl a objevil se v pokoji. Ohlédl jsem se za sebe, brána se zaskřípáním mizela. Vlastně jsem byl v bytě, ve kterém jsem vyrůstal jako malý. Rty se mi stočily do O, tohle celé je úžasná nostalgie. Obývák vypadal stejně, jako když jsem byl malý osmiletý capart.

Chvíli jsem se procházel po bytě. V každém pokoji jsem prožíval jinou vzpomínku na dětství, bylo úžasné tu opět být. Nábytek tu byl stejný jako kdysi, můj pokoj vypadal přesně jako v mých devíti letech. Ta nostalgie mi vykouzlila úsměv na tváři, v hlavě se mi vybavovaly příhody, které se tu staly. Viděl jsem, jak jsem si se sestrami hrál na vojáky, potom jak mě donutily se navléknout do šat a hrát si na čajový dýchánek. V koupelně se mi vybavila naše laboratoř a všechny tajné lektvary, co jsme zpatlali ze sprchových gelů, šampónů a tělových mlék. V kuchyni jsem pro změnu vzpomínal na mé první vaření, spálil jsem hranolky, ale maso bylo výborné. Ačkoli hranolky byly černé jak úhel a kouřilo se z nich, máma s tátou mě pochválili. Po nějakém vaření jsem se stal domácím šéfkuchařem a každý si má jídla vychvaloval. Po nějakém čase stráveným zmatkařením, vzpomínáním a podobně jsem se svalil na gauč. Hlavou mi probíhalo nemálo myšlenek, přišlo mi to jak sen.

Zrak mi padl na knihu na stole, přísahal bych, že tam předtím nebyla.

„Průvodce Afterlife," přečetl jsem nahlas jméno knihy. „Bla bla bla, kecy. Předmluvy nikoho nezajímaj." Listoval jsem k nějakému smysl dávajícímu textu.

Vřele tě vítám.

Jistě jsi hodně zmatený, proto se pohodlně usaď a dříve než někam vyrazíš, si přečti celou knihu.

Nacházíš se ve světě, který se nazývá Afterlife. Po životě následuje další život, život, který má jiná pravidla a jiné podmínky, ale nese stejnou podobu. Afterlife nějací lidé přirovnávají k nebi a vlastně nejsou vůbec daleko. Afterlife se nachází nad mraky, stejně jak je popisováno nebe, ale je neviditelné. Zkrátka do našeho světa vede jen jedna cesta a sice smrt. Proto jsi neviděl mraky, když ses probral. Lidé časem vše pochopí sami.

Tenhle svět je stejný jako ten, na který jsi zvyklí. Ve světě Afterlife jsou dvě města, která jsou oddělena oceánem, což mě přivádí k další věci. V Afterlife najdeš přírodu, pouště, pralesy, moře, hory a vše, na co jsi zvyklí.

Jak jsi před chvílí četl, jsou zde dvě města. Takže ještě jednou a srozumitelně - Celý posmrtný svět se nazývá Afterlife. Jsou tu dvě města, která také nesou jméno Afterlife, ale pro lepší orientaci se označuji jako Cael a Infer. Opět opakuji, časem si člověk zvykne a vše pochopí.

Momentálně se nacházíš v prostředí, na jaké jsi byl zvyklí. Jedná se o dočasné bydlení, které ti umožňuje pobyt po dobu jednoho měsíce. Poté si musíš zařídit vlastní bydlení, avšak někteří jdou bydlet ke své rodině. O tom si řekneme za chvíli.

Zde je seznam hlavních změn, nejsou tu vypsány všechny, jelikož jich je hodně, ale každý se s nimi pozná později.

První změnu, kterou bych rád zmínil, je, že cítíš bolest, můžeš si ublížit, v žilách ti proudí krev, ale smrt a onemocnění tu nenajdeš. Nemůžeš zemřít, když jsi po smrti. Když budeš mít například vážnou autonehodu, u které by normální člověk zemřel, přesuneš se automaticky do spánku a zatímco ti doktoři budou navracet tvé zdraví, budeš spát. Probudíš se zdravý.

Další změnou jsou tzv. „gruze". V Afterlife je mnoho rostlin, které ti nejsou známy a mezi tu nejdůležitější patří strom gruzovník. Rostou na něm plody gruze, které se přidávají do každého jídla či pití. Jedná se o jakousi energii, kterou každý v Afterlife potřebuje. Je to něco, jako pro lidi voda. Nelze bez toho žít, ačkoliv zde bez toho přežiješ, budeš ve velmi špatném stavu. Budeš bezmocný kvůli nedostatku energie a bez gruzů můžeš maximálně ležet na posteli a nedělat nic. Tvé tělo ti to nedovolí.

Toto byly hlavní změny všeobecně. Teď něco o povolání.

Práce tu povinná není, ale bez ní nejsou peníze, bez peněz není jídlo a tudíž žádné gruze - žádná energie, žádný život.Je tu hodně lidí, kteří však nepracují a jsou finančně zajištěni díky přátelům, rodinám a tak dále.

Povolání tu jsou stejná jako ve světě lidí. Jsou tu prodavači, uklízeči, doktoři, policisté, hasiči a zkrátka vše na co si vzpomeneš. Avšak jsou tu i nová povolání. Lze se stát ochranářem, je to něco na smysl „Anděla strážného", ale ochranář sedí ve své kanceláři a pomocí počítačů kontroluje dotyčnou osobu či rodinu ze světa lidí. Když se schyluje k nějaké nehodě a ochranář ji včas zachytí, je možné jí předejít pomocí strojů, které ochranář ovládá.

Jsou tu taktéž sběrači. V gruzovém sadu, který je v Afterlife pouze jeden a je přísně chráněn, pracují sběrači. Sbírají gruze. Nic víc.

Potom tu jsou mazači. Mazač je jedno z nejoblíbenějších povolání, avšak já osobně ho rád nemám. Jde o to, že každý v Afterlife se po čase reinkarnuje zpět do světa lidí, ale před odchodem musí projít vymazáním paměti, aby existence posmrtného života zůstala v ukrytí.

Mazač lidem nasadí na hlavu helmu a vymaže jí paměť.

Další povolání tobě neznámé je chytač. Stejně jako ve světě lidí jsou kriminálníci, jsou i zde.

Chytač má za úkol vyhledávat a chytat nejhorší kriminálníky Afterlife. Poté je předá policistům, kteří mimo to zvládají lehčí kriminalistiku.

Toto jsou čtyři nová povolání, ty se po přečtení této knihy, vydáš do města najít firmu Proov, která přiřazuje nováčkům povolání. Projdeš testy, které ti vyhodnotí, pro jakou práci se nejvíce hodíš. Nacházíš se ve čtvrti pro nováčky a u každého bytu se nachází mapa města, takže najít firmu by neměl být takový problém.

Co se týče rodiny, zda Vám ve světě lidí v posledních desetí letech někdo zemřel, nachází se v Afterlife a vy jej můžete vyhledat. Můžete si taktéž adoptovat nějaké dítě a založit tak rodinu i se svou drahou polovičkou, kterou si zde najdete.

V Afterlife se nestárne, pokud sem přijdeš v devíti letech, devět ti zůstane. Avšak je možné podstoupit lehký operační zákrok, díky němuž můžete stárnout.

Poslední věc, kterou bych rád zmínil je internet. Co se týče internetu, je to trochu složitější.

Všechny stránky, které existují ve světě lidí, existují i zde. Jediný rozdíl je v tom, že na sociálních sítích najdete pouze lidi z Afterlife, zkontaktovat někoho ze světa lidí je nemožné.

Ale je tu i možnost navštívit na sociálních stránkách profily všech ze světa lidí, avšak se s nimi nelze spojit. Prohlédnete si jejich profily, ale nejde nic okomentovat či nějak navázat kontakt..

Nakonec bych se chtěl představit. Jsem tzv. Bůh. Jsem hlavou Afterlife, řídím to tu. Lidé mě slovují různě. Bůh, či mým křestním jménem Alexandr, nezáleží na tom. Veřejně mě ale lidé nazývají Nejvyšším, jelikož Bůh jim přijde pohádkové.

Doufám, že se ti v Afterlife bude líbit.

Teď vyjdi do ulic města a vyhledej firmu Proov.

Hodně štěstí.

Zavřel jsem knihu a hlavu složil do dlaní.

„Je to jen sen. Je to jen sen. Je to jen sen," opakuji dokola. Kolíbám se tam a zase zpět, celé tělo se mi třese, dech zadrhává, potlačuji slzy, které mi zaplavují oči. „Tohle není pravda, nejsem mrtvý," šeptám si. Pomalu a jistě mi ale dochází, že tohle sen nebude. Mrsknu tou jejich knihou do okna, které se rozletí. „Do háje s váma všema!" zařvu z okna. Jdu si sednout na gauč, ale můj pohled padne na knihu ležící na stole. „To si děláte..." Povzdech jsem si a svalil se na gauč.

Když jsem se trochu uklidnil, vyšel jsem do ulic města. Tu knihu jsem si přečetl asi třikrát, jelikož jsem stále nemohl vstřebat fakt, že se jedná o realitu. Pocit, že jsem ... mrtvý, se mi doslova příčil. Ani nechci pomyslet na to, co se teď děje s mým tělem ve světě lidí. Ta představa, že se ve mně někdo pitval nebo tak něco, je opravdu hrozná. Rovněž mě děsil fakt, že jsem opustil své kamarády, i když jsem měl jen dva. Kvůli rakovině jsem neměl moc náladu chodit do kolektivu, takže každý kdo se mnou chtěl trávit čas, byl jako zázrak. Josh mi bude opravdu chybět, bral jsem ho jako staršího bráchu a o Edovi mohu říct to samé. Co když si tady nenajdu přátele? Vždy jsem chtěl mít rodinu a teď je to pohřbeno za živa... Tedy, za živa asi ne, vzhledem k mé situaci. Najdu si tu přítelkyni? Co když ne a celý posmrtný život prožiji sám s dvaceti kočkami?

Pousmál jsem se na svými myšlenky, měl bych panikařit, brečet a řvát a místo toho přemýšlím nad mým životem s kočkami, který je teď naprosto nepodstatný. Alespoň se odreaguju od toho všeho...

Rozhlížím se okolo sebe čekajíc, že město bude vypadat, jako nějaké nebe z filmů. Čekal jsem, že tu budou obláčky, andělé a takové blbosti, ale jsem docela překvapený, když se ocitám v naprosto normálním městě. Ulicemi se proháněla auta, na každém rohu byl slyšet smích dětí a štěkot psů. Vypadalo to tu úžasně. Samé mrakodrapy, billboardy a zkrátka vše co najdete třeba v New Yorku nebo jakémkoli jiném velkoměstě.

Bloudil jsem ulicemi města a hledal budovu s nápisem Proov. Ani jsem netušil, jak vypadá, kde se nachází. Zeptal jsem se dvou lidí na cestu, sice mi poradili, ale připomínky a úšklebky si pro sebe nenechali. S novými se tu nejspíše nechová zrovna dvakrát pěkně.

Procházím ulicemi a snažím se nezabloudit, což ale není lehké. Je to tu obrovské, pochybuji, že najdu cestu zpět domu. Sice jsem se asi na deset minut zastavil u mapy před domem, ale je to kus cesty a já se zkrátka neumím orientovat v mapách.

Nakonec se ocitám před opravdu obrovskou budovou. Ať se rozhlížím do všech stran, konec budovy je v nedohlednu. Na budově je obří nápis Proov a samotná budova je z černého skla. Takový styl se mi vždy líbil. Moderně zařízené budovy a interiéry, jo to je moje. Zacházelo do ní hodně lidí, všichni většinou v obleku. No a pak tací jako já, v džínech, ošoupaných botách a mikině, která si taky už hodně prožila.

Docela se bojím vejít. Nevím, co jim mám říct nebo kam jít. Co když se tam ztratím? Je to tak velká budova, že bych tomu i věřil. Žaludek se mi při každém nádechu svírá, ruce se mi klepou a nohy jako by vypověděly službu a přestaly fungovat. Stál jsem jak opařený před budovou neschopen pohybu.. Co když tam spadnu a ztrapním se? Nebo do někoho narazím? A co když doopravdy zabloudím a všichni se mi budou smát? Rychle jsem zahnal myšlenky z hlavy a vydal se vstříc své nové práci.

***

Zbytečnost. Strach byl naprostá zbytečnost. Po příchodu do budovy se mě hned ujala jedna moc milá žena, vysvětlila mi něco o testech, které budu kvůli práci dělat a doprovodila mě až k místnosti, kde to bude vše probíhat.

Zbývá mi asi pět minut a půjdu na testy. Čekají mě dva, ve kterých budu něco vyplňovat a psát a pak bych měl podstoupit rorschachův test.

Hraju si s prsty na rukou a vyčkávám než někdo zavolá mé jméno. Sedím v čekárně s ostatními lidmi, docela mě těší, že nejsem jediný naprosto rozklepaný a kdo si myslí, že je to celé jen sen.

„Louis Tomlinson, pojďte prosím."

Zvedl jsem se a následoval ženu, která mě někam vedla. Neprohodila se mnou ani slovo a ostatně celkově vypadala pěkně arogantně a nepříjemně. Odvedla mě do prázdné místnosti, ve které byla pouze židle, u ní stůl a na něm papír, tužka a sklenice vody. Jak milé, bojí se, že bych umřel žízní.

Otázka č. 1 - Jaká byla vaše první reakce po probuzení uprostřed ničeho?
Odpověď: Byl jsem hodně zmatený, popadla mě panika a složil se k zemi.. Možná jsem i brečel, byl jsem opravdu zmatený.

Otázka č. 2 - Jaké povolání jste chtěl či vykonával ve světě lidí?
Odpověď: Vždy jsem chtěl být podnikatel. Řadil bych se mezi vůdčí typ osoby, takže mě taková práce lákala.

Otázka č. 3 - Jak jste fyzicky nadaný?

Odpověď: Už od základní školy jsem byl v tělocviku nejlepší, pohyb mi problém nedělá. Avšak poslední roky jsem kvůli rakovině nemohl plně fungovat v oblasti sportu.

Otázka č. 4 - Jednáte radši spontánně či si situaci promýšlíte?

Odpověď: Jednám většinou spontánně. Jestliže není čas na přemýšlení, rozhodnu se tak, jak uznám za vhodné v tu danou situaci. Zatím se mi mé spontánní myšlení nevymstilo.

Druhý test byl na stejný způsob, přišlo mi, že vyplňuji naprosto bezcenné informace, které nikomu nepomůžou. Navíc, ten chlap kterého jsem potkal na té sahaře, či co to bylo, říkal, že o mně ví všechno. Proč tedy vyplňuju tyhle testy? Třetí test jsem zdolal a šel si sednout do čekárny. Čekal jsem přibližně deset minut, mezitím jsem měl čas utřídit si myšlenky. Po nějaké době mě zavolal nějaký muž do nějaké místnosti.

„Takže pane Tomlinson, podle vašich výsledků se dokonale hodíte na chytače. Lidí, co se hodí na tuto práci je opravdu málo, takže budeme moc rádi, když ji přijmete." řekl mi nějaký muž.

„Co ta práce obnáší?"

„Budete chytat kriminálníky. Spíše ty těžší případy. Momentálně se u kriminálníků rozmohl trend někoho přepadnout, vymazat mu paměť a poté ho ve světě lidí zabít. Opravdu hrozné, proto je potřebujeme pochytat. Měl byste tréninky a dostal věci potřebné k práci."

To nezní zase tak složitě, jen někoho chytnu. Asi to bude trochu o život, ale myslím, že mi to půjde.

„Dobře, tedy. Asi to beru."

„Skvělé," vykřikne až se ho leknu, „určitě vám to půjde! Nějaké bližší informace vám přijdou poštou."

Vše jsem mu odkýval a odešel, domu se mi moc nechtělo, zajímalo mě, jak to tu chodí a tak, takže jsem vyšel do ulic Afterlife. Netušil jsem, kam jít. Našel jsem mapu Afterlife a hned mi bylo jasné, že tady se ztratit opravdu dokážu. Zamířil jsem k náměstí, co jsem viděl na mapě. Vše bylo stejné, jako dřív, žádná změna, nic nového. Proč tu tedy jsme? Abychom zase pracovali a zase dělali, co nám kdo nařídí? Bloumal jsem městem, ale docela a jistě mě to začalo nudit. Navíc bych se nerad ztratil, radši jsem to otočil.

Co tu budu celé dny dělat? Chodit do práce a z práce a to bude celý můj život? Nemám tu ani rodinu a přátele...

„Rodina!" řekl jsem nahlas a pár lidí se na mě kouklo. Asi jsem působil divným dojmem, když tu křičím sám pro sebe. Nějaká žena ode mě odháněla své dítě, jako by se mě bála. Super, místo toho abych si hledal přátele, se tu ztrapním. Moje máma přece zemřela! Musí tu někde být, musí. Je to moje rodina, je to moje šance ji znovu vidět. Jenže kde začít?

Rozhlédl jsem se okolo sebe a vyhledal někoho, kdo by to tu mohl znát dobře.

„Prosím pane," křikl jsem na jednoho muže a běžel za ním. Ptal jsem se, zda nezná mou mámu. Kupodivu zná, ukázalo se, že je jeho nadřízená. A pro mé štěstí bydlí asi blok odsud. Horlivě jsem mu děkoval a běžel k nejbližší mapě.

Stojím už dobrých pět minut před domem, ve které by měla žít má máma. Pro jednu osobu to je sice trochu velké, ale co. Trochu mě zaráží, že skrze okna vidím dvě děti, může jim být okolo patnácti. Že by si máma založila novou rodinu? Jasně, dávalo by to smysl, ale teď bude o to blbější se tam ukázat. Možná bych tam mohl přijít a až otevřou zařvat něco ve stylu „Jsem zpět motherfucker!". Dobře, špatný nápad. Pozoruju, jak se nějaký muž asi hádá s jedním z těch dětí. Vtipné... Jdu sem kvůli tomu, abych znovu viděl svou jedinou rodinu, kterou tu mám a zatím to docela vypadá, že tu bydlí všichni jen ona ne.

Z mého přemýšlení mě vytrhne přijíždějící auto a pak ji uvidím. Vystupuje z auta, vypadá přesně jak si ji pamatuji. Pomalým a roztřeseným krokem jdu pomalu k ní. Zabouchla dveře auta a její pohled se střetl s mým. Vypadala opravdu překvapeně. Došel jsem k ní a během sekundy se okolo mého těla obepínaly dvě ruce.

„Mami..." šeptnu jí do vlasů a víc jí uvězním v objetí. Nevím, co říct ani co dělat. Prostě ji chci jen držet, být s ní a už ji nepustit. Tělem se mi rozlévá tak úžasný pocit, pocit něhy, lásky, radosti. Mít u sebe milovanou osobu po takové době...

„Lou... Jak ses sem dostal?" Odtáhne se ode mě. Prohlédla si mě od hlavy k patě a zase zpět. Po tváři jí tekly slzy a úsměv měla od ucha k uchu. A já na tom byl stejně.
„Nějaký chlap mi řekl, kde bydlíš."
„Tak ráda tě vidím." řekla a znovu mě uvěznila v objetí. Její vlasy mě šimraly v obličeji, voněly jako meruňka. Vracelo mě to do dětských let, dříve používala jenom meruňkový šampóny.
„Já tebe taky."

Poznal jsem novou rodinu mé mámy, našla si zde přítele, kterého si vzala a adoptovali si dvě děti. Je zvláštní je oslovovat dětmi, když jim je patnáct a mně osmnáct. Dobře, tomu klukovi je už sedmnáct. Jmenuje se Alex a ta holka Raven, může jí být okolo čtrnácti. Všichni vypadají docela mile, i když s Alexem jsem neměl možnost moc mluvit. Jen co jsem přišel a představil se, letěl ven a Raven pro změnu letěla k sobě do pokoje. Jsou docela v pohodě, ale já si na přítomnost nových lidí moc nepotrpím. Přišel jsem za svou mámou a ne za nějakými cizími lidmi, kteří se mě už asi hodinu ptají na vše ohledně mého života a rozhodně se nebojí pokládat docela soukromé otázky. Snažil jsem se znít v pohodě, ale uvnitř jsem byl naprosto zničený, nevím, jak dlouho tohle vydržím. Bojím se všeho, co mě čeká a nemine. Jsem stále v šoku z toho všeho, bude to osm hodin, co se nacházím v tomhle městě a stále jsem si nezvykl na sebemenší věc.

„A co sestry? Jak se mají?" Mámě se rozzářily oči při vzpomínce na holky.

„Jo, holky se mají dobře. Tedy, naposledy jsem je viděl asi před dvěmi týdny. Mají hodně nabitý týden, chodí na spoustu kroužků. A co se táty týče, po tvojí smrti se málem uchlastal, ale potom se sebral." Táta... Jemu bych dokázal říkat jakkoli jen ne táta. Po mámině smrti nám ničil životy až až. Nerad na tu minulost vzpomínám. Na jeho hrubé až násilné zacházení vůči jeho dětem.

„Holčičky moje, tak mi chybí." Utírala si slzy, dnes už asi po sté. Upřímně, já na tom nebyl jinak. Slzy jsem měl na kraji, jen jsem nechtěl fňukat před mámy rodinou, i když tak by reagovalo asi každé dítě po tak dlouhém odloučení od ženy, která jej porodila. „A co ty a práce?"

„Jo, em... Dostal jsem práci nějakého chytače. Myslím, ten chlap říkal, že jsem pro to jako stvořený."

„Chytače? Pane bože! Lou, netušíš, co se ti může stát!" Oči se jí opět zalily slzami, netušil jsem, co se děje.

„Mami, prosím uklidni se. Tak hrozné to být nemůže, navíc ten chlap říkal, že to je lehký..." povzdechl jsem si. Moc vše hrotí, dle mého.

„Louisi! To, co tu slyšíš od všech z firmy Proov nesmíš brát vážně! Celé město řídí ta firma, každé povolání, všechny finance, majetky. Dá se říct, že kdyby ta firma na hodinu zmizela, Afterlife by asi dopadlo špatně. Je to jen banda manipulátorů, nesmíš jim věřit každé slovo!" křikla na mě máma. Super, docela mi nahání strach, takhle jsem jí neviděl dlouho. Myslím... když ještě žila s námi.

„Tak mi pověz, co je na tom tak hrozného." zeptal jsem se. Nechápu, proč tak vyšiluje.

„Loui... Pro chytače to nedopadá moc dobře. Je jich opravdu málo, jelikož umírají. Je to zvláštní, ale i po smrti je možné zemřít. Nováčkům se to tu popíše jako úžasné místo, ale opak je pravdou. Kdyby si někdo z firmy usmyslel, že ti chce zničit život, během hodiny ti ho zničí, chápeš? Ti takzvaní kriminálníci, nebo jak jim říkají, jsou hodně nebezpeční. Řekněme, že Afterlife je jako peklo spojené s nebem. Je tu zlo i dobro. Chytač chytá nejhorší obyvatele Afterlife, jsou to jakýsi démoni, můžou ti ublížit hrozným způsobem. Loui, nechci o tebe zase přijít."

„Démoni? Co tím myslíš?"
„Když se člověk rozhodne pro zlo, přestoupí za hranice Afterlife. Tam by normální občan jen tak nešel, je to o život. Za hranicemi se vše mění, není tam krásná příroda a slunce, nenajdeš tam běhající děti a smích. Najdeš tam utrpení, zlost, aroganci, tyranii a samé špatné věci. Možná si říkáš, proč někdo přechází na takový styl života, ale jednoduše... Někoho to tu nebaví, někdo se chce pomstít firmě a důvodů je prostě hodně. Někdo tam zamíří jen kvůli své víře, věřil bys tomu? Chodí tam většinou nějací ti vyznavači Satana. Moc nevím, jak se rodí démoni, nebo co se stane s lidmi, co tam přijdou, ale vím, že normální člověk by tam prostě nešel svévolně. Za hranicemi je oheň, stejně jako se popisovalo peklo. Jsou tam démoni. Jak to vysvětlit..." promne si máma prsty bradu. Něco si pro sebe špitne a zmizí v jiném pokoji se slovy ať počkám. Nemůžu tomu uvěřit, je tohle pravda? Opravdu jsem kývnul na práci, ve které mě čekají takové věci?

„Našla jsem to," řekne máma, když se přiřítí do obýváku s nějakou knihou, „podívej. Tohle je kniha všech démonů. Získala jsem ji na černém trhu, všechno zlo a věci spojené s démony jsou přísně chráněné, každý kdo o nich něco ví, skončí ve vězení. Naštěstí já umím chodit v takových věcech."

Otevřel jsem knihu a po nějakých předmluvách a tak jsem našel první obrázek. Byl na něm člověk, měl velká černočervená křídla okolo kterých byl jakýsi černý prach.

„Tohle jsou temní andělé, hrůza. Nejsou tak mocní jako ostatní démoni, ale potkat je nechceš. Moje kamarádka, která už tu není, se s jedním setkala. Kvůli němu tu není, nejdříve ji mučil nejhoršími způsoby a poté jí zabil." šeptla máma. Viděl jsem, že jí asi nebylo příjemné o tom mluvit, jelikož se jí leskly oči od slz. Prohlížel jsem si stranu po straně, moc démonů tam nebylo, máma říkala, že jich je okolo padesáti, ale v knize jich bylo asi dvacet. Pročítal jsem různá pekelná jména, bylo jich tam opravdu hodně a ke každému bylo něco napsaného. Ze všech těch jmen jsem nakonec poznával jen Lucifera, Leviathan, Beliala, Baroneta, Drakulu, Lillith a samotného Satana. Ve škole jsem míval náboženství, už od mala jsem navštěvoval kostely a modlil se k Bohu. Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může být nějaký antikrist nebo dokonce satanista.

Projížděl jsem stránky o různých démonech až jsem narazil na čtyři prince pekel. Satan, Belial, Leviathan a Lucifer. O všech jsme se učili, ale nejvíce jsme se věnovali Luciferovi. Padlý anděl, anděl, který se vzbouřil Bohu a byl svržen i se svými následovníky. Anděl, kterému, jak se říká, přerostla pýcha přes hlavu. Měl normální lidskou postavu a černá obrovská křídla.

„Takže... Chceš mi říct, že já budu chytat tyhle... démony? Proč mi to neřekli v tý firmě?" zeptal jsem se mámy. Byl jsem naprosto mimo, v té knize bylo napsáno tolik hrozných věcí, se kterými nechci mít nic společného. Nešlo mi do hlavy, proč mi v té firmě neřekli, že půjdu proti démonům a tak. Muselo jim přeci dojít, že se to jednou dozvím, ne? A to samé s ostatními, co pracují jako chytači. To nikomu nic neřeknou? Máma říkala, že démoni jsou drženi v tajnosti, to se mi také nezdá. Od čeho by tu byli démoni, když nechtějí třeba ovládnout město nebo tak něco?

„Všichni v téhle knize jsou dost nebezpeční, možná se s nějakými potkáš, určitě se s nějakými potkáš, ale nemyslím, že bys viděl nějaké hrozné démony. Asi se často uvidíš s temnými anděly, ti jsou dost nebezpeční, i když patří mezi ty slabší. A ohledně firmy... Jak jsem řekla, každý kdo ví o démonech a špatnostech Afterlife, jde za mříže. Samotní démoni se drží za hranicemi, jelikož se před možná sty lety dostala ven věštba, kterou pronesl Nejvyšší, který Afterlife založil před hodně dlouhou dobou. Stručně, mluvilo se v ní o tom, že až démoni zaútočí, prohrají kvůli nedostatku sil, proto se drží a nabírají síly. Nikdo neví, kdy zaútočí, ale nevypadá to pro nás dobře. Normální občané o nich neví, většinou jen chytači a lidi, co chodí na černé trhy."

„A proč mi neřekli, že půjdu po démonech?"

„Loui, kdyby ti to řekli, nešel bys do toho. A to oni nechtěj. Nevím, jak to chytači mají, ale slyšela jsem, že mají jistá pravidla ohledně mlčenlivosti. Nevím, co je na tom pravdy, ale něco na tom bude."
Tak tohle je síla. Ta stupidní firma manipuluje celým městem, člověk by řekl, že po smrti najde klid, ale jak to vypadá, je to stejné. Za těchto podmínek se ani nedivím, že tu vzniklo něco jako démoni a chystají se zaútočit. Chvilku jsem i uvažoval nad tím, že se firmě postavím a jak to ve filmech bývá, dobro vždy vyhraje. Bohužel pro mě nejsme ve filmu a co by zmohl člověk jako já, navíc když tu jsem jen den, proti firmě která se každým dnem rozvíjí a řídí celé město. Nezmohu nic. Jediné, co je mým úkolem, je chytání kriminálníků a podřizování se každému slovu, které bude proneseno firmou. Celé jsem to pomalu začínal chápat. Je to stejné jako v normálním světě, samý podvůdky a kecy. Je všem jedno, kam až to přeroste, hlavně že to trhne slušný prachy.

„Jak se takovýho démona ale zbavím? Chci říct, jak ho chytnu. Vždyť musí mít několikanásobnou sílu něž já."

„Dostaneš nějaké věci, zbraně a tak. Opravdu nevím, jak to chodí v chytačství."

Zbytek večera se táhl v poměrně klidném duchu. Práci a ostatní starosti nahradily zážitky, které se nám za těch devět let odloučení staly, ale také jsme si převyprávěli zážitky z dětství, u kterých jsme se hodně nasmáli. Po chvíli se ke mně s mámou přidal i Dylan, což je její nynější přítel. Trochu jsme se seznámili, aby se uvolnila atmosféra a vlastně to je fajn chlapík. Je sice trochu víc ukecaný, ale to vůbec nevadí, myslím. V mé přítomnosti se to hodí, jelikož já nic moc nenamluvím, ale máma by taky mohla mluvit pořád. Asi hlučná domácnost, člověk si zvykne na ledacos.

„No nic, půjdu. Domu to mám docela daleko." řekl jsem a začal se zvedat. Vůbec se mi nikam nechtělo, nechtěl jsem odejít, protože ve mně přetrvával takový divný pocit. Že bych mohl mámu zas a zase ztratit. Ale za dnešek se toho stalo opravdu moc a moje energie byla už pod bodem mrazu. Byl jsem rád opět s mámou, ale po dnešku si potřebuju prostě utřídit myšlenky a promyslet vše, co se bude dít. Netuším, za co si koupím barák, nemám ani korunu. To samé s jídlem a oblečením, to to opravdu takhle nedomysleli? Zdá se mi, že i přes tu jejich knihu vím kulový. Člověk, který sem přijde a nikoho tu nemá, musí být naprosto ztracený. Za co si kupuje jídlo, když práci dostane po nějakém čase? Jak má proboha našetřit na vlastní nemovitost? Nevím, co bych si počal nebýt mámy.

„No dobrá, něco ti přibalím s sebou domu, dobře?"

Byla to řečnická otázka, takže máma nevyčkávala odpověď a už běžela do kuchyně. Super, tak to vypadá, že dnes nebudu ani o hladu. Zítra musím nějak zjistit, jak získat peníze, takhle to nepůjde. Proč člověk nemůže mít ani po životě klid? Zase celé od znova. Každý den se potkávat s lidskou blbostí, každý den řešit problémy okolo majetku, rodiny a přátel. Proč si člověk nemůže odsedět ty léta, kdy se dřel v životě? Proč si tím musí projít znovu?

Je to celé na nic, nemám do ničeho chuť. A nejhorší je, že si prostě nikdy neodpočinu. Je to jako koloběh, žij, zemři, žij a stále dokola, nikdy se to nezastaví. Bůh ví, kolik má duše vystřídala za ty léta těl.

Z mých filozofických myšlenek mě vytrhl až hlas mámy, který mi oznamoval, že mě máma odveze domu a do rukou mi přibyla taška plná jídla a nějakého oblečení.

„Je tu někde možnost jít na internet?" zeptal jsem se po čas jízdy, „Nebo něco, kde zjistím více o..." Sakra! Jak se jmenuje to pitomé město...
„Afterlife." Doplnila mě máma hned po mém záseku. Fajn, chvíli jsem si myslel, že mi čte myšlenky.
„Přesně, o Afterlife. Třeba kde vezmu peníze, za co si koupím barák, nic nevím."
„Zatím se tímhle netrap, zítra se za tebou stavím a něco vymyslíme, dobře?"

„Fajn. Tady do leva a budeme tam."

Máma šla ještě na chvíli dál, prohlédla si domov, jídlo mi srovnala do lednice a srovnala oblečení. Připadám si, jako kdyby mi bylo zase pět. Od doby co máma zemřela jsem se stal naprosto samostatným a tohle je docela nezvyk. Přijdu si divně, když pozoruji mámu, jak za mě dělá práci, ale ona si nenechá vůbec pomoct...Když odjela, svalil jsem se na postel naprosto bez sil a neschopen slova. Tak vyčerpaný jsem naposledy byl... asi nikdy. Už nějaký čas si vždy před spaním provádím v hlavě takový rituál. Spočívá pouze o tom, co se za ten den stalo. Ani nevím, proč jsem to začal dělat. Možná z nudy, možná proto že mě zajímalo jestli jsem za den dělal i něco jiného, než jen ležel na lůžku a počítal lidi, kteří prošli za dveřmi nemocničního pokoje. Za dnešek se toho po dlouhé době stalo opravdu hodně, jestli můj mozek někdy přijme takové informace, které mi dnes byly předhozeny, tak to potěš prdel.

Jsem mrtvý ve městě plným mrtvých lidí. To by se líbilo nějaké zombie komunitě... Potkal jsem asi jistého pana Alexandra, zdejšího Boha? V mysli jsem ho nařkl jako namyšleného idiota, který neví, co říká. Ale řekněte, kdo by zachoval klidnou hlavu... Vrátil jsem se do domu, kde jsem vyrůstal. Podstoupil jsem testy, abych zjistil, že budu chytat démony, kteří mi jsou zatajovány a nebýt mámy, bůh ví, kdy by pravda vyšla napovrch. To mě přivádí k nejúžasnější příhodě dneška - potkal jsem se po letech s mámou. Poznal jsem nové lidi a teď ležím na posteli a přemýšlím nad tím, co se vlastně stalo a jestli se jedná skutečně o realitu.